Dauphin strana 38 z 38

Román je zjednodušeně řečeno metaforou o lidech, kteří hledají přesah, vlastní čistou životní cestu. Prolíná se tu realita, sny, mytické motivy atd. Baladická próza se odehrává v slovinském kraji Prekmuří (SV Slovinska), hlavními postavami jsou Cikáni, kteří jsou bolestně konfrontováni s jiným sociálním světem i novou politickou skutečností. Důležitou roli tu také hraje hudba. Pro hlavního hrdinu románu Halgato je hudba středobodem světa, jiného, lepšího světa, do něhož stále častěji uniká.

Mluvím a čtu ukázky, bojím se přitom, že mě zradí můj hlas, nalomený dojetím z té nádhery... nezradil, nabírám dech a mrknu do publika: a žasnu, že lidé nežasnou, šílím, že nešílí nádherou tryskající z těch liturgických vět, z těch myšlenek, které jsem si

Humoristický román, detektivka odehrávající se v dávných dobách v drsném Žižkově.

Drobná poetická próza jednoho z velikánů současné francouzské literatury. Autor získal Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2008.

Soubor povídek Nous sommes tous des playmobiles (Jak správně zabíjet, 2007) je groteskním a melancholickým holdem Bruselu a především jeho svérázně obyčejným obyvatelům. Jednotlivé příběhy se vydělují z hektického a zmechanizovaného hemžení evropské metropole a opět se v něm beze stopy rozpouštějí. Pokaždé stačí jen málo - skvrna od omáčky, fotoaparát, sešívačka, zahradní trpaslík s trakářkem či balíček cigaret, aby se fádní život proměnil v zábavné či trýznivé dobrodružství.

Po úspěšném titulu Agnes, vydaným naším nakladatelstvím v roce 2008, vychází nyní další autorova novela Krajina náhodného žití. Znovu se jedná o pomalu plynoucí melancholický příběh, jehož větší část tvoří vzpomínky na minulost, snaha o vyrovnání se s ní

Deníky Josefa Kocourka (1909–1933) z let 1927–1932, z nichž byla dosud veřejnosti představena pouze část ve výboru Extáze (1971), jsou podle znalců Kocourkova díla jedním z vrcholů jeho tvorby. Jak ostatně napsal literární vědec Jiří Skalička: „Extáze (...) otřásla i znalci a ctiteli Kocourkova díla. Autor tu byl odhalen (...) v celé nahotě svého tragického životního, uměleckého i milostného osudu, s otevřeností, jaká nemá v naší literatuře obdoby. Snad jenom Máchovy deníky a listy jsou mu v tomto směru adekvátní.“ Josef Kocourek je, přestože zemřel velmi mladý, výraznou postavou české meziválečné literatury, v mnohém předbíhající svou dobu fascinací erotikou či předjímáním existenciálních tónů v literatuře. Excentrik, v počátcích ovlivněný poetismem i expresionismem, doplňoval své erotické vize motivy zmaru a bezvýchodnosti, později v jeho díle převažovaly náměty sociální a politické. V tomto vydání přinášíme poprvé úplný přetisk všech dochovaných Kocourkových deníků, které jsou uloženy ve Vlastivědném muzeu v Šumperku, bez úprav, doplňků či vynechávek.

Povídky českého herce a spisovatele Josefa Hrubého.

Legenda o Juruparym je jedinečným záznamem prastarého mýtu, který po staletí koluje v rozlehlých pralesích severozápadní Amazonie. Způsob, jakým byla sepsána, i neobyčejná rozsáhlost a ucelenost ji řadí k předním památkám předkolumbovské literatury. br / Legenda zachycuje příběh kulturního hrdiny Juruparyho, který přináší nové zákony a rituály do života indiánských komunit v oblasti Vaupés. Jurupary od základů mění dosavadní řád matriachální společnosti a jeho působení vyvolává napětí mezi oběma pohlavími. Osamělý zákonodárce tak musí čelit úkladům nespokojených žen i slabostem svých zrádných druhů. br / Vedle odvěkého příběhu o sváru mezi muži a ženami je Legenda o Juruparym také cenným etnografickým materiálem, který umožňuje nahlédnout do magického světa vaupéských etnik a ezoterických rituálů Jurupary, jež dlouho představovaly jedno z velkých tajemství Amazonie.

Mo Yan je gauner! To aspoň tvrdí dobrá polovina Náhorních Pustin včetně soudruha učitele Velkohubého, který ho nakonec vyloučí i ze školy. Na vesnici ho nechtějí? Budiž. Mo Yan se se štěstím dostane do armády, putuje z posádky na posádku a v posledních letech maoismu zažívá neuvěřitelná dobrodružství, z kterých se později stanou příběhy k vyprávění. Protože z obecního pastýře se zázračnou proměnou stane jednou spisovatel, to je jasné jak facka. Možná si, milý čtenáři, myslíš, že jsem žvanil, ale neměj mi to, prosím, za zlé, mám ty vzpomínky všechny propojené, nechci je tak psát, ale ony si ze mě samy takhle prýští.