Dauphin strana 20 z 33

Kniha Okultní tradice Cikánů Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“

Domácnosti našich babiček jsou skromným návodem ke zdravému nezávislému životu, prověřenému denodenní snahou generací žen vést důstojný a přirozený život v souladu s přírodou a svou přirozeností. Kniha přináší ucelený soubor unikátních informací z praktického života našich předků, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Při sestavování Domácnosti našich babiček bylo využito historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století.

Pečeme chleba z kvásku a děláme domácí těsta přináší pečící recepty našich babiček na domácí chléb pečivo i různé laskominky jak je shromáždila a podle nich pekla známá propagátorka tradičního životního stylu Alena Gajdušková, která vychází z historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století ale především - sama vše odzkouší, uhněte, upeče...

Na Modrovousově hradě je rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem nesmírně hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby. Tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout unikátní historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holocaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.

Studie francouzského politologa a geopolitika Bertranda Badieho Nejsme už sami na světě (Nous ne sommes plus seuls au monde. Un autre regard sur "l'ordre international", La découverte, Paříž, 2016) je výstižným a stručným shrnutím základních prvků diplomacie, pravidel zahraniční politiky, tak, jak se v průběhu dějin konstituovala, a charakteristikou současné situace v této oblasti. V historickém přehledu, který tvoří první část knihy, Badie popisuje zrod rozhodujících pojmů státu, suverenity, hranic, moci, války, míru a mezistátních vztahů na úsvitu evropské modernity v kontextu westfálského míru, jehož role je pro danou oblast po velmi dlouhou dobu (až do r. 1918, respektive 1945-48) veskrze rozhodující. Westfálský mír znamená definitivní nahrazení reziduí mlhavého středověkého universalismu nikdy ve skutečnosti nerealizované představy jednotného křesťanského impéria pragmatickým uznáním statu quo pro skupinu stejně suverénních států, které mezi sebou navazují vztahy, uzavírají smlouvy a především bojují. Vytvoření moderních evropských států je tedy konkomitantní s uznáním (často pravda jen de facto) států jiných, tj. Druhého, který je více méně stejný jako Já. Rozhodujícím momentem pro takto umožněné mezinárodní (spíše mezistátní) vztahy je ovšem poměr sil, především pak sil vojenských. Konstrukce státu spadá v jedno s budováním vojska, odtud pak charakter hypermilitarizace evropských států v powestfálském období. Války se vedou mezi státy pomocí jejich vojenských sil. Tato militarizace přinesla pak evropským mocnostem rozhodující výhodu při expanzi do zbytku světa v 19. století, kdy se jim podařilo všude westfálský systém vnutit, samozřejmě v pro ně samé drtivě výhodném smyslu. 19. století vůbec představuje dle Badieho klasickou podobu systému, kdy se světovláda koncentruje v rukou oligarchického klubu rozhodujících mocností (Anglie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko, později USA,), který diktuje svá rozhodnutí mocnostem sekundárním (Itálie, Turecko, skandinávské země, atd.), jež s plnoprávnými členy klubu nemohou soutěžit, nemluvě o koloniích, jež jsou jednoduše vlastnictvím členů klubu. Právě v tomto kontextu se vytvořila pravidla mezistáního styku, pravidla uzavírání smluv a rovněž implicitní pravidla válčení. Po skončení studené války, které se zprvu interpretovalo poněkud zjednodušeně jako vítězství amerického tábora, dochází v mezinárodní politice k podstatným změnám, které Badie vyzdvihuje. Jde mj. o vynoření nových státních aktérů, kteří nejsou nikterak závislí na westfálském systému, vynoření vlivných mimostátních čnitelů velmi různé provenience, rozbití státního monopolu na informaci a na desinformaci, krizi a oslabení států vůbec, jak západních, tak i nově konstituovaných (např. v Africe). K tomu se pojí vynoření nového způsobu válčení a nové konfliktuality, která se vyznačuje asymetrií a deteritorializací. Klasické vojenské zásahy jsou v tomto kontextu málo účinné. Konečně se ukazuje rovněž omezená účinnost americké "soft power", která může sice ovládat kulturu, ale jen málo proniká do chování společenství integrovaných radikálními ideologiemi.

Kniha Společně o sobě je knihou fotografií vzniklých z workshopů ve dvou pražských základních školách se zcela odlišnou sociální strukturou. Žižkovské a modřanské děti fotografují, fotografují svými pravými fotoaparáty na pravé filmy a z nich vyvolávají pravé fotky. Výjmečné porfolio dětských fotografií, které ilustrují známou tezi že nezáleží na tom, kdo a odkud jste, nýbrž co a jak vidíte.

Velkolepý román finské vycházející liteární hvězdy na pomezí porna, příručky uživatele ketaminu a existenciální sondy euroamerické civilizace, vše patřené vypouklým zrcadlem Finska. A to vše v postmoderním hávu, inu hledejte pravého lékaře této civilizace! Lékařský román je mistrným vylíčením lásky, smrti a politiky. Vypráví příběh čtyř propletených osudů na hranicích jednoho impéria. Konec roku 2003 je v mnoha ohledech horký a intenzivní, z hlediska politiky i života jednotlivců. V Iráku slibují západní armády provázení obyvatel na cestě k demokracii a kapitalismu. Daleko od tohoto bojiště, v severoevropském přístavním městě, tráví výzkumný pracovník, třicátník Niklas, čas popíjením a obavami o přítelkyni Innu, jejíž otec umírá na rakovinu. Jedné noci uzří Niklas vizi, která jej promění. Uvěří, že nalezl lék na Inniny obavy. Ale Niklas musí čelit skutečnosti, že dosahy vlastních činů nelze vždy předpovědět. Ve své třetí, bravurně napsané novele, skládá finský autor Riku Korhonen dohromady nezapomenutelným způsobem spletitý příběh, poutavou analýzu mediální války a romantický text prostoupený jemným humorem.