Dauphin strana 18 z 38

Básnická sbírka. V lomu Večer nás zastihnul mraky na úbočí hory, když se svlékáš a scházíš, jako zářící zvíře sutí. Vznášíš se nad podsvětím vody s listy osik, kde mezi černými pahýly a kmeny plaveme jako pokusné bílé ryby. Velký les ukrývá ve stínech daleko starší lesy, kvete z nich. Cosi se ozývá, cosi je na blízku. Něco na promodralých rtech.

Básnická sbírka tajemné autorky, která se snaží vyvolat duchy, spojit se s minulým, jen je dávno srovnána se zemí ulice, ve které kdysi rozepjala kabát a chlad si ji uzamkl do žeber.

Zná všechny řeky na světě, jejich délky a počty přítoků. Zná města, kterými tečou, pamatuje si množství oblouků jejich mostů...

Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. "Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů." Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. "Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno."

Experimentální román Tři! rozvíjí zkušenost terapeutického sezení, ve kterém se autobiografické motivy prolínají s jazykovou hrou, a do kterého úmyslně vstupuje ta, která se vyprávěním snaží znovu vynalézt sebe sama. Komentáře terapeuta motivují cestu tohoto pátrání po identitě, vedoucího stále hlouběji, až na hranici disociace. Muž a žena v jedné osobě, ale i muž a žena vedle sebe, usilují o splynutí, a vedou tak otevřenou polemiku s autenticitou, rodem i narací. "Možná to bylo v babiččině spíži, když jsem si prohlížela sklenici s kečupem, na kterém bylo na bílém podkladě napsáno modře: jemný. Možná to byla jen ta schopnost všímat si detailů." Vzpomínky odhalované ve snaze pojmenovat jedno dospívání odráží i prostou zkušenost sídliště, chudoby, ale i dětství v druhé polovině devadesátých let na malém městě, či následný přechod do Prahy na studium filosofie, která je vším jiným než konejšivou utěšitelkou. "Kdo ztrácí kontakt s hmotou, přijde nakonec o všechno."

Politická esej na téma masová imigrace a národní identity na půdě současné Francie. Pojem velká výměna nepotřebuje dle jeho autora žádnou definici, protože "to není koncepce, nýbrž fenomén (jev)". Je to podle Camuse záměna národa, který obývá stejné území již patnáct nebo dvacet století, za jeden či více národů v průběhu jedné nebo dvou generací. Tento jev vznikl na základě "trojnásobného pohybu, kterým je svět zároveň industrializován, odduševňován a zbavován kultury".

Druhá sbírka básníka z mělnického okruhu Pegas

Domácnosti našich babiček II je věnován zpracování, konzervování a uskladnění masa, ovoce, výrobě nápojů, a to alkoholických i nealkoholických, dále octů i ochucených olejů, sběru a zpracování planých rostlin. Závěrečnou kapitolu tvoří suroviny a recepty, které jsou zajímavé a neobvyklé a které nebylo možné díky jejich různorodosti jinak zařadit. Na konci každé kapitoly věnované výrobě či zpracování jednotlivých produktů jsou uvedené přesné recepty či návody, aby bylo možné konkrétní výrobky připravit. Výběr jednotlivých receptů byl podřízen jednoduchosti, užitečnosti, případně univerzálnosti či neobvyklému chuťovému zážitku. Domácnosti našich babiček jsou knihou o paměti, o paměti maminek, našich maminek, které svým dcerám pečlivě sdělovaly tajemství vedení domácnosti, umění, které bylo základem zachování rodu. Domácnosti našich babiček Aleny Anežky Gajduškové nám umožní cestovat časem, a oživit si tak umění zanikající nebo téměř zaniklá. Domácnosti našich babiček a prababiček, které působily zdánlivou jednoduchostí a prostotou, byly výsledkem tradic a zkušeností mnoha generací. K běžnému „hospodaření“ potřebovali naši předkové málo, které čerpali ze svého okolí, z věcí blízkých a dostupných. Čas prověřil recepty a postupy, mnoho z nich nebylo dosud překonáno a ku mnoha z nich bychom se rádi vraceli.

Domácnosti našich babiček jsou skromným návodem ke zdravému nezávislému životu, prověřenému denodenní snahou generací žen vést důstojný a přirozený život v souladu s přírodou a svou přirozeností. Kniha přináší ucelený soubor unikátních informací z praktického života našich předků, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Při sestavování Domácnosti našich babiček bylo využito historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století. V knize můžeme nahlédnout do starobylé kuchyně, ošatky či spíže, oživit si tradiční způsoby zpracování a uchovávání obilí, brambor, luštěnin a olejnin, domácí zpracování mléka, konzervování vajec či úpravu zeleniny i hub, a to vše bez umělých konzervantů, ledniček, mrazáků, vakuovaček. Každá kapitola je dolněna autorkou prověřenými recepty.

Osmá sbírka bytostného milostného civilisty a nejstaršího básníka Dauphinu (ročník 1934)

11. sbírka vynikajícího českého básníka doprovozená kresbami Jindry Vikové.

V této knize zúročuje autor, který je mezinárodně uznávaným psychoterapeutem se specializací na závislosti ve vztazích, narcismus a posttraumatické stresové poruchy, své více než 30leté profesní i osobní zkušenosti. Muži i ženy jsou odjakživa vtahováni do partnerských vztahů instinktivně, tedy působením jakési neviditelné a neodolatelné síly, kterou autor nazývá vzájemnou lidskou přitažlivostí. Vysvětluje, proč trpělivého a obětavého jedince předvídatelně přitahuje patologicky sobecký a sebestředný partner.Proč se toto magnetické milostné spojení začínající jako pohádka mění záhy v bolestivou noční můru. „Řada partnerských vztahů funguje na principu má dáti – dal. Ti, kteří víc berou, si tuto knihu nepřečtou. Ti, kteří víc dávají, ji potřebují. Ti, kteří dávají příliš, naleznou na těchto stránkách svobodu. Pochopení začíná právě tady. Zjistěte, proč jste trvale frustrováni bez ohledu na to, kolik svému partnerovi dáváte. Nadělte tuto knihu sami sobě.“ Rosenberg přirovnává vztah spoluzávislého a emočního manipulátora k tanci, který je bezchybný, jelikož oba dokážou instinktivně předvídat kroky toho druhého. Každý tanečník zná svoji roli: manipulátor vždy vede a kontroluje, spoluzávislý ho následuje a podvoluje se. Tyto role jsou pro ně přirozené, protože je praktikují po celý život. Přestože je jejich vztah nefunkční, přináší oběma pocit jistoty a bezpečí. Jednou z teorií, kterou Rosenberg rozvíjí, je porozumění způsobu, jakým v partnerském vztahu vyjadřujeme své citové a mentální potřeby, do jaké míry jsme orientováni na potřeby jiných a své vlastní popíráme, nebo se dokonce cítíme vinni, když je chceme naplnit. Podvědomě nás totiž přitahují jednotlivci, kteří tuto naši orientaci nepřímo doplňují. Stabilní vztah je odolný vůči rozpadu. Termín „stabilní“ ovšem nevyjadřuje kvalitativní prvky, tedy neznamená zdravý či funkční. Stabilní vztah tvoří jedinci s opačnými orientacemi naplňování vzájemných potřeb. Stabilní je tedy i vztah spoluzávislého a emočního manipulátora, jejichž „polarita“ je propastně odlišná, ale přitahuje se jako magnet. Na základě tohoto nevědomého procesu žijí v partnerském vztahu jedinci, kteří jsou navenek odlišní, ale vysoce kompatibilní. Důvody, proč se z někoho stane spoluzávislý nebo emoční manipulátor, nachází Rosenberg v raném dětství: nefunkční rodinné vzorce, podmíněná láska, citová deprivace, zanedbávání či zneužívání. Výsledkem je pak celá řada obranných mechanismů chránících mysl před stresovými nebo úzkostnými pocity. Kniha „Syndrom lidské přitažlivosti“ je určena všem statečným čtenářům, kteří hledají opravdovou a zdravou lásku, ale nejdřív musí překonat vlastní bolestivé a náročné psychologické překážky.

Jakub Kujan (1983) se narodil v v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Poté studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal na jazzrockové Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii prezentoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host. Poté se na několik let odmlčel. V současnosti žije v Litvínově a pracuje jako dělník. Toto je jeho první kniha. 1 Tvá krása urazila mnoho žen. Pověděl tak, aby ho slyšel jen její úsměv na sklenici od piva. Byly večery, kdy se modlila, až k tvému srdci, s nímž nebylo možné hrát basket. Zvíře je vždy, váš mlčící svědek, kterému jste neodpustili jeho setrvání v ráji. Člověk je váš vrah, jenž nemá smlouvu na neurčito. Země materiál, kterým platíte za sebezničení. A váš život? Sladký trest herců bez angažmá 2 Je zapotřebí rozloučit se s otcem. Jeho oči – věčnost, která žárlí. Stisk ruky – něžnost při čistění pěchotní zbraně. I čtrnáct dní před smrtí pracoval s vervou, jako by měl odjet stavět katedrálu. Co pant do vrat, to kámen, který po něm hodili, Co poklek, to pokora na poslední chvíli. A co pohled, to láska otce k synovi, která o nás mlčela 3 Přál sis, aby se jaro upilo místo tebe. Nicotu nelze opít a konci je odepřena žízeň. Byl jsi zapomenut vlastním domem, který se tě bojí víc, než démona na obraze. Naděje, nikým neočekáváná je probuzena z Šavelova snu, a jde všem oznámit, že se sama musí zničit. Tvůj přítel celá léta plánuje sebevraždu a čeká na nejvhodnější literární manuál. I když jste hříšní, není pro vás v pekle místo. Nakonec skončíte jako preparovaný homo sapiens v muzeu

První dáma poesie nakladatelství Dauphin vydává Svět: I. Co náleží k podstatě světa, to jazyk vyjádřit nedokáže. L. Wittgenstein *** Cokoliv zkoušíš vyslovit, se z druhého konce umazává — Přestat? Nesmíš. Začít I. Drobnostmi. Na kraj talíře stvořit med. Jestliže svět jsi dosud nestvořil, přispěj ručně háčkovaným obalem — II. V kurzu ikebany pracuje nůžkami bůh-začátečník po boku mírně pokročilého boha: krása? Vysloví se jako každá jiná věta. III. Všichni už se těší na závěrečný večírek. Ráno uklízečka nahází pocamrané diplomy do potopy světa.

Knižní prvotina severočeského básníka. Jakub Kujan (1983) se narodil v v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Poté studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal na jazzrockové Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii prezentoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host. Poté se na několik let odmlčel. V současnosti žije v Litvínově a pracuje jako dělník.

Druhá sbírka "libereckého básníka", opět v redakci Víta Janoty. Ticho, klid, smíření a proto poesie výsostná. Světlo zpoza dveří Seděli jsme spolu u výčepu zády k oknu po půlnoci jen my dva a zpěv Roda Stewarta As Time Goes By Mluvils o minulosti a ukazoval na černobílé fotografie na zdi Ukázal jsem ti svou sbírku a ty jako bys ji potěžkával v rukách v těch rukách zvyklých na balíky cementu a cihel na krumpáče a sbíječky na zednické lžíce a špachtle na čepy a narážeče ale i na staré účetní knihy psané úhledným krasopisem ve kterých se vracíš roky zpět