Dauphin strana 11 z 38

Civilní poesie civilního básníka. Neviditelný vrchol ledovce české poesie tentokrát jakýsi alpský.

První část knihy se věnuje tématu Nymburk ve starší české literatuře vychází ze zmínek ve středověkých kronikách, představuje místní humanistické básníky a spisovatele, připomíná lidovou slovesnost a přes období národního probuzení se dopracuje až k literárnímu životu ve městě v první polovině 20. století. Druhá část nazvaná Ulicemi města za literáty je lierární průvodce městem s více jak sedmdesáti zastaveními doplněnými dalšími medailony třiceti autorů. Zajímavými zastávkami jsou místní tiskárny, knihovna, divadlo, muzeum, nakladatelství… Třetí část s názvem I současný Nymburk literárně žije nejprve představí současný literární a kulturníživot a posléze uvede 25 literárních autorů narozených po roce 1945.

Zatímco mnoho lidí tráví v práci stále více času, odhadují mezinárodní statistiky, že průměrný zaměstnanec věnuje každý den přibližně dvě hodiny aktivitám, které s pracovní náplní vůbec nesouvisejí. Jak je to možné a co nás vede k tomu, že se práci vyhýbáme? Ve své provokativní knize zkoumá Roland Paulsen pracovní nekázeň. Zabývá se především fenoménem „pracovního simulantství“, které definuje jako čas, během něhož se lidé v práci věnují svým osobním záležitostem. Autor se zaobírá nejrůznějšími vysvětleními, od nedostatku pracovní činnosti až po vědomé bojkotování pracovní náplně. Vychází z široké základny materiálu získaného rozhovory i rozsáhlým empirickým výzkumem, používá kvantitativní i kvalitativní data pro předložení konkrétní analýzy různých způsobů, jimiž si zahálka našla své místo na moderních pracovištích. Kniha nabízí nové pohledy na subjektivitu, racionalitu i vyhýbání se práci a zaujme nejen vědecké pracovníky, nýbrž i studenty sociologie práce, teorie organizací či řízení lidských zdrojů.

Esejistická" kniha tohoto slavného antroploga analizuje na základě řečového rámce postmoderní současnost stejně tak jako dějiny minulého století, krásným a podivuhodným stylem odhaluje změny rečových paradigmat a jejich fatální následky na naše bytí, tedy zrod globalizace ekonomie, numerizace reality a všeobecné rozšíření informatiky znamenající nástup současnosti, tedy jeho slovy "Velké transformace".

Kniha duchovního běženectví, téměř prorocký text, psaný v první polovině dvacátého století text vysoké aktuálnosti v dnešním světě zrychleného pohybu, zrychleného bytí, světě, kde člověk nemůže spočinout aniž by nebyl atakován mnohostí úniků před realitou, před vlastním já, před skutečným jsoucnem.

Kniha Druhotný sexismus otevře další obzory všem, kdo v zajetí výchovy, zažitých předsudků a sociálního tlaku neviděli elementární pravdy. Samozřejmě, proč by ženy neměly rukovat do armády? Jakým právem je intimní soukromí žen (třeba ve věznicích či veřejných záchodcích) zohledňováno více? Proč by si kluk nesměl pod imperativem „kluci přece nebrečí“ pobrečet, když se praští do palce? Proč jsou ženy za stejný přečin statisticky trestány méně? Proč se ve válečných konfliktech píše především o utrpení žen (a dětí), když jsou masakrováni hlavně muži – vojáci i civilisté? A hlavně – proč je život muže považován za méněcennější? Vždyť považte, co hlásili v televizi – při zemětřesení zahynulo tisíc lidí, z toho více než polovina žen a dětí! Jako by se ztráta mužských životů nepočítala! Je velkým přínosem Benatárovy knihy, že tyto a mnohé další otázky rozebírá a přináší důkazy o licoměrnosti nositelů „moderního myšlení“. Zároveň zbavuje iluzí ty, kterým se dvojí metr pro muže a ženy natolik vryl do podvědomí, že jej dosud brali jako samozřejmost. V tomto světle se jeví tato kniha, která se stane kládou v oku genderovým „pseudovědkyním“ velmi odvážným a prospěšným počinem, a to zejména proto, že kromě úžasného faktografického výčtu se autor drží přísné argumentační logiky.

Majitel nonstop baru Úvěr odcestoval kdesi v černé Africe požádá jednoho svého štamgasta, alkoholika u konce sil, Prasklýho Skleničku, bývalého učitele, milovníka francouzštiny a knih, kterého ze školy vyhodili pro nezvladatelný alkoholizmus, aby sepsal cosi jako kroniku jeho podniku. Prasklej sklenička dnes tráví všechen čas v baru, pije a pozoruje ostatní hosty, je tedy pro tento úkol nutně tím nejpovolanějším. Hned od prvních řádků se s ním ponoříme do krutých a pitoreskních osudů jeho spolustolovníků. Převážně jsou to politováníhodné trosky, zmožené životem a alkoholem. Setkáme se například s mužem oblečeným v papírových plenách, pronásledovaným mouchami, kterého nechala uvěznit vlastní manželka, aby se ho zbavila. Ve vězení se stal obětí mnohonásobných znásilnění. Dalšího muže nechala, jakožto psychiatrický případ, repatriovat z Francie, kde si vydobyl solidní společenské postavení, také manželka, bílá Francouzska, zpět do Konga, protože chtěla žít s jeho synem z předchozího vztahu. Za epizodami zároveň k smíchu i k pláči čtenář objevuje spisovatelovu rodnou krajinu se vší krásou a krutostí, s nádhernou přírodou i s diktátory, se špinavými a temnými zákoutími, ale především s nesmírným bohatstvím tradic a kultury černé Afriky. Během čtení nás Alain Mabanckou zasypává aluzemi a intertextovými odkazy na literární díla, povětšinou právě vzešlých z pera afrických spisovatelů. Je to skutečná oslava lásky ke čtení, je to skutečná oslava černého kontinentu. Kniha je také pozoruhodná po formální stránce. Prasklej Sklenička na nás svoji výpověď chrlí jedním dechem, jedinou interpunkcí jsou mu čárky a uvozovky. Českému čtenáři to jistě připomene texty Bohumila Hrabala. Africký pábitel Sklenička je tedy tím nejlepším příkladem toho, že literatura, potažmo umění, je univerzální, stejně jako jsou univerzální lidské emoce a myšlenky.

Celoživotní nuzák, George Mikes, nás učí chudobě s elegancí, nadšením a vtipem. Již jako mladý si dobře uvědomoval nevýhody vlastnictví velkého majetku a později dovedl až k dokonalosti způsoby, jak se tomuto zlu vyhýbat a o své těžce nabyté zkušenosti je ochoten se s nadšením podělit. V kapitolách Střez se peněz, Lakota a Dobré kšefty nám ukazuje, čeho se vystříhat, abychom se nedopatřením nestali zámožnými. Osvětluje nám základní principy chudoby a seznamuje nás s promyšleným systémem, jak chudobu snášet s náležitou důstojností.

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy a složitosti světa a zaujatě, přitom čitelně o nich psát.

Generační výpověď o současných Norech v díle druhém. O tom jak nevraždí, nejsou detektivy, prostě žijí. Žijí norsky v Norsku. David ztratil paměť. Prostřednictvím inzerátu v novinách vyzve všechny, kdo ho znají, aby se mu pokusili vrátit vzpomínky. Ozvou se tři lidé z jeho minulosti – kamarád z mládí, nevlastní otec a bývalá přítelkyně. Začnou se rýsovat tři verze jeho života. Každá je jiná a více než o Davidovi vypovídá o svém vlastním pisateli. Ve třech oddělených příbězích kroužíme kolem hlavní postavy, jejíž obraz se nám postupně skládá. Absence jakéhokoliv měřítka objektivity vyústí zákonitě v to, že výsledkem nebude jasná (a plochá) portrétní fotografie, ale spíš trojrozměrný, byť mírně rozostřený pohled skrz 3D brýle. Všechny tři románové perspektivy jsou silně ovlivněny mezními situacemi, ve kterých se lidé z Davidovy minulosti právě nacházejí. Tiller mistrně zachycuje patologii rodinných vztahů, destruktivní partnerskou komunikaci i pocity vyhoření, tak bolestně známé limity současného života. Kniha obdržela Evropskou cenu za literaturu 2009, Cenu kritiky 2007, Brageovou cenu 2007 a byla nominována na cenu Severské rady 2008.

Kniha Týdenní předčasnosti je průhledem do soukromě vnímaných událostí jednoho roku, který se lišil od ostatních tím, že byl předznamenán předpovědí konce světa. Autor tuto zvláštnost rozehrává do obecnějších dějinných perspektiv, z jejichž nadhledu prochází běžnými životními situacemi. V jeho pravidelných záznamech se tak tyto situace dotýkají něčeho, co zaměstnává lidskou mysl bez ohledu na senzační předpovědi. Odhaluje se tím mimo jiné i potřeba si takové předpovědi dopřávat. Konec světa se totiž v křehkých dotecích prolíná s obavami, jejichž zdrojem jsou jakékoliv méně nápadné konce. Uvědoměním těchto okolností vzniká zvláštní paradox. Ukazuje se, kolik událostí se dokáže podivně zahrotit, přestože se nestalo to, co se očekávalo. Možná právě z toho důvodu, že se již předem mnohem spíše očekávalo, že se nic nestane. Lidské pohrávání ale naráží na hrozby dějinných vyústění. Také jejich převleky se stávají součástí běžného prožívání, i když se zdá, že jsou pokaždé nějak předčasné.

Bezmála dvacet let uplynulo od napsání prvního dílu tohoto pozoruhodného životopisu o neméně pozoruhodném muži. Bylo tedy právě načase, aby i čeští čtenáři měli možnost nahlédnout do nejtemnějších zákoutí života a duše velkého spisovatele, jakým byl Marcel Proust. Biografie, kterou vám předkládáme, je bezesporu tou nejhodnotnější knihou, která kdy o Proustovi vyšla. Jen málo odborníků by se mohlo tohoto úkolu zhostit s větší pokorou a zároveň důrazem na fakticitu informací než Jean-Yves Tadié, jenž proustovskému bádání zasvětil mnoho let intenzivní práce. V tomto díle je vše, co se můžeme o Proustovi dozvědět, vše, co je nutné znát, abychom pochopili jeho osobnost a jeho dílo. Konečně máme možnost zjistit, kým autor Hledání ztraceného času skutečně byl a co vše následně utvářelo hodnotu literárního odkazu, co po sobě zanechal. Na devíti stech stranách prvního dílu publikace, jež obnažuje autorův život od jeho narození po první léta 20. století, se nám otevírá překvapující svět génia, který můžeme prožívat takřka po minutách ve Swanovském opojení. Biografie Marcela Prousta není jen biografií muže z vysoké společnosti, který se vyrovnával s vážnou nemocí, homosexualitou i nedostatkem uznání. Je to především biografie člověka, který svou velikost těžil z toho, co tvořil. Neboť právě tomu se zcela obětoval.

Ontologický horror a transexuální rozpoznávání v prostoru palimpsestu a prázdného listu. Dvě mistrovská díla vysoké literatury v jedné paralele - kniha údivu.

Velkolepý román finské vycházející liteární hvězdy na pomezí porna, příručky uživatele ketaminu a existenciální sondy euroamerické civilizace, vše patřené vypouklým zrcadlem Finska. A to vše v postmoderním hávu, inu hledejte pravého lékaře této civilizace! Lékařský román je mistrným vylíčením lásky, smrti a politiky. Vypráví příběh čtyř propletených osudů na hranicích jednoho impéria. Konec roku 2003 je v mnoha ohledech horký a intenzivní, z hlediska politiky i života jednotlivců. V Iráku slibují západní armády provázení obyvatel na cestě k demokracii a kapitalismu. Daleko od tohoto bojiště, v severoevropském přístavním městě, tráví výzkumný pracovník, třicátník Niklas, čas popíjením a obavami o přítelkyni Innu, jejíž otec umírá na rakovinu. Jedné noci uzří Niklas vizi, která jej promění. Uvěří, že nalezl lék na Inniny obavy. Ale Niklas musí čelit skutečnosti, že dosahy vlastních činů nelze vždy předpovědět. Ve své třetí, bravurně napsané novele, skládá finský autor Riku Korhonen dohromady nezapomenutelným způsobem spletitý příběh, poutavou analýzu mediální války a romantický text prostoupený jemným humorem.

Murray identifikoval čtyři podmínky potřebné k tomu, abychom mohli svůj život považovat za dlouhodobě šťastný: pevná rodina, přátelé nebo fungující sousedská komunita, náboženství (nebo filozofie, která jej nahrazuje) a práce, která nás naplňuje. Hmotné zabezpečení je důležité, pokud nám pomáhá vést takový život. Sociální programy, které se pokoušejí kteroukoliv z těchto institucí nahradit, se nakonec ukážou jako destruktivní. Ch. Murray je autorem kontroverzním, jeho knihy vyvolávají bouřlivé a protikladné reakce, je předmětem ideologických útoků a profesionální kritiky stejně jako vysokého obdivu. Předmluvou vybavil Roman Joch.