Dauphin strana 9 z 33

Desetiletá Ema má mámu, tátu, sestry Betynu, Julu a bratříčka Jáchyma, mladou tetu a hodnou prababičku, která hodně pamatuje. Všichni spolu bydlí v jednom starém domě na předměstí. Ema má však také své starosti, přání a tajemství. V den svých narozenin dostane od kamarádek taštičky s dárky, díky nimž se její sny začnou uskutečňovat. Nebo se jí to všechno jen zdá? Kdyby byly autorky knihy Prababiččin klobouk jednou osobou, měly by celkem sedm dětí a dohromady by jim bylo čtyřiaosmdesát let. Pravnoučat by se nikdo nedopočítal a ony by jim od rána do večera pekly štrúdly a vyprávěly příběhy. Jenže jsou dvě a je jim každé polovic. Mohou tedy upéct dvojnásobný počet štrúdlů a také společně tvořit knihy - jedna slovem, druhá obrazem. Ještě předtím, než se setkaly, však Kamila Míková (dnes Hantáková) vystudovala francouzštinu a češtinu a Magdalena Martinovská (dříve Sokolová) grafickou školu. Kamila pracovala jako nakladatelská redaktorka, psala fejetony nebo články o knihách. Magdalena navrhovala a graficky upravovala časopisy či kreslila. První kniha, kterou Kamila napsala a Magdalena vysázela a graficky rozvrhla, se jmenovala Useknutá ruka (1996) a byla určena dospělým. Pak se obě staly maminkami, ale psaní, knížky, písmena ani obrázky neopustily. Dnes, po patnácti letech, se sešly nad druhou společnou knihou - tentokrát pro děti a o dětech. A také od dětí, protože právě od nich se autorky inspirovaly. Jak říká Magdalena: "S dětmi se dobře maluje. Člověk má hned kritiku - a zadarmo."

Narodil se na vltavském břehu. Tamtéž vystudoval češtinu a ruštinu. Pracoval v Českém rozhlase, Rádiu Classic, knihkupectví, Katolickém týdeníku, Lidových novinách, nyní v Hospodářských novinách. Prózu, básně a fotografie publikoval ve sbornících, časopisech a na vlnách Vltavy, jazykové sloupky a komentáře v KT, LN, HN a ČRo. Fotografuje a nalézá předměty, které si troufá vystavovat. V nakladatelství Dobrý Důvod vydal sbírku mikropovídek Kachnička (2008). Otec Alžběty, Marie, Josefa, Antonína a Doroty. Bydlí na vltavském břehu.

Výbor z díla členky skupiny Gloret jež ocenil v jeho rané fázi Jaroslav Seifert. Krásná kniha velkého formátu, obálka s ražbou, vybavena plnobarevnými ilustracemi Václava Bozděcha vytvořenými specielně k básním Jarmily Wunderlinové. Jarmila Wunderlin -Taliánová Narozena ve Vimperku. Studium na FF UK v Praze a Právnické fakultě v Curychu. Od roku 1982 žije v Curychu a stále častěji v Praze. Pracuje jako překladatelka a publicistka. Básně publikovala časopisecky v různých sbornících a v rozhlase.

Ruské disko (něm. orig. Russendisko) je taneční večer ruské hudby, který v 90. letech začal provozovat Vladimir Kaminer v proslulém berlínském squatu Tacheles. A je to také soubor krátkých povídek, nazvaný podle jedné z nich. Autor s nezaměnitelným s uchým humorem a sebeironií nejprve vypráví o své emigraci z rozpadajícího se Sovětského svazu do Berlína, poté o problémech, které zažívá, když se pokouší začlenit do života německé metropole. Podobně líčí i všednodenní, ovšem obvykle nevšedně bizarn í osudy imigrantů, kteří se snaží hledat na Západě své štěstí.

Druhý svazek pokračuje v ediční řadě Korespondence Jakuba Demla (1878 - 1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale ta ké vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval. Tento soubor má také zásadní význam pro poznání Demlova díla, jeho literárních i duchovních zdrojů, a pro pochopení jeho životních podmínek v době , kdy začal zveřejňovat vlastní knihy (mj. v roce 1907 Homilie a básnickou prvotinu Notantur Lumina) a zároveň se pro svou spisovatelskou i vydavatelskou práci dostával do stále ostřejších sporů s církevními nadřízenými. Spolu s básníkovými dopisy Jo sefu Ševčíkovi a s dosud nezveřejněnými dopisy Josefu Florianovi a Vladimíru Evermodu Balcárkovi a dalšími, méně početnými soubory listů tvoří korespondence s Fenclem dokumentární doprovod k Demlovým textům, jako jsou deníkové knihy Rosnička a Domů ( 1912 a 1913) či kniha dopisů Do lepších dob (1927). Dochovaný soubor Demlových dopisů Matěji Fenclovi patří - navzdory zjevné neúplnosti - v básníkově životní korespondenci k nejpočetnějším a nejsouvislejším: obsahuje 98 listů z let 1905 - 1912, Fenc lových dopisů se dochovalo 12 - šest z roku 1906, další z let 1912 - 1938 (podrobnější údaje viz přiložený soupis dopisů). Rukopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Něko lik listů je známo jen z opisů, které vyšly ve sbornících Studia či v knize Rosnička. Po životních a profesních osudech Matěje Fencla jsme dále pátrali v archivních dokumentech (například ve farních kronikách), uložených např. v Muzeu v Uhříněvsi a v e Státním oblastním archivu Praha-východ. Z nich také čerpáme v doprovodných textech k edici.

Intimní sbírka intimních básní prodchnutých vírou, venkovem, moudrostí. Svou skromností a civilností výjmiečný jev na české poetické scéně.

Celá kniha je rozhovorem dvou pánů, kteří se na základě důkladné zprávy jistého Molera baví o životě jednoho záhadného chlapce. V mluveném záznamu a jednotlivých příbězích ožívají svérázné lidové postavičky typické lisabonské čtvrti, zároveň se ale p odloudně nastolují zneklidňující otázky po pravdě a skutečnosti. Fragmentární a relativizující vícehlasou výpravnou prózu o několika rovinách plnou intertextuálních hrátek a narážek obohacuje jemná, nezbedná ironie a hravý, chápavý humor. Dinis Macha do (1930-2008) byl portugalský prozaik, sportovní novinář a filmový kritik. Pod pseudonymem Dennis McShade napsal čtyři úspěšné a originální detektivní romány. Mezinárodní věhlas získal díky přelomové knize Co tvrdí Molero, která jej díky daru nepřet ržitě a zábavně vyprávět působivé příběhy, bohatě neuvěřitelné a zároveň důvěrně blízké a prosté, v nichž se nenuceně mísí komické s tragickým a banální se vznešeným, přibližuje českému Bohumilu Hrabalovi.

Šklovského fenomenální román - vzpomínka Sentimentální cesta podává drsný válečného obraz Ruska zmítaného rudou revolucí, zmatky i hrdinstvími utopenými v krvi a vodce, vše podbarveno orientální rafinovaností tehdejší Persie interpretováno šarmem již téměř vyhynulé klasické ruské inteligence. Neobyčejný vhled do ruské duše a dějin z pera spisovatele, který je známý spíše jako význačný literární vědec.

Ginsbergovo Kvílení a následný skandální soudní proces? Ferlinghettiho sbírka Lunapark v hlavě, která postupně dosáhne nákladu milion výtisků? básníci, kteří odmítají své verše tisknout a chtějí je posluchačům za podpory jazzových skupin raději jen v eřejně deklamovat. Do takové atmosféry vstupuje v roce 1963 sbírka nenápadného názvu autora nenápadného jména: The branch will not break/Tahle větev se nezlomí v té době šestatřicetiletého Jamese Wrighta. Kdyby měli studenti americké literatury najít mezi některou z beatnických sbírek a Wrightovými verši co nejvíc rozdílů, nemohli by dostat snadnější úkol. Tam, kde je dobový kontext mnohomluvný, sebevědomý a společenský, tam je Wright tichý, pokorný a niterný. Tam, kde beatnici osočují a šokují, Wright šeptá a konejší. Básník v první řadě konejší svou rozbolavěnou duši? právě ve verších nachází ochranu před samotou, smrtí a temnotou. Přitom právě slovo dark se stává nejčastěji užívaným Wrightovým výrazem. Své neurózy a chmury před čtenářem nezastírá, neskrývá je pod lacinou pastorální lyriku, na druhé straně se jimi ani nepyšní, nehonosí se možností vypsat se z nich. Básník s nimi žije. Žije jim navzdory.

Sbírka jemné křesťanské lyriky, civilní a prosté.

Děj knihy zavádí čtenáře prostřednictvím přímočarého až naivního vyprávění autorova na počátek devadesátých let, kdy se tento se svými přáteli vydal na ,,dobrodružnou cestu západní Evropou, aby si splnili své dětské sny. Zpočátku nevinné potulování dosud neznámým světem se časem změnilo v cestu iniciační, která je postupně zavedla do světů netušených, na pokraj většinové společnosti mezi bezdomovce, žebráky, punkery a hip-pies, kteří žili v polorozbořených páchnoucích squatech, kde se holdovalo různým drogám, následkem čehož se čas a prostor začaly jevit poněkud odlišnými, než jak je do té doby znali. Základnou se jim stala hlavně Neapol, kde se takto zdržovaly desítky Čechů. Autor se pak ještě sám vydal na půlroční cestu Asií, která měla až magický nádech a zásadně ovlivnila jeho náhled na život.

Devět povídek klasického střihu se nekomplikovaně zabývá různými formami objevitelství. Hrdinou je speleolog, který prochází jeskynními systémy stále hlouběji až... Virolog důsledně putující za Nobelovou cenou až..., filolog hledající univerzální sys tém jazyka až ..., astrfoyzička hledající lásku uprostřed hvězdokup až... Kniha je průvodcem po lehce intelektuální dobrodružstvích ducha jemně parodující současný těžce intelektuální univerzitní systém bádání.

Proč na tebe každej sere aneb Čefurji raus! je autorova prvotina, za kterou ihned získal prestižní cenu Prešernova fondu a cenu Kresnik deníku Delo. Děj se odehrává v lublaňské čtvrti Fužine (Fužiny) a popisuje tématiku čefurů, tedy přistěhovalců z e zemí bývalé Jugoslávie ve Slovinsku. Na motivy románu vznikla i úpěšná divadelní hra.

Kdo mě zná (myslím na verše), případně mě nepozná. Kdo mě nezná (myslím na verše), snad mě nějakým způsobem rozpozná. Curricula čili Příprava minulosti je lehkou knížkou o těžkých věcech. Jsou to, abych tak řekl, errata životních incidentů, errata také v tom smyslu, čemu se verše jakoby omylem vyhýbají. Každá výhybka, dribl?, přetvářka? ovšem - jako masky - skrývá, ověřuje pravdu; přetvářky jsou zrcadlem tváře. V Curriculech se nejedná o interpretaci, apologii či souhrn subjektivních a ještě méně objektivních událostí, které se dály nebo mohly přihodit; jsou toliko zázemím vymezeným prostorově v tom nejširším smyslu slova. Také zázemím lásky ("zmírni moji lásku", modlí se Jakub Deml) i tragické samoty, náhlé samoty v celém národě mezi strupy ještě živého života, ale také zázemím veselého sladkého zmatku. Co bylo, nebylo. Budiž. Už je dost tohoto pseudoteoretického parazitování a odhalování. Budiž. Mohl jsem sbírku reorganizovat, dát do takzvaného pořádku, chronologického, tematického či ještě jiného, nicméně editor i já jsme dali přednost tomu, jak to bylo napsáno: s rychlou vášní, horkou jehlou, in natura. Nezdržuj hru, šeptá mi někdo jiný, než na koho tolik myslím.

Hrabal nepředkládá pouze v humanitní historiografii obvyklý výklad "již ten a ten... a onen naopak...". Z jednotlivých zmiňovaných či parafrázovaných pojetí fokalizace i z jejich vzájemné komparace vždy něco vyplývá. Studie je v tomto ohledu dostatečně analytická a pootevřená teoretizujícímu abstrahování, ale i domýšlení směrem k interpretační praxi. Nečteme výčet, ale příběh hledání jednoho políčka naratologické mozaiky. Tento rys činí ze čtení studie nikoli nudný, evidující výkon, ale kreativní a inspirativní pochod myšlenek a podnětů. Scelující výklad o vývoji prvních vymezování fokalizace přechází v analytickou analýzu komplexních pojetí (Genette, Balová ad.), aby nakonec směřoval k návrhům vlastního řešení. Hrabalem navrhovaný koncept fokalizace je domyšlen a formulován uvážlivě, střídmě a analyticky i pojmově přesně. Na celém návrhu je patrné, že autor má s texty vyprávění dlouholetou interpretační zkušenost, která jej vede k rozhodnutí vyvarovat se ambiciízních řešení, jež by zahrnovala co nejširší využitelnost pojmu fokalizace, ale která by byla samoúčelná z hlediska čtení a rozumění. Práce tedy hlavně v závěrečných pasážích přináší "objev", něco, co z promýšlení a psaní vyplývá a co tu z hlediska využitelnosti před jejím napsáním ještě nebylo.

Sbírka poezie.