Dauphin strana 8 z 38

Nachové plachty je příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nachové plachty jsou součástí tajného koutku duše všech milovníků, milovníků slova, milovníků obrazů, žen i bratří Formanů. Nachové plachty, nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem vydáváme v novém, vzácném hávu tak aby činila radost a libost duchu, oku i duši.

Kniha přináší ucelený soubor unikátních informací z praktického života našich předků, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Při sestavování Domácnosti našich babiček bylo využito historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století.

Úchvatný příběh největšího českého polárníka, velkého cestovatele, malíře, topografa a dobrodruha, velitele rakousko-uherské polární expedice a objevitele země Františka Josefa, jak jej sám sepsal. Dobrodružství zachycující rakousko-uherskou expedici do Arktidy v letech 1872–1874. Osudy dvaceti čtyř mužů ( z toho pěti Čechů), kteří objevili a prozkoumali nejsevernější souostroví na východní polokouli, zemi Františka Josefa, a jimž se před smrtí hladem a zimou podařilo uniknout teprve po vysilující tříměsíční cestě rozmrzajícím mořem.. Nejen milovníci polárních cestopisů si četbou této knihy přijdou na své, a to i díky skvělým Payerovým ilustracím. Český překlad jeho monumentálního díla z roku 1876 obsahuje popis expedice z let 1872–1874, řadu autorových postřehů o životě ledních medvědů i některé zajímavé příhody z německé polární expedice v letech 1869–1870. Překladatel doplnil autorův text popisem mnohých předcházejících i pozdějších výprav do oblastí kolem severního pólu, životopisnými, zeměpisnými, geologickými i dalšími přírodovědeckými poznámkami a podrobným popisem země Františka Josefa podle tehdy dostupných pramenů.

Úchvatný příběh největšího českého polárníka, velkého cestovatele, malíře, topografa a dobrodruha, velitele rakousko-uherské polární expedice a objevitele země Františka Josefa, jak jej sám sepsal. Dobrodružství zachycující rakousko-uherskou expedici do Arktidy v letech 1872-1874. Osudy dvaceti čtyř mužů ( z toho pěti Čechů), kteří objevili a prozkoumali nejsevernější souostroví na východní polokouli, zemi Františka Josefa, a jimž se před smrtí hladem a zimou podařilo uniknout teprve po vysilující tříměsíční cestě rozmrzajícím mořem..

Ježíškův ježíšek je souborem krátkých a ještě kratších povídek, někdy humorných, někdy méně. Tón knihy vystihuje dost dobře obrázek na obálce, který by ideálně mohl být ještě animovaný a mrkat levým okem, jako by do něj spadlo nějaké smetí.

Dvě prózy mistra ruské literatury volně navazující a tudíž i tvořící trilogii se slavným románem Sentimentální cesta. V první části, pod názvem Zoo, kniha navazuje bezprostředně na titul Sentimentální cesta. Šklovskij se dostal do Berlína. Zde pobýval ve velké skupině ruských emigrantů, povětšinou umělců, vzdělanců a společenské smetánky carského ruska. Ruská emigrace žila v oblasti berlínského zoo. Stejně jako její zvířecí sousedé žila podivně, znuděně, shlukovala se do tlup a vzpomínala na domovinu. Proto autor staví do čela svého Zoo bizarně dlouhé motto, tvořené Chlebnikovovým líčením lidského zvěřince. V Třetí fabrice vypráví autor o třech fabrikách vlastní duše mládí, OPOJAZu a nepojmenovatelném dnešku. Nesoudí, ale pojmenovává a analyzuje. Nemůže se spoléhat na city a krásná slova, všímá si proto, jak jsou zkonstruovány. Bývalá krásná slova ztratila výpovědní hodnotu, omrzela se veškerá duchaplnost a krasořečnění. Rozpor mezi starou humanitní kulturou a novým světem je neudržitelný. Velkolepě klenuté teorie o spáse člověka a světa si říkají o sarkasmus. Humanitní vědy, tajnosnubné řeči o životě geniálních jedinců a převypravování jejich myšlenek, se lepí na stránky knih a nemohou z nich ven

Jaké je to být básníkem, když se v sousedním domě nad svící sklání Dante nebo Shakespeare? Jaké je to milovat ve čtyřech různých jazycích? Jak by měl v 21. století vypadat základní model obecné gramotnosti? Znamenají hranice mého jazyka skutečně hranice mého světa? Takovéto otázky a ještě spoustu dalších otevírá George Steiner ve svém souboru sedmi esejů s poněkud ironickým názvem Knihy, které jsem nenapsal. Tento koryfej soudobé kulturní kritiky, patřící k jedněm z mála skutečně originálních myslitelů naší doby, v nich pojednává o tématech, která za svůj život promýšlel, k nimž podniknul přípravné studie, která však již nestihl dovést do hodnotné knižní podoby. Kdo by však čekal sentimentální tesknění nad omezenými možnostmi lidského života, ten musí hledat jinde. Steinera ani v pokročilém věku neopouští onen údiv, který stál na počátku veškerého filozofického tázání, a touha pochopit, porozumět. Kromě hlubokých a argumentačně mistrně vystavených úvah kniha zaujme i tím, že oproti jiným esejům zde Steiner nezvykle odkrývá své soukromí a prozrazuje důvěrnosti, na něž sám není příliš hrdý.

Eseje o Bohu, estetice, jazyku a myšlení. V této knize se setkává estetika, teologie, lingvistika, literární teorie a filozofie, ale přitom (jako u Steinera vždy) nejde o suchopárnou teoretizaci předem vytčeného problému, nýbrž o vášnivou, dobrodružnou intelektuální cestu líčenou téměř básnickým jazykem.

V úvodu tohoto mistrovského historického díla nalezneme smělé prohlášení: Moderní věk je věkem Židů a my všichni jsme, různou měrou, Židé. Tento výrok je samozřejmě obrazný a Yuri Slezkine jím jen podtrhuje svá provokativní tvrzení. Nejenže se Židé v moderním světě dokázali adaptovat lépe než mnohé jiné skupiny, ale stali se celosvětově hlavním symbolem a standardem současného způsobu života. Slezkine toho má mnoho co říci jak o mnohotvářnosti současného světa – nacionalismu, socialismu, kapitalismu a liberalismu – tak o Židovstvu. Tato kontroverzní kniha ojedinělým způsobem osvětluje nejen židovské a ruské dějiny, ale též dějiny evropské i americké.

Jak naznačuje Šlomo Sand v úvodu této knihy, lze ji pochopit jako druhý díl či dodatek ke knize Jak byl vynalezen židovský národ. Výchozí teze obou je stejná: moderní národ, panující suverénně na svém území prostřednictvím svého státu, je zcela jiným typem kolektivní entity, než jakou představovala židovská náboženská společenství rozesetá po Evropě, středním Východě a severní Africe na konci 18. století. Aby mohl být ve 20. století ustaven stát židovského národa, musel být tento národ sionistickým hnutím vytvořen. z doslovu Pavla Barši

Kniha představuje českému čtenáři nejznámější novozélandskou spisovatelku Janet Frameovou. Kniha obsahuje novelu Sněhuláku, sněhuláku a i soubor 24 povídek Laguna. Čtyřiadvacet povídek bylo napsáno na konci čtyřicátých let 20. století. V roce 1951, v době jejího prvního vydání, žila Janet Frameová v „péči“ novozélandských psychiatrických léčeben, neboť u ní diagnostikovali schizofrenii. Tato její prvotina získala nejprestižnější novozélandské literární ocenění The Hubert Church Prose Award za rok 1951. V polovině 50. let jí na londýnské klinice sdělili, že schizofrenií netrpěla - je jen extrémně uzavřenou ženou. Frameová se pak na sedm let usadila v Británii. Je autorkou 11 románů, pěti povídkových sbírek a knihy veršů. Jak říká ve své slavné autobiografii: „Moje psaní mě zachránilo“. Z autorčiny autobiografické trilogie vychází též film Anděl u mého stolu. Film získal na MFF Benátkách roku 1990 Zvláštní cenu poroty a cenu FIPRESCI. Obraznost její prózy má říz poezie, avšak necílí jen k estetickému účinku, hledá smysl, nevyhýbá se ironii, odloupává vrstvy nucených fasád – vytržení smyslů, jež je toho výsledkem, je přesto prosto ega či sebelítosti. Frameová umí čarovat z vod dětského světa, naznačit význam drobným detailem, svůj příběh vyřezává s mistrnou pečlivostí a on proto plyne, plyne k nepředvídanému.

Kniha Stručné dějiny španělské kultury je postavena na nápadu zpřístupnit čtenáři kulturní dějiny země prostřednictvím dvacítky španělských měst, která v určitém historickém období měla vliv na směřování země, nebo takových měst, odkud vyzařovalo poselství děl některé z významných osobností španělského malířství, literatury či filosofie. Každé z pojednaných měst je spojeno s některou kulturní či literární osobností, z nichž mnohé ovlivnily myšlení španělské společnosti a mnohé z nich měly přesah i za hranice této země, jejíž kulturní bohatství je u nás pro mnohé ještě stále velkou neznámou. Tak například Santiago de Compostela je spojeno se jménem spisovatelů Álvara Cunquiera či Ramóna del Valle Inclána, Toledo s překladatelskou školou, skrze niž do Evropy proudilo řecké vědění a filosofie, Córdoba zase s věděním a se spisy židovských a arabských učenců (Maimonides, Averroes), Gijón s osobností osvícenského myslitele Gaspara Melchora Jovellanose, Mallorca zase s literárním modernistickým hnutím a významnou generací 1898, k níž patřil i známý filosof překládaný do češtiny José Ortega y Gasset. Esejistická kniha Garcíi de Cortázara ukazuje, že kultura, malířství a zej-ména literatura jsou tím, co z dějin přetrvá a že poté, co se přeženou historicky bouřlivé události, výtvory lidského ducha a umu jsou tím jediným, co jako odkaz dalším generacím přetrvá pro další období.

Druhá sbírka básníka Dominika Melichara nese název Mizanscény. Tentokrát koncepčně sevřenější kniha doplněná fotografiemi Sáry Richterové, které básně neilustrují, ale vstupují s nimi do dialogu.

Sbírka Kroje se záměrně hlásí k prozaickému stylu poezie. Jednotlivé básně postupují až téměř v chronologickém sledu. Verše vtahují čtenáře do nitra rodiny či rodin na pozadí dost možná osudových chvil minulého století, anebo se jedná pouze o obyčejné životy několika jednotlivců, zdánlivé vzpomínky a autorčinu imaginaci.

Básnická sbírka. ...básně jsou to nekompromisní, prosté jakýchkoli lyrických manýr. Bohatá obrazotvornost jde ruku v ruce s jiskřivým intelektem a citem pro specifickou hudebnost veršů.

Co dělat, když potkáte v parku vakovlka? Nebo když si nedával pozor? A co je to ten zpropadený Eledon? Novela Evička vypráví o obyvatelích velkého domu na kraji parku v předvečer druhé světové války. Kostru příběhu tvoří skutečný, náhodně nalezený deník mladé matky, které se roku 1936 narodila dcera Eva. Nelineární vyprávění obaluje masem postavy míhající se věcnými deníkovými záznamy, zachycujícími růst a pokroky dítěte, a s jemnou ironií konstruuje zvláštní svět muže, ženy, kojné, služky a strýce Oldřicha. Je to svět trapně banální, ale zároveň nevyzpytatelný a hrozivý, svět minulý, ale i smutně dnešní.