Dauphin strana 8 z 38

Novela českého autora, filmového a televizního režiséra se odehrává v kulisách současného venkova, kde několik rázovitých postav prožívá na sklonku léta osudové okamžiky.Lenka, žena středních let, která se po nevydařeném manželství s televizním zpravodajem vrací na venkov za otcem, Miro, místní blázen, kdysi velmi nadaný a chytrý mladík, kterému se to v hlavě trochu popletlo. Petra, mladá žena, čerstvě propuštěna za jakýsi delikt z vězení. To je jen nepatrný vzorek místního obyvatelstva. Do celého příběhu vstupují náhodní turisté, užívající si tzv. agroturistiku, svou podstatnou roli zde sehrají staré známosti a křivdy a nejeden zásadní okamžik se odehrává v místní hospodě. Vznikla nejdříve jako filmový scénář, který byl přepsán do knižní podoby. Filmového zpracování se Tichý společník dočkal roce 2020. Kniha získala cenění Magnesia Litera pro objev roku2009.

Studie francouzského politologa a geopolitika Bertranda Badieho Nejsme už sami na světě (Nous ne sommes plus seuls au monde. Un autre regard sur "l'ordre international", La découverte, Paříž, 2016) je výstižným a stručným shrnutím základních prvků diplomacie, pravidel zahraniční politiky, tak, jak se v průběhu dějin konstituovala, a charakteristikou současné situace v této oblasti. V historickém přehledu, který tvoří první část knihy, Badie popisuje zrod rozhodujících pojmů státu, suverenity, hranic, moci, války, míru a mezistátních vztahů na úsvitu evropské modernity v kontextu westfálského míru, jehož role je pro danou oblast po velmi dlouhou dobu (až do r. 1918, respektive 1945-48) veskrze rozhodující. Westfálský mír znamená definitivní nahrazení reziduí mlhavého středověkého universalismu nikdy ve skutečnosti nerealizované představy jednotného křesťanského impéria pragmatickým uznáním statu quo pro skupinu stejně suverénních států, které mezi sebou navazují vztahy, uzavírají smlouvy a především bojují. Vytvoření moderních evropských států je tedy konkomitantní s uznáním (často pravda jen de facto) států jiných, tj. Druhého, který je více méně stejný jako Já. Rozhodujícím momentem pro takto umožněné mezinárodní (spíše mezistátní) vztahy je ovšem poměr sil, především pak sil vojenských. Konstrukce státu spadá v jedno s budováním vojska, odtud pak charakter hypermilitarizace evropských států v powestfálském období. Války se vedou mezi státy pomocí jejich vojenských sil. Tato militarizace přinesla pak evropským mocnostem rozhodující výhodu při expanzi do zbytku světa v 19. století, kdy se jim podařilo všude westfálský systém vnutit, samozřejmě v pro ně samé drtivě výhodném smyslu. 19. století vůbec představuje dle Badieho klasickou podobu systému, kdy se světovláda koncentruje v rukou oligarchického klubu rozhodujících mocností (Anglie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko, později USA,), který diktuje svá rozhodnutí mocnostem sekundárním (Itálie, Turecko, skandinávské země, atd.), jež s plnoprávnými členy klubu nemohou soutěžit, nemluvě o koloniích, jež jsou jednoduše vlastnictvím členů klubu. Právě v tomto kontextu se vytvořila pravidla mezistáního styku, pravidla uzavírání smluv a rovněž implicitní pravidla válčení. Po skončení studené války, které se zprvu interpretovalo poněkud zjednodušeně jako vítězství amerického tábora, dochází v mezinárodní politice k podstatným změnám, které Badie vyzdvihuje. Jde mj. o vynoření nových státních aktérů, kteří nejsou nikterak závislí na westfálském systému, vynoření vlivných mimostátních čnitelů velmi různé provenience, rozbití státního monopolu na informaci a na desinformaci, krizi a oslabení států vůbec, jak západních, tak i nově konstituovaných (např. v Africe). K tomu se pojí vynoření nového způsobu válčení a nové konfliktuality, která se vyznačuje asymetrií a deteritorializací. Klasické vojenské zásahy jsou v tomto kontextu málo účinné. Konečně se ukazuje rovněž omezená účinnost americké "soft power", která může sice ovládat kulturu, ale jen málo proniká do chování společenství integrovaných radikálními ideologiemi.

Poesie sochaná, poesie sošná. Neobyčejná a vyzrálá sbírka malíře, sochaře, spisovatele - Jaroslava Kovandy.

In Koli Jean Bofane nám podává zprávu o tom, že srdce temnoty po sto letech ještě potemnělo. Hořký, sžíravý, sarkastický portrét plný černého humoru o dění v dnešní Demokratické republice Kongo, kde se už od dob Bismarckových sbíhají zájmy všech, kteří chtějí hrát důležitou roli v celosvětovém dění. Když mladý Pygmej Isookanga v rodné vesnici kdesi v Kongu objevil internet a globalizaci, on-line hru Raging-Trade, jejímž smyslem je vytěžit nerosty v imaginární zemi Gondavanaland, přitom zničit své konkurenty hrubou vojenskou silou, ovšem zaštítěný rezolucemi mezinárodní organizace, zatoužil po jediném – nechat chýše, tradice, odkazy předků a tisíciletý les tam, kde jsou, a vydat se do megapole Kinshasy dělat byznys. A tak se jednou ráno ocitá v hlavním městě, přijetí se mu dostává od dětí ulice, s čínským společníkem úspěšně rozjíždí obchod s pouličně prodávanou pitnou vodou, stává se poradcem ředitele Národního parku, demobilizovaného povstaleckého velitele Kobry Zulu, s nímž sdílí tytéž vize – k čemu je dobrý les, když se pod ním nachází neuvěřitelné bohatství, ropa, zlato, diamanty a zejména koltan, dnes nejžádanější kov v našem vyspělém světě? Už někdo ze dřeva vyrobil funkční mobil, počítač, televizi či raketu země-vzduch? Postupně však Isookanga začíná přicházet na to, že jeho virtuální Gondavanaland není až zase tak odtržený od skutečnosti.

Na Modrovousově hradě je rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem nesmírně hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby. Tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout unikátní historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holocaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.

Novela debutující autorky. Literární fikce nejen pro ženy a dívky, milovníky všeho ze severních Čech či záhad. V příběhu téměř detektivním vás osloví láska, vášeň, temný rasismus, tajemství babiččina vývaru i veliký požár.

Pečeme chleba z kvásku a děláme domácí těsta přináší pečící recepty našich babiček na domácí chléb pečivo i různé laskominky jak je shromáždila a podle nich pekla známá propagátorka tradičního životního stylu Alena Gajdušková, která vychází z historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století ale především - sama vše odzkouší, uhněte, upeče...

Hlavní hrdinka, které sama sebe (a svou sestru) stylizuje do role lišky, opatrné a střežící svůj pelíšek – své soukromí, musí překonávat dvojí handicap. Kromě své povahy, nejistoty, nedostatku sebedůvěry a nedůvěřivosti, stejně jako určitého bolestínství, je to komplex z periferie, „dalekého Západu“ tehdejšího Československa. Perifernost jejího rodného kraje symbolicky vyjadřuje popis zemětřesení, které na přelomu let 1985/1986 Chebsko postihlo. Protože Češi v kraji sídlí teprve nedávno, nemají v regionu pravidelné seismické otřesy v kolektivní paměti. Náčelník Apačů v názvu odkazuje k postavě Karla Maye a jeho literárního světa, který hraje v autorčině dospívání a životní cestě důležitou roli. Postupně, po vrstvách, objevuje nové stránky Mayovy tvorby a osobnosti. Od Vinnetoua se tak dostává k Mayově religiozitě a jeho hlubšímu rozměru. May tak hraje určitou roli i v hledání a objevování víry, které je jedním z důležitých témat textu. Věrna své „liščí nátuře“, překonává hrdinka i v tomto směru vrozenou opatrnost a postupně roste v důvěře, objevuje křesťanské prostředí s jeho výraznými postavami (Jiří Reinsberg) a zapojuje se do něj. Finále textu tvoří konec roku 1989 a zapojení tehdejší studentky Filozofické fakulty UK do sametového dění. Asi nezajímavější v tomto směru je její výprava (společně se sestrou) do rodné Aše. „Revoluce“, zásadní změna poměrů, se pro ni stane uvěřitelnou skutečností až tehdy, když (řečeno dnešním slovníkem) mimo pražskou „bublinu“ zasáhne i natolik odlišný kraj, odlišný svět, jakým bylo její rodiště. Nadšením z revolučního dění občas probleskuje autorčina skepse a dodává líčení zemitější a zajímavější charakter.

Domácnosti našich babiček jsou skromným návodem ke zdravému nezávislému životu, prověřenému denodenní snahou generací žen vést důstojný a přirozený život v souladu s přírodou a svou přirozeností. Kniha přináší ucelený soubor unikátních informací z praktického života našich předků, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Při sestavování Domácnosti našich babiček bylo využito historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století.

Kniha Okultní tradice Cikánů Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“

Druhá sbírka básníka z mělnického okruhu Pegas.

Historický román o složitých vztazích René Descarta s královnou Kristýnou a princeznou Alžbětou Falckou ve formě dopisů, skutečných i fiktivních, které si protagonisté vyměňují s různými osobami. Pravda a fikce se tak neoddělitelně prolínají a čtenáři se nabízí neotřelý pohled na konec života velkého filosofa na pozadí událostí švédského dvora.

Zachytit svědečně okamžiky z prožívaného – nejen z onoho tady a teď – navazuje svou osmou básnickou sbírkou Petr Burian na dosavadní svoji tvorbu.

Nachové plachty je příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nachové plachty jsou součástí tajného koutku duše všech milovníků, milovníků slova, milovníků obrazů, žen i bratří Formanů. Nachové plachty, nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem vydáváme v novém, vzácném hávu tak aby činila radost a libost duchu, oku i duši.

Kniha přináší ucelený soubor unikátních informací z praktického života našich předků, které sahají minimálně sto let do historie, mnohdy však ještě dále. Při sestavování Domácnosti našich babiček bylo využito historických kuchařských knih, dobových živnostenských receptářů, odborných publikací i archivu rodinných, ručně psaných receptů z konce 19. a první poloviny 20. století.

Úchvatný příběh největšího českého polárníka, velkého cestovatele, malíře, topografa a dobrodruha, velitele rakousko-uherské polární expedice a objevitele země Františka Josefa, jak jej sám sepsal. Dobrodružství zachycující rakousko-uherskou expedici do Arktidy v letech 1872–1874. Osudy dvaceti čtyř mužů ( z toho pěti Čechů), kteří objevili a prozkoumali nejsevernější souostroví na východní polokouli, zemi Františka Josefa, a jimž se před smrtí hladem a zimou podařilo uniknout teprve po vysilující tříměsíční cestě rozmrzajícím mořem.. Nejen milovníci polárních cestopisů si četbou této knihy přijdou na své, a to i díky skvělým Payerovým ilustracím. Český překlad jeho monumentálního díla z roku 1876 obsahuje popis expedice z let 1872–1874, řadu autorových postřehů o životě ledních medvědů i některé zajímavé příhody z německé polární expedice v letech 1869–1870. Překladatel doplnil autorův text popisem mnohých předcházejících i pozdějších výprav do oblastí kolem severního pólu, životopisnými, zeměpisnými, geologickými i dalšími přírodovědeckými poznámkami a podrobným popisem země Františka Josefa podle tehdy dostupných pramenů.