Dokořán strana 47 z 91

Málokdo pochybuje, že člověk nemá jen tělo, ale také mysl. Co to však ta mysl je? Je to nějaký vnitřní prostor, kde se prohánějí myšlenky, pocity a přání, jak to intuitivně vnímáme? Nebo je to spíše jenom činnost mozku, jak nám říkají vědci? Kniha se snaží vyložit pojem mysli tak, aby na jedné straně nebyl ničím esoterickým a pro vědu nestravitelným, ale aby zároveň ospravedlnil intuitivní představy, které o mysli běžně máme. Mysl, tak jak ji dnes vnímáme, je podle autora jistý společenský konstrukt, který se však v rámci historického vývoje propracoval do pozice skutečné reality.

Kniha o vztahovém trianglu mezi Sovětským svazem, Pobaltím a Československem v letech 1988-1991 si pokládá otázku analogie i asymetričnosti demokratizačních a emancipačních procesů souvisejících s krizí sovětského vnějšího a vnitřního impéria. Zabývá se analýzou podnětů, prolínání a vzájemných vlivů sametové revoluce v Československu a "zpívající revoluce" v Pobaltí. Výzkum těchto vztahů má význam pro pochopení peripetií evoluce litevské a v širším smyslu celé pobaltské otázky v kontextu československé politiky. Pozornost je věnována také váze a způsobu fungování stimulačních faktorů i brzd pro obnovení vztahů s Litvou a ostatními pobaltskými republikami, do nichž se zároveň promítala úroveň vztahů se Sovětským svazem. Vnímání pobaltské otázky souviselo s postojem vedení československého státu i společnosti nejen k pobaltské revoluci, ale zároveň ke gorbačovské perestrojce, k demontáži komunistického systému a následnému rozpadu Sovětského svazu.

Jaká zvířata jsou všeobecně považována za krásná a jaká za ošklivá? Jaký vliv má posouzení krásy či ošklivosti na zastoupení daného druhu v zoologických zahradách a v posledku na jeho ochranu? Jakým způsobem lze vysvětlit samotný vznik esteticky výrazných součástí vzhledu želv, motýlů či kočkovitých šelem? Jak se vyvíjelo a jaký vliv mělo vnímání a posuzování zvířecí krásy na pojímání či utváření člověku vlastní "lidské přirozenosti"? Jaké faktory se podílejí na posuzování, popřípadě přehodnocování estetických hodnot zvířat? A existuje rozdíl v estetickém oceňování divokého zvířete a zvířete chovaného v zajetí, a pokud ano, jak jej lze vysvětlit? Jednotlivé kapitoly knihy Krása a zvíře předkládají možné odpovědi na uvedené otázky, v celé knize se pak vzájemně střetávají, prolínají a potvrzují výsledky zkoumání přírodních věd na jedné straně a estetické teorie či filozofické reflexe obecně na straně druhé.

Kniha se zaměřuje na Západní Berlín v době před stavbou a po stavbě Berlínské zdi v roce 1961, tedy v době tzv. druhé berlínské krize. V centru pozornosti stojí především město, jeho obyvatelstvo a komunální politika včetně specificky berlínských problémů. Velmocenská politika během studené války a neustálé napětí mezi Východem a Západem tvoří pouze rámec a nutné kontextuální začlenění vývoje ve městě. Stavba Berlínské zdi totiž ve výsledku napomohla k oživení Západního Berlína a stabilizaci ekonomické a společenské situace včetně upevnění jeho pout ke Spolkové republice Německo. Boj za svobodný a prosperující Západní Berlín vedl v době krize tehdejší primátor Willy Brandt, kterému napomohly jeho berlínské úspěchy v postupu kariéry na kancléřský post.

Poezie pro děti známého písničkáře Jiřího Dědečka je doprovozena kongeniálními ilustracemi Heleny Wernischové. Navazuje na tradici hravé, a přitom inteligentní poezie, která je primárně určena pro děti, měla by ale bavit i jejich dospělé rodiče. Výtvarná a literární stránka jsou vyvážené - každá básnička má svou barevnou ilustraci. Kniha představuje svět v celé jeho pestrosti, zvukomalebnosti a rozmanitosti. Rozvíjí fantazii dětského čtenáře a ponouká jej i jeho rodiče k hravosti, která v dnešním vážném světě často chybí. Jiří Dědeček se narodil 13. 2. 1953 v Karlových Varech. Vystudoval knihovnictví a vědecké informace na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU (1982-1987). V letech 1974?1986 vystupoval s Janem Burianem ve vlastních kabaretních pásmech na malých pražských scénách. Příležitostně spolupracuje s Českou televizí (pravidelný pořad rozhovorů Host do domu, cyklus Cizí slovo Poezie) a několika rozhlasovými stanicemi: pro Český rozhlas připravoval mj. pořady Písničky po francouzsku a Odrhovačky po kapkách, fejetony psal pro české vysílání Svobodné Evropy a BBC. Na CD různých interpretů přispěl svými písňovými texty, ale též překlady textů Jacquese Brela, Edith Piaf či Borise Viana, stejným způsobem se podílel na několika divadelních inscenacích (mj. Kabaret Vian-Cami v Divadle v Dlouhé, 1997; Sólo pro tři v Národním divadle, 2007). Kromě množství CD, knih poezie i prózy (např. Blues pro slušný lidi, 2002; Bát se a krást, 2005; Snídaně se psem, 2008 aj.) a překladů je Jiří Dědeček autorem dvou knih veršů pro děti (Šli červotoči do houslí, 2001; Uleželé želé, 2005), které se vyznačují jazykovou vynalézavostí a neotřelými rýmy. Svými postupy a epigramatickou zkratkovitostí se blíží nonsensové poezii, založené na hře s jazykem.

Víte, že číslo Pí lze vypočítat z rozmístění hvězd na obloze? Anebo že počítačová tomografie, tzv. „cétéčko“, by nemohla fungovat bez jednoho čistě matematického objevu? Zajímá vás, jak se provádí důkaz „zastrašením“ či „opomenutím“? Víte, co je ve skutečnosti polární medvěd? Odpovědi na tyto otázky i spoustu dalších najdete v pokračování úspěšného Kabinetu matematických kuriozit profesora Stewarta. Tento britský matematik, obdařený osobitým jemným humorem, opět sáhl do svých zápisníků a přichází s další pestrou všehochutí z tajuplného světa čísel, úseček a integrálů. Znovu se přesvědčíte, že svět matematiky dokáže být velmi zábavný. Kuriozity, hádanky, vážné úlohy, příběhy z historie vědy, matematické vtipy i historky o slavných matematicích jsou zde poskládány s lehkostí a šarmem do vytříbené mozaiky, kterou lze číst po řadě i na přeskáčku, ale která vás nudit rozhodně nebude.

Když byly Paulovi čtyři roky, dozvěděli se jeho rodiče od lékařů, že je postižen autismem. Po prvotním šoku se Tamara Morarová odmítla smířit s tím, že jejímu synovi údajně není pomoci, s pesimismem lékařů a se vzdělávacím systémem, v němž pro Paula není místo. Začala si shánět informace a na základě metody vypracované zkušenou terapeutkou věnovala veškerý svůj čas a energii pokusu „dostat svého syna zpátky“. Ve své knize, kterou, jak sama říká, napsala „jako rodič pro rodiče“, popisuje trnitou a dlouhou cestu, kterou absolvovala se svým synem, jenž dnes chodí do normální školy a v mnoha aspektech se autistických rysů zcela zbavil.

Příběh této knihy začal už v roce 1981, během odborné debaty o tom, co se stane s informacemi uloženými uvnitř černé díry, když se černá díra vypaří. Zatímco Stephen Hawking tvrdil, že informace pohlcené černou dírou jsou navždy ztraceny, Leonard Sus skind byl opačného názoru, protože takový zánik informace by odporoval základním fyzikálním zákonům, a ve své knize přináší důkazy, že Hawking se mýlil. V této debatě stojí proti sobě dva vědecké přístupy: jeden zdůrazňuje relativitu, druhý se více o pírá o principy kvantové mechaniky. Tento spor, který se samozřejmě neomezil jen na Susskinda s Hawkingem, vedl k rozpracování tzv. holografického principu, podle kterého by byl celý vesmír jen dvourozměrnou informační strukturou uloženou na kosmolog ickém horizontu. A právě holografický princip a další aspekty teorie strun jsou jádrem Susskindova výkladu. Tyto pojmy sice vypadají komplikovaně, a sám autor připouští, že náležitým nástrojem pro porozumění kvantovému vesmíru je vysoká abstraktní m atematika, která se studuje řadu let. Ale hned dodává: Zkusme to schválně zvládnout na několika stránkách.

Izrael snad více než kterýkoliv jiný stát tvoří sny, strach a naděje. Polský reportér Paweł Smoleński díky jejich vyprávění proniká pod povrch dnešní židovské „země zaslíbené“. Píše o zvláštní atmosféře Jeruzaléma a jeho „syndromu“, obyvatelích kibucu, rabínech a chasidech, moderní tváři země, cituje z málo známé reportáže Amose Oze. Reportáže jsou spojeny zejména s bouřlivým obdobím likvidace osad v pásmu Gazy v roce 2005, na tomto pozadí ovšem Smoleński představuje stále platné paradoxy a traumata dnešního Izraele a jeho nejistou budoucnost. Paweł Smoleński, reportér a novinář deníku Gazeta Wyborcza, získal za knihu Izrael už se nevznáší prestižní cenu Beaty Pawlak.

Co je lepší – dokonalý plán, nebo metoda pokusu a omylu? Vyžadují velké politické a ekonomické výzvy, jako jsou války nebo ekologické katastrofy, vůdce s kolosální vizí a experty se správnou strategií či zcela jinou kategorii lidí, jejichž síla spočívá ve flexibilitě a ochotě poučit se z chyb? Ekonom a novinář Tim Harford tvrdí, že nejlepší cestou k řešení problémů v dnešním nekonečně složitém a nepředvídatelném světě je právě cesta pokusu a omylu. Ať se jedná o boje s muslimskými fanatiky v ulicích iráckých měst nebo o výbuch ropné plošiny, nejlepší je průběžně se adaptovat na neustále se měnící podmínky – tedy nikoli plánovat, ale improvizovat, pracovat v terénu a postupovat raději po malých krůčcích než se pokoušet o obrovské skoky vpřed, které téměř vždy končí neúspěchem a často přímo katastrofou.

Izrael snad více než kterýkoliv jiný stát tvoří sny, strach a naděje. Polský reportér Paweł Smoleński díky jejich vyprávění proniká pod povrch dnešní židovské „země zaslíbené“. Píše o zvláštní atmosféře Jeruzaléma a jeho „syndromu“, obyvatelích kibucu, rabínech a chasidech, moderní tváři země, cituje z málo známé reportáže Amose Oze. Reportáže jsou spojeny zejména s bouřlivým obdobím likvidace osad v pásmu Gazy v roce 2005, na tomto pozadí ovšem Smoleński představuje stále platné paradoxy a traumata dnešního Izraele a jeho nejistou budoucnost. Paweł Smoleński, reportér a novinář deníku Gazeta Wyborcza, získal za knihu Izrael už se nevznáší prestižní cenu Beaty Pawlak.

Podobně jako ve své předchozí knize Život je jen náhoda se Leonard Mlodinow věnuje opět fenoménům, které známe ze své každodenní zkušenosti, ale nemáme je tak docela ve své moci. Hlavním objektem jeho zájmu je lidský mozek – zabývá se jeho stavbou, vývojem, funkcemi, které plní jednotlivé jeho části, a především tím, jak mozek zpracovává smyslové podněty a reaguje na ně. Svou knihu Mlodinow věnuje především nevědomým pochodům, které v lidské psychice probíhají, tomu, jak ovlivňují naše vnímání, uvažování, jednání a rozhodování. Ukazuje mimo jiné, jak nás dokážou klamat naše vlastní smysly a že automatické či neuvědomované procesy v mozku jsou mnohem častější, než si myslíme.

Podobně jako ve své předchozí knize Život je jen náhoda se Leonard Mlodinow věnuje opět fenoménům, které známe ze své každodenní zkušenosti, ale nemáme je tak docela ve své moci. Hlavním objektem jeho zájmu je lidský mozek – zabývá se jeho stavbou, vývojem, funkcemi, které plní jednotlivé jeho části, a především tím, jak mozek zpracovává smyslové podněty a reaguje na ně. Svou knihu Mlodinow věnuje především nevědomým pochodům, které v lidské psychice probíhají, tomu, jak ovlivňují naše vnímání, uvažování, jednání a rozhodování. Ukazuje mimo jiné, jak nás dokážou klamat naše vlastní smysly a že automatické či neuvědomované procesy v mozku jsou mnohem častější, než si myslíme.

Autor předkládá historii vývoje a výroby automatických zbraní od Gatlingova kulometu přes neblaze proslulé AK-47 a M-16 až po moderní typy. Postupuje historicky, všímá si použití samopalu Kalašnikov (který v oblasti automatických zbraní stále dominuje) ve Vietnamu i v Afghánistánu, v Irsku i v Iráku a objasňuje jejich roli v dnešním terorismu. Popisuje jak masové rozšíření automatických zbraní a industrializaci zabíjení, tak účinky, jaké mají projektily na lidské tělo.Hovoří také o podnikatelském aspektu, o rozpadu sovětského bloku a následném uvolnění obrovského množství automatických zbraní do oběhu. Kniha není oslavou Kalašnikovova vynálezu, pouze střízlivě popisuje jeho rozšíření a politický a vojenský dopad jakožto „zbožnělého“ zástupce tohoto druhu zbraní. Autor je bývalý příslušník námořní pěchoty, v současnosti redaktor New York Times. Zpravodajsky referoval o 11. září 2001, o událostech v ruském Beslanu či o teroristických útocích v Iráku. Za mezinárodní zpravodajství z Afghánistánu a Pákistánu obdržel v roce 2009 Pulitzerovu cenu.

Motoristický pořad Top Gear sleduje po celém světě asi 350 milionů diváků, momentálně běží i na českém kanálu Prima Cool. Za jeho mimořádnou popularitou stojí zejména hlavní moderátor Jeremy Clarkson, autor této knihy. Začal ji psát, aby se vyznal ze své vášně pro auta a také aby zjistil, co vlastně lidi k nejrůznějším strojům tolik přitahuje. A k čemu došel? Že ty nejvíce fascinující automobily, letadla, ponorky, raketoplány a další technické výtvory mají jedno společné: za každým z nich najdeme nějakého vizionářského inženýra či nadšeného konstruktéra, který svému stroji vdechl "duši" a právě ta je tím, co nás ke strojům poutá. Mimoto se od Clarksona dozvíme některé zásadní informace, například kde se nejlíp schovat v případě nukleární války či kdo by vyhrál, kdyby se v souboji utkali Superman, James Bond a Terminátor. Jeremy Clarkson (1960) je britská moderátorská hvězda a autor dvanácti knižních bestsellerů. Miluje rychlá auta, která velmi svérázným způsobem testuje, představuje a komentuje ve svém pořadu Top Gear. Miliony fanoušků oceňují jeho břitký humor, který se nezastaví před ničím a před nikým. Svou obrovskou popularitu vysvětluje lapidárně: "Žijeme v nudném světě a náš pořad je proto vítanou změnou."

Islámský design zdobí korán, mešity, mauzolea i paláce a jsou v něm skryté ty nejnádhernější geometrické vzory, které kdy člověk vytvořil. Během dlouhé umělecké tradice islámského světa se uplatňoval v nejrůznějších prostředích, ale s jednotícími harmonickými faktory, díky kterým je okamžitě rozeznatelný. Ve struktuře islámského designu jsou dva klíčové aspekty: kaligrafie využívající arabské písmo a abstraktní zdobení. Odborník v oboru geometrie Daud Sutton nabízí ve své knize výjimečný vhled do islámské kultury, odhaluje tajemství islámských geometrických vzorů, vysvětluje, odkud pocházejí, jak vznikají, a přibližuje duchovní vzkazy, jež jsou v nich zakódované.