Host strana 137 z 185

Kiki, vynervovaná ze špatného vzduchu, nekonečných problémů s parkováním a ruchu ze staveniště vedle jejich bytu v Kolíně, se rozhodne odstěhovat s mužem a dvouletou dcerkou na venkov. V oblasti Meklenburské jezerní plošiny si chce otevřít penzion pro vystresované lidi z města, jako je ona a její přítelkyně, a pěstovat vlastní zeleninu. Bohužel se ukáže, že opuštěná budova staré školy, stojící na půl cesty mezi Berlínem a Hamburkem, je absolutní ruina. Tři týdny před slavnostním otevřením Kiki uzná, že sama dokončení penzionu nezvládne, a bubnuje na poplach. Úterní ženy přijíždějí přiložit ruku k dílu. Každá z nich si s sebou přiváží i část svého všedního života. Hádky, lži, zrada ani Kikino stěhování na východ — nic z toho nedokáže Úterní ženy rozeštvat. Leda snad muž. Šarmantní muž s tajným posláním.

Kiki, vynervovaná ze špatného vzduchu, nekonečných problémů s parkováním a ruchu ze staveniště vedle jejich bytu v Kolíně, se rozhodne odstěhovat s mužem a dvouletou dcerkou na venkov. V oblasti Meklenburské jezerní plošiny si chce otevřít penzion pro vystresované lidi z města, jako je ona a její přítelkyně, a pěstovat vlastní zeleninu. Bohužel se ukáže, že opuštěná budova staré školy, stojící na půl cesty mezi Berlínem a Hamburkem, je absolutní ruina. Tři týdny před slavnostním otevřením Kiki uzná, že sama dokončení penzionu nezvládne, a bubnuje na poplach. Úterní ženy přijíždějí přiložit ruku k dílu. Každá z nich si s sebou přiváží i část svého všedního života. Hádky, lži, zrada ani Kikino stěhování na východ — nic z toho nedokáže Úterní ženy rozeštvat. Leda snad muž. Šarmantní muž s tajným posláním.

Kiki, vynervovaná ze špatného vzduchu, nekonečných problémů s parkováním a ruchu ze staveniště vedle jejich bytu v Kolíně, se rozhodne odstěhovat s mužem a dvouletou dcerkou na venkov. V oblasti Meklenburské jezerní plošiny si chce otevřít penzion pro vystresované lidi z města, jako je ona a její přítelkyně, a pěstovat vlastní zeleninu. Bohužel se ukáže, že opuštěná budova staré školy, stojící na půl cesty mezi Berlínem a Hamburkem, je absolutní ruina. Tři týdny před slavnostním otevřením Kiki uzná, že sama dokončení penzionu nezvládne, a bubnuje na poplach. Úterní ženy přijíždějí přiložit ruku k dílu. Každá z nich si s sebou přiváží i část svého všedního života. Hádky, lži, zrada ani Kikino stěhování na východ — nic z toho nedokáže Úterní ženy rozeštvat. Leda snad muž. Šarmantní muž s tajným posláním.

U nohou Atatürkovy sochy v Istanbulu je objeven zavražděný muž. Oběť má podříznutý krk, její tělo je naaranžované do tvaru šipky a v ruce má starověkou minci… V knize Istanbulské memento nás Ahmet Ümit bere na strhující cestu současným i dávným Istanbulem. Když se vrchní komisař Nevzat Akman a jeho tým snaží v ulicích Istanbulu vypátrat vraha, nepotýkají se pouze s městem postiženým procesem modernizace, ale zažijí také cestu časem. Když je nalezeno další tělo, Akman zjišťuje, že mají co do činění s vrahem, který věří, že má historické poslání. Pachatel zanechává těla a indicie odkazující až do starověku na místech, jež připomínají sedm významných vládců Istanbulu, a tím se snaží zanechat zprávu. Čtenáře pohltí vyšetřování plné zvratů, děsivých postav a temných prostředí a zároveň se vydává na velkolepou a poučnou cesty do historie jednoho z nejuhrančivějších měst světa. Kriminální thriller Ahmeta Ümita ze série o detektivu Nevzatu Akmanovi si nás získá ustaraným a neuvěřitelně poctivým antihrdinou, potýkajícím se se svou minulostí, stejně jako s korupcí instituce, jejíž je součástí, a silami, které se snaží změnit tvář Istanbulu, aby uspokojily svou chamtivost po penězích a moci.

Komenského alegorické zobrazení marnivosti světského světa je stále živé a aktuální. Edice vychází z posledního vydání, k němuž došlo ještě za autorova života (Amsterodam 1663). Původní komentáře Jaroslava Kolára aktualizoval přední komeniolog Tomáš Havelka. Obsahují vysvětlivky k textu a překlady dnes již neznámých a zapomenutých výrazů starší češtiny.

Komenského alegorické zobrazení marnivosti světského světa je stále živé a aktuální. Edice vychází z posledního vydání, k němuž došlo ještě za autorova života (Amsterodam 1663). Původní komentáře Jaroslava Kolára aktualizoval přední komeniolog Tomáš Havelka. Obsahují vysvětlivky k textu a překlady dnes již neznámých a zapomenutých výrazů starší češtiny.

Průřez historicky pozoruhodným stoletím představený ve světle čtyř manželství. V roce 1948 vytvořila mladá textařka Mary Frances Geretyová slogan, který časopis Advertising Age později nazval sloganem století: „Diamanty jsou věčné.“ Evelyn je za svého manžela provdaná čtyřicet let — čtyři desetiletí uplynuly od doby, kdy jí z prstu stáhl její první zásnubní prsten a navlékl místo něj svůj vlastní. Delphine zažila obě tváře lásky — vznášení se v překrásných, radostných výšinách svádění i dopad hořké, nenávistné zloby, když je po všem. James, záchranář pracující na noční směny, dobře ví, že si rodina jeho manželky myslí, že si mohla najít někoho lepšího. A Kate, žijící deset let po boku svého partnera Dana, už viděla všelijaké druhy svateb — svatby na pláži, na dvorku za domem, v kostele — a zařekla se, že nikdy v životě neuspořádá svou vlastní. Mezitím co se životy i manželství těchto postav ubírají překvapivými cestami, setkáváme se v roce 1947 s mladou reklamní textařkou Frances, která pracuje na reklamní kampani pro DeBeers a snaží se vymyslet závěrečný slogan. A tak si jedné noci před spaním načmárá na kousek papíru větu: „Diamanty jsou věčné.“ A tenhle slogan změní všechno. Zásnuby jsou bohatým mnohavrstevným vzrušujícím románem překlenujícím téměř jedno století a zachycujícím čtyři zcela jedinečná manželství, příběh diamantů v Americe i skutečnost, jak v dobrém i ve zlém došlo k tomu, že tyto zářivé kamínky začaly postupně symbolizovat naše nejhlubší naděje na věčnou lásku.

První básnický výbor z díla významné americké básnířky, jejímž pracovním nástrojem je živý, metaforický jazyk i čtenářsky přístupná forma. Působivá poezie zaujme plastickou obrazností a otevřeností, s nimiž autorka tematizuje své problematické dětství, vztah k rodičům a k vlastním dětem, intimní tělesnost a sexualitu. Zřídlem, z nějž poezie pramení, je především autorčin osobní život. Podstatnou úlohu v její tvorbě hrají i motivy celospolečenské a obecně lidské, které se prolínají s „osobní poezií“, jak autorka sama tento princip své tvorby nazývá, a vystupují z ní v nových akcentech. Otevřenost a emotivnost jejích veršů na jedné straně vedla k vřelému čtenářskému přijetí, na druhé pak k odmítnutí pro údajnou neuměřenost a pornografičnost.

Průřez historicky pozoruhodným stoletím představený ve světle čtyř manželství. V roce 1948 vytvořila mladá textařka Mary Frances Geretyová slogan, který časopis Advertising Age později nazval sloganem století: „Diamanty jsou věčné.“ Evelyn je za svého manžela provdaná čtyřicet let — čtyři desetiletí uplynuly od doby, kdy jí z prstu stáhl její první zásnubní prsten a navlékl místo něj svůj vlastní. Delphine zažila obě tváře lásky — vznášení se v překrásných, radostných výšinách svádění i dopad hořké, nenávistné zloby, když je po všem. James, záchranář pracující na noční směny, dobře ví, že si rodina jeho manželky myslí, že si mohla najít někoho lepšího. A Kate, žijící deset let po boku svého partnera Dana, už viděla všelijaké druhy svateb — svatby na pláži, na dvorku za domem, v kostele — a zařekla se, že nikdy v životě neuspořádá svou vlastní. Mezitím co se životy i manželství těchto postav ubírají překvapivými cestami, setkáváme se v roce 1947 s mladou reklamní textařkou Frances, která pracuje na reklamní kampani pro DeBeers a snaží se vymyslet závěrečný slogan. A tak si jedné noci před spaním načmárá na kousek papíru větu: „Diamanty jsou věčné.“ A tenhle slogan změní všechno. Zásnuby jsou bohatým mnohavrstevným vzrušujícím románem překlenujícím téměř jedno století a zachycujícím čtyři zcela jedinečná manželství, příběh diamantů v Americe i skutečnost, jak v dobrém i ve zlém došlo k tomu, že tyto zářivé kamínky začaly postupně symbolizovat naše nejhlubší naděje na věčnou lásku.

První básnický výbor z díla významné americké básnířky, jejímž pracovním nástrojem je živý, metaforický jazyk i čtenářsky přístupná forma. Působivá poezie zaujme plastickou obrazností a otevřeností, s nimiž autorka tematizuje své problematické dětství, vztah k rodičům a k vlastním dětem, intimní tělesnost a sexualitu. Zřídlem, z nějž poezie pramení, je především autorčin osobní život. Podstatnou úlohu v její tvorbě hrají i motivy celospolečenské a obecně lidské, které se prolínají s „osobní poezií“, jak autorka sama tento princip své tvorby nazývá, a vystupují z ní v nových akcentech. Otevřenost a emotivnost jejích veršů na jedné straně vedla k vřelému čtenářskému přijetí, na druhé pak k odmítnutí pro údajnou neuměřenost a pornografičnost.

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.

Vlastně to měl být radostný den. Kriminální komisař Robert Marthaler se těší, že odpoledne vyzvedne na letišti svou přítelkyni Terezu, která se po třech letech vrací do Frankfurtu. Hned ráno ho však zavolají k vraždě mladé ženy. Stačí jediný pohled na mrtvé tělo a je jasno: před smrtí musela vytrpět dlouhé mučení. Marthaler a jeho kolegové tuší, že s obvyklou vyšetřovací rutinou se tentokrát nikam nedostanou. Budova nového policejního prezidia na Adickesově třídě se ocitne pod vodou, Marthalerův tým se proto odstěhuje do starého činžáku. Mezi bednami a nadávajícími stěhováky musí objasnit jeden z nejobtížnějších případů v dějinách frankfurtské kriminální policie.A navíc musí Robert Marthaler řešit několik dalších problémů. Kvůli vraždě zapomene odvézt Terezu z letiště. Ta se mu neozývá, jako by se po ní slehla zem. K jeho týmu přidělí mladého policistu, se kterým má nevyřízené účty. A když se na tiskové konferenci více než oprávněně rozčílí, má to své následky. Individualistický, nepohodlný komisař, který byl svému šéfovi už dlouho trnem v oku, je postaven mimo službu…

Palestinský lékař a mírový aktivista Izzad-Dín Abúléš vzpomíná na své dcery, které zahynuly při bombovém útoku v Pásmu Gazy v roce 2009, a přitom vypráví příběh svého života, své rodiny i národa. Abúléš prosazuje mírové řešení vztahů mezi Palestinou a Izraelem, prosté násilí a zaslepenosti. Sám jde příkladem a léčí jak palestinské, tak izraelské neplodné ženy. Z jeho vyprávění si lze udělat představu o dějinách izraelsko-palestinské oblasti po roce 1948, kdy vznikl samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy. Jedná se o pohled vzdělaného Palestince, který je lidsky na výši, z druhé (a málo prozkoumané) strany barikády. Text doprovázejí fotografie Abúléšových rodinných příslušníků a citace z dokumentů a dopisů.

Palestinský lékař a mírový aktivista Izzad-Dín Abúléš vzpomíná na své dcery, které zahynuly při bombovém útoku v Pásmu Gazy v roce 2009, a přitom vypráví příběh svého života, své rodiny i národa. Abúléš prosazuje mírové řešení vztahů mezi Palestinou a Izraelem, prosté násilí a zaslepenosti. Sám jde příkladem a léčí jak palestinské, tak izraelské neplodné ženy. Z jeho vyprávění si lze udělat představu o dějinách izraelsko-palestinské oblasti po roce 1948, kdy vznikl samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy. Jedná se o pohled vzdělaného Palestince, který je lidsky na výši, z druhé (a málo prozkoumané) strany barikády. Text doprovázejí fotografie Abúléšových rodinných příslušníků a citace z dokumentů a dopisů.