Host strana 146 z 185

Muž rozpáře medvědí břicho a zamumlá: „Co to sakra sežral?“ Najednou se vztyčí. Úplně zesiná. V lese se rozhostí ticho, které nenaruší ani vítr, ani ptačí zpěv. Zdá se dokonce, že les zadržel dech. Lovecká výprava našla v žaludku medvěda lidský palec. Několik měsíců poté je doma zavražděna Sol-Britt Usitalová. Rebecka Martinssonová a kirunští policisté začínají vyšetřovat případ, který na první pohled vypadá jako vražda ze žárlivosti nebo zášti. Když je Rebecka z případu odvolána a nahrazena protivným advokátem Carlem von Post, rozhodne se vzít si nevybranou dovolenou. Rebecka ale neumí nechat Sol-Brittinu vraždu být, neumí stát stranou a nechat vyrůstat sedmiletého Sol-Brittina vnuka bez rodiny, bez příbuzných, bez toho, aniž by věděl, co se stalo jeho babičce. Spolu s vyšetřováním vraždy a policejní prací vyplouvá na povrch starý příběh Hjalmar Lundbloma, kirunského despoty z počátku minulého století, a jeho milostná aféra s krásnou učitelkou Elinou Pettersonovou. Přítomnost a minulost jsou propleteny víc, než se zdálo.

Muž rozpáře medvědí břicho a zamumlá: „Co to sakra sežral?“ Najednou se vztyčí. Úplně zesiná. V lese se rozhostí ticho, které nenaruší ani vítr, ani ptačí zpěv. Zdá se dokonce, že les zadržel dech. Lovecká výprava našla v žaludku medvěda lidský palec. Několik měsíců poté je doma zavražděna Sol-Britt Usitalová. Rebecka Martinssonová a kirunští policisté začínají vyšetřovat případ, který na první pohled vypadá jako vražda ze žárlivosti nebo zášti. Když je Rebecka z případu odvolána a nahrazena protivným advokátem Carlem von Post, rozhodne se vzít si nevybranou dovolenou. Rebecka ale neumí nechat Sol-Brittinu vraždu být, neumí stát stranou a nechat vyrůstat sedmiletého Sol-Brittina vnuka bez rodiny, bez příbuzných, bez toho, aniž by věděl, co se stalo jeho babičce. Spolu s vyšetřováním vraždy a policejní prací vyplouvá na povrch starý příběh Hjalmar Lundbloma, kirunského despoty z počátku minulého století, a jeho milostná aféra s krásnou učitelkou Elinou Pettersonovou. Přítomnost a minulost jsou propleteny víc, než se zdálo.

Svazek Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře je sestaven z inspirativních teoretických a historických studií k tématu literární cenzury, pocházejících z různých jazykových oblastí (německá, anglická, francouzská, polská, ruská). Cílem knihy je zachytit podstatnou proměnu, jíž zkoumání fenoménu cenzury v prostředí humanitních a sociálních věd v posledních desetiletích prošlo, a poukázat na možnosti využití nových přístupů (nejen) v oblasti literární historiografie. Na úvod jsou zařazeny studie Aleidy a Jana Assmannových, kteří cenzuru zkoumají v kontextu kulturní antropologie, a Pierra Bourdieua, jenž ji hledá v základních strukturách jazyka a diskurzu. Právě jeho podnět se spolu s přístupem Michela Foucaulta stal důležitým impulzem pro myšlení stoupenců „nové cenzury“. Tento dekonstruktivistický směr studia společenské regulace a reglementace literatury, umění a vědy v přítomné knize reprezentují studie Richarda Burta, Judith Butlerové, Brooka Thomase či Michaela Holquista. Do svazku byly rovněž zařazeny úvahy autorů, kteří se s podněty „nové cenzury“ vypořádávají s kritickým odstupem (Beate Müllerová) či ve svém promýšlení tématu vycházejí z pozic systémové literární vědy a teorie komunikace (Reinhard Aulich, Armin Biermann, Andrzej Urbański). Celek doplňují stati předních literárních a kulturních historiků, jmenovitě Roberta Darntona, Marty Fikové, Rogera Chartiera, Lva Loseva, Annabel Pattersonové, Thomase Louého a Blaise Wilfert-Portala, které spojují analýzu konkrétního kulturního materiálu s problémovým přístupem. Zprávu o stavu mezinárodní diskuse v knize uzavírá bibliografický přehled bádání o cenzuře tisku a literatury v českých zemích.

Příběh má zvláštní moc. Říká se, že pravda oděná do příběhu projde každými dveřmi. To je zřejmé i z věhlasu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedosáhl takové obliby a didaktické účinnosti jako narativně-alegorický Labyrint. Otázka zní, v čem spočívá kouzlo narativní formy? V čem je jeho formativní síla? Co činí příběh (v tomto případě alegorický) didakticky funkční? Kniha předkládá některé odpovědi. Nejedná se o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární případovou studii, v níž je literární útvar (Komenského Labyrint) analyzován s didaktickými brýlemi na očích. Pedagogika ví, že příběhy fungují, ale obvykle se neptá proč. Tato studie usiluje o propojení těchto otázek, respektive chce přispět literárními postřehy do pedagogické diskuse ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku.

Mladý básník, překladatel a publicista Ondřej Hanus se ve své druhé sbírce představuje jako velký virtuos. Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. O své básně jako by se už ani nemusel utkávat s nějakými náměty, neboť se stále pohybuje ve světě jakýchsi základních, tj. prvních a zároveň posledních, daností poezie.

Úterní ženy se odjíždějí postit. Pět rozdílných přítelkyň má společný cíl. Heslo dne zní: zpomalit, pročistit se, zhubnout. Na svůj každoroční výlet se vydávají do osaměle ležícího hradního hotelu Achenkirch. Čeká je sedm dní bez rozptylování. Bez telefonu a internetu, bez mužů a rodinných povinností, bez pracovních závazků. Ale bohužel i sedm dní bez jídla. Teoreticky. Mučivý hlad, přísná pravidla a dovezené problémy zapříčiňují stále nové tajnosti a ohrožují úspěch terapie. Místo relaxace dochází k nedorozuměním, hádkám a bezesným nocím. Ovšem před nejtěžší zkouškou stojí Eva. Za masivní hradní zdi se vydává hledat svého neznámého otce. Zjistí, že některá tajemství by raději neměla nikdy vyjít na světlo…

Kniha Jak se fikce dělá slovy poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi dosažených závěrů, se snaží odpovědět na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikce „dělají se slovy“, jakým způsobem jim čtenáři dokážou náležitě rozumět atd. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle autor vysvětluje, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl

Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu. Všechny hrdiny spojuje minulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, neschopnost představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu. Společně tak vegetují mezi panelákovými zdmi, daleko od zraku lidí a zájmu úřadů. Za tichého přihlížení se stávají svědky, a nakonec i aktéry zločinu. Každý, kdo by je chtěl vytrhnout z pohodlí jejich řádu, se pro ně stává nebezpečným. Není nic jednoduššího než se nepohodlného člověka zbavit…

Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu. Všechny hrdiny spojuje minulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, neschopnost představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu. Společně tak vegetují mezi panelákovými zdmi, daleko od zraku lidí a zájmu úřadů. Za tichého přihlížení se stávají svědky, a nakonec i aktéry zločinu. Každý, kdo by je chtěl vytrhnout z pohodlí jejich řádu, se pro ně stává nebezpečným. Není nic jednoduššího než se nepohodlného člověka zbavit…

Píše se rok 1921. Tři roky po válce je svět úplně jiný, než jaký byl za doby krále Eduarda. Laurence Bartram žije v Londýně po válce osamělý život. Snaží se vyrovnat se smrtí manželky a dítěte při porodu a s traumaty ze Západní fronty, a tak píše knihu o dějinách londýnských kostelů. Náhle však je nucen opustit svůj klidný život a vrátit se do nejtemnějších časů války — sestra jeho bývalého spolužáka, kapitána Johna Emmetta, ho přesvědčí, aby se pokusil zjistit, co vedlo jejího bratra k sebevraždě.Co spojuje skupinu válečných básníků a spor mezi plukovníky? Byla Emmettova smrt opravdu sebevraždou, nebo spíš chybějícím dílkem v sérii dalších podezřelých úmrtí? Laurence se snaží znovu začít žít, ale poznává, že nic není tak, jak se zdá, a že i jeho nejbližší mají svá tajemství.

Píše se rok 1921. Tři roky po válce je svět úplně jiný, než jaký byl za doby krále Eduarda. Laurence Bartram žije v Londýně po válce osamělý život. Snaží se vyrovnat se smrtí manželky a dítěte při porodu a s traumaty ze Západní fronty, a tak píše knihu o dějinách londýnských kostelů. Náhle však je nucen opustit svůj klidný život a vrátit se do nejtemnějších časů války — sestra jeho bývalého spolužáka, kapitána Johna Emmetta, ho přesvědčí, aby se pokusil zjistit, co vedlo jejího bratra k sebevraždě.Co spojuje skupinu válečných básníků a spor mezi plukovníky? Byla Emmettova smrt opravdu sebevraždou, nebo spíš chybějícím dílkem v sérii dalších podezřelých úmrtí? Laurence se snaží znovu začít žít, ale poznává, že nic není tak, jak se zdá, a že i jeho nejbližší mají svá tajemství.

Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu. Všechny hrdiny spojuje minulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, neschopnost představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu. Společně tak vegetují mezi panelákovými zdmi, daleko od zraku lidí a zájmu úřadů. Za tichého přihlížení se stávají svědky, a nakonec i aktéry zločinu. Každý, kdo by je chtěl vytrhnout z pohodlí jejich řádu, se pro ně stává nebezpečným. Není nic jednoduššího než se nepohodlného člověka zbavit…

Květnové slunečné ráno. Obyvatelé Linköpingu si vychutnávají první jarní paprsky na terasách restaurací. Vlaštovky krouží na obloze a barevné tulipány dokreslují poklidnou atmosféru. Matka s dvěma holčičkami jde do bankomatu. Vtom vše pohltí prázdnota, tlaková vlna smete idylu a nechává za sebou jen změť, křik a bolest. Bomba rozmetala nejen banku, ale všechny jistoty. Výsledkem jsou dvě mrtvé holčičky a těžce zraněná matka. Kdo je viník? Teroristé? Nebo jde o vyřizování účtů mezi gangy? Byla terčem rodina dívek? Jarní epizoda Kallentoftovy řady nás znovu svádí dohromady s inspektorkou Malin Forsovou, svobodnou matkou, která si zrovna nelibuje v krajkách a která má co dělat, aby se svou utajovanou intuicí a schopností slyšet mrtvé (tentokrát holčičky zabité při atentátu) obstála ve světě dedukce a hmatatelných důkazů. Pro Forsovou je případ osobnější než jindy. V době výbuchu stojí před rakví své matky v kapli Vzkříšení a snaží se něco cítit. Bojuje s tím, aby znovu nehledala útěchu v alkoholu. Její dcera chce odejít na elitní školu daleko od ní, a když se vrací z Tenerife Malinin otec, vyplouvá na povrch tajemství, které před ní rodiče dlouhá léta skrývali.

Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.

Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.

Nová básnická sbírka Ondřeje Macury (nar. 1980) s názvem Sklo je plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vyvažují příběhy, ve kterých můžeme s autorem pobýt ve světě „přesné obraznosti“, pro kterou máme poezii rádi. Nejsou to světy náhradní a únikové, spíš pravá poezie dnešního dne! Ani v nové knize nechybí ironická echa, která jsou pro Macuru tak typická. Nepochybně stojí za připomenutí, že „mezi anděli a mezi básníky je dobré si hlídat peněženku!“ Mladý spisovatel Ondřej Macura není v české literatuře nováčkem a dá se očekávat, že se s jeho jménem budeme setkávat častěji. Po románu Netopýři, který nabídl jakousi nadsazenou zprávu z „temnot každodennosti“, se ve své čtvrté knize opět navrací k poezii a výsledek stojí za to.