Host strana 160 z 186

Kniha fotografů Petra Daniela a Pavla Šešulky (dvou zkušených autorů střední generace, kteří se v uplynulých letech prezentovali na výstavách i v publikacích) i dalšího spoluautora, zvaného Timo, který přispěl svým poetickým street-artem, se na Brno našich dnů dívá laskavě i ironicky. Zachycuje každodennost i jedinečnost města, jeho ulice, domy, zákoutí, ale zejména lidi, kteří zde žijí. "Lidi se snažím fotit vždycky tak, abych se nedotkl jejich důstojnosti, ale s jistým odstupem a nadhledem nad vezdejším hemžením. Snad pak mohou vznikat fotografie s humorem nebo aspoň s příběhem a s možností domýšlet si a zamýšlet se." říká Petr Daniel. Cílem publikace přitom není "dokumentárně popsat", jak Brno vypadá, ale zprostředkovat vjemy a nálady, jež spolu vytvářejí nezaměnitelnou atmosféru tohoto sídla. K té jistě patří i originální básnické útvary mladého výtvarníka který si říká Timo a svou poezií ozvláštňuje ulice města. Knihu ocení všichni, kdo mají k Brnu osobní vztah; všichni kteří mají cit pro jeho zvláštní atmosféru - Brňané, kteří mají své město pod kůží, studenti, trávící zde svá školní léta, návštěvníci, ale třeba i kongresoví hosté či účastníci veletrhů...

Panuje nejstudenější únor, jaký kdo pamatuje. Za obzvlášť mrazivé noci je nalezeno tělo tlustého muže visící na osamělém stromě uprostřed větrem ošlehané pustiny Östergötlandu. Případem je pověřena mladá inspektorka Malin Forsová, svobodná matka prožívající své osobní tragédie. S kolegy z linköpinské policie musí zjistit, kdo je onen muž a jak se jeho tělo ocitlo na stromě. A kdo je vrah. Pronásledování vraha zavede Malin k nejtemnějším zákoutím lidského srdce.

Životy plné proher a zklamání, životy, které se uzavírají samy do sebe jako do ulity. A právě svět, který se v nich ukrývá, je tématem první knihy povídek Adama Hasletta, knihy plné trýzně a napětí, jež sklidila obdiv kritiky a mimo jiná ocenění se stala finalistkou Pulitzerovy ceny. Postarší vynálezce, překypující manickou aktivitou, se pokouší prolomit odcizení ve vztahu se svým homosexuálním synem. Nešťastný chlapec nalezne úlevu od svých problémů v tom, že se nechává týrat násilnickým spolužákem. Aristokratická dáma ve středních letech, dlouholetá pacientka psychiatrické léčebny, se stane důvěrnicí nešťastně zamilovaného pubertálního chlapce, který v léčebně pracuje jako dobrovolník.

Ve vzpomínkách Richarda Ježka seniora a juniora ožívají nejen osobní příběhy vypravěčů a osudy firmy K. & R.Ježek, ale také proměna obce Blansko v průmyslové centrum, jehož horizont přesahoval Moravu, i každodennost druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století.

Ve vzpomínkách Richarda Ježka seniora a juniora ožívají nejen osobní příběhy vypravěčů a osudy firmy K. & R.Ježek, ale také proměna obce Blansko v průmyslové centrum, jehož horizont přesahoval Moravu, i každodennost druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století.

Ve vzpomínkách Richarda Ježka seniora a juniora ožívají nejen osobní příběhy vypravěčů a osudy firmy K. & R.Ježek, ale také proměna obce Blansko v průmyslové centrum, jehož horizont přesahoval Moravu, i každodennost druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století.

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927-1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let dvacátého století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny devatenáctého století do druhé světové války. Jde o prvé kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927-1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let dvacátého století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny devatenáctého století do druhé světové války. Jde o prvé kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.

Marie Majerová (1882-1967) je známá jako prozaička ženských osudů a autorka románů se sociální tematikou Siréna a Havířská balada. Vrcholem jejího díla je však mnohem spíše román Přehrada, který poprvé vyšel roku 1932 a který vysoce ocenil F. X. Šalda. Spisovatelka se v něm inspirovala avantgardními postupy a zvláště prózami Američana Dos Passose; zachytila moderní velkoměsto s pestrou směsicí obyvatel, prostorů a tvarů, s kontrasty všední bídy, vymožeností civilizace a exotičnosti. Ve třiceti devíti krátkých kapitolkách, z nichž každá je umístěna do jiného prostředí, se v průběhu čtyřiadvaceti hodin líčí revoluce, která se odehrává v Praze v budoucnosti. Tato revoluce není pouhý mocenský převrat, ale je také v avantgardním duchu pojata jako hra. Současná edice se vrací k prvnímu vydání z roku 1932, a odstraňuje tak poválečné autocenzurní zásahy, které Majerová ve svém díle provedla.

Marie Majerová (1882-1967) je známá jako prozaička ženských osudů a autorka románů se sociální tematikou Siréna a Havířská balada. Vrcholem jejího díla je však mnohem spíše román Přehrada, který poprvé vyšel roku 1932 a který vysoce ocenil F. X. Šalda. Spisovatelka se v něm inspirovala avantgardními postupy a zvláště prózami Američana Dos Passose; zachytila moderní velkoměsto s pestrou směsicí obyvatel, prostorů a tvarů, s kontrasty všední bídy, vymožeností civilizace a exotičnosti. Ve třiceti devíti krátkých kapitolkách, z nichž každá je umístěna do jiného prostředí, se v průběhu čtyřiadvaceti hodin líčí revoluce, která se odehrává v Praze v budoucnosti. Tato revoluce není pouhý mocenský převrat, ale je také v avantgardním duchu pojata jako hra. Současná edice se vrací k prvnímu vydání z roku 1932, a odstraňuje tak poválečné autocenzurní zásahy, které Majerová ve svém díle provedla.

První sbírka knižního grafika, který se příležitostně věnuje i poezii (publikoval ji zejména na svých webových stránkách). Sousloví "autorská kniha", zde platí doslova; výsledkem je exkluzivní artefakt, který všechny složky tvorby (literární, typografickou i "ideovou") uvádí do harmonie. Výsledkem je sličná kniha s mírně perverzním obsahem. Citujme trefné věty z autorova slova na závěr: "Nejmilejší věci vznikají z nadšení, zadarmo nebo z trucu. Největší prostor pro demonstraci vlastních schopností a názorů skýtají veškeré autorské projekty, do kterých je komukoliv zvenčí zakázáno vstupovat. Théâtre ? domicile a akce v přírodě a perversní básnění a nahota na prodej představují jen některé možnosti, jak se realizovat, jsme-li osoby etherické, se sklony k exhibicionismu. Komu střevo není dáno a komu nahota nesluší, vezme s povděkem jakoukoliv jinou aktivitu, která mu dá aspoň šanci ve větší míře uplatnit svůj naturel. Autorské knihy patří do kategorie bezpečného umění, při němž se hrozba insultace pohoršeným davem snižuje prakticky na minimum. A možnost v jediném autorském objektu uplatnit sklony literární, grafomanské, výtvarné a typografické je k nezaplacení!"

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Nebot ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... Ješte máme srdce.

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), "sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008) a obdobně chce být další relevantní etapou v literárněvědném myšlení o teorii rytmu. Autor se hlásí k české statistické metrice jako k významné stylistice českého básnického rytmu a v poslední knize Miroslava Červenky Kapitoly o českém verši (vydané díky úsilí a obětavosti Květy Sgallové a Jiřího Holého) nachází opozice, ve kterých je již v čitelném náznaku přítomna (jak ukazuje ve svých rozlehlých úvahách o teorii rytmu v subjektu lyrického díla a v lyrickém subjektu) typologie vnitřnětextové subjektivity. Jiráčkovo myšlení jako vždy vychází z rozsáhlých výzkumů individuálního vnímání jako aktuálního hodnotového pohybu, ve kterém žije subjektivita básnické promluvy. Celá kniha se snaží být dalším kontinuálním a otevřeným "cestopisem" literárněvědného myšlení uvažujícího o teoretickém uchopení fenoménu rytmu v básnické promluvě.

Mikulášek, básník, jehož takřka celý život byl osudově spojen z Brnem, jeden ze sloupů české moderní poezie, oslaví dne 26. května 2010 sté výročí svého narození. Velké básníkovo jubileum chce naše nakladatelství připomenout reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška". Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení" o více než padesátiletém vývoji tohoto autora. Ctižádostí naší antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost. Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává: „Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty - v dané chvíli - největší: permanentně ‚antologizuje‘ dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci. Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů - ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen."

Třetí díl světově úspěšné trilogie Milénium. Lisbeth Salanderová plánuje pomstu. Chce se pomstít lidem, kteří se ji pokusili zabít, a také vládním institucím, které jí téměř zničily život. Ale nebude to mít jednoduché. Poté, co ji kulka zasáhla do hlavy, leží pod přísným dohledem na jednotce intenzivní péče. Pokud se uzdraví, bude souzena za tři vraždy a jeden pokus o vraždu. Ale i v nemocnici, přestože je v kritickém stavu, musí být stále ve střehu. Je tu totiž ještě jeden pacient - Alexander Zalaščenko... Mikael Blomkvist se rozhodne, že nenechá Lisbeth v rukou státní spravedlnosti. Lisbeth bude muset s jeho pomocí dokázat svou nevinu a také upozornit na zkorumpované politiky, kteří dopustili, aby se bezbranní lidé stali oběťmi zneužívání a násilí. Salanderová, bývalá oběť, je připravena úder vrátit. Kniha získala v roce 2008 ocenění The Glass Key za nejlepší dílo severské kriminální literatury. Na motivy této knihy, stejně jako předchozích dílů, vznikl celovečerní film v produkci agentury Yellow Bird. Film už zhlédly asi dva milionů diváků ve Švédsku, Norsku, Dánsku, Finsku a Španělsku. Připravuje se premiéra filmu v Kanadě, Estonsku, Řecku, Itálii, Francii, Německu, Švýcarsku, Rakousku a České republice.

Mikulášek, básník, jehož takřka celý život byl osudově spojen z Brnem, jeden ze sloupů české moderní poezie, oslaví dne 26. května 2010 sté výročí svého narození. Velké básníkovo jubileum chce naše nakladatelství připomenout reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška". Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení" o více než padesátiletém vývoji tohoto autora. Ctižádostí naší antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost. Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává: „Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty - v dané chvíli - největší: permanentně ‚antologizuje‘ dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci. Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů - ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen."