Host strana 167 z 185

Sbarramento di Brennero — Hráz u Brennerského průsmyku: u vchodu do bunkru na italsko-rakouské hranici bylo 6. dubna 1947 objeveno mrtvé tělo muže. Mrtvý má prostřelenou hlavu a stopy po střelných ranách na hrudi. Italští karabiniéři u něj najdou zfalšované doklady. Muž má v tváři jizvy (následky buršáckých mensur) a na levém předloktí tetování. Pátrání odhalí pravou identitu mrtvého: je jím Dr. Gerhard Bast narozený v roce 1911 v Gottschee, sturmbannführer SS a gestapácký pohlavár, který je už dva roky na seznamech hledaných osob, válečných zločinců, policejního ředitelství v Linci. Martin Pollack, autor knihy, tohoto záhadně zemřelého sotva znal, přesto má k němu velice blízko. Byl to jeho otec. Pollack je střízlivým stylistou, laciný patos je mu na hony vzdálený, nesklouzává k jednoznačným a definitivním úsudkům. Přesto je četba velmi emotivní — jsme svědky rozkrývání tragédie bezmála antických rozměrů. Mrtvý v bunkru je knihou o rozporech národností, setkávání ideologií a mentalit v tolik blízkém středoevropském prostoru. Pollack s pátráním po kořenech váhal celá desetiletí, protože tušil, že při svých rešerších o vlastní rodině narazí na skutečnosti, které zdaleka předčí jeho temná očekávání. Násilná smrt Gerharda Basta stojí na konci života, v němž sehrávalo násilí, moc a národní příslušnost velmi důležitou a určující roli. Kniha vzbudila v Rakousku celospolečenskou pozornost. Byla přeložena do několika jazyků.

Sborník 12 studií představuje směr, který v USA nabyl značného vlivu – zejména od 80. let 20. století. Dodnes jde jednu z nejpodnětnějších iniciativ v literární teorii, jakož i v humanitních a společenských vědách. Autoři nového historismu (např. S. Greenblatt, L. Montrose, C. Gallagherová) se vymezují především proti strukturalismu. Nezajímá je tolik, jak je dílo jazykově organizováno, ale daleko více je chtějí vidět jako jev širšího dosahu; přesouvají se od poetiky ke kultuře. Obracejí se tedy i k historii, kterou ovšem nechápou pouze jako řadu politických událostí; odmítají i marxistické teze, podle nichž dílo pouze odráží dobu. Dílo se jim stává průsečíkem mnoha vlivů a kontextů – politických, společenských, ekonomických aj. Hranice mezi dílem a prostředím, které ho obklopuje, je u nich rozostřena, přičemž se trvá na tom, že literární dílo je utvářeno těmito kontexty, stejně jako tyto kontexty samo utváří. Sborník je vybrán jako reprezentativní průřez hlavních tendencí a témat tohoto směru.

Staroříšské nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo objevilo české společnosti celou řadu osobností ve své době zcela neznámých. Za čtyřicet let činnosti vydal Josef Florian přes 400 mnohdy zásadních knižních publikací. Dobré dílo nebylo pochopitelně jen Josef Florian, ale i mnozí spolupracovníci a jeho početná rodina. Krátké vzpomínky na uhrančivé a vizionářské prostředí Staré Říše publikovalo mnoho návštěvníků, kteří se u Florianů jen mihli. Informovaný hlas zevnitř ale dosud nezazněl. Až dodnes. Synové Josefa Floriana Jan (nar. 1921) a Gabriel (nar. 1924) v tomto svazku vydávají jedinečné svědectví nejen o vydavatelské činnosti Dobrého díla — sami se jako mladí spolu s dalšími sourozenci na přípravě otcových titulů podíleli —, ale hovoří o věcech, do kterých nikdo zvenku nemohl ani nahlédnout. Komplikované rodinné vztahy i složitá osobnost Josefa Floriana vyvstávají díky jejich svědectví velmi plasticky a v mnohém opravují či přímo vyvracejí zažitá klišé a stereotypy. Josef Florian pro své syny pochopitelně není jen vydavatelem knih, ale i milujícím (sic!) otcem, který své potomky zasvěcoval do svých představ Hory studia i je s sebou bral ven, když chodil hledat poklady. Kromě vzpomínek (často i kritických) na Josefa Floriana, svou matku, tetu Antonii (která vedla Dobré dílo ekonomicky) a sourozence — mezi nimiž byla také řada podnětných osobností —, vzpomínají Jan a Gabriel Florianové na mnohé návštěvníky Staré Říše. Jsou mezi nimi například Jakub Deml, Otokar Březina, O. A. Tichý, Jaroslav Durych, Jan Čep, František Bílek, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Jan Zrzavý, Josef Čapek a další. Respondenti se otevřeně staví i k rozkradení jedinečné staroříšské knihovny na začátku tohoto desetiletí. Text doprovázejí mnohé faksimilie a fotografie pocházející z rodinného archivu — často opět dosud nikde nepublikované.

Druhé vydání románu, který se na začátku devadesátých let dočkal úspěchu u čtenářů i rozhlasové a divadelní dramatizace s mnoha reprízami. Pavel Řezníček s námi dělí o vzpomínky na své mládí. (Toto dílo je realistickým zpodobněním mého života v Brně, kde jsem bydlel v bývalém krejčovském či niťařském krámku, vzpomíná autor.) Vyprávění je souhrnem autentických anekdot; osoby, které navštěvují hlavního hrdinu Pekárka v jeho krámku, nejsou filmové hvězdy ani literární hvězdy, nicméně pro něho vydávají záři záři poezie. Seznamujeme se tu se známými i neznámými básníky, s některými, kteří sní o slávě, a zase s některými, kteří dávají přednost tomu, aby zůstali ve stínu, než aby ztratili svou čistotu. Cítíme u něj větší něhu pro některé z jeho přátel zlomených životem, jako je třeba clochard Dolfa, snad bývalý advokát, nebo básník Štětka, věčný sebevrah. Řezníček, který se sice hlásí k surrealismu, se přibližuje v tomto románu spíše k narativnímu stylu, aby se lépe zmocnil nezidealizované reality postav a situací. Kapitoly jsou hutné anekdotami a plné kousavého humoru Těmito slovy přivítala první vydání knihy Florence Kudrnová-Cavadore. Druhé vydání doplňuje rozhovor s autorem, fotografická příloha a texty Miloše Štědroňě a Arnošta Golflama.

Osoba, která vypráví příběh, celý život vyučovala němčinu na gymnáziu v menším severofrancouzském městě. Během německé okupace je donucena spolupracovat coby jazykový expert s místním gestapem. Při jedné z návštěv budovy gestapa se jí odtamtud náhodou a bezmyšlenkovitě podaří odvést mladého Žida (Herman), který na chodbě čeká v zástupu ostatních předvolaných k evidenci a následné deportaci. Ukryje ho v tajné skrýši ve sklepě domu, který obývá se svou matkou a sestrou, milenkou německého důstojníka. Po zbytek války se o Hermana stará, aniž se o tom někdo dozví. Kromě toho, že mu obstarává veškeré životní potřeby, se stane také zosobněním jeho duševního obzoru. Vedou spolu hovory o literatuře: také Herman je náruživým čtenářem německé literatury, kterou ovšem vstřebává v překladech do jidiš. Postupně se mezi nimi vyvine milostný vztah, který pohltí celou vypravěčovu existenci. Český překlad Jana Seidla byl oceněn Cenou Jiřího Levého (druhé místo).

Nová sbírka mladého básníka a překladatele. Milan Děžinský (nar. 1974) absolvoval na UJEP učitelství českého jazyka a angličtiny. Do literatury vstoupil v polovině devadesátých let v Ústí nad Labem, kde založil a spoluredigoval studentský časopis Okruh. Vydal sbírky Černá hodinka, Kašel mé milenky a Slovník noci. Jeho druhá sbírka se setkala s velmi dobrým ohlasem u kritiků. Za Slovník noci byl v roce 2004 nominován na cenu Magnesia Litera za poezii. Překládá z angličtiny (Dickinson, Norton, Dawe, Williams aj.). V současné době žije v Roudnici nad Labem. Novinka Přízraky, soustředěně navazuje a prohlubuje poetiku jeho poslední knihy Slovník noci.

Osoba, která vypráví příběh, celý život vyučovala němčinu na gymnáziu v menším severofrancouzském městě. Během německé okupace je donucena spolupracovat coby jazykový expert s místním gestapem. Při jedné z návštěv budovy gestapa se jí odtamtud náhodou a bezmyšlenkovitě podaří odvést mladého Žida (Herman), který na chodbě čeká v zástupu ostatních předvolaných k evidenci a následné deportaci. Ukryje ho v tajné skrýši ve sklepě domu, který obývá se svou matkou a sestrou, milenkou německého důstojníka. Po zbytek války se o Hermana stará, aniž se o tom někdo dozví. Kromě toho, že mu obstarává veškeré životní potřeby, se stane také zosobněním jeho duševního obzoru. Vedou spolu hovory o literatuře: také Herman je náruživým čtenářem německé literatury, kterou ovšem vstřebává v překladech do jidiš. Postupně se mezi nimi vyvine milostný vztah, který pohltí celou vypravěčovu existenci. Český překlad Jana Seidla byl oceněn Cenou Jiřího Levého (druhé místo).

Základním rysem Soukupových básní je formální jednoduchost, ale současně s ní také bohatá slovní zásoba, čistota a vybroušenost. Celkovému naladění sbírky se poněkud vymyká poslední oddíl nazvaný Berlín. Na rozdíl od oddílů předchozích, jejichž jádrem jsou výhradně lyrické verše, Berlín tvoří básně epické, z nichž každá je samostatným koncentrovaným mikropříběhem. Tak i v tomto oddílu, prosakuje na povrch pozitivní rys všech Soukupových básní – nevídaná jazyková i tematická preciznost a čistota.

Trochu rabiátské, ale i tápající figury z vesnic a maloměsta, nehrdinští hrdinové povídkové knihy Stanislava Berana jsou obtíženi všednodenními starostmi, které je nečekaně uvrhnou do trýznivých tázání. Chtě nechtě musí promýšlet otázky viny, odpuštění i bolestných traumat z minulosti. Dilemata obtěžkávají postavy novými vztahy a osudovými zvraty, směřujícími ke křehké katarzi. Tato carverovská nedořečenost však dává čtenáři možnost vlastní interpretace i důvěrnějšího kontaktu s postavami. Hlavní perspektivu Beranova psaní ovšem nepředstavuje suchopárné přemítání „o životě“, ale především čtivý a uvěřitelný příběh.

Olgu Tokarczukovou si čeští čtenáři oblíbili již pro její předchozí romány Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům, které byly plné podmanivé poetičnosti a intimity. Poslední příběhy přinášejí tíživější téma. Tři ženy, vnučka, matka a její matka, potkávají na své cestě smrt. Stanou před nevyhnutelnou potřebou znovu spatřit celý svůj život, najít své místo na zemi. Je to velmi ženská kniha. Příběhy vypravují ženy a hovoří o vlastní identitě, těle, vztazích mezi muži a ženami. Kniha má tři části. V první se hrdinka po autohavárii vydá na snový výlet do vlastní paměti, vzpomínek na dětství a mládí, v druhé je smrt záminkou k vyprávění o osudech ženy, která se provdala spíše náhodně a nechtěně. Třetí část je obrazem vztahu mezi dospívajícím synem a matkou, dilemat nezávislé současné ženy, silné, ale přesto ztracené kdesi v tropech. Autorce se opět podařilo překvapit čtenáře i kritiky, a to neobyčejně propracovanou psychologií postav. Přinesla zcela nové téma, inspirované buddhistickou filozofií — téma smrti a umírání, které je v západní společnosti stále silně tabuizované. Po přečtení této knihy hrdinky Olgy Tokarczukové neodcházejí, zůstávají se čtenářem a získávají na významu. A nezapomíná se na ně snadno.

Sepsáním staročeského rukopisného díla "Život Krista pána" stojíme u kořenů vznikající staročesky psané prózy. Tento text společně se staročeským Pasionálem a Životy svatých Otců patří k jejím prvotním a zároveň nejrozsáhlejší písemným počinům. Děje se tak zhruba v polovině XIV. století, kdy za vlády císaře Karla IV. na českém trůnu dochází k mohutnému vzestupu českého kulturního života, písemnictví nevyjímaje. Ačkoli jde o stěžejní dílo staročeského písemnictví, Život Krista Pána nebyl doposud vydán - naše publikace je kritickou edicí této památky, jež má sloužit odborné i laické veřejnosti.

Po úspěšném románu Patriarchátu dávno zašlá sláva, který byl oceněn Státní cenou za literaturu 2004, vychází další povídková kniha Pavla Brycze. Sám autor o ní říká, že jde o knihu kratochvilnou, a „neklade si jiný cíl než svést dohromady na chvíli ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi nahrazovali biják v hospodě U partyzána neboli U partíka... Sepsal jsem příběhy, jež mi kdysi vyprávěli v různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru...“ Brycz ovšem není pouhý kronikář. Jeho příběhy o policistovi, který se stával psem, falešných hokejistech v národním týmu, o krásné Marylin schopné milovat jen trestance či Martinu Kulinovi, který to prostě se ženskýma neuměl, všechny tyto a další příběhy, jakkoliv možná někde zaslechnuté, se teprve Bryczovým vypravěčským talentem stávají literaturou. Z každého řádku je tak patrné, jak se autor baví těmi bizarními postavičkami z rodu hrabalovských pábitelů, jak jim rozumí a jak rád o nich vypráví. Vždyť oni jen chtějí žít...

Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah — v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky — Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další — nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.

Jiří Kuběna je znám především jako výrazná básnická osobnost. Jeho lyrická tvorba, která se teprve po listopadu 1989 mohla dostat ke čtenářům, je udivující nejen svým rozsahem, ale i nasazením a opravdovostí. V předvečer svých 70. narozenin (Kuběna je ročník 1936) však dokončil dílo v mnoha ohledech překvapující. Jeho memoáry nejsou rozhodně lyrickým deníčkem, ale opírají se o konkrétní fakta, skutečné události a osobnosti. Kuběna s až dokumentaristickou přesností (ale současně i básnickým vhledem) popisuje kulturní dění v 50. a 60. letech, svá setkání s mnoha legendami literárního života (Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan), ale také svými generačními vrstevníky (Václav Havel, Pavel Švanda, Věra Linhartová). Právě skupina tzv. Šestatřicátníků hraje v jeho vzpomínkách důležitou roli, neboť v kontaktu s nimi se formovaly jeho názory nejen na literární tvorbu. Přestože těžiště jeho vzpomínek leží v 50. a 60. letech, nenechává Kuběna stranou ani své dětství prožité v Praze a posléze Brně, stejně jako normalizační léta sedmdesátá. Zachycuje tak nejen kulturní kvas, ale také své intimní prožitky často ovlivněné básnickou i lidskou výlučností. Kuběnovy vzpomínky jsou bezesporu jedním z mimořádných děl naší memoárové literatury a také důležitým pramenem pro poznávání kulturního života u nás. Součástí knihy je doslov Pavla Kosatíka a rozsáhlý soubor fotografií.

Jeden ze základních textů z oblasti fikčních světů. Autorka nabízí kritické srovnání toho, jak se teorie možných světů využívá v logice a v literární teorii. Na základě tohoto srovnání analyzuje, jaké možnosti daný koncept poskytuje pro naše rozumění ontologii literárních světů a fikčnosti vůbec. Ronenová se zaměřuje především na definování kritérií vhodných pro vymezení pojmu fikčnosti, stejně tak jako na radikální předefinování klasických naratologických konceptů a kategorií, jako jsou objekty, události, prostor, čas či hledisko. Její uvažování je bohatě dokumentováno množstvím ukázek z klasické i moderní prózy.

Jeden ze základních textů z oblasti fikčních světů. Autorka nabízí kritické srovnání toho, jak se teorie možných světů využívá v logice a v literární teorii. Na základě tohoto srovnání analyzuje, jaké možnosti daný koncept poskytuje pro naše rozumění ontologii literárních světů a fikčnosti vůbec. Ronenová se zaměřuje především na definování kritérií vhodných pro vymezení pojmu fikčnosti, stejně tak jako na radikální předefinování klasických naratologických konceptů a kategorií, jako jsou objekty, události, prostor, čas či hledisko. Její uvažování je bohatě dokumentováno množstvím ukázek z klasické i moderní prózy.