Host strana 167 z 185

Po úspěšném románu Patriarchátu dávno zašlá sláva, který byl oceněn Státní cenou za literaturu 2004, vychází další povídková kniha Pavla Brycze. Sám autor o ní říká, že jde o knihu kratochvilnou, a „neklade si jiný cíl než svést dohromady na chvíli ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi nahrazovali biják v hospodě U partyzána neboli U partíka... Sepsal jsem příběhy, jež mi kdysi vyprávěli v různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru...“ Brycz ovšem není pouhý kronikář. Jeho příběhy o policistovi, který se stával psem, falešných hokejistech v národním týmu, o krásné Marylin schopné milovat jen trestance či Martinu Kulinovi, který to prostě se ženskýma neuměl, všechny tyto a další příběhy, jakkoliv možná někde zaslechnuté, se teprve Bryczovým vypravěčským talentem stávají literaturou. Z každého řádku je tak patrné, jak se autor baví těmi bizarními postavičkami z rodu hrabalovských pábitelů, jak jim rozumí a jak rád o nich vypráví. Vždyť oni jen chtějí žít...

Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah — v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky — Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další — nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.

Jiří Kuběna je znám především jako výrazná básnická osobnost. Jeho lyrická tvorba, která se teprve po listopadu 1989 mohla dostat ke čtenářům, je udivující nejen svým rozsahem, ale i nasazením a opravdovostí. V předvečer svých 70. narozenin (Kuběna je ročník 1936) však dokončil dílo v mnoha ohledech překvapující. Jeho memoáry nejsou rozhodně lyrickým deníčkem, ale opírají se o konkrétní fakta, skutečné události a osobnosti. Kuběna s až dokumentaristickou přesností (ale současně i básnickým vhledem) popisuje kulturní dění v 50. a 60. letech, svá setkání s mnoha legendami literárního života (Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan), ale také svými generačními vrstevníky (Václav Havel, Pavel Švanda, Věra Linhartová). Právě skupina tzv. Šestatřicátníků hraje v jeho vzpomínkách důležitou roli, neboť v kontaktu s nimi se formovaly jeho názory nejen na literární tvorbu. Přestože těžiště jeho vzpomínek leží v 50. a 60. letech, nenechává Kuběna stranou ani své dětství prožité v Praze a posléze Brně, stejně jako normalizační léta sedmdesátá. Zachycuje tak nejen kulturní kvas, ale také své intimní prožitky často ovlivněné básnickou i lidskou výlučností. Kuběnovy vzpomínky jsou bezesporu jedním z mimořádných děl naší memoárové literatury a také důležitým pramenem pro poznávání kulturního života u nás. Součástí knihy je doslov Pavla Kosatíka a rozsáhlý soubor fotografií.

Jeden ze základních textů z oblasti fikčních světů. Autorka nabízí kritické srovnání toho, jak se teorie možných světů využívá v logice a v literární teorii. Na základě tohoto srovnání analyzuje, jaké možnosti daný koncept poskytuje pro naše rozumění ontologii literárních světů a fikčnosti vůbec. Ronenová se zaměřuje především na definování kritérií vhodných pro vymezení pojmu fikčnosti, stejně tak jako na radikální předefinování klasických naratologických konceptů a kategorií, jako jsou objekty, události, prostor, čas či hledisko. Její uvažování je bohatě dokumentováno množstvím ukázek z klasické i moderní prózy.

Jeden ze základních textů z oblasti fikčních světů. Autorka nabízí kritické srovnání toho, jak se teorie možných světů využívá v logice a v literární teorii. Na základě tohoto srovnání analyzuje, jaké možnosti daný koncept poskytuje pro naše rozumění ontologii literárních světů a fikčnosti vůbec. Ronenová se zaměřuje především na definování kritérií vhodných pro vymezení pojmu fikčnosti, stejně tak jako na radikální předefinování klasických naratologických konceptů a kategorií, jako jsou objekty, události, prostor, čas či hledisko. Její uvažování je bohatě dokumentováno množstvím ukázek z klasické i moderní prózy.

Kniha amerického bohemisty Alfreda Thomase je první prací vydanou původně v angličtině, jež se systematicky zabývá českým literárním životem v období vrcholného středověku. Nejde však o přehledovou příručku, ani o nástin základních informací pro anglicky rozumějícího čtenáře. Autor na příkladu řady (nejen vrcholných) děl staročeského písemnictví a dále některých literárně společenských jevů stopuje proces konsolidace jazykově české literární kultury. Zaměřuje se především na tři faktory tohoto procesu, a ty považuje za základní: národnostní příslušnost, gender a společenskou třídu. Jejich přítomnost i povahové utváření pak v textech hledá a vykládá.

Druhá esejistická kniha Evy Kantůrkové navazuje na knihu Valivý čas proměn (ČS 1995). Zatímco Valivý čas proměn obsahuje eseje, úvahy a příležitostné texty z doby disentu, tato kniha zahrnuje texty datované po roce 1990. Autorka se v oněch letech aktivně podílí na životě veřejném, kulturním i politickém a paralelně pokračuje v ryze soukromém uvažování o záležitostech nadčasových i o lidech, jejichž dílo pro ni je významné. Eva Kantůrková patří k těm nemnoha prozaikům, kteří dokáží nejen příběhy vyprávět, ale také o nich uvažovat a vnímat je jakou součást širších kulturních vazeb. Kniha je tak současně svědectvím o proměnách naší společnosti v posledních letech a přináší rovněž úvahy nad nejdůležitějšími kulturními tématy. Eseje vycházejí u příležitosti autorčina životního jubilea.

Druhá esejistická kniha Evy Kantůrkové navazuje na knihu Valivý čas proměn (ČS 1995). Zatímco Valivý čas proměn obsahuje eseje, úvahy a příležitostné texty z doby disentu, tato kniha zahrnuje texty datované po roce 1990. Autorka se v oněch letech aktivně podílí na životě veřejném, kulturním i politickém a paralelně pokračuje v ryze soukromém uvažování o záležitostech nadčasových i o lidech, jejichž dílo pro ni je významné. Eva Kantůrková patří k těm nemnoha prozaikům, kteří dokáží nejen příběhy vyprávět, ale také o nich uvažovat a vnímat je jakou součást širších kulturních vazeb. Kniha je tak současně svědectvím o proměnách naší společnosti v posledních letech a přináší rovněž úvahy nad nejdůležitějšími kulturními tématy. Eseje vycházejí u příležitosti autorčina životního jubilea.

Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti.

Kniha rozhovorů ministra zahraničních věcí a místopředsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody a naší přední rozhlasové moderátorky Jany Klusákové.

Publikace Staročeské knihy lékařské je kritickým vydáním jednoho z nejstarších česky psaných rukopisů s lékařskou tematikou. Rukopisný sborník z poloviny 15. století obsahuje nejen pojednání medicínská, ale také texty z dalších oborů, které byly se středověkým lékařstvím neoddělitelně spjaty - zvláště z botaniky a z astrologie.

Kniha přináší povídky sympaticky krátké, ale taky sympaticky přemýšlivé. Kučeru provokuje otázka, která v naší epoše informací a dezinformací napadá myslícího člověka přinejmenším několikrát denně: Nebylo náhodou všechno úplně jinak, než jak to známe z dějin, z literatury, z médií? S mytickými a historickými postavami rozehrává ironicko-poetickou partii, aby nám se vší možnou přesvědčivostí předvedl, co všecko se může stát. Kučerovy apokryfy jsou nejen stručně a chytře vymyšlené, ale také suverénně napsané.

Básnická sbírka.

Novou sbírkou Ohořelec se Ivo Odehnal vrací k základním motivům své tvorby, zvláště vlivům genia loci svého rodného Valašska. K typickým znakům patří časté využívání slovních novotvarů, které mají kořeny v rodném kraji. Ohořelec je zdařilá sbírka s bohatou reflexivní obrazností, se zřetelným existenciálním rozměrem a pro Odehnala typickou „prvosmyslovou“ metaforikou. Edice poesie Host, sv. 80

Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského. K připomenutí třicátého výročí úmrtí literárního vědce a estetika Jana Mukařovského (11. 11. 1891 — 8. 2. 1975) uspořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR dne 8. 2. 2005 v Praze mezinárodní kolokvium "Český strukturalismus po poststrukturalismu". Záměrem bylo připomenout významné literárněteoretické a esteticko-filozofické příspěvky Jana Mukařovského, porovnat je s přístupy některých poststrukturálních myslitelů a poskytnout prostor pro širší diskusi o současné podobě českého literárněvědného strukturalismu. K účasti bylo vyzváno šestnáct domácích i zahraničních badatelů, kteří se této problematice dlouhodobě věnují; předložené studie tak představují aktuální podobu současného teoretického uvažování o českém strukturalismu.

Střídmé verše z několika střídmých let a tři tematické okruhy. První: dotýkavý průzkum periferního městského prostoru: koutkem oka a okrajem věty zaznamenaná benzínka, semafor, rez, tramvaj, asfalt, potrubí zklamání, a prostor moře, nebe, slunce. Tápání kam s rukama? Druhý: spojení náhradního „knižního života“ (četba, dopisy, knihy, aluze, slovní hříčky) s intimitou a sexem. Třetí: hluboký strach z posledně zmíněného, z intimity, bolesti a samoty ve dvou. Noční krční hřídel. Chladná, hranatá, cizí slova plná tvrdých souhlásek se rozpouštějí v dialogu, upomínce, citovosti, v literárních ohlasech. Ale jen málokdy zcela důsledně. Takový je autorčin záměr. Psaní je dotýkání se hran, život neukončitelná léčba. Edice Poesie Host sv. 79.