Host strana 168 z 185

Psí matka, mimořádný román předního řeckého prozaika a dramatika Pavlose Matesise, který byl s velkým ohlasem přeložen do řady jazyků, rozehrává v čtenáři všechny struny, zasahuje rozum i cit. O svém dětství za válečné okupace Řecka Němci a Italy i o celém dalším životě herečky kočovných divadel vypráví stará žena, která nepřestala být malou křehkou holčičkou. Prostými slovy kreslí úchvatné obrazy, jaké zůstávají trvale zarámovány v paměti. Nikdo mi nikdy tak přesvědčivě neobjasnil, co udělá s člověkem skutečný hlad. A nevzpomínám, že bych se kdy v literatuře setkal s tak silným příběhem lásky k matce. Ještě než jsem knihu dočetl, začal jsem podle ní psát jevištní monolog. Autor románu jej schválil, a tak doufám, že brzy oblaží některou velkou dámu divadla u nás i jinde... i Pavel Kohout 6. 6. 2006 ve Vídni /i

Vyzrálá, uzrálá, dozrálá a zralá prvotina 66letého autora má veškeré vlastnosti nejlepšího archivního vína-poezie. Lehkým perem skicované nikterak lehké zde-bytí; mužný rmut z mlžné pomíjivosti lásek i života až k rovu; pastelově ztišená nostalgie; záhledy zákmitů nezjevných okamžiků, v nichž i vzduch se naježil a věci uvnitř se ve vánku tvého těla zachvěly.Ale pozor! Taky humor — brilantní situační i slovní komika, ironie, sebeironie, delikatesně naivní verše. A sem tam zpod dveří rozverné závany „starého dobrého světa“, kdy vše bývalo tak přehledné a jasné. Než slyšme vzápětí chechtavé pochyby: bylo vskutku?A konečně: kniha tvůrce, jenž předobře ví, jak málo jest nám věděti. A tedy výpověď-svědectví o básníkově Já ve skrznaskrz enigmatickém světě, kde jsou pod podlahou ale další podlahy, což vzbuzuje naději i úzkost. Nebo naopak?

Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského. K připomenutí třicátého výročí úmrtí literárního vědce a estetika Jana Mukařovského (11. 11. 1891 — 8. 2. 1975) uspořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR dne 8. 2. 2005 v Praze mezinárodní kolokvium "Český strukturalismus po poststrukturalismu". Záměrem bylo připomenout významné literárněteoretické a esteticko-filozofické příspěvky Jana Mukařovského, porovnat je s přístupy některých poststrukturálních myslitelů a poskytnout prostor pro širší diskusi o současné podobě českého literárněvědného strukturalismu. K účasti bylo vyzváno šestnáct domácích i zahraničních badatelů, kteří se této problematice dlouhodobě věnují; předložené studie tak představují aktuální podobu současného teoretického uvažování o českém strukturalismu.

Dramatik, divadelní režisér, herec divadelní a filmový, spisovatel, ale též malíř Arnošt Goldflam v životopisně pojatém rozhovoru vypráví o dětství v 50. letech (též o divokých osudech svých příbuzných, kteří jako Židé museli prchnout před Hitlerem), o čase brněnské bohémy z 60. let, o několika svých povoláních (skladištní dělník, úředník), nedokončeném studiu medicíny, studiu na JAMU, prvním angažmá v divadle Večerní Brno, práci v prostějovském Hanáckém divadle (posléze brněnském HaDivadle), bouřlivém roku 1989, polistopadovém období, kdy opouští HaDivadlo a stává se člověkem mnoha angažmá a příležitostí; obšírně je pohovořeno rovněž o aféře s udělením-neudělením medaile z roku 2003 pro jeho údajnou spolupráci s StB. V poslední části je Arnošt Goldflam vyzpovídán podle osnovy známého Proustova dotazníku. Mezi jednotlivé kapitoly tohoto životopisného pásma jsou vloženy drobné Goldflamovy texty, vzpomínkově-fantaskní, snově-bizarní, ale ve svém východisku vždy opřené o životní události. Knihu provází bohatá příloha obrazová a dokumentární.

Agent francouzské tajné služby přijíždí do válkou zničeného Berlína, aby zde splnil tajné poslání, místo toho však zabředne do bludiště vzpomínek a asociací z vlastního dřívějšího života. Robbe-Grillet napsal po dlouholeté odmlce detektivku, která sice staví na osvědčených postupech nového románu, ale používá je s mírou a kritickým nadhledem. Čtenáři se tak do rukou dostává text, který kromě toho, že je velmi poutavý a strhující, svým způsobem dovršuje a vykládá Robbe-Grilletovu celoživotní tvorbu.

Reprezentativní výbor z básnické tvorby Víta Slívy (*1951) který zahrnuje jeho dnes už obtížně dostupné první sbírky. V oddíle Souvrať také přináší tvorbu dosud nepublikovanou. Knihu doprovázejí ilustrace Ludvíka Kundery a doslov Jiřího Trávníčka. Vít Slíva je autor příznivě přijímaný čtenáři i kritikou: „Vít Slíva je básníkem toho co odchází. Číst ho znamená slyšet ozvěnu zmizelého zachytit poslední stíny toho o čem snad už ani nevíme že bylo navždy ztraceno. (Štefan Švec) * „Za Slívovou knihou zůstává pocit tíhy bytí a závaznosti slova. Nic tu není říkáno jen tak aby báseň byla a řeč nestála. Co však zůstává je i pocit katarze. Katarze v původním výměru jako ozdravné lázně slov potní kúry bytí zbavující tělo nemocných šťáv a tlaků." (Milan Exner) * „Je to poezie vážných věcí daností které podstatným způsobem určují autorův život na tomto světě a které nesou své tajemné významy přesahující naši každodenní materialistickou logiku jež nám velí spíše přežívat než skutečně žít."

Mlhoviny diskursu čerpají inspiraci z Peircova pragmatismu, přičemž některé jeho prvky uvádějí do současné teorie a hermeneutiky. V této knize si nejdůležitější pojmy textu, telosu, subjektovosti, interpretace, reprezentace a — nejkontroverznější — pojem znaku vyžadují interdisciplinární a dialogický přístup. V duchu metodologického dialogu se Mlhoviny diskursu zabývají základním problémem, jenž se objevuje v mnoha oblastech humanitních věd. Objevuje se v otázce, kteří činitelé podmiňují možnost existence a působení diskursů, jinak řečeno v otázce infrastruktur textů, semióz a mechanismů, jež umožňují jednotlivým praxím vytvářet významy. Každý kulturně, sociálně a politicky určený lokální diskurs je předem podmíněn vlastnostmi média, mechanismy percepce, které se projevují v instrumentáři popisujícím svět a jemu vlastních interpretačních a poznávacích vzorů. Právě touto rudimentární infrastrukturou diskursu a jejími důsledky pro text a subjekt se tato kniha zabývá.

Přestože je A. Strindberg spojován především se sociálním románem, v úvodní povídce se s touto tematikou setkáváme jen okrajově. To podstatné, a u Strindberga nové, je romantické snění hlavního hrdiny Alrika Lundstedta, který si vytváří svůj vlastní svět, jenž se chtě nechtě střetává s realitou. Další příběhy zasadil autor na ostrovy Paradín a Ostudec. Tím hlavním tématem zde již není vysněný svět hlavních postav, tady jde především o kontrasty. Paradín (hora dobrořečení) a Ostudec (hora zlořečení) skrývají pod falešnou maskou svou pravou tvář, takže záhy vyvstane otázka, kde je vlastně dobro a kde zlo.

Populárněji orientovaný pohled na slavné romanopisce 19. století (Dostojevskij, Hugo, Turgeněv, Flaubert a další), doplněný obrazovou přílohou. Kniha se snaží ukázat, jak způsob, jímž spisovatelé popisovali chování zvířat či přímo své zvířecí hrdiny, vypovídá o dobové atmosféře, pojetí vědy a významu přírodních věd ve společnosti, o dobových etických a ekologických normách. Analýza tehdejšího vědeckého paradigmatu v próze je doplněna kapitolou o užívání literárních prostředků ve spisech slavných přírodovědců a cestovatelů (zejména v díle Charlese Darwina) a také o postavách přírodovědců v beletrii (Čechov, Stevenson a další). V závěru budou ve stručných medailoncích představeni ti spisovatelé, kteří se profesně či jen zájmově zabývali zoologií (Goethe, Poe, Nabokov). Kniha je pokusem o praktické využití u nás v poslední době hojně diskutovaného „nového historismu“. Svým propojením literární vědy a zoologie, pohledem na tvorbu klasiků přes způsob, jakým zobrazovali zvířata, bude představovat netradiční příspěvek k naší literárněvědné produkci.

Vícejazyčný (čeština, angličtina, němčina, řečtina) sborník prací připravili studenti či přátelé paní Dostálové, profesorky klasických jazyků, k jejímu životnímu jubileu. Najdeme zde například studie z řecké historie, práce o staré i novější řecké literat

Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti.

Jedna z nejúspěšnějších současných slovenských spisovatelek, u nás známa jako autorka bestselleru Samko Tále: Kniha o hřbitově (2004), přichází opět s poutavým příběhem, kterému nechybí špetka humoru a fantazie. Tentokrát sáhla po žánru detektivky. Děj situovala do prostředí soukromé televize, která připravuje natáčení reality show. Nejedná se o krvelačný krimithriller, jakých je dnes většina, kde víc než o řešení zločinu jde o brutalitu a sex, ale spíš o „staromódnější příběh“, v němž se počítá s logikou a vtipem.

Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti.

Kniha rozhovorů ministra zahraničních věcí a místopředsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody a naší přední rozhlasové moderátorky Jany Klusákové.

Publikace Staročeské knihy lékařské je kritickým vydáním jednoho z nejstarších česky psaných rukopisů s lékařskou tematikou. Rukopisný sborník z poloviny 15. století obsahuje nejen pojednání medicínská, ale také texty z dalších oborů, které byly se středověkým lékařstvím neoddělitelně spjaty - zvláště z botaniky a z astrologie.

Kniha přináší povídky sympaticky krátké, ale taky sympaticky přemýšlivé. Kučeru provokuje otázka, která v naší epoše informací a dezinformací napadá myslícího člověka přinejmenším několikrát denně: Nebylo náhodou všechno úplně jinak, než jak to známe z dějin, z literatury, z médií? S mytickými a historickými postavami rozehrává ironicko-poetickou partii, aby nám se vší možnou přesvědčivostí předvedl, co všecko se může stát. Kučerovy apokryfy jsou nejen stručně a chytře vymyšlené, ale také suverénně napsané.