Host strana 168 z 185

Kniha amerického bohemisty Alfreda Thomase je první prací vydanou původně v angličtině, jež se systematicky zabývá českým literárním životem v období vrcholného středověku. Nejde však o přehledovou příručku, ani o nástin základních informací pro anglicky rozumějícího čtenáře. Autor na příkladu řady (nejen vrcholných) děl staročeského písemnictví a dále některých literárně společenských jevů stopuje proces konsolidace jazykově české literární kultury. Zaměřuje se především na tři faktory tohoto procesu, a ty považuje za základní: národnostní příslušnost, gender a společenskou třídu. Jejich přítomnost i povahové utváření pak v textech hledá a vykládá.

Druhá esejistická kniha Evy Kantůrkové navazuje na knihu Valivý čas proměn (ČS 1995). Zatímco Valivý čas proměn obsahuje eseje, úvahy a příležitostné texty z doby disentu, tato kniha zahrnuje texty datované po roce 1990. Autorka se v oněch letech aktivně podílí na životě veřejném, kulturním i politickém a paralelně pokračuje v ryze soukromém uvažování o záležitostech nadčasových i o lidech, jejichž dílo pro ni je významné. Eva Kantůrková patří k těm nemnoha prozaikům, kteří dokáží nejen příběhy vyprávět, ale také o nich uvažovat a vnímat je jakou součást širších kulturních vazeb. Kniha je tak současně svědectvím o proměnách naší společnosti v posledních letech a přináší rovněž úvahy nad nejdůležitějšími kulturními tématy. Eseje vycházejí u příležitosti autorčina životního jubilea.

Druhá esejistická kniha Evy Kantůrkové navazuje na knihu Valivý čas proměn (ČS 1995). Zatímco Valivý čas proměn obsahuje eseje, úvahy a příležitostné texty z doby disentu, tato kniha zahrnuje texty datované po roce 1990. Autorka se v oněch letech aktivně podílí na životě veřejném, kulturním i politickém a paralelně pokračuje v ryze soukromém uvažování o záležitostech nadčasových i o lidech, jejichž dílo pro ni je významné. Eva Kantůrková patří k těm nemnoha prozaikům, kteří dokáží nejen příběhy vyprávět, ale také o nich uvažovat a vnímat je jakou součást širších kulturních vazeb. Kniha je tak současně svědectvím o proměnách naší společnosti v posledních letech a přináší rovněž úvahy nad nejdůležitějšími kulturními tématy. Eseje vycházejí u příležitosti autorčina životního jubilea.

Střídmé verše z několika střídmých let a tři tematické okruhy. První: dotýkavý průzkum periferního městského prostoru: koutkem oka a okrajem věty zaznamenaná benzínka, semafor, rez, tramvaj, asfalt, potrubí zklamání, a prostor moře, nebe, slunce. Tápání kam s rukama? Druhý: spojení náhradního „knižního života“ (četba, dopisy, knihy, aluze, slovní hříčky) s intimitou a sexem. Třetí: hluboký strach z posledně zmíněného, z intimity, bolesti a samoty ve dvou. Noční krční hřídel. Chladná, hranatá, cizí slova plná tvrdých souhlásek se rozpouštějí v dialogu, upomínce, citovosti, v literárních ohlasech. Ale jen málokdy zcela důsledně. Takový je autorčin záměr. Psaní je dotýkání se hran, život neukončitelná léčba. Edice Poesie Host sv. 79.

Publikace Staročeské knihy lékařské je kritickým vydáním jednoho z nejstarších česky psaných rukopisů s lékařskou tematikou. Rukopisný sborník z poloviny 15. století obsahuje nejen pojednání medicínská, ale také texty z dalších oborů, které byly se středověkým lékařstvím neoddělitelně spjaty - zvláště z botaniky a z astrologie.

Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského. K připomenutí třicátého výročí úmrtí literárního vědce a estetika Jana Mukařovského (11. 11. 1891 — 8. 2. 1975) uspořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR dne 8. 2. 2005 v Praze mezinárodní kolokvium "Český strukturalismus po poststrukturalismu". Záměrem bylo připomenout významné literárněteoretické a esteticko-filozofické příspěvky Jana Mukařovského, porovnat je s přístupy některých poststrukturálních myslitelů a poskytnout prostor pro širší diskusi o současné podobě českého literárněvědného strukturalismu. K účasti bylo vyzváno šestnáct domácích i zahraničních badatelů, kteří se této problematice dlouhodobě věnují; předložené studie tak představují aktuální podobu současného teoretického uvažování o českém strukturalismu.

Tento svazek nabízí simultánně ke čtení cyklus básní a víc anekdotické záznamy skutečností, z nichž každá z nich vyrůstá mimo jiné tak chce připomenout, že básník je napřed prostý chodec. Od procházky po předměstí po návštěvu restaurace nebo přecházení mostu se texty soustředí na ty klíčové momenty našich výprav a přesunů, v nichž vnější událost přechází ve vnitřní dobrodružství: na okamžiky tichých závratí, kdy jako by se naše všední gesta náhle podílela na neznámém, ale podstatném rituálu a kreslila v okrajích světa šifru jeho tajemství.

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná podle letopočtu narození většiny členů). Skupina sdružovala mladé muže a ženy, kteří věřili ve vlastní literární talent a zároveň neměli v úmyslu zadat si svým psaním s panujícím režimem. Od samého počátku šlo o aktivity paralelní s oficiálními kulturními „strukturami“, jejichž cílem ovšem bylo uplatnit se publikačně na veřejnosti, až to poměry dovolí. To se mnohým členům nakrátko podařilo v průběhu šedesátých let; v následujících dvou dekádách odešli buď do vnitřního, nebo do zahraničního exilu — aby se v průběhu let devadesátých ukázala podivuhodná věc: v podstatě všichni členové skupiny (vedle zmíněných dvou mužů třeba Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další) vlastní biografií potvrdili, že i v nejobtížnějších dobách tvůrčí princip v člověku v konečném důsledku může zvítězit nad tlaky okolí. Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku padesátých let přes „slavná léta“ jejích členů v letech padesátých a šedesátých až po (nyní už jen individuální, neboť skupina jako kolektiv zanikla) biografie členů v letech pozdějších. Na počátku skoro žádný z Šestatřicátníků neměl naději na zajímavou budoucnost; ta se však přesto dostavila, u každého v jiné, vždycky však ve vyhraněně tvůrčí podobě. Co to v člověku je, co mu ve šťastných případech dovolí „zvítězit“ nad poměry? Faktograficky bohatá kniha je příběhem mládí, příběhem tvorby a uceleným obrazem jedné významné a dosud nepříliš známé výseče našeho kulturního života v rozmezí padesáti poválečných let.

Kniha přináší dvacet pět portrétů mužů, kteří ovlivnili konečný výsledek šest let trvající partie, v níž se hrálo nejen o miliony lidských životů, ale i o uspořádání světa na mnoho dalších desetiletí. Texty uveřejněné na stránkách Mladé fronty Dnes v

Verše této sbírky nebyly dosud knižne ani časopisecky publikovány. Výjimku tvoří tyto případy: česká část básně V zasněženém Slezsku/Im verschneiten Schlesien byla pod názven Zasněžené Slezsko zařazena již do přechozí autorovy knihy Villa diabolica (1998) a byla též zhudobněna na přiloženén CD.

Populárněji orientovaný pohled na slavné romanopisce 19. století (Dostojevskij, Hugo, Turgeněv, Flaubert a další), doplněný obrazovou přílohou. Kniha se snaží ukázat, jak způsob, jímž spisovatelé popisovali chování zvířat či přímo své zvířecí hrdiny, vypovídá o dobové atmosféře, pojetí vědy a významu přírodních věd ve společnosti, o dobových etických a ekologických normách. Analýza tehdejšího vědeckého paradigmatu v próze je doplněna kapitolou o užívání literárních prostředků ve spisech slavných přírodovědců a cestovatelů (zejména v díle Charlese Darwina) a také o postavách přírodovědců v beletrii (Čechov, Stevenson a další). V závěru budou ve stručných medailoncích představeni ti spisovatelé, kteří se profesně či jen zájmově zabývali zoologií (Goethe, Poe, Nabokov). Kniha je pokusem o praktické využití u nás v poslední době hojně diskutovaného „nového historismu“. Svým propojením literární vědy a zoologie, pohledem na tvorbu klasiků přes způsob, jakým zobrazovali zvířata, bude představovat netradiční příspěvek k naší literárněvědné produkci.

Básnická sbírka.

Psí matka, mimořádný román předního řeckého prozaika a dramatika Pavlose Matesise, který byl s velkým ohlasem přeložen do řady jazyků, rozehrává v čtenáři všechny struny, zasahuje rozum i cit. O svém dětství za válečné okupace Řecka Němci a Italy i o celém dalším životě herečky kočovných divadel vypráví stará žena, která nepřestala být malou křehkou holčičkou. Prostými slovy kreslí úchvatné obrazy, jaké zůstávají trvale zarámovány v paměti. Nikdo mi nikdy tak přesvědčivě neobjasnil, co udělá s člověkem skutečný hlad. A nevzpomínám, že bych se kdy v literatuře setkal s tak silným příběhem lásky k matce. Ještě než jsem knihu dočetl, začal jsem podle ní psát jevištní monolog. Autor románu jej schválil, a tak doufám, že brzy oblaží některou velkou dámu divadla u nás i jinde... i Pavel Kohout 6. 6. 2006 ve Vídni /i

Vyzrálá, uzrálá, dozrálá a zralá prvotina 66letého autora má veškeré vlastnosti nejlepšího archivního vína-poezie. Lehkým perem skicované nikterak lehké zde-bytí; mužný rmut z mlžné pomíjivosti lásek i života až k rovu; pastelově ztišená nostalgie; záhledy zákmitů nezjevných okamžiků, v nichž i vzduch se naježil a věci uvnitř se ve vánku tvého těla zachvěly.Ale pozor! Taky humor — brilantní situační i slovní komika, ironie, sebeironie, delikatesně naivní verše. A sem tam zpod dveří rozverné závany „starého dobrého světa“, kdy vše bývalo tak přehledné a jasné. Než slyšme vzápětí chechtavé pochyby: bylo vskutku?A konečně: kniha tvůrce, jenž předobře ví, jak málo jest nám věděti. A tedy výpověď-svědectví o básníkově Já ve skrznaskrz enigmatickém světě, kde jsou pod podlahou ale další podlahy, což vzbuzuje naději i úzkost. Nebo naopak?

Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského. K připomenutí třicátého výročí úmrtí literárního vědce a estetika Jana Mukařovského (11. 11. 1891 — 8. 2. 1975) uspořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR dne 8. 2. 2005 v Praze mezinárodní kolokvium "Český strukturalismus po poststrukturalismu". Záměrem bylo připomenout významné literárněteoretické a esteticko-filozofické příspěvky Jana Mukařovského, porovnat je s přístupy některých poststrukturálních myslitelů a poskytnout prostor pro širší diskusi o současné podobě českého literárněvědného strukturalismu. K účasti bylo vyzváno šestnáct domácích i zahraničních badatelů, kteří se této problematice dlouhodobě věnují; předložené studie tak představují aktuální podobu současného teoretického uvažování o českém strukturalismu.

Dramatik, divadelní režisér, herec divadelní a filmový, spisovatel, ale též malíř Arnošt Goldflam v životopisně pojatém rozhovoru vypráví o dětství v 50. letech (též o divokých osudech svých příbuzných, kteří jako Židé museli prchnout před Hitlerem), o čase brněnské bohémy z 60. let, o několika svých povoláních (skladištní dělník, úředník), nedokončeném studiu medicíny, studiu na JAMU, prvním angažmá v divadle Večerní Brno, práci v prostějovském Hanáckém divadle (posléze brněnském HaDivadle), bouřlivém roku 1989, polistopadovém období, kdy opouští HaDivadlo a stává se člověkem mnoha angažmá a příležitostí; obšírně je pohovořeno rovněž o aféře s udělením-neudělením medaile z roku 2003 pro jeho údajnou spolupráci s StB. V poslední části je Arnošt Goldflam vyzpovídán podle osnovy známého Proustova dotazníku. Mezi jednotlivé kapitoly tohoto životopisného pásma jsou vloženy drobné Goldflamovy texty, vzpomínkově-fantaskní, snově-bizarní, ale ve svém východisku vždy opřené o životní události. Knihu provází bohatá příloha obrazová a dokumentární.