Host strana 170 z 185

Svazek Kumštkabinet shrnuje tři básnické knihy držitele Ceny Jiřího Ortena (Kuním štětcem, Pan Twardowski, Jezernice) a dosud nepublikovanou skladbu Otto Lilienthal z roku 2004.

Tato kniha je svého druhu prvním pokusem o systematický souhrn a kritickou reflexi práce českých filmařů, kteří po neblahých obratech dějin dvacátého století odešli do exilu. Ve stručném přehledu se tu uvádí antinacistický exil po Mnichovu 1938 a první antikomunistický po únoru 1948. Hlavní pozornost je soustředěna na období po okupaci 1968, kdy na Západ odešli nejen renomovaní tvůrci jako Miloš Forman, Ivan Passer, Jan Němec, Vojtěch Jasný nebo Emil Radok, ale také mladší generace, kterou reprezentovali Jana Boková, Bernard Šafařík, Václav Reischl nebo Otakar Votoček. Těžiště knihy představují monografické studie režisérů hraného filmu, připomenuty jsou ovšem také oblasti filmu animovaného, dokumentárního, televize a videa a taktéž další profese (herci, scenáristé, kameramani ad.); dohromady se tak utváří bohatě strukturovaný a překvapivě rozmanitý obraz audiovizuální exilové subkultury. Tato práce chce přispět k zacelení přetrvávající mezery v dějinách našeho filmu i k nápravě poněkud neurovnaného vztahu vlasti a exilu, zatíženého neznalostí a nezájmem.

Žánrově rozrůzněná, časově rozlehlá, příležitostně rozptýlená a mluvící několika jazyky je kniha Místo domova Sylvie Richteorvé. A přece a především je to kniha koncentrická. Svazek je souborem autorčiným textů z let 1984-2004 napsaných nebo přednesených česky, francouzsky a italsky. Vlastním tématem je česká literatura druhé poloviny dvacátého století - díla Jiřího Koláře, Josefa Hiršala, Věry Linhartové, Ludvíka Vaculíka, Josefa Škvoreckého, Petra Krále, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, ale například i Karla Čapka. Kniha tvoří volnou trilogii s esejistickými knihami Slova a ticho a Ticho a smích.

Žánrově rozrůzněná, časově rozlehlá, příležitostně rozptýlená a mluvící několika jazyky je kniha Místo domova Sylvie Richteorvé. A přece a především je to kniha koncentrická. Svazek je souborem autorčiným textů z let 1984-2004 napsaných nebo přednesených česky, francouzsky a italsky. Vlastním tématem je česká literatura druhé poloviny dvacátého století - díla Jiřího Koláře, Josefa Hiršala, Věry Linhartové, Ludvíka Vaculíka, Josefa Škvoreckého, Petra Krále, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, ale například i Karla Čapka. Kniha tvoří volnou trilogii s esejistickými knihami Slova a ticho a Ticho a smích.

Tato monografie je první českou systematickou tematickou studií americké literatury v knižním rozsahu. Les představuje v období od jejího počátku do poloviny 19. století nejdůležitější formu přírody, s kterou se Američan střetával a kterou si podroboval. Topos lesa figuruje v řadě významných děl zkoumaného období a stává se důležitým kompozičním a významotvorným činitelem. Topos je tu chápán jako „místo s příběhem“, jež funguje jako pořádající struktura, neboť se vyznačuje určitou izotopií funkcí. Metodologicky autor čerpá inspiraci z americké tematické kritiky a českého strukturalismu v konfrontaci s postupy kulturních studií, psychoanalýzy a dekonstrukce. Koncepce toposu lesa vychází z tematologických prací Daniely Hodrové, podnětů Jurije Lotmana a Michaila Bachtina. Práce se tedy snaží syntetizovat nejdůležitější aspekty západních a středoevropských interpretačních přístupů a vyhnout se mechanickému schematizování — každý rozebíraný text je současně chápan jako jedinečný tvar. Autor práce se nezabývá jen významovým rozborem z tematického hlediska, ale postihuje také posuny v pojetí etických a estetických norem, hodnot a funkcí spojených s toposem lesa.

První román známé autorky je přelomovým dílem nejen z její vlastní tvorby, ale také pozoruhodným a odvážným zjevením v kontextu dnešní literatury. Doktor Mondspiegel pracuje jako dramaturg reality show v jedné komerční televizi, stále více je však pronásledován nejen pochybnostmi o smyslu své práce, ale vůbec otázkou, kým vlastně je. Otec tragicky zahynul ještě před jeho narozením a matka se po manželově smrti zbláznila. Prostřednictvím záhadného muže, jenž jako ”našeptávač” sleduje osudy hrdinů románu, se doktor Mondspiegel setkává s Lilian, ekvádorskou ženou, která žije v táboře pro uprchlíky, a dostane se mu do rukou deník její matky. Lilianina matka, Češka, která odešla s manželem do Jižní Ameriky, řeší osudové drama, kdy je na způsob ”Sophiiny volby” nucena se rozhodnout mezi dvěma holčičkami, které se narodily téže noci a z nichž jedna je fyzicky postižená. Prostřednictvím tohoto příběhu začíná Mondspiegel objevovat i skrytá znamení ve svém životě a nakonec i přímou souvislost s Lilianiným příběhem. Otázka, kým vlastně je, tak získává novou naléhavost a vyúsťuje v dramatické rozuzlení. Není však jisté, zda jde o happy end. Fischerová dokáže skloubit napínavé lineární vyprávění s ostrými časovými střihy a významovými posuny. Román můžeme číst jako napínavý příběh, ale pozornější čtenář odhaluje v románu i výrazně prokomponovaný celek, v němž nejen děj, ale i jazyk a sám způsob vyprávění příběhu se podílejí na formování (i deformování) lidské identity.

Při příležitosti stého výročí narození básníka Jana Zahradníčka (1905–1960) uspořádala ve dnech 7.–9. dubna 2005 Společnost odkazu básníka Jana Zahradníčka společně s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, Katedrou české literatury a literární vědy FF UK v Praze, Historickým ústavem FF MU v Brně a Moravskou zemskou knihovnou v Brně třídenní mezinárodní konferenci „…bývalo u mne zotvíráno…“ Východiska a perspektivy české křesťanské poezie a prózy 20. století.

Proleterka je jméno lodi. Ukotvená v Benátkách čeká, aby převezla do Řecka skupinu ctihodných, německy mluvících turistů. Jako poslední nastupuje muž, který lehce kulhá, a jeho ani ne šestnáctiletá dcera. Mezi otcem a dcerou je naprosté odcizení, a zároveň pouto, které sahá do vzdálené a temné doby – a jako by předcházelo jejich existence. Během cesty by se dcera chtěla dozvědět co nejvíc o tom neuvěřitelně neznámém člověku vedle sebe. Ale především je netrpělivá odhalit tu druhou neznámou, jíž je sám život, o kterém až do této chvíle jenom snila. A plavba na Proleterce je předurčena k jejímu (i erotickému) zasvěcení... Prázdninová cesta je zároveň výletem do země ustrnulých obrazů a přízraků vlastní minulosti. Absence života, chladné a matné světlo vzpomínek i složitého vztahu mezi otcem a dcerou se odráží od nově nabývaných zkušeností. Linie se vzájemně kříží a prostupují. Proleterka je počátek. Života pronásledovaného a prodchnutého smrtí. Krátké a dokonale vybroušené věty podtrhují vyprávění, které osciluje mezi první a třetí osobou, a tím vytváří napětí gradující v překvapivém závěru knihy. Kniha byla přeložena do francouzštiny, angličtiny, němčiny, polštiny a dalších jazyků, získala v roce 2002 prestižní cenu Premio Viareggio.

Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor nepochybuje o tom, že schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily.

Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor nepochybuje o tom, že schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily.

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.

Raněrománská rotundy sv. Kateřiny na znojemském hradě, pocházející z 11. století, je naší nejstarší Národní kulturní památkou a také nejstarší stojící, téměř intaktně dochovanou svatyní na Moravě. Její nástěnné malby - v mnoha směrech evropsky unikátní - byly téměř po dvě staletí předmětem diskusí mnohých odborníků, ketré dosud nejsou uspokojivě ukončeny.

Proleterka je jméno lodi. Ukotvená v Benátkách čeká, aby převezla do Řecka skupinu ctihodných, německy mluvících turistů. Jako poslední nastupuje muž, který lehce kulhá, a jeho ani ne šestnáctiletá dcera. Mezi otcem a dcerou je naprosté odcizení, a zároveň pouto, které sahá do vzdálené a temné doby – a jako by předcházelo jejich existence. Během cesty by se dcera chtěla dozvědět co nejvíc o tom neuvěřitelně neznámém člověku vedle sebe. Ale především je netrpělivá odhalit tu druhou neznámou, jíž je sám život, o kterém až do této chvíle jenom snila. A plavba na Proleterce je předurčena k jejímu (i erotickému) zasvěcení... Prázdninová cesta je zároveň výletem do země ustrnulých obrazů a přízraků vlastní minulosti. Absence života, chladné a matné světlo vzpomínek i složitého vztahu mezi otcem a dcerou se odráží od nově nabývaných zkušeností. Linie se vzájemně kříží a prostupují. Proleterka je počátek. Života pronásledovaného a prodchnutého smrtí. Krátké a dokonale vybroušené věty podtrhují vyprávění, které osciluje mezi první a třetí osobou, a tím vytváří napětí gradující v překvapivém závěru knihy. Kniha byla přeložena do francouzštiny, angličtiny, němčiny, polštiny a dalších jazyků, získala v roce 2002 prestižní cenu Premio Viareggio.

Výbor z povídek Vikentije Veresajeva, současníka Čechova a celoživotního přítele M. Bulgakova, představuje reprezentativní průřez autorovou tvorbou a tvoří ho povídky týkající se mezilidských, zejména milostných vztahů na pozadí existenciálních témat.

První román známé autorky je přelomovým dílem nejen z její vlastní tvorby, ale také pozoruhodným a odvážným zjevením v kontextu dnešní literatury. Doktor Mondspiegel pracuje jako dramaturg reality show v jedné komerční televizi, stále více je však pronásledován nejen pochybnostmi o smyslu své práce, ale vůbec otázkou, kým vlastně je. Otec tragicky zahynul ještě před jeho narozením a matka se po manželově smrti zbláznila. Prostřednictvím záhadného muže, jenž jako ”našeptávač” sleduje osudy hrdinů románu, se doktor Mondspiegel setkává s Lilian, ekvádorskou ženou, která žije v táboře pro uprchlíky, a dostane se mu do rukou deník její matky. Lilianina matka, Češka, která odešla s manželem do Jižní Ameriky, řeší osudové drama, kdy je na způsob ”Sophiiny volby” nucena se rozhodnout mezi dvěma holčičkami, které se narodily téže noci a z nichž jedna je fyzicky postižená. Prostřednictvím tohoto příběhu začíná Mondspiegel objevovat i skrytá znamení ve svém životě a nakonec i přímou souvislost s Lilianiným příběhem. Otázka, kým vlastně je, tak získává novou naléhavost a vyúsťuje v dramatické rozuzlení. Není však jisté, zda jde o happy end. Fischerová dokáže skloubit napínavé lineární vyprávění s ostrými časovými střihy a významovými posuny. Román můžeme číst jako napínavý příběh, ale pozornější čtenář odhaluje v románu i výrazně prokomponovaný celek, v němž nejen děj, ale i jazyk a sám způsob vyprávění příběhu se podílejí na formování (i deformování) lidské identity.

Novela zkušené televizní dramaturgyně Aleny Müllerové je inspirována skutečnou postavou z dokumentárního filmu režisérky Heleny Třeštíkové. Takřka filmová koláž zachycuje paralelní životní osudy Artura, Marie a Karla, které se jednoho dne protnou a směřují k tragickému rozuzlení. Zpočátku běžné životní starosti a radosti, dětství a dospívání na malém městě, první lásky, tvůrčí zanícení mladého filmaře, manželské problémy, to vše se zvolna mění v osudové drama, které se stává doslova bojem o život. Autorka s nadhledem splétá linky a úspornými prostředky buduje silný příběh ze současnosti, ve kterém nechybí humor a neotřelé postřehy. Děj se řítí kupředu bez zbytečných zákrut až k překvapivému konci a zároveň poskytuje prostor k hlubšímu zamyšlení. Je svět skutečně takový, jak jej vnímáme? Je náš osud předem určen, nebo jej můžeme sami změnit?