Host strana 170 z 186

Agent francouzské tajné služby přijíždí do válkou zničeného Berlína, aby zde splnil tajné poslání, místo toho však zabředne do bludiště vzpomínek a asociací z vlastního dřívějšího života. Robbe-Grillet napsal po dlouholeté odmlce detektivku, která sice staví na osvědčených postupech nového románu, ale používá je s mírou a kritickým nadhledem. Čtenáři se tak do rukou dostává text, který kromě toho, že je velmi poutavý a strhující, svým způsobem dovršuje a vykládá Robbe-Grilletovu celoživotní tvorbu.

Dramatik, divadelní režisér, herec divadelní a filmový, spisovatel, ale též malíř Arnošt Goldflam v životopisně pojatém rozhovoru vypráví o dětství v 50. letech (též o divokých osudech svých příbuzných, kteří jako Židé museli prchnout před Hitlerem), o čase brněnské bohémy z 60. let, o několika svých povoláních (skladištní dělník, úředník), nedokončeném studiu medicíny, studiu na JAMU, prvním angažmá v divadle Večerní Brno, práci v prostějovském Hanáckém divadle (posléze brněnském HaDivadle), bouřlivém roku 1989, polistopadovém období, kdy opouští HaDivadlo a stává se člověkem mnoha angažmá a příležitostí; obšírně je pohovořeno rovněž o aféře s udělením-neudělením medaile z roku 2003 pro jeho údajnou spolupráci s StB. V poslední části je Arnošt Goldflam vyzpovídán podle osnovy známého Proustova dotazníku. Mezi jednotlivé kapitoly tohoto životopisného pásma jsou vloženy drobné Goldflamovy texty, vzpomínkově-fantaskní, snově-bizarní, ale ve svém východisku vždy opřené o životní události. Knihu provází bohatá příloha obrazová a dokumentární.

Reprezentativní výbor z básnické tvorby Víta Slívy (*1951) který zahrnuje jeho dnes už obtížně dostupné první sbírky. V oddíle Souvrať také přináší tvorbu dosud nepublikovanou. Knihu doprovázejí ilustrace Ludvíka Kundery a doslov Jiřího Trávníčka. Vít Slíva je autor příznivě přijímaný čtenáři i kritikou: „Vít Slíva je básníkem toho co odchází. Číst ho znamená slyšet ozvěnu zmizelého zachytit poslední stíny toho o čem snad už ani nevíme že bylo navždy ztraceno. (Štefan Švec) * „Za Slívovou knihou zůstává pocit tíhy bytí a závaznosti slova. Nic tu není říkáno jen tak aby báseň byla a řeč nestála. Co však zůstává je i pocit katarze. Katarze v původním výměru jako ozdravné lázně slov potní kúry bytí zbavující tělo nemocných šťáv a tlaků." (Milan Exner) * „Je to poezie vážných věcí daností které podstatným způsobem určují autorův život na tomto světě a které nesou své tajemné významy přesahující naši každodenní materialistickou logiku jež nám velí spíše přežívat než skutečně žít."

Mlhoviny diskursu čerpají inspiraci z Peircova pragmatismu, přičemž některé jeho prvky uvádějí do současné teorie a hermeneutiky. V této knize si nejdůležitější pojmy textu, telosu, subjektovosti, interpretace, reprezentace a — nejkontroverznější — pojem znaku vyžadují interdisciplinární a dialogický přístup. V duchu metodologického dialogu se Mlhoviny diskursu zabývají základním problémem, jenž se objevuje v mnoha oblastech humanitních věd. Objevuje se v otázce, kteří činitelé podmiňují možnost existence a působení diskursů, jinak řečeno v otázce infrastruktur textů, semióz a mechanismů, jež umožňují jednotlivým praxím vytvářet významy. Každý kulturně, sociálně a politicky určený lokální diskurs je předem podmíněn vlastnostmi média, mechanismy percepce, které se projevují v instrumentáři popisujícím svět a jemu vlastních interpretačních a poznávacích vzorů. Právě touto rudimentární infrastrukturou diskursu a jejími důsledky pro text a subjekt se tato kniha zabývá.

Přestože je A. Strindberg spojován především se sociálním románem, v úvodní povídce se s touto tematikou setkáváme jen okrajově. To podstatné, a u Strindberga nové, je romantické snění hlavního hrdiny Alrika Lundstedta, který si vytváří svůj vlastní svět, jenž se chtě nechtě střetává s realitou. Další příběhy zasadil autor na ostrovy Paradín a Ostudec. Tím hlavním tématem zde již není vysněný svět hlavních postav, tady jde především o kontrasty. Paradín (hora dobrořečení) a Ostudec (hora zlořečení) skrývají pod falešnou maskou svou pravou tvář, takže záhy vyvstane otázka, kde je vlastně dobro a kde zlo.

Populárněji orientovaný pohled na slavné romanopisce 19. století (Dostojevskij, Hugo, Turgeněv, Flaubert a další), doplněný obrazovou přílohou. Kniha se snaží ukázat, jak způsob, jímž spisovatelé popisovali chování zvířat či přímo své zvířecí hrdiny, vypovídá o dobové atmosféře, pojetí vědy a významu přírodních věd ve společnosti, o dobových etických a ekologických normách. Analýza tehdejšího vědeckého paradigmatu v próze je doplněna kapitolou o užívání literárních prostředků ve spisech slavných přírodovědců a cestovatelů (zejména v díle Charlese Darwina) a také o postavách přírodovědců v beletrii (Čechov, Stevenson a další). V závěru budou ve stručných medailoncích představeni ti spisovatelé, kteří se profesně či jen zájmově zabývali zoologií (Goethe, Poe, Nabokov). Kniha je pokusem o praktické využití u nás v poslední době hojně diskutovaného „nového historismu“. Svým propojením literární vědy a zoologie, pohledem na tvorbu klasiků přes způsob, jakým zobrazovali zvířata, bude představovat netradiční příspěvek k naší literárněvědné produkci.

Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti.

Vícejazyčný (čeština, angličtina, němčina, řečtina) sborník prací připravili studenti či přátelé paní Dostálové, profesorky klasických jazyků, k jejímu životnímu jubileu. Najdeme zde například studie z řecké historie, práce o staré i novější řecké literat

Třetí svazek neocenitelné a vyčerpávající slovníkové příručky. V chronologickém pořadí přiřazuje ke každému roku data narození a úmrtí autorů, důležitá vydaná díla a nejdůležitější události literárního života, a to vše ve velmi širokém záběru české a světové literatury. Svazek navíc obsahuje abecední seznam všech zmiňovaných autorů a abecední seznam všech uváděných děl. Slovník je rozvržen do čtyř svazků.

Třetí svazek neocenitelné a vyčerpávající slovníkové příručky. V chronologickém pořadí přiřazuje ke každému roku data narození a úmrtí autorů, důležitá vydaná díla a nejdůležitější události literárního života, a to vše ve velmi širokém záběru české a světové literatury. Svazek navíc obsahuje abecední seznam všech zmiňovaných autorů a abecední seznam všech uváděných děl. Slovník je rozvržen do čtyř svazků.

Je to téměř neuvěřitelný příběh. Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stává jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získává Státní cenu za literaturu a podle novely Jozova Hanule je natočen veleúspěšný film, který je nominován na Oskara. Kdo však je Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová)? Jaké byly její osudy předtím, než se stala slavnou? Co dnes prožívá a o čem přemýšlí? Více než rok chodívala o několik generací mladší novinářka Dora Kaprálová na kus řeči ke Květě Legátové a nahrály spolu desítky hodin poutavého vyprávění o autorčině dětství, válce, učitelských štacích na Valašsku, literatuře a také zvířatech, která ji provázejí celým životem. Během té doby se staly přítelkyněmi a Dora Kaprálová tak mohla poznat skutečnou Věru Hofmanovou: „Tahle spisovatelka, dramatička, učitelka, ochránkyně zvířat je jako skála, jako Lucka Vojničková ze Želar, jako Květa Legátová, jako žena, která je někdy třeskutě vtipná, aby nebyla vzteklá. Která občas mentoruje, protože svět musí mít pevný řád. Která je silná jednoduše proto, aby nepropadala slabosti. Aby se svět nerozsypal jako to zrní, co jako malá tak ráda sypala svým milovaným slepicím v rodném Podolí.“

Je to téměř neuvěřitelný příběh. Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stává jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získává Státní cenu za literaturu a podle novely Jozova Hanule je natočen veleúspěšný film, který je nominován na Oskara. Kdo však je Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová)? Jaké byly její osudy předtím, než se stala slavnou? Co dnes prožívá a o čem přemýšlí? Více než rok chodívala o několik generací mladší novinářka Dora Kaprálová na kus řeči ke Květě Legátové a nahrály spolu desítky hodin poutavého vyprávění o autorčině dětství, válce, učitelských štacích na Valašsku, literatuře a také zvířatech, která ji provázejí celým životem. Během té doby se staly přítelkyněmi a Dora Kaprálová tak mohla poznat skutečnou Věru Hofmanovou: „Tahle spisovatelka, dramatička, učitelka, ochránkyně zvířat je jako skála, jako Lucka Vojničková ze Želar, jako Květa Legátová, jako žena, která je někdy třeskutě vtipná, aby nebyla vzteklá. Která občas mentoruje, protože svět musí mít pevný řád. Která je silná jednoduše proto, aby nepropadala slabosti. Aby se svět nerozsypal jako to zrní, co jako malá tak ráda sypala svým milovaným slepicím v rodném Podolí.“

V Gdaňsku, městě s tisíciletými dějinami, se vždy těsně stýkaly a často i prolínaly různé kultury, jazyky a náboženství. Chwin odhaluje především poměrně nedávnou minulost a stopy, které za sebou nechali němečtí obyvatelé Svobodného města Gdaňsk. O jednom z nich, jenž je ovšem fiktivní literární postavou, píše ve svém dosud nejlépe přijatém románu Hanemann (1995). V tomto mnohovrstevném díle autor vypráví příběh gdaňského profesora anatomie, který po smrti své životní lásky upadá do hluboké deprese, stává se „živou mrtvolou“ bez chuti do života, pudu sebezáchovy a odvahy, zároveň však není ani schopen spáchat sebevraždu. Je svědkem mnoha dramatických událostí, včetně zničení Gdaňska na konci druhé světové války a převzetí města polskou správou. Veškeré dění však sleduje bez zájmu, jako by se ho netýkalo. Z letargie ho vytrhne až mladá žena, která se do města přistěhovala z východu bývalého předválečného Polska. Je stejným ztroskotancem a její pokus o sebevraždu, jemuž Hanemann zabránil, je zlomovým okamžikem v jeho životě. Tento román byl velmi pozitivně přijat kritikou, získal mnoho prestižních ocenění a dnes je považován za vrcholné dílo polské prózy konce dvacátého století. Dosud byl přeložen do němčiny, švédštiny, ruštiny a angličtiny. Americký deník The Boston Globe vyhlásil anglický překlad Hanemanna za jeden z deseti nejlepších románů vydaných v roce 2004 v USA.

V Gdaňsku, městě s tisíciletými dějinami, se vždy těsně stýkaly a často i prolínaly různé kultury, jazyky a náboženství. Chwin odhaluje především poměrně nedávnou minulost a stopy, které za sebou nechali němečtí obyvatelé Svobodného města Gdaňsk. O jednom z nich, jenž je ovšem fiktivní literární postavou, píše ve svém dosud nejlépe přijatém románu Hanemann (1995). V tomto mnohovrstevném díle autor vypráví příběh gdaňského profesora anatomie, který po smrti své životní lásky upadá do hluboké deprese, stává se „živou mrtvolou“ bez chuti do života, pudu sebezáchovy a odvahy, zároveň však není ani schopen spáchat sebevraždu. Je svědkem mnoha dramatických událostí, včetně zničení Gdaňska na konci druhé světové války a převzetí města polskou správou. Veškeré dění však sleduje bez zájmu, jako by se ho netýkalo. Z letargie ho vytrhne až mladá žena, která se do města přistěhovala z východu bývalého předválečného Polska. Je stejným ztroskotancem a její pokus o sebevraždu, jemuž Hanemann zabránil, je zlomovým okamžikem v jeho životě. Tento román byl velmi pozitivně přijat kritikou, získal mnoho prestižních ocenění a dnes je považován za vrcholné dílo polské prózy konce dvacátého století. Dosud byl přeložen do němčiny, švédštiny, ruštiny a angličtiny. Americký deník The Boston Globe vyhlásil anglický překlad Hanemanna za jeden z deseti nejlepších románů vydaných v roce 2004 v USA.

V Gdaňsku, městě s tisíciletými dějinami, se vždy těsně stýkaly a často i prolínaly různé kultury, jazyky a náboženství. Chwin odhaluje především poměrně nedávnou minulost a stopy, které za sebou nechali němečtí obyvatelé Svobodného města Gdaňsk. O jednom z nich, jenž je ovšem fiktivní literární postavou, píše ve svém dosud nejlépe přijatém románu Hanemann (1995). V tomto mnohovrstevném díle autor vypráví příběh gdaňského profesora anatomie, který po smrti své životní lásky upadá do hluboké deprese, stává se „živou mrtvolou“ bez chuti do života, pudu sebezáchovy a odvahy, zároveň však není ani schopen spáchat sebevraždu. Je svědkem mnoha dramatických událostí, včetně zničení Gdaňska na konci druhé světové války a převzetí města polskou správou. Veškeré dění však sleduje bez zájmu, jako by se ho netýkalo. Z letargie ho vytrhne až mladá žena, která se do města přistěhovala z východu bývalého předválečného Polska. Je stejným ztroskotancem a její pokus o sebevraždu, jemuž Hanemann zabránil, je zlomovým okamžikem v jeho životě. Tento román byl velmi pozitivně přijat kritikou, získal mnoho prestižních ocenění a dnes je považován za vrcholné dílo polské prózy konce dvacátého století. Dosud byl přeložen do němčiny, švédštiny, ruštiny a angličtiny. Americký deník The Boston Globe vyhlásil anglický překlad Hanemanna za jeden z deseti nejlepších románů vydaných v roce 2004 v USA.

Kučera debutoval v roce 2000 sbírkou Samomluvy. V tomto sympaticky útlém literárním prologu představil základní tón své poezie: neokázalost. Kritika se shodla na tom, že Kučera promlouvá tichým, soustředěným hlasem a že jeho básně jsou máloslovné a křehké. Kdosi dokonce velmi přesně poznamenal, že jeho verše „jako by byly zaznamenány na voskovém válečku prvního fonografu – stačí ho neopatrně uchopit a záznam je navždy ztracen. A co zaznamenává Kučerova jehla? Jedná se, podobně jako v knížce první, o drobné básnické záznamy samomluvy i fragmenty hovorů, připomínající básnický deník jsou to úlomky z proudu času, záchvěvy chvil, ony kolářovské „dny v rocích a roky v dnech“… (Miloš Doležal)