Host strana 163 z 185

Pravidla umění (1992) představují jednu ze zásadních pozdních prací Pierra Bourdieua. Autor zde zkoumá proces autonomizace literatury (a umění) ve vztahu k ostatním sférám společnosti, jako je náboženství, politika či ekonomie. Pravidla umění jsou vynikající studií na pomezí sociologie a literární vědy: detailně se zabývají literárním a uměleckým polem ve Francii devatenáctého a dvacátého století, přičemž východiskem je především Flaubertova Citová výchova. Poskytují vhled do Bourdieuova myšlení, které dnes patří k fundamentům sociální vědy.

Vnímáme-li písňové texty Zuzany Navarové z let 1998-2004 jako uzavřený, homogenní celek, neunikne nám, že jsou neobvykle kvalitativně vyrovnané. Vždy mají potenciál osvěžit překvapivou slovní hříčkou, nadchnout nevšedním lyrickým obrazem, přesvědčit vnímáním světa, které má přes pokornou toleranci a laskavý odstup jeho pozorovatelky jasné etické nuance. Vedla k nim dlouhá a značně probolená cesta, na které prošla rozhodující proměnou sama autorčina osobnost. Soubor doplňují drobné portréty autorčiných přátel, rozhovory a vzpomínkové texty. Součástí knihy je obsáhlá fotopříloha.

Existuje střední Evropa, nebo je to jen fantom? A pokud existuje, jakou má podobu? Jde o historickou realitu, zeměpisný prostor, nebo spíše jen o snivou nostalgii či touhu po tom, co má teprve nastat, až se vymaníme z nelítostného sevření dějin? Předkládaná antologie na tyto otázky nedává jednoznačné odpovědi, ba někde je ještě zmnožuje otázkami dalšími. Kniha je rozdělena do tří částí: v první jsou obsaženy texty z okruhu historie a geopolitiky; ve druhé texty z okruhu kultury a literatury; závěrečnou část tvoří vývojový přehled jednotlivých koncepcí střední Evropy od editora svazku. Texty zahrnují období po druhé světové válce a jejich autory jsou mimo jiné maďarský politolog István Bibó, rakouský politik a politolog Erhard Busek, britský historik Norman Davies, český filozof Karel Kosík, slovinský spisovatel Drago Jančar či italský spisovatel a literární vědec Claudio Magris. Zasahují taková témata, jako je nesamozřejmost národa ve střední Evropě, tíže dějin, nejasné hranice střední Evropy — zeměpisné i pojmové, sémantické boje o středovou pozici, vznik románu ve střední Evropě, to, zda existuje středoevropská identita v literatuře, Švejk jako typický fenomén tohoto prostoru, Dunaj ad. Jde o pohledy bilanční i programové, osobně zabarvené i takové, jež se snaží o odborně nezaujatý přístup. Střední Evropa zažila intelektuální rozkvět v osmdesátých letech dvacátého století, přičemž předkládaná kniha se snaží ukázat časové, tematické i disciplinární rozpětí tohoto fenoménu. Snaží se rovněž ukázat, že debaty o střední Evropě je možno souvisle sledovat již od počátku devatenáctého století. Editorem svazku je Jiří Trávníček, literární vědec, vysokoškolský pedagog, literární teoretik a kritik.

Pravidla umění (1992) představují jednu ze zásadních pozdních prací Pierra Bourdieua. Autor zde zkoumá proces autonomizace literatury (a umění) ve vztahu k ostatním sférám společnosti, jako je náboženství, politika či ekonomie. Pravidla umění jsou vynikající studií na pomezí sociologie a literární vědy: detailně se zabývají literárním a uměleckým polem ve Francii devatenáctého a dvacátého století, přičemž východiskem je především Flaubertova Citová výchova. Poskytují vhled do Bourdieuova myšlení, které dnes patří k fundamentům sociální vědy.

Existuje střední Evropa, nebo je to jen fantom? A pokud existuje, jakou má podobu? Jde o historickou realitu, zeměpisný prostor, nebo spíše jen o snivou nostalgii či touhu po tom, co má teprve nastat, až se vymaníme z nelítostného sevření dějin? Předkládaná antologie na tyto otázky nedává jednoznačné odpovědi, ba někde je ještě zmnožuje otázkami dalšími. Kniha je rozdělena do tří částí: v první jsou obsaženy texty z okruhu historie a geopolitiky; ve druhé texty z okruhu kultury a literatury; závěrečnou část tvoří vývojový přehled jednotlivých koncepcí střední Evropy od editora svazku. Texty zahrnují období po druhé světové válce a jejich autory jsou mimo jiné maďarský politolog István Bibó, rakouský politik a politolog Erhard Busek, britský historik Norman Davies, český filozof Karel Kosík, slovinský spisovatel Drago Jančar či italský spisovatel a literární vědec Claudio Magris. Zasahují taková témata, jako je nesamozřejmost národa ve střední Evropě, tíže dějin, nejasné hranice střední Evropy — zeměpisné i pojmové, sémantické boje o středovou pozici, vznik románu ve střední Evropě, to, zda existuje středoevropská identita v literatuře, Švejk jako typický fenomén tohoto prostoru, Dunaj ad. Jde o pohledy bilanční i programové, osobně zabarvené i takové, jež se snaží o odborně nezaujatý přístup. Střední Evropa zažila intelektuální rozkvět v osmdesátých letech dvacátého století, přičemž předkládaná kniha se snaží ukázat časové, tematické i disciplinární rozpětí tohoto fenoménu. Snaží se rovněž ukázat, že debaty o střední Evropě je možno souvisle sledovat již od počátku devatenáctého století. Editorem svazku je Jiří Trávníček, literární vědec, vysokoškolský pedagog, literární teoretik a kritik.

Existuje střední Evropa, nebo je to jen fantom? A pokud existuje, jakou má podobu? Jde o historickou realitu, zeměpisný prostor, nebo spíše jen o snivou nostalgii či touhu po tom, co má teprve nastat, až se vymaníme z nelítostného sevření dějin? Předkládaná antologie na tyto otázky nedává jednoznačné odpovědi, ba někde je ještě zmnožuje otázkami dalšími. Kniha je rozdělena do tří částí: v první jsou obsaženy texty z okruhu historie a geopolitiky; ve druhé texty z okruhu kultury a literatury; závěrečnou část tvoří vývojový přehled jednotlivých koncepcí střední Evropy od editora svazku. Texty zahrnují období po druhé světové válce a jejich autory jsou mimo jiné maďarský politolog István Bibó, rakouský politik a politolog Erhard Busek, britský historik Norman Davies, český filozof Karel Kosík, slovinský spisovatel Drago Jančar či italský spisovatel a literární vědec Claudio Magris. Zasahují taková témata, jako je nesamozřejmost národa ve střední Evropě, tíže dějin, nejasné hranice střední Evropy — zeměpisné i pojmové, sémantické boje o středovou pozici, vznik románu ve střední Evropě, to, zda existuje středoevropská identita v literatuře, Švejk jako typický fenomén tohoto prostoru, Dunaj ad. Jde o pohledy bilanční i programové, osobně zabarvené i takové, jež se snaží o odborně nezaujatý přístup. Střední Evropa zažila intelektuální rozkvět v osmdesátých letech dvacátého století, přičemž předkládaná kniha se snaží ukázat časové, tematické i disciplinární rozpětí tohoto fenoménu. Snaží se rovněž ukázat, že debaty o střední Evropě je možno souvisle sledovat již od počátku devatenáctého století. Editorem svazku je Jiří Trávníček, literární vědec, vysokoškolský pedagog, literární teoretik a kritik.

Sborník byl vydán v rámci výzkumného záměru MSM 0021622435 Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních řešeného na Filozofické fakultě Masyrykovy univerzity.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Matěj Lukšů (1868-1931) patřil bezesporu k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868-1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Tato monografie se zabývá životem a dílem česko-amerického filmového režiséra Ivana Passera (nar. 10. července 1933 v Praze), jednoho z osobitých solitérů filmového průmyslu. Passer náleží k legendární generaci české nové vlny šedesátých let. Působil jako nejbližší spolupracovník Miloše Formana na všech jeho českých filmech a samostatně debutoval outsiderskou tragikomedií Intimní osvětlení (1965), klasickým dílem nejen české kinematografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do USA. V zahraničí natočil dalších patnáct filmů.

Profesor Dušan Šlosar je výrazná brněnská osobnost, která vychovala několik generací bohemistů a za nechala nesmazatelnou stopu v oblasti historického vývoje jazyka a dialektologie. Nadto mu není cizí přemítání o jazyce způsobem přístupným pro širší publikum: napsal tři popularizační knihy, které se setkaly s velmi vřelým ohlasem. Téměř celým svým odborným životem je spjat s brněnskou filozofickou fakultou. Rozhovor, který s ním vedou dva jeho bývalí žáci, se drží životopisné linie: dětství ve Staříči a sousedním Sviadnově u Frýdku-Místku, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, brněnská fakulta v 60. letech, srpnová invaze v Brně, normalizace, listopad 1989 a to, co přišlo po něm. Závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a jazykové kultury, zejména té současné. Dušan Šlosar se v rozhovoru ukazuje jako osobnost všestranných zájmů, jasných a neuhýbavých názorů a velmi plastické paměti, která je schopna vynést na světlo dávno zapomenuté lidi i události. Kniha je vybavena bohatým doprovodným materiálem (fotografie, kopie zajímavých dokumentů ad.), soupisem hlavních prací Dušana Šlosara a životopisným kalendáriem.