Host strana 164 z 186

Existuje střední Evropa, nebo je to jen fantom? A pokud existuje, jakou má podobu? Jde o historickou realitu, zeměpisný prostor, nebo spíše jen o snivou nostalgii či touhu po tom, co má teprve nastat, až se vymaníme z nelítostného sevření dějin? Předkládaná antologie na tyto otázky nedává jednoznačné odpovědi, ba někde je ještě zmnožuje otázkami dalšími. Kniha je rozdělena do tří částí: v první jsou obsaženy texty z okruhu historie a geopolitiky; ve druhé texty z okruhu kultury a literatury; závěrečnou část tvoří vývojový přehled jednotlivých koncepcí střední Evropy od editora svazku. Texty zahrnují období po druhé světové válce a jejich autory jsou mimo jiné maďarský politolog István Bibó, rakouský politik a politolog Erhard Busek, britský historik Norman Davies, český filozof Karel Kosík, slovinský spisovatel Drago Jančar či italský spisovatel a literární vědec Claudio Magris. Zasahují taková témata, jako je nesamozřejmost národa ve střední Evropě, tíže dějin, nejasné hranice střední Evropy — zeměpisné i pojmové, sémantické boje o středovou pozici, vznik románu ve střední Evropě, to, zda existuje středoevropská identita v literatuře, Švejk jako typický fenomén tohoto prostoru, Dunaj ad. Jde o pohledy bilanční i programové, osobně zabarvené i takové, jež se snaží o odborně nezaujatý přístup. Střední Evropa zažila intelektuální rozkvět v osmdesátých letech dvacátého století, přičemž předkládaná kniha se snaží ukázat časové, tematické i disciplinární rozpětí tohoto fenoménu. Snaží se rovněž ukázat, že debaty o střední Evropě je možno souvisle sledovat již od počátku devatenáctého století. Editorem svazku je Jiří Trávníček, literární vědec, vysokoškolský pedagog, literární teoretik a kritik.

Sborník byl vydán v rámci výzkumného záměru MSM 0021622435 Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních řešeného na Filozofické fakultě Masyrykovy univerzity.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Alberto Manguel nás s neodolatelným nadšením provede po knihovnách všeho druhu, počínaje poličkami knih z jeho dětství až po "kompletní" internetové knihovny, od starého Egypta a Řecka po Arábii, od Číny a Říma po Google. Zamýšlí se nad zničenou Alexandri

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

Alberto Manguel nás s neodolatelným nadšením provede po knihovnách všeho druhu, počínaje poličkami knih z jeho dětství až po "kompletní" internetové knihovny, od starého Egypta a Řecka po Arábii, od Číny a Říma po Google. Zamýšlí se nad zničenou Alexandri

Podobně jako ve většině ostatních próz se Lindgren v zatím nejnovější knize vrací do svého rodného kraje Västerbotten v severním Švédsku. Vrací se sem i protagonista knihy kazatel Olof Helmersson, který zde kdysi, v padesátých letech minulého století, úspěšně vedl náboženské probuzenecké hnutí a spasil řadu krajanů. K stáru však dospěje k závěru, že se tehdy mýlil, že Bůh, spasení ani posmrtný život ve skutečnosti neexistují, a rozhodne se toto nové „evang­elium" zvěstovat těm, které sám uvedl v omyl. Jeho mise však dopadne jinak, než si představoval - ukáže se, že zbavit někoho víry je daleko těžší než ho na víru obrátit. Helmersson tak mezi svými někdejšími ovečkami prožije řadu nečekaných, často i komických situací a sám se postupně dozví nové významné pravdy.

Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, ž

Matěj Lukšů (1868-1931) patřil bezesporu k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868-1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.

Publikace vychází z vůbec prvního reprezentativního průzkumu čtenářů a čtení v české populaci, který v roce 2007 organizovala Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Východiskem jsou statistická data o tom, kolik knih čteme (během roku),

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha Příběh a diskurs vyšla poprvé v roce 1978. Autor se v ní pokusil zmapovat a s přihlédnutím k americké tradici (Wayne Booth, Dorrit Cohnová aj.) tvůrčím způsobem rozvinout dosavadní produkci francouzského literárněvědného strukturalismu. Ačkoli v centru Chatmanovy pozornosti zůstává literatura, jeho cílem je předložit teorii fikčního narativu platnou napříč médii. Odtud pravidelné exkursy do oblasti filmu a v úvodní části knihy také pasáže věnované komiksu a výtvarnému umění. Určující pro Chatmanovo uvažování je přitom vztah dvou základních složek narativu — příběhu a diskursu —, jejichž interakce generuje význam narativního díla. Během uplynulých třiceti let se práce Příběh a diskurs stala v USA i jinde základní naratologickou příručkou a podstatným způsobem formovala naratologická zkoumání na amerických univerzitách. Její trvající popularitu, za niž vděčí také jasnosti a srozumitelnosti autorova výkladu, dokládá fakt, že byla od konce sedmdesátých let přeložena již do pěti jazyků.