Host strana 164 z 185

Publikace vychází z vůbec prvního reprezentativního průzkumu čtenářů a čtení v české populaci, který v roce 2007 organizovala Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Východiskem jsou statistická data o tom, kolik knih čteme (během roku),

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: více než sto odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti. Autoři na pozadí těchto událostí vykreslují otřesné a těžko uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, kteří najednou zjišťují, že jsou určeni k likvidaci.

Kniha Příběh a diskurs vyšla poprvé v roce 1978. Autor se v ní pokusil zmapovat a s přihlédnutím k americké tradici (Wayne Booth, Dorrit Cohnová aj.) tvůrčím způsobem rozvinout dosavadní produkci francouzského literárněvědného strukturalismu. Ačkoli v centru Chatmanovy pozornosti zůstává literatura, jeho cílem je předložit teorii fikčního narativu platnou napříč médii. Odtud pravidelné exkursy do oblasti filmu a v úvodní části knihy také pasáže věnované komiksu a výtvarnému umění. Určující pro Chatmanovo uvažování je přitom vztah dvou základních složek narativu — příběhu a diskursu —, jejichž interakce generuje význam narativního díla. Během uplynulých třiceti let se práce Příběh a diskurs stala v USA i jinde základní naratologickou příručkou a podstatným způsobem formovala naratologická zkoumání na amerických univerzitách. Její trvající popularitu, za niž vděčí také jasnosti a srozumitelnosti autorova výkladu, dokládá fakt, že byla od konce sedmdesátých let přeložena již do pěti jazyků.

Monografie Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma je určena klasickým filologům, romanistům, indoevropeistům, historikům a archeologům antiky a všem zájemcům o tyto obory, zvláště pak studentům. Shrnuje současný stav historického, lingvistického a speciálně epigrafického bádání o antické Itálii v prvním tisíciletí př. Kr. Seznamuje čtenáře s původem alfabetického písma ve Středomoří, s jeho cestou na Apeninský poloostrov zprostředkovanou Řeky k Etruskům a jejich prostřednictvím pak k ostatním národům v severní a centrální Itálii a nezávisle k Mesapům v jižní Itálii. Na četných příkladech komentovaných archaických nápisů představuje rané obyvatele Říma a jeho okolí i další příbuzné z italické větve indoevropské jazykové rodiny, například Venety, Falisky, Umbry, Jihopikény, Volsky, Osky aj., ale též keltské Leponty a předalpské Galy. Bohatá obrazová příloha seznamuje čtenáře se stěžejními nápisnými památkami těchto národů. Opomenuty však nezůstaly ani populace jasně či pravděpodobně neindoevropské, mj. Punové, Etruskové, Rétové, Kamunové. Své místo v knize našly i komunity s minimální epigrafickou tradicí či zcela bez ní - v případě Ligurů, Ausonů nebo předřeckého a předřímského obyvatelstva Sicílie, Sardinie a Korsiky publikace nabízí podrobný rozbor zpráv antických autorů, které se jich týkají. Monografii uzavírá nástin srovnávací gramatiky italických jazyků a základní argumenty o možnosti zařadit mesapštinu mezi tzv. helénské jazyky. Bibliografie za každou kapitolou přináší průřezovou informaci o vývoji i současném stavu bádání.

Na tapiserii z Bayeux chybějí tři metry plátna zachycující poslední chvíle vpádu Viléma Dobyvatele do Anglie. Kdy zmizely a co zobrazují? Historikové se utápějí v domněnkách. Mladá kurátorka Pénélope Breuilová, nadšená egyptoložka, se v Muzeu tapiserie v

Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: více než sto odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti. Autoři na pozadí těchto událostí vykreslují otřesné a těžko uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, kteří najednou zjišťují, že jsou určeni k likvidaci.

Na jaře roku 2003 bylo v Havaně uneseno několik lodí, které měly režimem pronásledované kubánské rodiny odvézt do exilu ve Spojených státech. Castrova vláda toho využila a zahájila rozsáhlé zatýkání odpůrců revoluce. Mladý manželský pár, který rovněž plán

Bogdan Trojak byl až dosud jedním z čelných představitelů básnické generace 90. let. Získal řadu literárních ocenění, ale právě když se ocitl na vrcholu tvůrčích sil, odjel do vesnice Bořetice pěstovat víno. Teď se však ukázalo, že v ústraní také prověřoval na první pohled fantaskní teorii: Je v Brně metro? Jeho povídkový cyklus přináší svérázné příběhy z prostředí brněnské básnické „bohémy" 90. let. Trojakovo alter ego - poeta Kojál - zažívá nejrůznější bizarní příhody s kumpány z hospod a brněnského podzemí, ale i umělecké smetánky. A i když jsou některé historky stěží uvěřitelné, víme, že skutečná realita byla mnohem horší.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Je to procházka pamětí, nebo jen sladké přemítání? A záleží na tom? Každý svojí rybičkou si může rozříznout zažloutlou obálku, která ukrývá „volňáska do dětství“. Bude to, jako byste se ze zářivého snu probudili do ještě krásnějších dní uhelných prázdnin.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Na tapiserii z Bayeux chybějí tři metry plátna zachycující poslední chvíle vpádu Viléma Dobyvatele do Anglie. Kdy zmizely a co zobrazují? Historikové se utápějí v domněnkách. Mladá kurátorka Pénélope Breuilová, nadšená egyptoložka, se v Muzeu tapiserie v

Na jaře roku 2003 bylo v Havaně uneseno několik lodí, které měly režimem pronásledované kubánské rodiny odvézt do exilu ve Spojených státech. Castrova vláda toho využila a zahájila rozsáhlé zatýkání odpůrců revoluce. Mladý manželský pár, který rovněž plán

Jen u málokterého našeho současného básníka, a tím méně v plejádě autorů nejmladší generace, najdeme tolik přirozeného citu pro to, čemu se říká „historická paměť“. Detailem postihnout celek – tomu se Radek Malý učil od své první sbírky, dnes už lze mluvit o zjevném mistrovství. A ještě jeden příznak determinuje Malého niterný svět – halasně sice nevytrubované, ale všudypřítomné vědomí až zarputilé solitérní nezařaditelnosti do stáda vyznavačů konzumentských pahodnot, vymezování linie odporu vůči těm, kdož zmáhají jezy a peřeje svých životů bez skrupulí – a bez paměti. Cit pro esence lidské bídy a nezaviněné utrpení… Radek Malý naznačuje smysl takového vnímání jako pro sebe jedinou možnou cestu v éře falešných proroků, mediálních lží, pozlátkových reklam a bulvárních blábolů. Dost důvodů pro to mu vstřícně přitakat.