Host strana 164 z 185

Sborník byl vydán v rámci výzkumného záměru MSM 0021622435 Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních řešeného na Filozofické fakultě Masyrykovy univerzity.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Matěj Lukšů (1868-1931) patřil bezesporu k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868-1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Tato monografie se zabývá životem a dílem česko-amerického filmového režiséra Ivana Passera (nar. 10. července 1933 v Praze), jednoho z osobitých solitérů filmového průmyslu. Passer náleží k legendární generaci české nové vlny šedesátých let. Působil jako nejbližší spolupracovník Miloše Formana na všech jeho českých filmech a samostatně debutoval outsiderskou tragikomedií Intimní osvětlení (1965), klasickým dílem nejen české kinematografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do USA. V zahraničí natočil dalších patnáct filmů.

Profesor Dušan Šlosar je výrazná brněnská osobnost, která vychovala několik generací bohemistů a za nechala nesmazatelnou stopu v oblasti historického vývoje jazyka a dialektologie. Nadto mu není cizí přemítání o jazyce způsobem přístupným pro širší publikum: napsal tři popularizační knihy, které se setkaly s velmi vřelým ohlasem. Téměř celým svým odborným životem je spjat s brněnskou filozofickou fakultou. Rozhovor, který s ním vedou dva jeho bývalí žáci, se drží životopisné linie: dětství ve Staříči a sousedním Sviadnově u Frýdku-Místku, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, brněnská fakulta v 60. letech, srpnová invaze v Brně, normalizace, listopad 1989 a to, co přišlo po něm. Závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a jazykové kultury, zejména té současné. Dušan Šlosar se v rozhovoru ukazuje jako osobnost všestranných zájmů, jasných a neuhýbavých názorů a velmi plastické paměti, která je schopna vynést na světlo dávno zapomenuté lidi i události. Kniha je vybavena bohatým doprovodným materiálem (fotografie, kopie zajímavých dokumentů ad.), soupisem hlavních prací Dušana Šlosara a životopisným kalendáriem.

Publikace vychází z vůbec prvního reprezentativního průzkumu čtenářů a čtení v české populaci, který v roce 2007 organizovala Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Východiskem jsou statistická data o tom, kolik knih čteme (během roku),

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha Příběh a diskurs vyšla poprvé v roce 1978. Autor se v ní pokusil zmapovat a s přihlédnutím k americké tradici (Wayne Booth, Dorrit Cohnová aj.) tvůrčím způsobem rozvinout dosavadní produkci francouzského literárněvědného strukturalismu. Ačkoli v centru Chatmanovy pozornosti zůstává literatura, jeho cílem je předložit teorii fikčního narativu platnou napříč médii. Odtud pravidelné exkursy do oblasti filmu a v úvodní části knihy také pasáže věnované komiksu a výtvarnému umění. Určující pro Chatmanovo uvažování je přitom vztah dvou základních složek narativu — příběhu a diskursu —, jejichž interakce generuje význam narativního díla. Během uplynulých třiceti let se práce Příběh a diskurs stala v USA i jinde základní naratologickou příručkou a podstatným způsobem formovala naratologická zkoumání na amerických univerzitách. Její trvající popularitu, za niž vděčí také jasnosti a srozumitelnosti autorova výkladu, dokládá fakt, že byla od konce sedmdesátých let přeložena již do pěti jazyků.

Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: více než sto odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti. Autoři na pozadí těchto událostí vykreslují otřesné a těžko uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, kteří najednou zjišťují, že jsou určeni k likvidaci.

Monografie Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma je určena klasickým filologům, romanistům, indoevropeistům, historikům a archeologům antiky a všem zájemcům o tyto obory, zvláště pak studentům. Shrnuje současný stav historického, lingvistického a speciálně epigrafického bádání o antické Itálii v prvním tisíciletí př. Kr. Seznamuje čtenáře s původem alfabetického písma ve Středomoří, s jeho cestou na Apeninský poloostrov zprostředkovanou Řeky k Etruskům a jejich prostřednictvím pak k ostatním národům v severní a centrální Itálii a nezávisle k Mesapům v jižní Itálii. Na četných příkladech komentovaných archaických nápisů představuje rané obyvatele Říma a jeho okolí i další příbuzné z italické větve indoevropské jazykové rodiny, například Venety, Falisky, Umbry, Jihopikény, Volsky, Osky aj., ale též keltské Leponty a předalpské Galy. Bohatá obrazová příloha seznamuje čtenáře se stěžejními nápisnými památkami těchto národů. Opomenuty však nezůstaly ani populace jasně či pravděpodobně neindoevropské, mj. Punové, Etruskové, Rétové, Kamunové. Své místo v knize našly i komunity s minimální epigrafickou tradicí či zcela bez ní - v případě Ligurů, Ausonů nebo předřeckého a předřímského obyvatelstva Sicílie, Sardinie a Korsiky publikace nabízí podrobný rozbor zpráv antických autorů, které se jich týkají. Monografii uzavírá nástin srovnávací gramatiky italických jazyků a základní argumenty o možnosti zařadit mesapštinu mezi tzv. helénské jazyky. Bibliografie za každou kapitolou přináší průřezovou informaci o vývoji i současném stavu bádání.

Na jaře roku 2003 bylo v Havaně uneseno několik lodí, které měly režimem pronásledované kubánské rodiny odvézt do exilu ve Spojených státech. Castrova vláda toho využila a zahájila rozsáhlé zatýkání odpůrců revoluce. Mladý manželský pár, který rovněž plán