Host strana 162 z 185

Publikace představuje soupis bibliografických údajů, které se vztahují k původním textům (básnickým, prozaickým, dramatickým, esejistickým), k článkům, rozhovorům, úvahám, jež byly uveřejněny v novinách a časopisech od roku 1929 do roku 1971, od prvního časopiseckého vystoupení Františka Hrubína ve Studentském časopise až do okamžiku jeho smrti. Část zaměřená na původní tvorbu Františka Hrubína navazuje na bibliografii Josefa Strnadela z roku 1958. Je soupisem všech vydání básnických sbírek pro dospělé a pro děti, próz, divadelních her, bibliofilií, překladů, edic atd. Bibliografie shromažďuje rovněž recepci jednotlivých tvůrčích počinů Františka Hrubína včetně výrazných adaptací jeho děl či autentických záznamů jeho osobnosti v televizi a v rozhlase.

Autorce se v debutovém románu úspěšně podařilo skloubit několik rozdílných rovin vyprávění a žánrů v jednotlivý čtivý celek s poutavým příběhem. Hlavní osu příběhu tvoří pátrání mladé hrdinky, vypravěčky Willie, po jejím biologickém otci. Mladá vědkyně se

Autorce se v debutovém románu úspěšně podařilo skloubit několik rozdílných rovin vyprávění a žánrů v jednotlivý čtivý celek s poutavým příběhem. Hlavní osu příběhu tvoří pátrání mladé hrdinky, vypravěčky Willie, po jejím biologickém otci. Mladá vědkyně se

Pro Naďku, chytrou dívku bez skrupulí, jsou překážky k tomu, aby se překonávaly. Neexistuje nic, s čím by si nedokázala poradit. Kniha vypráví příběh jejího života od dětství do dospělosti a její cestu za bohatstvím a úspěchem. Naďka je půvabná a líbí se mužům, a také toho umí patřičně využít ke svému prospěchu. Ale i Naďka má jednu slabost - zamiluje se do ženatého muže Andreje. Tak začíná bitva, ve které ze sebe bude muset vydat to nejlepší. Originalita stylu Tokarevové spočívá v kombinování jednoduché a úsporné formy a zobrazovaných témat. Kniha je plná rozporů: zdání a realita, stylizace a skutečnost. Tento kontrast pak autorka zdárně využívá k odhalení leckdy hořké pravdy o tom, jak se doopravdy věci mají.

Pro Naďku, chytrou dívku bez skrupulí, jsou překážky k tomu, aby se překonávaly. Neexistuje nic, s čím by si nedokázala poradit. Kniha vypráví příběh jejího života od dětství do dospělosti a její cestu za bohatstvím a úspěchem. Naďka je půvabná a líbí se mužům, a také toho umí patřičně využít ke svému prospěchu. Ale i Naďka má jednu slabost - zamiluje se do ženatého muže Andreje. Tak začíná bitva, ve které ze sebe bude muset vydat to nejlepší. Originalita stylu Tokarevové spočívá v kombinování jednoduché a úsporné formy a zobrazovaných témat. Kniha je plná rozporů: zdání a realita, stylizace a skutečnost. Tento kontrast pak autorka zdárně využívá k odhalení leckdy hořké pravdy o tom, jak se doopravdy věci mají.

Pro Naďku, chytrou dívku bez skrupulí, jsou překážky k tomu, aby se překonávaly. Neexistuje nic, s čím by si nedokázala poradit. Kniha vypráví příběh jejího života od dětství do dospělosti a její cestu za bohatstvím a úspěchem. Naďka je půvabná a líbí se mužům, a také toho umí patřičně využít ke svému prospěchu. Ale i Naďka má jednu slabost - zamiluje se do ženatého muže Andreje. Tak začíná bitva, ve které ze sebe bude muset vydat to nejlepší. Originalita stylu Tokarevové spočívá v kombinování jednoduché a úsporné formy a zobrazovaných témat. Kniha je plná rozporů: zdání a realita, stylizace a skutečnost. Tento kontrast pak autorka zdárně využívá k odhalení leckdy hořké pravdy o tom, jak se doopravdy věci mají.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Alberto Manguel nás s neodolatelným nadšením provede po knihovnách všeho druhu, počínaje poličkami knih z jeho dětství až po "kompletní" internetové knihovny, od starého Egypta a Řecka po Arábii, od Číny a Říma po Google. Zamýšlí se nad zničenou Alexandri

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

Alberto Manguel nás s neodolatelným nadšením provede po knihovnách všeho druhu, počínaje poličkami knih z jeho dětství až po "kompletní" internetové knihovny, od starého Egypta a Řecka po Arábii, od Číny a Říma po Google. Zamýšlí se nad zničenou Alexandri

Podobně jako ve většině ostatních próz se Lindgren v zatím nejnovější knize vrací do svého rodného kraje Västerbotten v severním Švédsku. Vrací se sem i protagonista knihy kazatel Olof Helmersson, který zde kdysi, v padesátých letech minulého století, úspěšně vedl náboženské probuzenecké hnutí a spasil řadu krajanů. K stáru však dospěje k závěru, že se tehdy mýlil, že Bůh, spasení ani posmrtný život ve skutečnosti neexistují, a rozhodne se toto nové „evang­elium" zvěstovat těm, které sám uvedl v omyl. Jeho mise však dopadne jinak, než si představoval - ukáže se, že zbavit někoho víry je daleko těžší než ho na víru obrátit. Helmersson tak mezi svými někdejšími ovečkami prožije řadu nečekaných, často i komických situací a sám se postupně dozví nové významné pravdy.

Druhá autorčina prozaická kniha je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, ž

Je to téměř neuvěřitelný příběh. Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stává jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získává Státní cenu za literaturu a podle novel

Existuje střední Evropa, nebo je to jen fantom? A pokud existuje, jakou má podobu? Jde o historickou realitu, zeměpisný prostor, nebo spíše jen o snivou nostalgii či touhu po tom, co má teprve nastat, až se vymaníme z nelítostného sevření dějin? Předkládaná antologie na tyto otázky nedává jednoznačné odpovědi, ba někde je ještě zmnožuje otázkami dalšími. Kniha je rozdělena do tří částí: v první jsou obsaženy texty z okruhu historie a geopolitiky; ve druhé texty z okruhu kultury a literatury; závěrečnou část tvoří vývojový přehled jednotlivých koncepcí střední Evropy od editora svazku. Texty zahrnují období po druhé světové válce a jejich autory jsou mimo jiné maďarský politolog István Bibó, rakouský politik a politolog Erhard Busek, britský historik Norman Davies, český filozof Karel Kosík, slovinský spisovatel Drago Jančar či italský spisovatel a literární vědec Claudio Magris. Zasahují taková témata, jako je nesamozřejmost národa ve střední Evropě, tíže dějin, nejasné hranice střední Evropy — zeměpisné i pojmové, sémantické boje o středovou pozici, vznik románu ve střední Evropě, to, zda existuje středoevropská identita v literatuře, Švejk jako typický fenomén tohoto prostoru, Dunaj ad. Jde o pohledy bilanční i programové, osobně zabarvené i takové, jež se snaží o odborně nezaujatý přístup. Střední Evropa zažila intelektuální rozkvět v osmdesátých letech dvacátého století, přičemž předkládaná kniha se snaží ukázat časové, tematické i disciplinární rozpětí tohoto fenoménu. Snaží se rovněž ukázat, že debaty o střední Evropě je možno souvisle sledovat již od počátku devatenáctého století. Editorem svazku je Jiří Trávníček, literární vědec, vysokoškolský pedagog, literární teoretik a kritik.

Pravidla umění (1992) představují jednu ze zásadních pozdních prací Pierra Bourdieua. Autor zde zkoumá proces autonomizace literatury (a umění) ve vztahu k ostatním sférám společnosti, jako je náboženství, politika či ekonomie. Pravidla umění jsou vynikající studií na pomezí sociologie a literární vědy: detailně se zabývají literárním a uměleckým polem ve Francii devatenáctého a dvacátého století, přičemž východiskem je především Flaubertova Citová výchova. Poskytují vhled do Bourdieuova myšlení, které dnes patří k fundamentům sociální vědy.

Vnímáme-li písňové texty Zuzany Navarové z let 1998-2004 jako uzavřený, homogenní celek, neunikne nám, že jsou neobvykle kvalitativně vyrovnané. Vždy mají potenciál osvěžit překvapivou slovní hříčkou, nadchnout nevšedním lyrickým obrazem, přesvědčit vnímáním světa, které má přes pokornou toleranci a laskavý odstup jeho pozorovatelky jasné etické nuance. Vedla k nim dlouhá a značně probolená cesta, na které prošla rozhodující proměnou sama autorčina osobnost. Soubor doplňují drobné portréty autorčiných přátel, rozhovory a vzpomínkové texty. Součástí knihy je obsáhlá fotopříloha.