Host strana 166 z 185

Olgu Tokarczukovou si čeští čtenáři oblíbili již pro její předchozí romány Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům, které byly plné podmanivé poetičnosti a intimity. Poslední příběhy přinášejí tíživější téma. Tři ženy, vnučka, matka a její matka, potkávají na své cestě smrt. Stanou před nevyhnutelnou potřebou znovu spatřit celý svůj život, najít své místo na zemi. Je to velmi ženská kniha. Příběhy vypravují ženy a hovoří o vlastní identitě, těle, vztazích mezi muži a ženami. Kniha má tři části. V první se hrdinka po autohavárii vydá na snový výlet do vlastní paměti, vzpomínek na dětství a mládí, v druhé je smrt záminkou k vyprávění o osudech ženy, která se provdala spíše náhodně a nechtěně. Třetí část je obrazem vztahu mezi dospívajícím synem a matkou, dilemat nezávislé současné ženy, silné, ale přesto ztracené kdesi v tropech. Autorce se opět podařilo překvapit čtenáře i kritiky, a to neobyčejně propracovanou psychologií postav. Přinesla zcela nové téma, inspirované buddhistickou filozofií — téma smrti a umírání, které je v západní společnosti stále silně tabuizované. Po přečtení této knihy hrdinky Olgy Tokarczukové neodcházejí, zůstávají se čtenářem a získávají na významu. A nezapomíná se na ně snadno.

Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selské baroko, nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát. Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky — mužů a žen — které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou...

Kniha je nevelkou studií o historii jednoho rodu, která se prostírá v době čtvrt tisíciletí, zhruba od 1700 do 1950, a zobrazuje zároveň vývoj dnešního města Blanska. Ježkové byli prvními českými průmyslovými podnikateli v Blansku, kteří zde vybudovali prosperující továrnu na zemědělské stroje, známé u nás, ale i v zahraničí. Ovšem Ježkové se zároveň podíleli na rozvoji Blanska svou účastí v obecní samosprávě, politice, kultuře, vedoucí úlohou ve spolkovém životě a péčí o blanenské školství. Karel Ježek, dlouholetý blanenský starosta, má lví podíl na povýšení Blanska na město v roce 1906. Ukázalo se, že členové rodiny nejednou bojovali za svou vlast, ať za první či za druhé světové války. Přesto se nevyhnuli ztrátě majetku a perzekuci po květnu 1945. Komplexní pohled, o který autor usiluje, vychází zásadně z archivních materiálů, které nejednou překvapí novým pohledem na historické skutečnosti. Čtenáři se tak dostává do rukou rodová sága, která zachycuje vzestup, vrchol a pád rodiny a firmy Ježků a je zároveň jejich oslavou i obhajobou.

První kniha básníka a překladatele, který knižně publikoval pouze v zahraničí. Ve své poezii promlouvá hlasem jakoby ztišeným, ale pevným a dobře posazeným. Své básně sestavuje do cyklů a označuje tyto velice úsporné texty za „poznámky“. Šlo by je označit také za fotografie — fotografie chvil, fotografie myšlenek a fotografie citů. Také za fotografie úsměvů (jemný humor tohoto tvůrce a jeho láska k paradoxu, to by bylo samostatné téma) i úzkostí; ty se u Buriana spojují především s dějinami, básník má neustále na mysli osudy části světa, kde se měl narodit, ve dvacátém století, má je — řekněme — v krvi, ani jeho rodina nebyla ušetřena utrpení tak bohatě uštědřovaného dvěma velkými totalitními systémy našeho století.

Sborník 12 studií představuje směr, který v USA nabyl značného vlivu – zejména od 80. let 20. století. Dodnes jde jednu z nejpodnětnějších iniciativ v literární teorii, jakož i v humanitních a společenských vědách. Autoři nového historismu (např. S. Greenblatt, L. Montrose, C. Gallagherová) se vymezují především proti strukturalismu. Nezajímá je tolik, jak je dílo jazykově organizováno, ale daleko více je chtějí vidět jako jev širšího dosahu; přesouvají se od poetiky ke kultuře. Obracejí se tedy i k historii, kterou ovšem nechápou pouze jako řadu politických událostí; odmítají i marxistické teze, podle nichž dílo pouze odráží dobu. Dílo se jim stává průsečíkem mnoha vlivů a kontextů – politických, společenských, ekonomických aj. Hranice mezi dílem a prostředím, které ho obklopuje, je u nich rozostřena, přičemž se trvá na tom, že literární dílo je utvářeno těmito kontexty, stejně jako tyto kontexty samo utváří. Sborník je vybrán jako reprezentativní průřez hlavních tendencí a témat tohoto směru.

Knihu Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze) tvoří soubor devíti samostatných studií, které se zabývají literárním zobrazením komunikace v českém církevním prostředí a intertextovým navazováním na texty náboženské povahy. Autor se zaměřuje na blasfemické a heretické literární reflexe posvátných témat a symbolů, na jejich literární profanaci a ironizaci, na parodování církevního jazyka a náboženských žánrů, na provokativní nebo přinejmenším netradiční aktualizace biblických a legendárních příběhů. Studie ukazují, jak se umělecké zpracování církevní a náboženské tematiky projevuje především v jazykové a stylové rovině současné prózy — v knihách J. Křesadla, J. Jandourka, M. Urbana, E. Bondyho, I. Douskové, L. Procházkové aj.

Osoba, která vypráví příběh, celý život vyučovala němčinu na gymnáziu v menším severofrancouzském městě. Během německé okupace je donucena spolupracovat coby jazykový expert s místním gestapem. Při jedné z návštěv budovy gestapa se jí odtamtud náhodou a bezmyšlenkovitě podaří odvést mladého Žida (Herman), který na chodbě čeká v zástupu ostatních předvolaných k evidenci a následné deportaci. Ukryje ho v tajné skrýši ve sklepě domu, který obývá se svou matkou a sestrou, milenkou německého důstojníka. Po zbytek války se o Hermana stará, aniž se o tom někdo dozví. Kromě toho, že mu obstarává veškeré životní potřeby, se stane také zosobněním jeho duševního obzoru. Vedou spolu hovory o literatuře: také Herman je náruživým čtenářem německé literatury, kterou ovšem vstřebává v překladech do jidiš. Postupně se mezi nimi vyvine milostný vztah, který pohltí celou vypravěčovu existenci. Český překlad Jana Seidla byl oceněn Cenou Jiřího Levého (druhé místo).

Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století — od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy“ hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.

Sepsáním staročeského rukopisného díla "Život Krista pána" stojíme u kořenů vznikající staročesky psané prózy. Tento text společně se staročeským Pasionálem a Životy svatých Otců patří k jejím prvotním a zároveň nejrozsáhlejší písemným počinům. Děje se tak zhruba v polovině XIV. století, kdy za vlády císaře Karla IV. na českém trůnu dochází k mohutnému vzestupu českého kulturního života, písemnictví nevyjímaje. Ačkoli jde o stěžejní dílo staročeského písemnictví, Život Krista Pána nebyl doposud vydán - naše publikace je kritickou edicí této památky, jež má sloužit odborné i laické veřejnosti.

Když roku 1969 vyšla ve Francii tato novela, vyvolala senzaci a hned byla zařazena mezi největší díla francouzské erotické literatury. Autor vypráví o dlouhé sexuální iniciační cestě odehrávající se na tajemném, odlehlém ostrově. Hrdina je vyvolen coby milenec Luny a podniká dantovskou výpravu jednotlivými úrovněmi utrpení a extáze. Vyvrcholení knihy představuje obřad sexuálního očištění v Hradě svátosti oltářní, který je zde vykreslen poetickým jazykem, současně magickým i sprostým, takřka mystickým. Intenzita knihy odpovídá okolnostem jejího zrodu: byla diktována na magnetofonovou pásku a dokončena v průběhu pouhých tří týdnů. Novelu doplňuje esej Násilí na slovech, v němž se autor zamýšlí nad neúspěšnými pokusy francouzské vlády knihu zakázat pro „urážku veřejných mravů“ a hledá tajná pojítka mezi literaturou a cenzurou

Ve své nové řadové sbírce Petr Hruška zůstává věrný své civilní citovosti i starým motivům. Autor závěrečné poznámky ke knize, Jan Štolba mimo jiné ke knize dodává: „I novou sbírku tvoří básníkovy křehké soukromé epifanie, ostře zahlédnuté situace a chvíl

Soubor studií zabývajících se básnickou tvorbou druhé poloviny dvacátého století. Nahlíží ji z různých pohledů a v celém časovém rozpětí. Autor tu osvědčuje svou citlivost v nakládánís básnickým tvarem, schopnost analyzovat jej a posoudit i čtivě interpre

Sbarramento di Brennero — Hráz u Brennerského průsmyku: u vchodu do bunkru na italsko-rakouské hranici bylo 6. dubna 1947 objeveno mrtvé tělo muže. Mrtvý má prostřelenou hlavu a stopy po střelných ranách na hrudi. Italští karabiniéři u něj najdou zfalšované doklady. Muž má v tváři jizvy (následky buršáckých mensur) a na levém předloktí tetování. Pátrání odhalí pravou identitu mrtvého: je jím Dr. Gerhard Bast narozený v roce 1911 v Gottschee, sturmbannführer SS a gestapácký pohlavár, který je už dva roky na seznamech hledaných osob, válečných zločinců, policejního ředitelství v Linci. Martin Pollack, autor knihy, tohoto záhadně zemřelého sotva znal, přesto má k němu velice blízko. Byl to jeho otec. Pollack je střízlivým stylistou, laciný patos je mu na hony vzdálený, nesklouzává k jednoznačným a definitivním úsudkům. Přesto je četba velmi emotivní — jsme svědky rozkrývání tragédie bezmála antických rozměrů. Mrtvý v bunkru je knihou o rozporech národností, setkávání ideologií a mentalit v tolik blízkém středoevropském prostoru. Pollack s pátráním po kořenech váhal celá desetiletí, protože tušil, že při svých rešerších o vlastní rodině narazí na skutečnosti, které zdaleka předčí jeho temná očekávání. Násilná smrt Gerharda Basta stojí na konci života, v němž sehrávalo násilí, moc a národní příslušnost velmi důležitou a určující roli. Kniha vzbudila v Rakousku celospolečenskou pozornost. Byla přeložena do několika jazyků.

Tragi-komický příběh mírně retardovaného Samka Tále, který svým bezprostředním pohledem nastavuje zrcadlo naší současnosti, se stal na Slovensku bestsellerem a oslovil čtenáře i u nás. Pod pseudonymem se ukrývá talentovaná slovenská prozaička Daniela Kapitáňová.

Knihu Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze) tvoří soubor devíti samostatných studií, které se zabývají literárním zobrazením komunikace v českém církevním prostředí a intertextovým navazováním na texty náboženské povahy. Autor se zaměřuje na blasfemické a heretické literární reflexe posvátných témat a symbolů, na jejich literární profanaci a ironizaci, na parodování církevního jazyka a náboženských žánrů, na provokativní nebo přinejmenším netradiční aktualizace biblických a legendárních příběhů. Studie ukazují, jak se umělecké zpracování církevní a náboženské tematiky projevuje především v jazykové a stylové rovině současné prózy — v knihách J. Křesadla, J. Jandourka, M. Urbana, E. Bondyho, I. Douskové, L. Procházkové aj.

Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selské baroko, nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát. Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky — mužů a žen — které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou...