Host strana 166 z 186

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Tato monografie se zabývá životem a dílem česko-amerického filmového režiséra Ivana Passera (nar. 10. července 1933 v Praze), jednoho z osobitých solitérů filmového průmyslu. Passer náleží k legendární generaci české nové vlny šedesátých let. Působil jako nejbližší spolupracovník Miloše Formana na všech jeho českých filmech a samostatně debutoval outsiderskou tragikomedií Intimní osvětlení (1965), klasickým dílem nejen české kinematografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do USA. V zahraničí natočil dalších patnáct filmů.

Profesor Dušan Šlosar je výrazná brněnská osobnost, která vychovala několik generací bohemistů a za nechala nesmazatelnou stopu v oblasti historického vývoje jazyka a dialektologie. Nadto mu není cizí přemítání o jazyce způsobem přístupným pro širší publikum: napsal tři popularizační knihy, které se setkaly s velmi vřelým ohlasem. Téměř celým svým odborným životem je spjat s brněnskou filozofickou fakultou. Rozhovor, který s ním vedou dva jeho bývalí žáci, se drží životopisné linie: dětství ve Staříči a sousedním Sviadnově u Frýdku-Místku, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, brněnská fakulta v 60. letech, srpnová invaze v Brně, normalizace, listopad 1989 a to, co přišlo po něm. Závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a jazykové kultury, zejména té současné. Dušan Šlosar se v rozhovoru ukazuje jako osobnost všestranných zájmů, jasných a neuhýbavých názorů a velmi plastické paměti, která je schopna vynést na světlo dávno zapomenuté lidi i události. Kniha je vybavena bohatým doprovodným materiálem (fotografie, kopie zajímavých dokumentů ad.), soupisem hlavních prací Dušana Šlosara a životopisným kalendáriem.

Kniha Smysl konců (1967) se zabývá „fikcemi“, jejich fungováním a vznikem, přičemž tento termín je používán velice široce: od textů biblických, přes tragédii, román až po vědecké teorie a politické názory. Autor si všímá především utváření těchto fikcí ve vztahu k lidskému nahlížení konečnosti a času vůbec, tedy ve vztahu k lidské potřebě dávat chaotickému světu tvar. Podle Franka Kermoda je základní „jednotkou“ takové struktury vztah mezi počátkem a koncem. Fikci tedy autor chápe nikoli jako to, co je „jiné“ než naše běžná zkušenost, ale jako to, co pohání a podněcuje naši zvídavost. Kniha je dodnes podnětná mimo jiné v tom, že i bez mohutného teoretického pojmového aparátu přináší zásadní vhled do povahy zkoumaného předmětu, což vynikne zvláště při jejím srovnání s naratologií, která se v době jejího publikování začala mocně rozvíjet především ve Francii.

Tomáš Kubíček (1966) se naratologii, tj. bádání o struktuře a mechanismech vyprávění, věnuje již léta. Za tu dobu publikoval řadu podnětných studií a překládal či redigoval překlady podstatných naratologických prací z kontextu soudobého uvažování o vyprávění. Po knize Vyprávět příběh: Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery (Host 2001), v níž usiloval o přenesení ucelené naratologické metodologie a terminologie do českého prostředí, se nyní vydal cestou teoretické monografie, zaměřené na téma vypravěče a aktu vyprávění. V hutných, ale nezkreslujících výkladech nám zprostředkovává základní teorie a teoretiky vyprávění, kteří se s touto komplikovanou kategorií ve 20. století pokoušeli vypořádat. Analýza vývojového chápání pojmu vypravěč přitom v knize plynule přechází do oblasti zvažování příbuzných relevantních kategorií, které ovlivňují čtenářské rozumění vyprávění a skrývají se za centrální otázkou této rozsáhlé studie: Jak je generován význam?

S. T. Quincy (*1984), český a latinský postmoderní spisovatel, se v Insidě zaměřuje na formální stránku textu s cílem zprostředkovat čtenáři co nejplnější informaci a podvést ho. Je tisíc plošin tohoto textu ilustrací ke hře francouzského filozofa, nebo perského prince? Číňan, kterého chtiví, neteční a vymódění pasáci z Východu i Západu dávno odepsali, se zamýšlí nad Quincyho pracemi: "Svrchované — toť unikající. Unikajcí — toť vzdalující se. Vzdalující se — toť vracející se."

S. T. Quincy (*1984), český a latinský postmoderní spisovatel, se v Insidě zaměřuje na formální stránku textu s cílem zprostředkovat čtenáři co nejplnější informaci a podvést ho. Je tisíc plošin tohoto textu ilustrací ke hře francouzského filozofa, nebo perského prince? Číňan, kterého chtiví, neteční a vymódění pasáci z Východu i Západu dávno odepsali, se zamýšlí nad Quincyho pracemi: "Svrchované — toť unikající. Unikajcí — toť vzdalující se. Vzdalující se — toť vracející se."

Osoba, která vypráví příběh, celý život vyučovala němčinu na gymnáziu v menším severofrancouzském městě. Během německé okupace je donucena spolupracovat coby jazykový expert s místním gestapem. Při jedné z návštěv budovy gestapa se jí odtamtud náhodou a bezmyšlenkovitě podaří odvést mladého Žida (Herman), který na chodbě čeká v zástupu ostatních předvolaných k evidenci a následné deportaci. Ukryje ho v tajné skrýši ve sklepě domu, který obývá se svou matkou a sestrou, milenkou německého důstojníka. Po zbytek války se o Hermana stará, aniž se o tom někdo dozví. Kromě toho, že mu obstarává veškeré životní potřeby, se stane také zosobněním jeho duševního obzoru. Vedou spolu hovory o literatuře: také Herman je náruživým čtenářem německé literatury, kterou ovšem vstřebává v překladech do jidiš. Postupně se mezi nimi vyvine milostný vztah, který pohltí celou vypravěčovu existenci. Český překlad Jana Seidla byl oceněn Cenou Jiřího Levého (druhé místo).

Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století — od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy“ hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.

Sepsáním staročeského rukopisného díla "Život Krista pána" stojíme u kořenů vznikající staročesky psané prózy. Tento text společně se staročeským Pasionálem a Životy svatých Otců patří k jejím prvotním a zároveň nejrozsáhlejší písemným počinům. Děje se tak zhruba v polovině XIV. století, kdy za vlády císaře Karla IV. na českém trůnu dochází k mohutnému vzestupu českého kulturního života, písemnictví nevyjímaje. Ačkoli jde o stěžejní dílo staročeského písemnictví, Život Krista Pána nebyl doposud vydán - naše publikace je kritickou edicí této památky, jež má sloužit odborné i laické veřejnosti.

Když roku 1969 vyšla ve Francii tato novela, vyvolala senzaci a hned byla zařazena mezi největší díla francouzské erotické literatury. Autor vypráví o dlouhé sexuální iniciační cestě odehrávající se na tajemném, odlehlém ostrově. Hrdina je vyvolen coby milenec Luny a podniká dantovskou výpravu jednotlivými úrovněmi utrpení a extáze. Vyvrcholení knihy představuje obřad sexuálního očištění v Hradě svátosti oltářní, který je zde vykreslen poetickým jazykem, současně magickým i sprostým, takřka mystickým. Intenzita knihy odpovídá okolnostem jejího zrodu: byla diktována na magnetofonovou pásku a dokončena v průběhu pouhých tří týdnů. Novelu doplňuje esej Násilí na slovech, v němž se autor zamýšlí nad neúspěšnými pokusy francouzské vlády knihu zakázat pro „urážku veřejných mravů“ a hledá tajná pojítka mezi literaturou a cenzurou

Ve své nové řadové sbírce Petr Hruška zůstává věrný své civilní citovosti i starým motivům. Autor závěrečné poznámky ke knize, Jan Štolba mimo jiné ke knize dodává: „I novou sbírku tvoří básníkovy křehké soukromé epifanie, ostře zahlédnuté situace a chvíl

Soubor studií zabývajících se básnickou tvorbou druhé poloviny dvacátého století. Nahlíží ji z různých pohledů a v celém časovém rozpětí. Autor tu osvědčuje svou citlivost v nakládánís básnickým tvarem, schopnost analyzovat jej a posoudit i čtivě interpre