Host strana 173 z 185

Jsou muži stejně ohrožený živočišný druh jako panda velká? A jakých změn doznala mužská duše za uplynulé století? Takové otázky klade groteskní sága ukrajinské rodiny Berezinků, jež opouští zbídačený domov i staré jistoty pravoslaví a vydává se vstříc iluzím i kruté pravdě o životě v západní civilizaci. Pohybujeme se v prostoru a čase s jurodivým patriarchou Jefimem, jeho syny, vnuky a pravnuky a prožíváme znovu a znovu potkávání a míjení lidských osudů, tragikomických figurek i zběsilých nočních můr.

Jsou muži stejně ohrožený živočišný druh jako panda velká? A jakých změn doznala mužská duše za uplynulé století? Takové otázky klade groteskní sága ukrajinské rodiny Berezinků, jež opouští zbídačený domov i staré jistoty pravoslaví a vydává se vstříc iluzím i kruté pravdě o životě v západní civilizaci. Pohybujeme se v prostoru a čase s jurodivým patriarchou Jefimem, jeho syny, vnuky a pravnuky a prožíváme znovu a znovu potkávání a míjení lidských osudů, tragikomických figurek i zběsilých nočních můr.

Básnická sbírka.

Vladimír Šrámek je téměř pětačtyřicetiletý autor krátkých básní, končících rýmem či pointou. Někdy též nekončících rýmem ani pointou. Večer chodívá venčit psa Elišku. Při jedné takové procházce ho napadlo popustit řetěz nejen Elišce, ale i své fantazii. A dovolit jí, aby jeho první dva roky v Brně nahlédla po svém…

V románu Čandala se August Strindberg (1849–1912) inspiroval svými zážitky z pobytu na zchátralém zámku Skovlyst nedaleko Kodaně od května do září 1888, kde se stejně jako hlavní postava dostal do konfliktu se správcem zámku. Napínavý příběh vypravuje o nelítostném soupeření dvou mužů, magistra Törnera a správce zámku Jensena, které se odbývá pod slupkou zdvořilosti a přátelství, Strindberg by řekl pod maskami. Je to boj na život a na smrt, podle zásady „jestliže nezničím já tebe, zničíš ty mne“. Strindberg tuto rivalitu vystihl a popsal do těch nejintimnějších podrobností. Pojem „čandala“, který označuje nejnižší kastu v indické společnosti, převzal od Friedricha Nietzscheho. Kultivovaný a vzdělaný „nadčlověk“ Törner nakonec zvítězí nad „barbarem“ Jensenem, a to proto, že opustí morálku a jedná také „barbarsky“. Intelekt „nadčlověka“ magistra Törnera se plně projeví v závěrečné scéně při likvidaci odpůrce pomocí laterny magiky. br / Strindberg považoval Čandalu za kriminální román a podle švédského literárního vědce a kritika Ulfa Olssona pojednává Čandala také o člověku, který nedovede ovládat své vlastní impulsy, a který je proto nucen poznat, jak se „z uvolněných atomů duše pozvedává mocný hlas přírody“.

Výbor z básní polské básnířky, překladatelky, publicistky, autorky písňových textů, scénářů a divadelních her.

Kniha je v mnoha ohledech dílem průlomovým. Tím nejzjevnějším je její syntetičnost, snaha překračovat hranice mezi žánry — hudbou, divadlem, literaturou — nechávat inspirovat jeden druhým, nechávat jeden ve druhém prorůstat. Současně se zde stírá hranice mezi reflexí a původní tvorbou nebo, jinak řečeno, Kofroň dokáže interpretovat operní dílo skrze jemnou sémantickou analýzu stejně jako tím, že je „přečte jinak“, přetvoří v dílo nové a originální. A konečně i sám zde prezentuje svá původní libreta. Nad Kofroňovou knihou tak především vyvstává otázka, kde (pakliže vůbec) je hranice mezi interpretací a původním dílem. Takřka jakákoliv věta z dopisu nebo článek se může stát předmětem dalekosáhlé úvahy o budoucnosti opery stejně jako materiálem pro operu samu. Mimo jiné právě v tomto ohledu je Kofroňova kniha výjimečná a inspirativní.

Nová sbírka básní v próze originálně navazuje na odkaz modernistických proudů (literárních i výtvarných), a to s ohledem spíše na zahraniční než český kontext, což ji činí velmi zajímavou v záplavě „lyrismu“ místní prove-nience. V knize najdeme řadu rafinovaných odkazů ale i svébytné „mytologické“ krajiny autorova niterného světa. Knihu rovnomocně doprovázejí autorovy kresby.

Kniha Přízrak z Rovenské přináší šest ze sedmi próz stejnojmenného originálního souboru a doplňují ho dvě prózy z předešlé povídkové knihy Pohled anděla. Nad obdobným výborem Jančarových próz v němčině německá kritika konstatovala, že u něho „každá povídka rozvíjí takové bohatství motivů, idejí a vedlejších příběhů, že by z toho jiní, méně velkodušní pisatelé sestavili celé romány... tyto novely prostě patří k tomu nejlepšímu v evropské próze dneška“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung).

Každý máme své sousedy. Šmírujeme přes plot zahrady, cože to vedle raší za podivná rajčata, nasáváme u dveří vůni nedělní husy nebo s hrnkem na zdi posloucháme, proč se za panelem zase schyluje k rozvodu. Své sousedy má i Oskar Měšťáček, český spisovatel, emigrant, který se před pěti lety přistěhoval do malebného bavorského městečka. Ve slepé uličce Im Krähwinkel (česky bychom nejpíš řekli “Kde lišky dávají dobrou noc”) prožívá zdánlivě běžné sousedské tahanice, ale postupně odhaluje i mnoho temných či smutných tajemství, zvláštností a neřestí, které se skrývají za maskami spořádaných občanů alpského letoviska. Najdeme zde bývalého (i současného) fašistu, falešného hraběte, bláznivou pěvkyni či vysídlené sudetské Němce a mnoho dalších sousedů. A právě odtud se odvíjí řada tragických či tragikomických příhod, vyprávěných s mírně ironickým, ale i sebeironickým odstupem, které dohromady vytvářejí podmanivý příběh s nečekanou pointou.

Druhé vydání úspěšné knihy povídek + bonus Poslední tanec. Když do redakce před pár lety dorazila zásilka s autobiografickou povídkou Setkání, jejímž autorem je rodák z Valašského Meziříčí Zdeněk Koláček (*1956), vyvolala nadšení, ale i nedůvěru. Existuje vůbec autor, který si jen tak napíše Charlesi Bukowskému, navštíví jej v L. A. a pak sám už v letech začne psát povídky (převážně) ze svého mládí prožitého v bolševickém úhoru maloměsta sedmdesátých let? Ano, existuje, dál tvoří a dávno má za sebou první publikační příležitosti ve Tvaru, Babylonu i Hostu. Koláčkovy povídky se zcela přirozeně ocitají ve společenství kultovních outsiderských knih, jako je Pelcovo A bude hůř? či Jerofejevova Moskva-Peťušky zpáteční: beznadějný vzdor, zábavové rvačky, nevázaný sex a samozřejmě bezedné moře levného alkoholu. Ovšem okresní město na malebné periferii republiky v sedmdesátých letech je přece jen něco jiného než takřka kriminální živoření Pelcových hrdinů či sovětská realita. Koláček přináší jako svůj osobitý vklad k textům zmíněných solitérů laskavý i černý humor, ironii i sebeironii. Koláčkovu knihu nelze doporučit těm, kteří rádi relaxují u intelektuálních dramat. Uvítají ji však čtenáři, kteří milují život, jaký byl a jaký je?

Satanské tango je sugestivní výpovědí o zkáze, bezmezné prázdnotě a naprosté beznaději. V opuštěné vesnici kdesi v maďarské pustě dosud přežívají zbytky obyvatel. Náhle přichází zpráva, že se do vsi vracejí dvě postavy, které už všichni považovali za mrtvé. Přinesou vesničanům spásu, nebo zatracení? Beznadějně začarovaný kruh životů se uzavírá ve zběsilém rytmu satanského tanga…

Třicet sedm reflexivních básní v próze od současné české autorky. Autorka se nebojí pustit čtenáře do intimních zákoutí své duše. Touží se s nimi rozdělit o všechny své pocity vyvolané toulkami Prahou a izraelskými městy, které v ní postupně evokují vzpomínky na nejrůznější lidi a události. Jazyk, který používá, je košatý, nápaditý, plný básnických metafor. Eva Frantinová si už okruh svých čtenářů dokázala najít a touto knihou je určitě nezarmoutí.

Po útlém, („přípravném“) svazečku básní vydaných v polovině devadesátých let v edici Velárium, na sebe Děžinský (*1974) upoutal pozornost sbírkou Kašel mé milenky. Její temné akordy (se slyšitelnými Traklovskými tóny) byly vítaným kontrastem k převažujícím polohám v tehdejší mladé tvorbě. Nyní Milan Děžinský nabízí dospělejší polohu své poezie. Jeho verše jako by se šťastně dotkly jakéhosi nadosobního řádu — a to bez módních nářků nad jeho absencí. Přerůstají tak častou, pouze privátní polohu básnění. S nevídanou úporností proniká pod povrch věcí a dějů a skrze toto hledačství se dobírá i reflexe navýsost intimní sféry. Je jedním z mála mladších českých básníků, který dokáže v básni myslet a zároveň se vyvarovat planého mudrování, či zaumných toporností.

Básnická sbírka.

Kanadsko-francouzská kultura prošla v posledním půlstoletí pozoruhodným, bouřlivým vývojem snad ve všech oblastech: malířství, architektuře, filmu, divadle. Platí to i o literatuře, zejména od 60. let 20. století, pro něž se v historiografii ujalo označení „klidná revoluce“. Svébytnost kanadského Quebeku se prosadila nejen v bezprostředním severoamerickém prostředí, ale pronikla i do kulturního povědomí Francie a Evropy. Současná síla a podnětnost Quebeku se projevuje i tím, že si jej dnes za svou literární vlast zvolila řada autorů nekanadského původu: např. Brazilec Kokis, Haiťan Laferriere, Číňanka Chenová, Iráčan Kattan. Někteří autoři starší generace — Hébertová, Royová, Bessette, Blaisová, Poulin, Thériault... byli již do češtiny přeloženi. Je to však jen zlomek toho, co moderní quebecká literatura nabízí. Toto prázdné místo se pokouší částečně zaplnit Antologie současného quebeckého románu. Sestavili ji profesorka Quebecké univerzity v Montrealu Eva Le Grand a vydavatel montrealského nakladatelství XYZ Gaëtan Lévesque. Výbor představuje incipity románů jedenácti tvůrců posledních dvou desetiletí. Autoři výboru se snažili postihnout jednotlivé proudy postmoderní rozmanitosti: dějovost příběhových seriálů (Yves Beauchemin), kombinaci seriálovosti s rodinnou ságou (Victor-Lévy Beaulieu), propojení rodinné ságy s mýtem (Noël Audet), mytologický román (Aude) — i v kombinaci s erotikou (Yolande Villemairová), hledání vlastní identity v konfrontaci s kulturní či etnickou jinakostí (Louise Dupréová, Louis Hamelin). Fikce a psychologie postavy se prolínají s životní tíží (Michel Tremblay), potýkají se s fragmentárností sebe sama (Monique Proulxová), jež je krutou daní moderní době (Sergio Kokis). Uchopení sebe sama, reality i příběhu se zrcadlí v mnohoznačnosti a postmoderní proměnlivosti narativních postupů (Nicole Brossardová). Všechna díla Antologie by si zasloužila integrální překlad. Přesto i krátký vhled, jejž nabízí, dovoluje postihnout onu přínosnou jinakost, jíž se současná quebecká literatura vyznačuje.