Host strana 180 z 185

Knížka rozhovorů Petry Dvořákové je dobrá. Proč? Především je to v podstatě dokument o jedné křesťanské generaci. Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. Nikoli tedy protokoly ze zasedání biskupské konference či nějaké další dokumenty, které nikdo rozumný nečte. Tyto rozhovory jsou určitou „anatomií“ (většinou) mladých křesťanských životů a jejich nehod. Jednotlivá vyprávění přinášejí svědectví o tom, co je to duchovní moc a jakých destruktivních podob může nabýt.

Kniha Význam a subjektivita v lyrice navazuje na předchozí Jiráčkovu knihu Lyrický rytmus (Host 2007) a zařazuje se také do kognitivního proudu literárněvědného bádání. Metodologickým východiskem teoretických konstrukcí je znovu vnímání (jako akt zakládající subjektivitu) a výzkum jeho pohybů je realizován psychosémantickými testy v rozsáhlých souborech čtenářsky kompetentních českých mluvčích (studentů bohemistiky na českých vysokých školách). Výchozím pojmem této práce je Gärdenforsův konceptuální prostor, který je chápán jako teoretický konceptuální prostor vznikající zevšeobecněním z psychologických konceptuálních prostorů (v tomto případě psychosémantických testů) jako prvních teoretických konstrukcí z individuálního vědomí. Hlavním předmětem pozornosti této knihy jsou podoby lexikální sémantiky českých slov a slovních spojení v hodnotové struktuře lyrické představy řízené rytmem. Autor vychází z rozsáhlého empirického výzkumu vnímání 67 čtyřveršových lyrických představ, které jsou segmentovány do více než tisíce slov a slovních spojení.

Román odehrávající se v Berlíně na konci osmdesátých let vypravuje o neochvějné lásce Soji, toho času pracující jako výpomocná síla v květinářství, a Harryho, nespoutaného muže na okraji společnosti s temnou a propastnou minulostí. Kronikou jejich lásky je školní deník s nedatovanými zápisky, kde si Harry zaznamenával, čím se zabýval v dobách, kdy byl se Sojou. Jen jedno však deníku schází: zmínka o Soje. Soja se po letech rozhodne tuto mezeru vyplnit a vyprávět jejich společný příběh. Vzpomíná na muže, jehož milovala obětavou a nezištnou láskou, avšak jen poskrovnu opětovanou. Věděla leccos o Harryho temné drogové a kriminální minulosti a v každé chvíli stála při něm, její láska vytrvala i po jeho smrti. Stíny Harryho minulosti se však vracejí a Soja zjišťuje, že jí Harry přece jen mnohé zamlčel. Knihou prolíná téma „německo-německé" minulosti, především pozdních osmdesátých let, autorka ukazuje, jak se starý západní Berlín stával bezútěšným místem a „ostrovem neblahých". Román končí událostmi podzimu 1989, politická dimenze však zůstává oproti emocionálním zkušenostem hrdinky v pozadí.

V nové sbírce Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen“ vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je“ si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude.

Nová sbírka Jaroslava Žily tvořivě navazuje na autorovu specifickou poetiku, jak je čtenáři známa z jeho předchozích děl. Tematicky opět čerpá z ukotvenosti v místních a rodových tradicích (zejména v prostředí moravskoslezských Beskyd), v osobních reminiscencích na události ze života rázovitých horalů a předků. Představuje sugestivní mozaiku privátní i krajinné historie zbudovanou zde básnickou pamětí ve veršových mikropříbězích a lyrických reflexích a zkratkách. Formálně jsou Žilovy básně ucelenými miniaturami se subtilní metaforikou, v nichž děje, stavy a prožitky působí často jen silou přímočaré výpovědi. K pestrosti výrazových prostředků přispívá užívání dialektu a řečových figur charakteristických pro obyvatele beskydských chalup a horských osad.

Čtvrtý svazek neocenitelné a vyčerpávající slovníkové příručky. V chronologickém pořadí přiřazuje ke každému roku data narození a úmrtí autorů, důležitá vydaná díla a nejdůležitější události literárního života, a to vše ve velmi širokém záběru české a světové literatury. Svazek dále obsahuje abecední seznam všech zmiňovaných autorů a uváděných děl.

Bichselovo Povídání pro děti (Kindergeschichten, 1969) patří k nejčtenějším dětským knihám a po právu bylo oceněno Německou výroční cenou za nejlepší dětskou knihu. Od té doby vyšlo v mnoha reedicích. S mistrovskou jednoduchostí vypráví Bichsel příběhy, na jejichž počátku stojí obyčejná lidská pochybnost: Je to doopravdy tak? A proč? Hrdiny Bichselových příběhů jsou podivíni, rebelové vzpírající se přijímat všeobecně sdílené pravdy o světě a věcech v něm — jsou to zvědavé hlavy nepřestávající se dětsky ptát: Je Země doopravdy kulatá? A proč se vlastně stolu říká stůl?

Rozsáhlá monografie je věnována této jedné z nejzajímavějších a nejinspirativnějších individualit české kultury. Pavel Janoušek přitom Ivana Vyskočila nevnímá pouze tak, jak je dnes zvykem, tedy jako mimořádného divadelníka a pedagoga, ale také jako výrazného spisovatele, jehož povídky a texty měly od šedesátých let podstatný vliv na podobu české literatury a spoluformovaly proud poetiky absurdity a literárních experimentů. Těžiště knihy neleží v životopise, ale v podrobných analýzách textů a autorových programových vystoupení a také jejich průmětů do jednotlivých knižních publikací. Kniha je doplněna kalendáriem a bibliografií Vyskočilova díla.

Výběr „nejlepších“ básní nebude sugerovat iluzi objektivity, ale bude výsledkem setkání dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. V tom je projekt Nejlepší česká báseň průlomový. Svazek nabídne přibližně čtyřicet až padesá

Československo roku 1957. Vypravěči je dvacet sedm let, když nečekaně dostane dopis s fotografií a dozví se z něj, že jeho babička, která údajně zemřela roku 1915, ve skutečnosti žije. A také že je od roku 1915 provdána za majora Caetanihode Sermonte, po

Erich Roučka patřil k mimořádně nadaným osobnostem, které ve 20. století příznivě ovlivnily český, evropský i světový technický rozvoj. Svoji životní pouť zasvětil bádání, vynalézání a hledání nových řešení. Stal se autorem grandiózního počtu (celkem osm

Vypravěčem románu je londýnský novinář Redmond Hatch, který se v osmdesátých letech 20. století vrací do krajiny svého dětství, zapadlého irského městečka, aby zde zdokumentoval změny, jimiž prochází moderní irská společnost. Setká se s lidovým hudebníkem

Jaká je vlastně země, která dnes vládne světu? Je to ještě demokracie? Kniha francouzské intelektuální celebrity, která na tyto a další otázky hledá odpovědi, se v USA i ve Francii stala bestsellerem ihned po svém vydání. Na počátku byl nápad vlivného časopisu Atlantic Monthly: požádat některého francouzského intelektuála, aby navštívil Ameriku a vydal se po stopách Alexise de Tocquevilla, který počátkem XIX. století podnikl slavnou cestu, na jejímž základě sepsal dnes klasické dílo Demokracie v Americe. B.-H. Lévy tak celý rok brázdil Spojené státy. Urazil většinou po silnici více než dvacet tisíc kilometrů z východu na západ, ze severu na jih: od věznice Rikers Island po Chicago, od muslimských obcí v Detroitu po amišskou komunitu v Iowě, a kladl otázky ohledně původu amerického vlastenectví, soužití svobody a náboženství, vězeňského systému, "tyranie většiny", vzkříšení ideologie… Lévy spatřil nejrůznější tváře Ameriky: slavné i neznámé, lidi z pouště i obyvatele megalopolí. Setkal se s Sharon Stoneovou i s horníkem z Wisconsinu, s filantropickým miliardářem i s Normanem Mailerem, s Woody Allenem i s kalifornským bezdomovcem, s Hillary Clintonovou i s fanatickým nespokojencem, s Barackem Obamou, stoupající hvězdou Demokratické strany, i s obyvatelkou bordelu v Nevadě, a napsal o této nesmírné zemi lidskou komedii. Právě z ní pramení zázračná síla této reportáže, kterou hltáme s nadšením, jež ani na chvíli nepoleví. A závěry, které z cesty vyplynuly? Lévy k nim dospívá doslova za pochodu a jsou často rozporuplné. V době, kdy je "demokracie v Americe" stále více zpochybňována, tato kniha naopak svědčí o její zázračné vitalitě. Zásadní roli zde hraje epilog, který "filozofovi" umožnil převzít štafetu od "žurnalisty" a na závěr knihy čtenáře uvést přímo do srdce velkých debat současnosti? od Fukuyamových a Huntingtonových tezí až po postranní myšlenky neokonzervativců, jejichž zákruty namnoze určují osud světa.

Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků.

Catalanova obsáhlá monografie je zevrubným výkladem českého literárního života od konce druhé světové války do roku 1959. Hlavním kladem knihy je mimořádná faktografická nasycenost a schopnost uskupit jednotlivé osobnosti i texty do vývojových konfigurací, z nichž bezprostředně vyvstávají jejich hodnotové charakteristiky. Kniha byla určena původně pro italského čtenáře, ale řada tezí, jež Catalano předkládá, míří i do českého kontextu a je zaostřena polemicky (zrušení bariéry mezi vydanou a ineditní literaturou, důraz na formální výboje na úkor obsahů, nepolitická četba Hostovského, hodnotový soud nad katolickými básníky apod.).

Erich Roučka patřil k mimořádně nadaným osobnostem, které ve 20. století příznivě ovlivnily český, evropský i světový technický rozvoj. Svoji životní pouť zasvětil bádání, vynalézání a hledání nových řešení. Stal se autorem grandiózního počtu (celkem osm