Host strana 174 z 186

Deset let na malém městě se může nekonečně vléci nebo, uběhnout ve vteřině, jak autor předznamenává v úvodu své nové knížky. Přes Nový Městec a okolní vesnice se od konce osmdesátých do poloviny devadesátých let minulého století převalí dějiny. Ale to, co otřásá hlavními hrdiny Hájíčkových povídek, jsou v porovnání s tím vlastně banální až všední životní události. Pavel a Libuna, cukrárna na Linecké třídě a kadeřnictví na náměstí, Harry Bouška a jeho mýtus. Hluboce vnitřně prožívané obyčejné věci, bezbranné i životem otlučené postavičky v koloritu jihočeského venkova.Soubor dvanácti povídek Dřevěný nůž jen potvrzuje Hájíčkův mimořádný vypravěčský talent. Civilní a jakoby nezaujatý styl vyprávění, který se stal pro něho charakteristickým, umocňuje vnitřní pnutí jeho hrdinů, kteří jsou poháněni až do krajností vášněmi a tužbami.

Básnická sbírka.

Kniha se zabývá druhou polovinou Nabokovovy tvorby, tedy obdobím, kdy pobýval v USA a ve Švýcarsku. Michal Sýkora volně navazuje na sou předchozí práci nazvanou Vladimir Nabokov — Od Mášenky k Daru, v níž zpracoval Nabokovovu rusky psanou tvorbu z dvacátých a třicátých let dvacátého století. Sýkora opouší chronologickou strukturu prvního svazku a postupuje podle jednotlivých témat — Nabokovovy metafyziky, témat noetických, politických, životopisných. Nabokova vidí nejen jako brilantního stylistu, ale také jako spisovatele, který dokázal vytvořit ideově i umělecky soudržné dílo, v němž se v jeden celek spojuje estetika, etika a metafyzika. Společně tak obě studie podávají ucelený obraz díla jednoho z největších prozaiků dvacátého století.

Pomocí toku vzpomínek a reflexí na život pokrývající tři různé kontinenty, Ameriku, Evropu a Asii, Drašnar vytvořil nejenom pozoruhodný portrét člověka chyceného ve smyčce vlastní mysli, ale i fascinující studii současné krize mužské mytologie a jejích pradávných symbolů. Výpověď o hledání ideálu krásy, síly a moudrosti, o slávě, penězích a umění, výpověď o módě a šermu, o ženách a dobrodružstvích, o strachu ze stáří a smrti a o tom, co s člověkem zůstane, když vše nepodstatné zmizí — o lásce a o přátelství.

Záhadný hongkongský boháč Eduard Manneret byl nepochybně zavražděn. Pohnutky zločinu však zůstávají nejasné, stejně jako skutečná totožnost vraha a také osoba vypravěče, který se snaží rekonstruovat vše, co se toho večera odehrálo. Jednotlivá fakta se skládají v celek, který však sám o sobě představuje jednu velkou hádanku. Situace i osudy postav se propadají do sebe jako nekonečně se zmenšující, a přesto stále stejné čínské krabičky v záblescích zastaveného času, aby se pak děj dal znovu do zběsilého cyklického pohybu. Kolikrát krásná míšenka povede černého psa nočními ulicemi, kolikrát bude tento nebo jiný pes rvát šaty na těle dívky v tajném divadle Modré vily? Je to detektivka, nebo spíš příběh erotického poblouznění sira Ralpha Johnsona, který opakovaně projíždí tropickým městem v zoufalé snaze opatřit si peníze na vykoupení prostitutky Lauren? Autor si v duchu “nového románu” brilantně pohrává s klasickými vyprávěcími postupy detektivní a magazínové erotické prózy, tím neodolatelněji však čtenáře vtahuje do tajemného, obtížně definovatelného děje a dává mu pocítit ošidnost reality, jak ji známe, v míře, které dosáhla jen málokterá kniha tohoto žánru.

Jsou muži stejně ohrožený živočišný druh jako panda velká? A jakých změn doznala mužská duše za uplynulé století? Takové otázky klade groteskní sága ukrajinské rodiny Berezinků, jež opouští zbídačený domov i staré jistoty pravoslaví a vydává se vstříc iluzím i kruté pravdě o životě v západní civilizaci. Pohybujeme se v prostoru a čase s jurodivým patriarchou Jefimem, jeho syny, vnuky a pravnuky a prožíváme znovu a znovu potkávání a míjení lidských osudů, tragikomických figurek i zběsilých nočních můr.

Jsou muži stejně ohrožený živočišný druh jako panda velká? A jakých změn doznala mužská duše za uplynulé století? Takové otázky klade groteskní sága ukrajinské rodiny Berezinků, jež opouští zbídačený domov i staré jistoty pravoslaví a vydává se vstříc iluzím i kruté pravdě o životě v západní civilizaci. Pohybujeme se v prostoru a čase s jurodivým patriarchou Jefimem, jeho syny, vnuky a pravnuky a prožíváme znovu a znovu potkávání a míjení lidských osudů, tragikomických figurek i zběsilých nočních můr.

Básnická sbírka.

Vladimír Šrámek je téměř pětačtyřicetiletý autor krátkých básní, končících rýmem či pointou. Někdy též nekončících rýmem ani pointou. Večer chodívá venčit psa Elišku. Při jedné takové procházce ho napadlo popustit řetěz nejen Elišce, ale i své fantazii. A dovolit jí, aby jeho první dva roky v Brně nahlédla po svém…

V románu Čandala se August Strindberg (1849–1912) inspiroval svými zážitky z pobytu na zchátralém zámku Skovlyst nedaleko Kodaně od května do září 1888, kde se stejně jako hlavní postava dostal do konfliktu se správcem zámku. Napínavý příběh vypravuje o nelítostném soupeření dvou mužů, magistra Törnera a správce zámku Jensena, které se odbývá pod slupkou zdvořilosti a přátelství, Strindberg by řekl pod maskami. Je to boj na život a na smrt, podle zásady „jestliže nezničím já tebe, zničíš ty mne“. Strindberg tuto rivalitu vystihl a popsal do těch nejintimnějších podrobností. Pojem „čandala“, který označuje nejnižší kastu v indické společnosti, převzal od Friedricha Nietzscheho. Kultivovaný a vzdělaný „nadčlověk“ Törner nakonec zvítězí nad „barbarem“ Jensenem, a to proto, že opustí morálku a jedná také „barbarsky“. Intelekt „nadčlověka“ magistra Törnera se plně projeví v závěrečné scéně při likvidaci odpůrce pomocí laterny magiky. br / Strindberg považoval Čandalu za kriminální román a podle švédského literárního vědce a kritika Ulfa Olssona pojednává Čandala také o člověku, který nedovede ovládat své vlastní impulsy, a který je proto nucen poznat, jak se „z uvolněných atomů duše pozvedává mocný hlas přírody“.

Výbor z básní polské básnířky, překladatelky, publicistky, autorky písňových textů, scénářů a divadelních her.

Kniha je v mnoha ohledech dílem průlomovým. Tím nejzjevnějším je její syntetičnost, snaha překračovat hranice mezi žánry — hudbou, divadlem, literaturou — nechávat inspirovat jeden druhým, nechávat jeden ve druhém prorůstat. Současně se zde stírá hranice mezi reflexí a původní tvorbou nebo, jinak řečeno, Kofroň dokáže interpretovat operní dílo skrze jemnou sémantickou analýzu stejně jako tím, že je „přečte jinak“, přetvoří v dílo nové a originální. A konečně i sám zde prezentuje svá původní libreta. Nad Kofroňovou knihou tak především vyvstává otázka, kde (pakliže vůbec) je hranice mezi interpretací a původním dílem. Takřka jakákoliv věta z dopisu nebo článek se může stát předmětem dalekosáhlé úvahy o budoucnosti opery stejně jako materiálem pro operu samu. Mimo jiné právě v tomto ohledu je Kofroňova kniha výjimečná a inspirativní.

Třicet sedm reflexivních básní v próze od současné české autorky. Autorka se nebojí pustit čtenáře do intimních zákoutí své duše. Touží se s nimi rozdělit o všechny své pocity vyvolané toulkami Prahou a izraelskými městy, které v ní postupně evokují vzpomínky na nejrůznější lidi a události. Jazyk, který používá, je košatý, nápaditý, plný básnických metafor. Eva Frantinová si už okruh svých čtenářů dokázala najít a touto knihou je určitě nezarmoutí.

Po útlém, („přípravném“) svazečku básní vydaných v polovině devadesátých let v edici Velárium, na sebe Děžinský (*1974) upoutal pozornost sbírkou Kašel mé milenky. Její temné akordy (se slyšitelnými Traklovskými tóny) byly vítaným kontrastem k převažujícím polohám v tehdejší mladé tvorbě. Nyní Milan Děžinský nabízí dospělejší polohu své poezie. Jeho verše jako by se šťastně dotkly jakéhosi nadosobního řádu — a to bez módních nářků nad jeho absencí. Přerůstají tak častou, pouze privátní polohu básnění. S nevídanou úporností proniká pod povrch věcí a dějů a skrze toto hledačství se dobírá i reflexe navýsost intimní sféry. Je jedním z mála mladších českých básníků, který dokáže v básni myslet a zároveň se vyvarovat planého mudrování, či zaumných toporností.

Básnická sbírka.

Kanadsko-francouzská kultura prošla v posledním půlstoletí pozoruhodným, bouřlivým vývojem snad ve všech oblastech: malířství, architektuře, filmu, divadle. Platí to i o literatuře, zejména od 60. let 20. století, pro něž se v historiografii ujalo označení „klidná revoluce“. Svébytnost kanadského Quebeku se prosadila nejen v bezprostředním severoamerickém prostředí, ale pronikla i do kulturního povědomí Francie a Evropy. Současná síla a podnětnost Quebeku se projevuje i tím, že si jej dnes za svou literární vlast zvolila řada autorů nekanadského původu: např. Brazilec Kokis, Haiťan Laferriere, Číňanka Chenová, Iráčan Kattan. Někteří autoři starší generace — Hébertová, Royová, Bessette, Blaisová, Poulin, Thériault... byli již do češtiny přeloženi. Je to však jen zlomek toho, co moderní quebecká literatura nabízí. Toto prázdné místo se pokouší částečně zaplnit Antologie současného quebeckého románu. Sestavili ji profesorka Quebecké univerzity v Montrealu Eva Le Grand a vydavatel montrealského nakladatelství XYZ Gaëtan Lévesque. Výbor představuje incipity románů jedenácti tvůrců posledních dvou desetiletí. Autoři výboru se snažili postihnout jednotlivé proudy postmoderní rozmanitosti: dějovost příběhových seriálů (Yves Beauchemin), kombinaci seriálovosti s rodinnou ságou (Victor-Lévy Beaulieu), propojení rodinné ságy s mýtem (Noël Audet), mytologický román (Aude) — i v kombinaci s erotikou (Yolande Villemairová), hledání vlastní identity v konfrontaci s kulturní či etnickou jinakostí (Louise Dupréová, Louis Hamelin). Fikce a psychologie postavy se prolínají s životní tíží (Michel Tremblay), potýkají se s fragmentárností sebe sama (Monique Proulxová), jež je krutou daní moderní době (Sergio Kokis). Uchopení sebe sama, reality i příběhu se zrcadlí v mnohoznačnosti a postmoderní proměnlivosti narativních postupů (Nicole Brossardová). Všechna díla Antologie by si zasloužila integrální překlad. Přesto i krátký vhled, jejž nabízí, dovoluje postihnout onu přínosnou jinakost, jíž se současná quebecká literatura vyznačuje.