Host strana 159 z 186

Meg Carpentierová je na dně. Už léta se marně pokouší dopsat román. Její věčně nespokojený partner k domácí pohodě také příliš nepřispívá. Když Meg dostane nabídku napsat recenzi na pseudovědeckou knihu slibující věčný život, okamžitě souhlasí. Meg se probírá teoriemi kosmologie, fyziky, tarotu, studuje kóany, novodobé teorie všeho, Nietzscheho, Baudrillarda a vzory na pletení, razí si cestu "naším tragickým vesmírem". Ptá se na vše možné. Existují nadpřirozené bytosti? Kouzla? A jak spolu souvisí impulzivní nápad zatlačit auto do řeky, loď v láhvi, tajemné zvíře volně běhající po planinách a kontroverzní autor knihy Věda věčného života? Náš tragický vesmír je inteligentní a úchvatná kniha překypující nápady, jak je pro prózy Scarlett Thomasové typické. Vypráví o tom, jak se tvoří a ničí přátelství, jak můžeme přepsat svou budoucnost a jak nám příběhy mohou zachránit život.

Jasné a kritické pojednání, založené na bezprostřední znalosti originálních textů a jejich komentářů.

Od kultivovaných lidí se očekává, že četli všechna důležitá díla světové literatury a k tomu ještě spoustu knih, které každý rok vycházejí. Jak se zachovat v těchto ošemetných situacích, kdy máme mluvit o knihách, které jsme nečetli? Pierre Bayard, autor této duchaplné a provokativní knihy, tvrdí, že je důležitější znát místo knihy v kolektivní knihovně než podrobnosti o ní. Na příkladech spisovatelů, jako jsou Graham Greene, Oscar Wilde, Michel de Montaigne nebo Umberto Eco, Bayard charakterizuje mnohé druhy „nečtení“ i různé delikátní situace, do kterých se můžeme dostat, a poté nám nabízí rady, jak z nich elegantně vybruslit. Praktická, zábavná i inspirující kniha Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli je vposledku vyznáním lásky ke knihám a hlubokým zamyšlením o tom, co pro nás četba znamená a jak nás proměňuje.

Rovněž druhý svazek edice Studie osobností brněnské lingvistiky, věnovaný pracím Zdenky Rusínové, přináší především důležité kratší stati, publikované v odborných časopisech a sbornících, které se nestaly přímým základem pro následný vznik monografií na dané téma. K nim však byl přiřazen text odlišného charakteru - je zde publikován dosud nevydaný habilitační spis s názvem Aspekty české substantivní deklinace. Příspěvek k teorii mluvnice, snažící se zodpovědět některé otázky flexe češtiny v synchronním i diachronním průřezu, a to s důrazem na systémové pojetí jednotlivých jazykových plánů a s využitím tehdy dostupného lexikálního materiálu.

Dva těžce zranění lidé byli přijati na pohotovost v nemocnici v Gotheburgu. Jedna z nich je hledaná vražedkyně Lisbeth Salanderová s kulkou v hlavě, která potřebuje okamžitou pomoc, druhá osoba je Alaxander Zalaščenko, starší muž, kterého Lisbeth napadla sekerou. Ve třetí části trilogie Millenium Lisbeth Salanderová osnuje pomstu - proti muži, který ji chtěl zabít, a což je důležitější, proti vládním institucím, které jí málem zničily život. Nic nebude tak jednoduché, jak se to jevilo ze začátku, někdo tentokrát sleduje ji. Také se musí zbavit obvinění z vraždy, které jí visí nad hlavou. Podle úspěšného vzoru minulých knih potřebuje pomoc novináře Mikaela Blomkvista. Konec přínáší pro Lisbeth šanci zbavit se tíživé minulosti a naději, že pravda a spravedlnost zvítězí.

Antologie představuje výběr textů z oblasti alternativní (auto)biografie v anglicky psaných literaturách. Texty pokrývají časové období od osmnáctého století do současnosti i geografickou rozmanitost (Spojené státy americké, Kanada, Británie, Austrálie). Naznačují formální i tematickou pestrost tvorby, která vědomě a sebereflektivně překračuje rozdíly mezi beletrií a literaturou faktu. Ukázky z angličtiny přeložili studenti překladatelského semináře na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Sborník prací uspořádaný u příležitosti šedesátých narozenin prof. Petra Karlíka.

Memoáry jednoho z nejuznávanějších švédských spisovatelů se počínají v malém zeleném domku v severním Švédsku, v provincii Västerbotten, a končí Enquistovým návratem - nejen zpět ke psaní, ale i symbolicky obratem k jinému životu. Per Olov Enquist, podobně jako August Strindberg, popisuje svůj život v er-formě. Po bezpečných dětských letech přichází neklidná dospělost, kdy Enquist tráví dlouhý čas v cizině a cestuje. Berlín, New York, Paříž, Kodaň. Díky hře Noc Tribádek se mu dostane mezinárodního věhlasu, v roce 1977 je dokonce uvedena na Broadwayi. Ale úspěch, který ho vymrštil k výšinám slávy, ho zároveň uvrhá stále hlouběji do propasti zoufalství. Obklopí ho neproniknutelná mlha a je sotva schopen napsat dopis, natožpak román. Dlouho a bezúspěšně se pokouší svým úzkostem unikat, nic se mu nedaří. Nakonec však přece jen cestu zpět k psaní najde.

Od kultivovaných lidí se očekává, že četli všechna důležitá díla světové literatury a k tomu ještě spoustu knih, které každý rok vycházejí. Jak se zachovat v těchto ošemetných situacích, kdy máme mluvit o knihách, které jsme nečetli? Pierre Bayard, autor této duchaplné a provokativní knihy, tvrdí, že je důležitější znát místo knihy v kolektivní knihovně než podrobnosti o ní. Na příkladech spisovatelů, jako jsou Graham Greene, Oscar Wilde, Michel de Montaigne nebo Umberto Eco, Bayard charakterizuje mnohé druhy „nečtení“ i různé delikátní situace, do kterých se můžeme dostat, a poté nám nabízí rady, jak z nich elegantně vybruslit. Praktická, zábavná i inspirující kniha Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli je vposledku vyznáním lásky ke knihám a hlubokým zamyšlením o tom, co pro nás četba znamená a jak nás proměňuje.

Slívova desátá. Jistý kritik o něm kdysi napsal, že je "básníkem toho, co odchází". Ano, Vít Slíva (nar. 1951), kritikou i čtenáři oceňovaný básník, také ve své poslední sbírce potvrzuje, že poezie - toť především návrat do dětství, k mrtvým již rodičům, k času, který neodvolatelně zmizel, do míst, kde si lze připomenout, co jsem všechno býval a co už nikdy nebudu. Avšak právě tato sbírka ukazuje také šíři Slívovy poezie - básník-miniaturista, který dokáže vystačit se čtyřmi slovy, i takový, který vyklene básnickou skladbu přes několik stran. Je toho moc, co tento básník umí, ale jeho umění není blazeovaně předvádivé. Je hledačem podstat a definitiv na území láska - smrt - poezie - Bůh, poutník "z rodiště do hrobu", na cestě, jejíž směr si neurčujeme jen my sami.

O českém disentu vyšla již řada knih i studií. Většinou se však jednalo o pohled historiků a v centru pozornosti stála pražská skupina chartistů. Kniha Jany Soukupové nabízí jiný pohled. Cíleně mapuje situaci disentu v Brně a na jižní Moravě a její reportáže-portréty vycházejí z auten­tických vzpomínek samotných aktérů. Příběhy disidentů vytvářejí plastický obraz moravských opozičních aktivit v době normali­zace a ukazují, že zde vyrostla řada osobností, které pak v mnoha oblastech ovlivnily i polistopadový vývoj u nás. Kniha je specifická i tím, že autorka sama byla součástí tohoto hnutí, což jí umožňuje pohlížet na jednotlivé aktéry i události zevnitř. Čtenáři se zde setkají s příběhem Jaroslava Šabaty, Petra Cibulky, Evy Trúdy Vidlařové a mnoha dalších, stejně jako se studentskými či kulturními protirežimními aktivitami, brněnskou hudební novou vlnou, Ochotnickým kroužkem i koncertem zpěvačky Nico v brněnském hospodském sálku. Příběhy jihomoravských disidentů vycházely původně jako seriál v deníku MF DNES. Čtenářský ohlas byl tak velký, že se autorka rozhodla zpracovat je do knižní podoby.

O českém disentu vyšla již řada knih i studií. Většinou se však jednalo o pohled historiků a v centru pozornosti stála pražská skupina chartistů. Kniha Jany Soukupové nabízí jiný pohled. Cíleně mapuje situaci disentu v Brně a na jižní Moravě a její reportáže-portréty vycházejí z auten­tických vzpomínek samotných aktérů. Příběhy disidentů vytvářejí plastický obraz moravských opozičních aktivit v době normali­zace a ukazují, že zde vyrostla řada osobností, které pak v mnoha oblastech ovlivnily i polistopadový vývoj u nás. Kniha je specifická i tím, že autorka sama byla součástí tohoto hnutí, což jí umožňuje pohlížet na jednotlivé aktéry i události zevnitř. Čtenáři se zde setkají s příběhem Jaroslava Šabaty, Petra Cibulky, Evy Trúdy Vidlařové a mnoha dalších, stejně jako se studentskými či kulturními protirežimními aktivitami, brněnskou hudební novou vlnou, Ochotnickým kroužkem i koncertem zpěvačky Nico v brněnském hospodském sálku. Příběhy jihomoravských disidentů vycházely původně jako seriál v deníku MF DNES. Čtenářský ohlas byl tak velký, že se autorka rozhodla zpracovat je do knižní podoby.

Ve své nové knize, která je výborem z básnických textů vznikajících během předchozích čtyř let, je Martin Reiner (ne)překvapivě civilní, uměřený ve výrazu, ale v řadě textů také velmi provokativní. Lze říci, že tak zdárně završuje pro něj podstatnou dekádu básnického přerodu, který započal sbírkou Staré a jiné časy a pokračoval knihou Pohled z kavárny v Bath. Co do množství textů je Twiggy Reinerovou nejobsáhlejší knihou a je rozdělena do čtyř bloků. První tři charakterizují především místa (a data), na kterých básnické texty vznikaly, poslední blok naopak působí svou kompaktností a atmosférou. Knihu doplňuje osmnáct fotografií zlínského fotografa Dušana Tománka. Hubená stehna Twiggy jsou pestrým a dospělým „výkazem činnosti“ básníka, který by se možná už raději věnoval próze, ale kterého si poezie přesto čas od času povolá k raportu.

Ve své nové knize, která je výborem z básnických textů vznikajících během předchozích čtyř let, je Martin Reiner (ne)překvapivě civilní, uměřený ve výrazu, ale v řadě textů také velmi provokativní. Lze říci, že tak zdárně završuje pro něj podstatnou dekádu básnického přerodu, který započal sbírkou Staré a jiné časy a pokračoval knihou Pohled z kavárny v Bath. Co do množství textů je Twiggy Reinerovou nejobsáhlejší knihou a je rozdělena do čtyř bloků. První tři charakterizují především místa (a data), na kterých básnické texty vznikaly, poslední blok naopak působí svou kompaktností a atmosférou. Knihu doplňuje osmnáct fotografií zlínského fotografa Dušana Tománka. Hubená stehna Twiggy jsou pestrým a dospělým „výkazem činnosti“ básníka, který by se možná už raději věnoval próze, ale kterého si poezie přesto čas od času povolá k raportu.

Vzpomínky na letní prázdniny u babičky jsou plné magického třpytu, povídání tet jim přidává nádech tajemství. Katharina Hagenaová vypráví o osudech tří generací žen v jedné rodině. Chuť jablečných jadérek je pohnutý román o vzpomínání a zapomínání, psaný s nádherným humorem i moudrostí. Po Berthině smrti zdědí Iris její dům. Ocitne se tak znovu po mnoha letech ve starém domě své babičky, kde si kdysi jako malá o letních prázdninách hrávala se svou sestřenicí. Prochází se pokoji a zahradou a ocitá se ve světě, který nepodléhá běhu času, ve světě, kde se červený rybíz přes noc mění v bílý a připravuje se z něj marmeláda slz, kde stromy kvetou dvakrát do roka, vesnice mizí a ženám od prstů srší jiskřičky. Ale dům je zanedbaný a zahrada zarostlá bodláčím. Iris se probírá vzpomínkami na věci dávno zapomenuté: Co opravdu dělal její dědeček, než odešel do války? Do koho byly zamilované Berthiny sestry? Kdo rád jedl jablka i s jadérky? Pak si vzpomene na sestřenici Rosemarii a na noc, kdy se jí stala ta nehoda. Co vlastně dělala Rosemarie na střeše skleníku? Chtěla snad Iris něco říci?

Vzpomínky na letní prázdniny u babičky jsou plné magického třpytu, povídání tet jim přidává nádech tajemství. Katharina Hagenaová vypráví o osudech tří generací žen v jedné rodině. Chuť jablečných jadérek je pohnutý román o vzpomínání a zapomínání, psaný s nádherným humorem i moudrostí. Po Berthině smrti zdědí Iris její dům. Ocitne se tak znovu po mnoha letech ve starém domě své babičky, kde si kdysi jako malá o letních prázdninách hrávala se svou sestřenicí. Prochází se pokoji a zahradou a ocitá se ve světě, který nepodléhá běhu času, ve světě, kde se červený rybíz přes noc mění v bílý a připravuje se z něj marmeláda slz, kde stromy kvetou dvakrát do roka, vesnice mizí a ženám od prstů srší jiskřičky. Ale dům je zanedbaný a zahrada zarostlá bodláčím. Iris se probírá vzpomínkami na věci dávno zapomenuté: Co opravdu dělal její dědeček, než odešel do války? Do koho byly zamilované Berthiny sestry? Kdo rád jedl jablka i s jadérky? Pak si vzpomene na sestřenici Rosemarii a na noc, kdy se jí stala ta nehoda. Co vlastně dělala Rosemarie na střeše skleníku? Chtěla snad Iris něco říci?