Host strana 165 z 186

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Profesor Dušan Šlosar je výrazná brněnská osobnost, která vychovala několik generací bohemistů a za nechala nesmazatelnou stopu v oblasti historického vývoje jazyka a dialektologie. Nadto mu není cizí přemítání o jazyce způsobem přístupným pro širší publikum: napsal tři popularizační knihy, které se setkaly s velmi vřelým ohlasem. Téměř celým svým odborným životem je spjat s brněnskou filozofickou fakultou. Rozhovor, který s ním vedou dva jeho bývalí žáci, se drží životopisné linie: dětství ve Staříči a sousedním Sviadnově u Frýdku-Místku, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, brněnská fakulta v 60. letech, srpnová invaze v Brně, normalizace, listopad 1989 a to, co přišlo po něm. Závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a jazykové kultury, zejména té současné. Dušan Šlosar se v rozhovoru ukazuje jako osobnost všestranných zájmů, jasných a neuhýbavých názorů a velmi plastické paměti, která je schopna vynést na světlo dávno zapomenuté lidi i události. Kniha je vybavena bohatým doprovodným materiálem (fotografie, kopie zajímavých dokumentů ad.), soupisem hlavních prací Dušana Šlosara a životopisným kalendáriem.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Publikace vychází z vůbec prvního reprezentativního průzkumu čtenářů a čtení v české populaci, který v roce 2007 organizovala Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Východiskem jsou statistická data o tom, kolik knih čteme (během roku),

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Kniha Příběh a diskurs vyšla poprvé v roce 1978. Autor se v ní pokusil zmapovat a s přihlédnutím k americké tradici (Wayne Booth, Dorrit Cohnová aj.) tvůrčím způsobem rozvinout dosavadní produkci francouzského literárněvědného strukturalismu. Ačkoli v centru Chatmanovy pozornosti zůstává literatura, jeho cílem je předložit teorii fikčního narativu platnou napříč médii. Odtud pravidelné exkursy do oblasti filmu a v úvodní části knihy také pasáže věnované komiksu a výtvarnému umění. Určující pro Chatmanovo uvažování je přitom vztah dvou základních složek narativu — příběhu a diskursu —, jejichž interakce generuje význam narativního díla. Během uplynulých třiceti let se práce Příběh a diskurs stala v USA i jinde základní naratologickou příručkou a podstatným způsobem formovala naratologická zkoumání na amerických univerzitách. Její trvající popularitu, za niž vděčí také jasnosti a srozumitelnosti autorova výkladu, dokládá fakt, že byla od konce sedmdesátých let přeložena již do pěti jazyků.

Monografie Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma je určena klasickým filologům, romanistům, indoevropeistům, historikům a archeologům antiky a všem zájemcům o tyto obory, zvláště pak studentům. Shrnuje současný stav historického, lingvistického a speciálně epigrafického bádání o antické Itálii v prvním tisíciletí př. Kr. Seznamuje čtenáře s původem alfabetického písma ve Středomoří, s jeho cestou na Apeninský poloostrov zprostředkovanou Řeky k Etruskům a jejich prostřednictvím pak k ostatním národům v severní a centrální Itálii a nezávisle k Mesapům v jižní Itálii. Na četných příkladech komentovaných archaických nápisů představuje rané obyvatele Říma a jeho okolí i další příbuzné z italické větve indoevropské jazykové rodiny, například Venety, Falisky, Umbry, Jihopikény, Volsky, Osky aj., ale též keltské Leponty a předalpské Galy. Bohatá obrazová příloha seznamuje čtenáře se stěžejními nápisnými památkami těchto národů. Opomenuty však nezůstaly ani populace jasně či pravděpodobně neindoevropské, mj. Punové, Etruskové, Rétové, Kamunové. Své místo v knize našly i komunity s minimální epigrafickou tradicí či zcela bez ní - v případě Ligurů, Ausonů nebo předřeckého a předřímského obyvatelstva Sicílie, Sardinie a Korsiky publikace nabízí podrobný rozbor zpráv antických autorů, které se jich týkají. Monografii uzavírá nástin srovnávací gramatiky italických jazyků a základní argumenty o možnosti zařadit mesapštinu mezi tzv. helénské jazyky. Bibliografie za každou kapitolou přináší průřezovou informaci o vývoji i současném stavu bádání.

Na jaře roku 2003 bylo v Havaně uneseno několik lodí, které měly režimem pronásledované kubánské rodiny odvézt do exilu ve Spojených státech. Castrova vláda toho využila a zahájila rozsáhlé zatýkání odpůrců revoluce. Mladý manželský pár, který rovněž plán

Na tapiserii z Bayeux chybějí tři metry plátna zachycující poslední chvíle vpádu Viléma Dobyvatele do Anglie. Kdy zmizely a co zobrazují? Historikové se utápějí v domněnkách. Mladá kurátorka Pénélope Breuilová, nadšená egyptoložka, se v Muzeu tapiserie v

Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: více než sto odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti. Autoři na pozadí těchto událostí vykreslují otřesné a těžko uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, kteří najednou zjišťují, že jsou určeni k likvidaci.

Bogdan Trojak byl až dosud jedním z čelných představitelů básnické generace 90. let. Získal řadu literárních ocenění, ale právě když se ocitl na vrcholu tvůrčích sil, odjel do vesnice Bořetice pěstovat víno. Teď se však ukázalo, že v ústraní také prověřoval na první pohled fantaskní teorii: Je v Brně metro? Jeho povídkový cyklus přináší svérázné příběhy z prostředí brněnské básnické „bohémy" 90. let. Trojakovo alter ego - poeta Kojál - zažívá nejrůznější bizarní příhody s kumpány z hospod a brněnského podzemí, ale i umělecké smetánky. A i když jsou některé historky stěží uvěřitelné, víme, že skutečná realita byla mnohem horší.

Tato monografie se zabývá životem a dílem česko-amerického filmového režiséra Ivana Passera (nar. 10. července 1933 v Praze), jednoho z osobitých solitérů filmového průmyslu. Passer náleží k legendární generaci české nové vlny šedesátých let. Působil jako nejbližší spolupracovník Miloše Formana na všech jeho českých filmech a samostatně debutoval outsiderskou tragikomedií Intimní osvětlení (1965), klasickým dílem nejen české kinematografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do USA. V zahraničí natočil dalších patnáct filmů.

Je to procházka pamětí, nebo jen sladké přemítání? A záleží na tom? Každý svojí rybičkou si může rozříznout zažloutlou obálku, která ukrývá „volňáska do dětství“. Bude to, jako byste se ze zářivého snu probudili do ještě krásnějších dní uhelných prázdnin.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja