Host strana 165 z 185

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Jen u málokterého našeho současného básníka, a tím méně v plejádě autorů nejmladší generace, najdeme tolik přirozeného citu pro to, čemu se říká „historická paměť“. Detailem postihnout celek – tomu se Radek Malý učil od své první sbírky, dnes už lze mluvit o zjevném mistrovství. A ještě jeden příznak determinuje Malého niterný svět – halasně sice nevytrubované, ale všudypřítomné vědomí až zarputilé solitérní nezařaditelnosti do stáda vyznavačů konzumentských pahodnot, vymezování linie odporu vůči těm, kdož zmáhají jezy a peřeje svých životů bez skrupulí – a bez paměti. Cit pro esence lidské bídy a nezaviněné utrpení… Radek Malý naznačuje smysl takového vnímání jako pro sebe jedinou možnou cestu v éře falešných proroků, mediálních lží, pozlátkových reklam a bulvárních blábolů. Dost důvodů pro to mu vstřícně přitakat.

Je to procházka pamětí, nebo jen sladké přemítání? A záleží na tom? Každý svojí rybičkou si může rozříznout zažloutlou obálku, která ukrývá „volňáska do dětství“. Bude to, jako byste se ze zářivého snu probudili do ještě krásnějších dní uhelných prázdnin.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Na jaře roku 2003 bylo v Havaně uneseno několik lodí, které měly režimem pronásledované kubánské rodiny odvézt do exilu ve Spojených státech. Castrova vláda toho využila a zahájila rozsáhlé zatýkání odpůrců revoluce. Mladý manželský pár, který rovněž plán

Na tapiserii z Bayeux chybějí tři metry plátna zachycující poslední chvíle vpádu Viléma Dobyvatele do Anglie. Kdy zmizely a co zobrazují? Historikové se utápějí v domněnkách. Mladá kurátorka Pénélope Breuilová, nadšená egyptoložka, se v Muzeu tapiserie v

Profesor Dušan Šlosar je výrazná brněnská osobnost, která vychovala několik generací bohemistů a za nechala nesmazatelnou stopu v oblasti historického vývoje jazyka a dialektologie. Nadto mu není cizí přemítání o jazyce způsobem přístupným pro širší publikum: napsal tři popularizační knihy, které se setkaly s velmi vřelým ohlasem. Téměř celým svým odborným životem je spjat s brněnskou filozofickou fakultou. Rozhovor, který s ním vedou dva jeho bývalí žáci, se drží životopisné linie: dětství ve Staříči a sousedním Sviadnově u Frýdku-Místku, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, brněnská fakulta v 60. letech, srpnová invaze v Brně, normalizace, listopad 1989 a to, co přišlo po něm. Závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a jazykové kultury, zejména té současné. Dušan Šlosar se v rozhovoru ukazuje jako osobnost všestranných zájmů, jasných a neuhýbavých názorů a velmi plastické paměti, která je schopna vynést na světlo dávno zapomenuté lidi i události. Kniha je vybavena bohatým doprovodným materiálem (fotografie, kopie zajímavých dokumentů ad.), soupisem hlavních prací Dušana Šlosara a životopisným kalendáriem.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Kniha o Petru Léblovi 19651999, na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.

Profesor Dušan Šlosar je výrazná brněnská osobnost, která vychovala několik generací bohemistů a za nechala nesmazatelnou stopu v oblasti historického vývoje jazyka a dialektologie. Nadto mu není cizí přemítání o jazyce způsobem přístupným pro širší publikum: napsal tři popularizační knihy, které se setkaly s velmi vřelým ohlasem. Téměř celým svým odborným životem je spjat s brněnskou filozofickou fakultou. Rozhovor, který s ním vedou dva jeho bývalí žáci, se drží životopisné linie: dětství ve Staříči a sousedním Sviadnově u Frýdku-Místku, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, brněnská fakulta v 60. letech, srpnová invaze v Brně, normalizace, listopad 1989 a to, co přišlo po něm. Závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a jazykové kultury, zejména té současné. Dušan Šlosar se v rozhovoru ukazuje jako osobnost všestranných zájmů, jasných a neuhýbavých názorů a velmi plastické paměti, která je schopna vynést na světlo dávno zapomenuté lidi i události. Kniha je vybavena bohatým doprovodným materiálem (fotografie, kopie zajímavých dokumentů ad.), soupisem hlavních prací Dušana Šlosara a životopisným kalendáriem.

Kniha Smysl konců (1967) se zabývá „fikcemi“, jejich fungováním a vznikem, přičemž tento termín je používán velice široce: od textů biblických, přes tragédii, román až po vědecké teorie a politické názory. Autor si všímá především utváření těchto fikcí ve vztahu k lidskému nahlížení konečnosti a času vůbec, tedy ve vztahu k lidské potřebě dávat chaotickému světu tvar. Podle Franka Kermoda je základní „jednotkou“ takové struktury vztah mezi počátkem a koncem. Fikci tedy autor chápe nikoli jako to, co je „jiné“ než naše běžná zkušenost, ale jako to, co pohání a podněcuje naši zvídavost. Kniha je dodnes podnětná mimo jiné v tom, že i bez mohutného teoretického pojmového aparátu přináší zásadní vhled do povahy zkoumaného předmětu, což vynikne zvláště při jejím srovnání s naratologií, která se v době jejího publikování začala mocně rozvíjet především ve Francii.

Tomáš Kubíček (1966) se naratologii, tj. bádání o struktuře a mechanismech vyprávění, věnuje již léta. Za tu dobu publikoval řadu podnětných studií a překládal či redigoval překlady podstatných naratologických prací z kontextu soudobého uvažování o vyprávění. Po knize Vyprávět příběh: Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery (Host 2001), v níž usiloval o přenesení ucelené naratologické metodologie a terminologie do českého prostředí, se nyní vydal cestou teoretické monografie, zaměřené na téma vypravěče a aktu vyprávění. V hutných, ale nezkreslujících výkladech nám zprostředkovává základní teorie a teoretiky vyprávění, kteří se s touto komplikovanou kategorií ve 20. století pokoušeli vypořádat. Analýza vývojového chápání pojmu vypravěč přitom v knize plynule přechází do oblasti zvažování příbuzných relevantních kategorií, které ovlivňují čtenářské rozumění vyprávění a skrývají se za centrální otázkou této rozsáhlé studie: Jak je generován význam?

S. T. Quincy (*1984), český a latinský postmoderní spisovatel, se v Insidě zaměřuje na formální stránku textu s cílem zprostředkovat čtenáři co nejplnější informaci a podvést ho. Je tisíc plošin tohoto textu ilustrací ke hře francouzského filozofa, nebo perského prince? Číňan, kterého chtiví, neteční a vymódění pasáci z Východu i Západu dávno odepsali, se zamýšlí nad Quincyho pracemi: "Svrchované — toť unikající. Unikajcí — toť vzdalující se. Vzdalující se — toť vracející se."