Host strana 53 z 185

Podmanivé prózy z Gruzie Šedé, rozpadající se panelákové sídliště na periferii gruzínského hlavního města Tbilisi. Osamělý vypravěč, který po večerech vyučuje češtinu na univerzitě. V dalším ze svých dobrovolných exilů, v dalším nesrozumitelném světě. Utíká do hor, k moři; do jiných cizin, do vzpomínek. A čím dál tím častěji i na místa, kde kdysi žil a odkud uprchl: na Moravu, do Čech. Při svém bloudění potkává lidi, v jejichž osudech — ač na první pohled zcela odlišných — se zrcadlí jeho vlastní nejistoty, traumata, velké tužby a drobné radosti. Za svůj debut Pálenka získal Matěj Hořava před několika lety Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Prózy z Banátu tehdy uhranuly čtenáře, kteří od literatury očekávají víc než jen oddych. Pálenka je jednou z těch vzácných knih, o nichž se říká, že mají duši. Tato duše se nyní přerodila do Mezipřistání. Poetický Banát nahradila Gruzie plná kontrastů, širokodechý Dunaj se vlil do Černého moře, ale vypravěčovo vidění světa a schopnost zachytit střídu dní zůstaly nezměněny; naopak jako by se ještě zpřesnily. Mezipřistání představuje knihu, jaká se neobjevuje každý rok.

Díky téhle knížce procestuješ skutečná místa starověkého Egypta, nahlédneš do každodenního života tehdejších Egypťanů — od otroků až po faraony — a na vlastní kůži zažiješ velké okamžiky egyptských dějin zachycené do nejmenšího detailu. Seznámíš se s Tutanchamonem, který se stal králem už jako malý chlapec, i s jeho hrobkou plnou neuvěřitelných pokladů. Spolu s Kleopatrou se zúčastníš bitvy proti římskému vojevůdci. A zjistíš, jak a proč se dělaly mumie. Projdi s lupou stránku za stránkou a na každé dvoustraně zkus najít deset popsaných předmětů či postav. Objevíš zde tolik pokladů, až tě z toho bude přecházet zrak. Tak na co ještě čekáš? Odhal tajemství starého Egypta dřív, než tě předběhnou vykradači hrobek!

Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny. Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor, který vznikal od půlky března do začátku června 2020. Koronavirus a karanténa ale nejsou v žádném případě prvoplánovými tématy textů. Povídky ukazují současného člověka v situaci, kterou dosud nepoznal a která jej nutí bilancovat a odhalit, co doposud skrýval i sám před sebou. Rodina prchající v panice z města k příbuzným na chatu, osamělý muž zabarikádovaný v panelákovém bytě, Václav podezřívající svoji ženu z nevěry nebo výčitkami pronásledovaný Tomáš chystající se ukončit milostný poměr. A pak jsou tu vzpomínky, které nenadále obydlují všechny kouty neznámého domova, návraty do dětství, k rodičům, k prvním láskám a ke všem těm zaprášeným životním plánům ukrytým v regálech nepaměti. A nakonec otázka, jak se po těch sto dnech vrátit zpátky do reality.

Když chlapectví zmizí příliš rychle… Vzduchem se nesla vůně sena, klubovna byla jejich domovem a čas chlapectví se zdál být věčný. Aspoň tak to vypadalo na začátku parného léta toho roku, kdy Šíma potkal Vojtu a Tobiáše a společně zosnovali pomstu na nenáviděném starém Habešovi, který jim už dlouho škodil. Co na tom, že pivo bylo zvětralé a cigaret i dívek pomálu. Všechno vypadalo ideálně; tedy až do okamžiku, než je Tobiáš seznámil s novou partou, vedenou patnáctiletým Pavlem Neumannem, zvaným Péčko. Od té chvíle jako by dosud neohrožení kamarádi uchopili všechny výsady dospívání za špatný konec. Nikdo z nich ale netušil, jaké následky to může mít. A jak závratnou rychlostí jim život sebere dětství, aby je navždy proměnil v muže.

Spojenci v Normandii, v protektorátu tma Německo stále okupuje většinu kontinentální Evropy. Třetí říše vede totální válku a nepřestává vyvolávat temné běsy. Poslední měsíce druhé světové války a protektorátu jsou dobou zrychleného času, shluku dramatických dějů a rozuzlením řady příběhů. Někteří na sklonku války vysílením umírají, jiní si v obklíčení nepřátel berou život, další zbaběle utíkají. Čtyři dokumentární povídky vyprávějí čtyři české příběhy. Osudy neokázalých hrdinů, ale také jejich pronásledovatelů, trýznitelů a vrahů. První líčí příběh zatčení, plahočení se po koncentračních táborech a smrti malíře a spisovatele Josefa Čapka. Druhá povídka přibližuje dramatickou životní cestu československého parašutisty Vladimíra Hauptvogela, vysazeného do protektorátní jámy lvové v rámci paraskupiny CHALK o Velikonocích 1944. Doplňuje ji krátká povídka popisující poslední měsíce života poručíka Josefa Šandery, umírajícího šedesát dní v nemocnici, poté co se obklíčen gestapem pokusil spáchat sebevraždu. Aktérkou posledního příběhu je Josefina Napravilová, žena, která po válce hledala po Evropě lidické děti. Knihu doprovází množství archivních fotografií, často dosud nepublikovaných.

Jmenuji se Saša Saveljev. Chodím do druhé třídy a bydlím u babičky a dědečka. Maminka mě vyměnila za zakrslou pijavici a pověsila mě jako závaží na krk babičce. Tak jí na něm už od čtyř let visím. O příběhu osmiletého Saši a jeho babičky se často hovoří jako o jedné z nejvtipnějších knih, jaké kdy byly napsány. Kritici jej srovnávají s Forrestem Gumpem nebo se Spolčením hlupců, dramatický tón některých pasáží zároveň připomíná Charlese Dickense a F. M. Dostojevského. Za úspěchem Sanajevova díla zřejmě stojí právě neotřelá kombinace humoru a dramatických událostí. Příběh je částečně autobiografický, autor skutečně prožil část dětství u babičky a nesměl se přestěhovat k matce. Sanajev detailně rozebírá povahy jednotlivých členů domácnosti, přičemž je popisuje tak, jak je vnímal coby osmiletý chlapec.

Co všechno udrží člověka při životě… Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva. Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí vlákna přepáleného cukru. Třicátá léta dvacátého století v malém městečku Holašovice jsou sladká. Teprve během německé okupace začne Zuzana dospívat. Bolestně vrůstá do dějin a dějiny se vpisují do ní. Protože má židovský původ, je její osud předem daný. Transport. Koncentrák. Zuzanini přátelé Hanuš a Jan zůstávají v Holašovicích. Jejich cesty se však rozcházejí. Po skončení války se Zuzana vrací z koncentračního tábora, ztráty jsou ale větší, než čekala. Dokáže po všem, co prožila, ještě milovat? A má vůbec na výběr?

Každá apokalypsa potřebuje svoje krysy. Příběhy většinou nezačínají koncem světa. Jenže na Leru nastává konec světa každých sedm dní, když se jím proženou magické bouře, které srovnají se zemí vše, co se nachází mimo ochranné bariéry. Když totiž srazíte z nebes bohy, musíte počítat s následky. Bohové padli před osmdesáti lety. A jejich pád zanechal Ler zjizvený a z větší části neobyvatelný. Magií kontaminovaná půda, mutace nebo absence povrchové vody nejsou ničím neobvyklým. Mimo města může i jeden špatně nabitý bateriový článek znamenat předěl mezi životem a smrtí. Ne všichni se s tím ale dokázali smířit, a tak hledají způsoby, jak přelstít přírodní i lidské zákony — jako krysy si hledají skulinky, ve kterých můžou přežívat. Jenže co když si někteří lidé začnou uvědomovat, že mezi přežíváním a žitím je propastný rozdíl? A co teprve když si to uvědomí i sami bohové…

Thriller z alternativní historie světa plného Teslových vynálezů Píše se rok 1936. Ulicemi New Yorku se míhají světla elektromobilů a vysoko nad úrovní vozovky sviští vlaky nadzemní magnetické dráhy. Na střechách hučí transformátory a plazmové kanály zásobují město energií. Mladý reportér Jamie Collins je proti své vůli zatažen do vyšetřování, které začíná v hotelovém pokoji číslo 3327. Z tohoto apartmá totiž zmizel světoznámý vynálezce a vizionář Nikola Tesla. Místo něj leží na podlaze tři spálená těla. Netrvá dlouho, než Collinsovi dojde, že i jemu hrozí nebezpečí. Společně se svéráznou a emancipovanou Lilly Kolbenovou přichází na to, že případ je složitější, než se zpočátku zdálo. A mohlo by být ještě hůř — pokud se posledního Teslova vynálezu zmocní tajuplný nepřítel.

Oblíbený spisovatel v novém světle Život Oty Pavla je ztělesněním osudu obyvatele střední Evropy ve dvacátém století, příkladem toho, jak velké události určují lidský osud, aniž by na ně člověk měl jakýkoli vliv. Otovi Pavlovi nejvíce záleželo na tom, aby se stal spisovatelem. To se mu podařilo. A přestože se nedočkal slávy ani bohatství, zapsal se do velké tradice středoevropské židovské literatury, jejímiž vrcholnými představiteli byli Franz Kafka, Egon Erwin Kisch nebo Max Brod. Přitom však zůstal spisovatelem skrznaskrz českým. Polský publicista Aleksander Kaczorowski napsal košatý rodinný příběh. Živým reportážním stylem popisuje nejen rodinné zázemí a Pavlův vztah k otci, ale přibližuje také třeba názory obou na komunismus. V kombinaci s téměř románovým líčením míst důležitých pro Pavla i jeho prózy (například slavnou Smrt krásných srnců) tak lze Kaczorowského knihu číst i jako intimní ságu dvacátého století.

I Čechoslováci budovali socialistický ráj. A i oni byli vyhnáni. Sovětský svaz byl v roce 1921 kvůli válce a divoké kolektivizaci ekonomicky v koncích. Přišel proto se záchrannými opatřeními: kromě uvolnění přísně řízeného hospodářství požádal komunisty celého světa o pomoc. A to nejen finanční — každý soudruh mohl přijet, budovat zemědělství, průmyslové podniky a s nimi i socialistický sen. V březnu 1925 tak odjíždí i první z několika výprav československého družstva Interhelpo. Povětšinou to jsou sedláci a drobní řemeslníci (ale třeba i malý Alexander Dubček) a jedou do Kyrgýzie, kterou jim komunističtí agitátoři líčili jako zemi zaslíbenou. O to větší je jejich překvapení, když dorazí do polopouště, kde končí koleje. Tím však jejich tragický příběh pouze začíná. Vybudovat podniky a továrny se sice podařilo, ale jen málokterý z osadníků, kteří byli nakonec vyhnáni a perzekvováni, by to označil za splněný sen…

Trojí návrat Velké Sovy Po čtyřech románech se oblíbená vyšetřovatelka Marie Výrová vrací v souboru obsahujícím tři rozsáhlejší povídky. Po odchodu od policie Marie přijala nabídku přednášet na olomoucké univerzitě praktickou kriminologii. Avšak ani poklidná akademická dráha ji neuchrání před kontaktem se zločinem; znovu tak musí spojit síly s bývalými kolegy při vyšetřováních, která se jí osobně dotýkají. V povídce „Před potopou“ se Marie na popud své studentky Lucie vrátí k devatenáct let staré dopravní nehodě, která možná nehodou nebyla. Zájem o dávno uzavřený případ spustí sled dramatických událostí, při nichž jde jí i Lucii o život. V příběhu „Životní dílo akademika Plíška“ se musí vyrovnat se smrtí přítele zavražděného za okolností, jež silně připomínají klasickou „záhadu zamčeného pokoje“. A titulní povídka „Nejhorší obavy“ zastihne Marii v Jeseníkách, kde si původně plánovala koupit chatu. Namísto toho se zapojí do případu, jehož aktéry jsou zdejší sukničkář a podnikatel, nevěrná manželka lázeňského doktora a svobodná matka — to vše v čase vyhrocené kampaně před volbami starosty. Čtenář tu najde všechno, díky čemu se autorovy romány těší oblibě: sympatickou postavu „Velké Sovy“, napínavé pátrání, věrohodné postavy, zajímavé prostředí, ale i aktuální společenské otázky.

Jak se norský komik pokusil stát se milovníkem hor Are Kalvo vyrostl přímo uprostřed pohlednicové krajiny severozápadního Norska, na statku pod horami, za kterými lidé cestují přes půl planety. Do přírody ho to přesto nikdy netáhlo. Ovšem před pár lety mu hory začaly přebírat kamarády, až si jednoho dne uvědomil, že všichni jeho známí mají na sociálních sítích aspoň jednu fotku hor. Začal nad tím přemýšlet. Co na té přírodě všichni mají? Ze zvědavosti se proto vydal do hor zjistit, co žene lidi k tomu, aby se ve volném čase vzdávali městských radovánek, investovali nehorázné peníze do turistického vybavení, trmáceli se osm hodin v dešti a mlze a večery trávili v páchnoucím funkčním prádle ve společnosti stejně zavánějících milovníků přírody na chatách s prapodivnými jmény jako Komáří domov, U Ošklivce, Vraní hnízdo nebo Kočičí řiť. --------- Kalvo až k popukání zábavně líčí své zážitky v přírodě… Bezpochyby nejlepší kniha, jakou kdy napsal nejvtipnější Nor současnosti. – Aftenposten Nejradši se vydávám na místa, kde jsou lidé. A ještě lépe číšníci. Are Kalvo (nar. 1969) je přední norský komik a satirik, který se už přes dvacet let věnuje žánru stand-up comedy. Je rovněž autorem muzikálů, revue, opery a jedenácti knih na různá témata, jako jsou náboženství, politika, fotbal nebo trávení volného času. Díky tomu si získal široké publikum i spoustu chvály, dostal mnoho cen a někdy trochu kartáč. Často píše o tématech, o kterých toho moc neví. Teď píše poprvé o něčem, čemu nerozumí vůbec. Je patrně jediným člověkem na světě, který se nechal vyfotografovat na proslulém skalním masivu Preikestolen a nevztahoval přitom ruce k nebi.

Jak se komik proti své vůli pokusil o lásku k přírodě Are Kalvř vyrostl přímo uprostřed pohlednicové krajiny severozápadního Norska, obklopený fjordy a horami, za kterými lidé cestují přes půl planety. Jeho to ovšem do přírody nikdy netáhlo. Jenže před pár lety mu hory začaly přebírat přátele — jednoho dne si totiž uvědomil, že na Facebooku nemá jediného přítele, který by nesdílel svou fotku na horách. Začalo mu to vrtat hlavou. Že by se celou dobu mýlil? Ze strachu, že o něco přichází, se vydá do hor zjistit, co žene lidi k tomu, aby se ve volném čase vzdali městských radovánek, investovali nehorázné peníze do turistického vybavení, trmáceli se osm hodin v dešti a mlze a večery trávili v páchnoucím funkčním prádle ve společnosti stejně zapálených jedinců na chatách s prapodivnými jmény jako Komáří domov, U Ošklivce, Vraní chýše nebo Kočičárna.

Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu. 

Jet do Afriky a poznat tamní přírodu, to je sen kdejakého kluka. Ne každý ale v sobě později najde sílu na to, aby takový dětský sen skutečně prožil. Tohle je příběh snu, který se opravdu stal. Začíná pod horou Libín a v sedle kola. Čím vším se jeho hlavní hrdina na své cestě stal? Jaké lidi potkal? Co zažil v písku a větru uprostřed saharských dun? Proč s sebou vezl násadu od krumpáče? Potkal v pralese vysněného slona? A co zjistil o tmě, které se odjakživa bál? Vydejte se s ním na cestu přes hory, pouště, savany i tropické lesy. Jmenuji se Tadeáš Šíma, je mi 27 let a pocházím z jihočeských Prachatic. V roce 2016 jsem vyrazil poprvé do Afriky na kole. Z rodného města jsem došlapal až do marockého Rabatu, kde mě přepadla skupina mladých banditů, kteří mě připravili o kolo i elán pokračovat cestě. Má paličatost však zvítězila a já se o rok později na cestu vydal znovu. Z marockého přístavního města Tanger jsem podél západního pobřeží došlapal až do Kapského Města. Celá cesta trvala 7 měsíců a byla dlouhá 13 000 kilometrů. Což je asi 650 Třešňáků. 1 Třešňák = 20 km (pozn. autora)