Host strana 54 z 185

Každá apokalypsa potřebuje svoje krysy. Příběhy většinou nezačínají koncem světa. Jenže na Leru nastává konec světa každých sedm dní, když se jím proženou magické bouře, které srovnají se zemí vše, co se nachází mimo ochranné bariéry. Když totiž srazíte z nebes bohy, musíte počítat s následky. Bohové padli před osmdesáti lety. A jejich pád zanechal Ler zjizvený a z větší části neobyvatelný. Magií kontaminovaná půda, mutace nebo absence povrchové vody nejsou ničím neobvyklým. Mimo města může i jeden špatně nabitý bateriový článek znamenat předěl mezi životem a smrtí. Ne všichni se s tím ale dokázali smířit, a tak hledají způsoby, jak přelstít přírodní i lidské zákony — jako krysy si hledají skulinky, ve kterých můžou přežívat. Jenže co když si někteří lidé začnou uvědomovat, že mezi přežíváním a žitím je propastný rozdíl? A co teprve když si to uvědomí i sami bohové…

Oblíbený spisovatel v novém světle Život Oty Pavla je ztělesněním osudu obyvatele střední Evropy ve dvacátém století, příkladem toho, jak velké události určují lidský osud, aniž by na ně člověk měl jakýkoli vliv. Otovi Pavlovi nejvíce záleželo na tom, aby se stal spisovatelem. To se mu podařilo. A přestože se nedočkal slávy ani bohatství, zapsal se do velké tradice středoevropské židovské literatury, jejímiž vrcholnými představiteli byli Franz Kafka, Egon Erwin Kisch nebo Max Brod. Přitom však zůstal spisovatelem skrznaskrz českým. Polský publicista Aleksander Kaczorowski napsal košatý rodinný příběh. Živým reportážním stylem popisuje nejen rodinné zázemí a Pavlův vztah k otci, ale přibližuje také třeba názory obou na komunismus. V kombinaci s téměř románovým líčením míst důležitých pro Pavla i jeho prózy (například slavnou Smrt krásných srnců) tak lze Kaczorowského knihu číst i jako intimní ságu dvacátého století.

I Čechoslováci budovali socialistický ráj. A i oni byli vyhnáni. Sovětský svaz byl v roce 1921 kvůli válce a divoké kolektivizaci ekonomicky v koncích. Přišel proto se záchrannými opatřeními: kromě uvolnění přísně řízeného hospodářství požádal komunisty celého světa o pomoc. A to nejen finanční — každý soudruh mohl přijet, budovat zemědělství, průmyslové podniky a s nimi i socialistický sen. V březnu 1925 tak odjíždí i první z několika výprav československého družstva Interhelpo. Povětšinou to jsou sedláci a drobní řemeslníci (ale třeba i malý Alexander Dubček) a jedou do Kyrgýzie, kterou jim komunističtí agitátoři líčili jako zemi zaslíbenou. O to větší je jejich překvapení, když dorazí do polopouště, kde končí koleje. Tím však jejich tragický příběh pouze začíná. Vybudovat podniky a továrny se sice podařilo, ale jen málokterý z osadníků, kteří byli nakonec vyhnáni a perzekvováni, by to označil za splněný sen…

Thriller z alternativní historie světa plného Teslových vynálezů Píše se rok 1936. Ulicemi New Yorku se míhají světla elektromobilů a vysoko nad úrovní vozovky sviští vlaky nadzemní magnetické dráhy. Na střechách hučí transformátory a plazmové kanály zásobují město energií. Mladý reportér Jamie Collins je proti své vůli zatažen do vyšetřování, které začíná v hotelovém pokoji číslo 3327. Z tohoto apartmá totiž zmizel světoznámý vynálezce a vizionář Nikola Tesla. Místo něj leží na podlaze tři spálená těla. Netrvá dlouho, než Collinsovi dojde, že i jemu hrozí nebezpečí. Společně se svéráznou a emancipovanou Lilly Kolbenovou přichází na to, že případ je složitější, než se zpočátku zdálo. A mohlo by být ještě hůř — pokud se posledního Teslova vynálezu zmocní tajuplný nepřítel.

Trojí návrat Velké Sovy Po čtyřech románech se oblíbená vyšetřovatelka Marie Výrová vrací v souboru obsahujícím tři rozsáhlejší povídky. Po odchodu od policie Marie přijala nabídku přednášet na olomoucké univerzitě praktickou kriminologii. Avšak ani poklidná akademická dráha ji neuchrání před kontaktem se zločinem; znovu tak musí spojit síly s bývalými kolegy při vyšetřováních, která se jí osobně dotýkají. V povídce „Před potopou“ se Marie na popud své studentky Lucie vrátí k devatenáct let staré dopravní nehodě, která možná nehodou nebyla. Zájem o dávno uzavřený případ spustí sled dramatických událostí, při nichž jde jí i Lucii o život. V příběhu „Životní dílo akademika Plíška“ se musí vyrovnat se smrtí přítele zavražděného za okolností, jež silně připomínají klasickou „záhadu zamčeného pokoje“. A titulní povídka „Nejhorší obavy“ zastihne Marii v Jeseníkách, kde si původně plánovala koupit chatu. Namísto toho se zapojí do případu, jehož aktéry jsou zdejší sukničkář a podnikatel, nevěrná manželka lázeňského doktora a svobodná matka — to vše v čase vyhrocené kampaně před volbami starosty. Čtenář tu najde všechno, díky čemu se autorovy romány těší oblibě: sympatickou postavu „Velké Sovy“, napínavé pátrání, věrohodné postavy, zajímavé prostředí, ale i aktuální společenské otázky.

Jak se norský komik pokusil stát se milovníkem hor Are Kalvo vyrostl přímo uprostřed pohlednicové krajiny severozápadního Norska, na statku pod horami, za kterými lidé cestují přes půl planety. Do přírody ho to přesto nikdy netáhlo. Ovšem před pár lety mu hory začaly přebírat kamarády, až si jednoho dne uvědomil, že všichni jeho známí mají na sociálních sítích aspoň jednu fotku hor. Začal nad tím přemýšlet. Co na té přírodě všichni mají? Ze zvědavosti se proto vydal do hor zjistit, co žene lidi k tomu, aby se ve volném čase vzdávali městských radovánek, investovali nehorázné peníze do turistického vybavení, trmáceli se osm hodin v dešti a mlze a večery trávili v páchnoucím funkčním prádle ve společnosti stejně zavánějících milovníků přírody na chatách s prapodivnými jmény jako Komáří domov, U Ošklivce, Vraní hnízdo nebo Kočičí řiť. --------- Kalvo až k popukání zábavně líčí své zážitky v přírodě… Bezpochyby nejlepší kniha, jakou kdy napsal nejvtipnější Nor současnosti. – Aftenposten Nejradši se vydávám na místa, kde jsou lidé. A ještě lépe číšníci. Are Kalvo (nar. 1969) je přední norský komik a satirik, který se už přes dvacet let věnuje žánru stand-up comedy. Je rovněž autorem muzikálů, revue, opery a jedenácti knih na různá témata, jako jsou náboženství, politika, fotbal nebo trávení volného času. Díky tomu si získal široké publikum i spoustu chvály, dostal mnoho cen a někdy trochu kartáč. Často píše o tématech, o kterých toho moc neví. Teď píše poprvé o něčem, čemu nerozumí vůbec. Je patrně jediným člověkem na světě, který se nechal vyfotografovat na proslulém skalním masivu Preikestolen a nevztahoval přitom ruce k nebi.

Jak se komik proti své vůli pokusil o lásku k přírodě Are Kalvř vyrostl přímo uprostřed pohlednicové krajiny severozápadního Norska, obklopený fjordy a horami, za kterými lidé cestují přes půl planety. Jeho to ovšem do přírody nikdy netáhlo. Jenže před pár lety mu hory začaly přebírat přátele — jednoho dne si totiž uvědomil, že na Facebooku nemá jediného přítele, který by nesdílel svou fotku na horách. Začalo mu to vrtat hlavou. Že by se celou dobu mýlil? Ze strachu, že o něco přichází, se vydá do hor zjistit, co žene lidi k tomu, aby se ve volném čase vzdali městských radovánek, investovali nehorázné peníze do turistického vybavení, trmáceli se osm hodin v dešti a mlze a večery trávili v páchnoucím funkčním prádle ve společnosti stejně zapálených jedinců na chatách s prapodivnými jmény jako Komáří domov, U Ošklivce, Vraní chýše nebo Kočičárna.

Jet do Afriky a poznat tamní přírodu, to je sen kdejakého kluka. Ne každý ale v sobě později najde sílu na to, aby takový dětský sen skutečně prožil. Tohle je příběh snu, který se opravdu stal. Začíná pod horou Libín a v sedle kola. Čím vším se jeho hlavní hrdina na své cestě stal? Jaké lidi potkal? Co zažil v písku a větru uprostřed saharských dun? Proč s sebou vezl násadu od krumpáče? Potkal v pralese vysněného slona? A co zjistil o tmě, které se odjakživa bál? Vydejte se s ním na cestu přes hory, pouště, savany i tropické lesy. Jmenuji se Tadeáš Šíma, je mi 27 let a pocházím z jihočeských Prachatic. V roce 2016 jsem vyrazil poprvé do Afriky na kole. Z rodného města jsem došlapal až do marockého Rabatu, kde mě přepadla skupina mladých banditů, kteří mě připravili o kolo i elán pokračovat cestě. Má paličatost však zvítězila a já se o rok později na cestu vydal znovu. Z marockého přístavního města Tanger jsem podél západního pobřeží došlapal až do Kapského Města. Celá cesta trvala 7 měsíců a byla dlouhá 13 000 kilometrů. Což je asi 650 Třešňáků. 1 Třešňák = 20 km (pozn. autora)

Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu. 

Příběh posedlosti filmem Filmový režisér a scenárista Vojtěch Jasný (1925—2019) proslul jako autor jednoho z legendárních děl československého filmového zázraku — baladické moravské kroniky Všichni dobří rodáci (1968). V reakci na sovětskou okupaci odešel do exilu a stal se filmovým kočovníkem západní Evropou a Severní Amerikou. Jeho filmografie čítá přes padesát titulů, z nichž větší část vznikla v zahraničí. Filmový básník domova prošel nesnadnou adaptací na cizí kulturní a produkční prostředí, jež přineslo posun od autorské umělecké režie k zakázkové průmyslové výrobě a rozšířilo jeho působnost o nové oblasti — televizi, dokument, divadlo a učení na filmových školách. Kniha vychází z původního archivního výzkumu a pracuje s konceptem vzájemného působení odborné studie a osobního svědectví. Nedílnou součástí publikace je obsáhlá fotografická a filmografická příloha.

Thriller, který předpověděl celosvětovou pandemii Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je kompletně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje. Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo v bezpečí. Na staveništi, kde má vyrůst nouzová nemocnice, najdou dělníci tašku s kostmi zavražděného dítěte. Nemilosrdný vrah se volně pohybuje po městě, odhodlaný udělat cokoli, aby policii zabránil vypátrat, komu kosti patřily. Inspektor Jack MacNeil, který odpočítává poslední hodiny u sboru londýnské Metropolitní policie, musí až do poslední chvíle vést vyšetřování. Jeho kariéra je v troskách, manželství rozvrácené a virus zasáhne i jeho vlastní rodinu. Co ho zastaví dřív? Virus, nebo vrazi?

Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.

Superhrdinský thriller z českého prostředí. Superlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina. Nikdo na začátku jednadvacátého století nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách, kteří by se po nocích honili za zločinem. Zato po supershowbyznysu se lidé můžou utlouct. Ve světě, kde jsou superschopnostmi obdařené Mety světovými celebritami — nebo preventivně stíhanými nepřáteli státu —, nechce být Lenka Křížová ničím z toho. Je to zkrátka holka, která si chce odchodit vysokou, utratit alimenty a občas pomoct kamarádce u zkoušky svými mimickými schopnostmi. O slávu ani o davy fanoušků se nikdy neprosila. A přesto se zdá, že jednoho má.

Thriller, který předpověděl celosvětovou pandemii Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je kompletně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje. Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo v bezpečí. Na staveništi, kde má vyrůst nouzová nemocnice, najdou dělníci tašku s kostmi zavražděného dítěte. Nemilosrdný vrah se volně pohybuje po městě, odhodlaný udělat cokoli, aby policii zabránil vypátrat, komu kosti patřily. Inspektor Jack MacNeil, který odpočítává poslední hodiny u sboru londýnské Metropolitní policie, musí až do poslední chvíle vést vyšetřování. Jeho kariéra je v troskách, manželství rozvrácené a virus zasáhne i jeho vlastní rodinu. Co ho zastaví dřív? Virus, nebo vrazi?

Kolikrát musíte zopakovat přání, aby se vám splnilo? O ostatních lidech nevím nic, zjistí Alice už jako malá. Celé dny se cítí osamělá, matka mizí do práce a babičku, která ji hlídá, nesnáší. Věčně to tak ale nebude. Je tu totiž On, se kterým po nocích mluvívá tajnou řečí. On, který jí plní všechna přání. Někdy hned, někdy za mnoho let, ale splní je všechna. Alice si je naprosto jistá, že jde jen o to, kolikrát musí přání zopakovat. Přesně 5647krát. V dětství vše funguje, získá kamaráda, tajnou lásku a nakonec i jinou babičku. Jenže čím je Alice starší, tím víc si uvědomuje, že se přání splní vždy trochu jinak, než jak se dohodli. Až ji napadne, jestli to s ní On vlastně myslí dobře. A pokud ne, jak dokáže žít ve světě, kde se každé její přání může obrátit proti ní?

Dějiny čtení — kalendárium Ano, čtení je kulturní vetřelec. Drtivou většinu svého bytí na Zemi jsme jako lidstvo strávili mimo čtení. Představíme-li si dějiny lidstva jako jeden rok, dostavuje se v něm písmo (i čtení) až 20. prosince, od té doby se jich ale drží jako klíště. Publikace představuje, co všechno se na této kulturní prosincové párty událo, počínaje vynalezením písma a konče dobou digitální. Činí tak formou kalendária rozděleného do šesti historických epoch a mapujícího zhruba sedm set událostí, jež jsou v kontextu čtenářské kultury podstatné. Už několikrát v dějinách se například věřilo, že se čtení zbavíme, třeba že ho spolkne vizuální kultura nebo že se vrátíme do stavu kultury orální. Zatím však pořád nic… Všem kapitolám předchází krátký úvod poskytující nejen základní obecně historické zarámování, ale i zasazení epochy do perspektivy čtenářské kultury daného času.