Host strana 96 z 185

Kdyby si Joshua Merboth nekoupil starobylý dům nedaleko od Longville, zřejmě by nikdy Katy Simmonsovou nepoznal. A nikdy by nepřišel na to, že láska může být silnější než peklo smrti a krve. Joshua spatří Katyinu tvář poprvé v prastarém zrcadle, které objeví na půdě chátrajícího sídla. Nemůže slyšet její srdce ani cítit její vůni. Nemůže jí ublížit. Jeho stříbrné oči se mohou jen dívat a v jeho duši se objeví záblesk čehosi, o čem si myslel, že už je navždy ztraceno. Ale co když přijde den, kdy zjistí, že mu to nestačí? Co když víc než po lidské krvi začne toužit po zvuku jejího hlasu? Má někdo jako on vůbec právo chtít něco víc než její úsměv? V romantickém příběhu s prvky fantasy se v rychlém sledu událostí střídají promluvy obou hlavních hrdinů a my sledujeme napínavý děj ze dvou úhlů pohledu. V knize najdeme všechny atributy spojené s tímto žánrem; především však rozehrává odvěké téma o síle lásky a boji dobra se zlem.

Kdyby si Joshua Merboth nekoupil starobylý dům nedaleko od Longville, zřejmě by nikdy Katy Simmonsovou nepoznal. A nikdy by nepřišel na to, že láska může být silnější než peklo smrti a krve. Joshua spatří Katyinu tvář poprvé v prastarém zrcadle, které objeví na půdě chátrajícího sídla. Nemůže slyšet její srdce ani cítit její vůni. Nemůže jí ublížit. Jeho stříbrné oči se mohou jen dívat a v jeho duši se objeví záblesk čehosi, o čem si myslel, že už je navždy ztraceno. Ale co když přijde den, kdy zjistí, že mu to nestačí? Co když víc než po lidské krvi začne toužit po zvuku jejího hlasu? Má někdo jako on vůbec právo chtít něco víc než její úsměv? V romantickém příběhu s prvky fantasy se v rychlém sledu událostí střídají promluvy obou hlavních hrdinů a my sledujeme napínavý děj ze dvou úhlů pohledu. V knize najdeme všechny atributy spojené s tímto žánrem; především však rozehrává odvěké téma o síle lásky a boji dobra se zlem.

Kdyby si Joshua Merboth nekoupil starobylý dům nedaleko od Longville, zřejmě by nikdy Katy Simmonsovou nepoznal. A nikdy by nepřišel na to, že láska může být silnější než peklo smrti a krve. Joshua spatří Katyinu tvář poprvé v prastarém zrcadle, které objeví na půdě chátrajícího sídla. Nemůže slyšet její srdce ani cítit její vůni. Nemůže jí ublížit. Jeho stříbrné oči se mohou jen dívat a v jeho duši se objeví záblesk čehosi, o čem si myslel, že už je navždy ztraceno. Ale co když přijde den, kdy zjistí, že mu to nestačí? Co když víc než po lidské krvi začne toužit po zvuku jejího hlasu? Má někdo jako on vůbec právo chtít něco víc než její úsměv? V romantickém příběhu s prvky fantasy se v rychlém sledu událostí střídají promluvy obou hlavních hrdinů a my sledujeme napínavý děj ze dvou úhlů pohledu. V knize najdeme všechny atributy spojené s tímto žánrem; především však rozehrává odvěké téma o síle lásky a boji dobra se zlem.

Zapletení je zdařilá kombinace kriminálního příběhu a psychologického thrilleru. Vše začíná vraždou Jindřicha Telaka, účastníka psychoterapeutického sezení v jednom varšavském kostele. Případem se zabývá prokurátor Teodor Szacki, unavený a znuděný byrokratickými praktikami a manželským stereotypem. Szacki cítí, že mu život proklouzl mezi prsty, tento případ však všechno změní. Bude se muset proplést labyrintem rozmanitých postav: mladá a vyzývavá novinářka, excentrický psychiatr, chlípný kolega od policie nebo paranoidní historik. Szacki odhalí hrozivou moc některých ezoterických metod. Byl vrah jedním ze skupiny? Pokud ano, měl by hledat motiv mezi samotnými členy skupiny, nebo mezi těmi, o nichž se během sezení hovořilo? Szackiho pátrání po vrahovi odkryje jinou vraždu, která se stala o dvacet let dříve, před pádem komunismu. Postupně zjišťuje, že někdy je lepší nevědět - pro své vlastní bezpečí.

Kolem díla Martiana Capelly De nuptiis Philologiae et Mercurii (O sňatku Filologie a Merkura) se v odborné literatuře vynořuje stále více otázek než odpovědí. Hodnocení autora kolísá od denunciace a dohadů o jeho podivínství, které se odrazilo v nepromyšlenosti a neúměrné rozmanitosti jeho díla, až k jeho uznání jako zprostředkovatele části antického dědictví středověku. Martianus Capella zarámoval výklad sedmi svobodných nauk do pohádkového příběhu o sňatku učené pozemšťanky Filologie s bohem Merkurem. Podivuhodně v něm propojil alegorické zobrazení s vtipem menippské satiry, čímž dal své encyklopedii potřebné odlehčení zcela v mezích zásady docere et delectare. Interpretům díla ovšem připravil těžkou cestu k pochopení jeho záměru.

Bianca Bellová na sebe upozornila již svým debutem Sentimentální román. Novela Mrtvý muž už jednoznačně ukazuje, že se v české literatuře objevila nová strhující vypravěčka. Příběh je monologem ženy, která rekapituluje svůj život. Banalitu a šeď dětství a dospívání v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století prostupují skrytá rodinná dramata, s nimiž je vypravěčka konfrontována — dědeček, kterého zavraždili komunisti, babiččina otevřená nenávist vůči režimu, matčina počínající duševní choroba či otec, který za normalizace prožívá svůj coming out. Vypravěčka to vše líčí s cynickým odstupem, který se však rozplývá ve chvíli, kdy se přiznává k lásce k jisté celebritě. Náhle je i ona stržena vášnivým citem, který ji pohlcuje tím hlouběji, čím se zdá být beznadějnějším. Vše pak směřuje k nečekanému rozuzlení. Novela Mrtvý muž je neméně pozoruhodná i sugestivním a barvitým stylem vyprávění, stejně jako suverénně vedenými dialogy.

Memoáry jednoho z nejuznávanějších švédských spisovatelů se počínají v malém zeleném domku v severním Švédsku, v provincii Västerbotten, a končí Enquistovým návratem - nejen zpět ke psaní, ale i symbolicky obratem k jinému životu. Per Olov Enquist, podobně jako August Strindberg, popisuje svůj život v er-formě. Po bezpečných dětských letech přichází neklidná dospělost, kdy Enquist tráví dlouhý čas v cizině a cestuje. Berlín, New York, Paříž, Kodaň. Díky hře Noc Tribádek se mu dostane mezinárodního věhlasu, v roce 1977 je dokonce uvedena na Broadwayi. Ale úspěch, který ho vymrštil k výšinám slávy, ho zároveň uvrhá stále hlouběji do propasti zoufalství. Obklopí ho neproniknutelná mlha a je sotva schopen napsat dopis, natožpak román. Dlouho a bezúspěšně se pokouší svým úzkostem unikat, nic se mu nedaří. Nakonec však přece jen cestu zpět k psaní najde.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Dva těžce zranění lidé byli přijati na pohotovost v nemocnici v Gotheburgu. Jedna z nich je hledaná vražedkyně Lisbeth Salanderová s kulkou v hlavě, která potřebuje okamžitou pomoc, druhá osoba je Alaxander Zalaščenko, starší muž, kterého Lisbeth napadla sekerou. Ve třetí části trilogie Millenium Lisbeth Salanderová osnuje pomstu - proti muži, který ji chtěl zabít, a což je důležitější, proti vládním institucím, které jí málem zničily život. Nic nebude tak jednoduché, jak se to jevilo ze začátku, někdo tentokrát sleduje ji. Také se musí zbavit obvinění z vraždy, které jí visí nad hlavou. Podle úspěšného vzoru minulých knih potřebuje pomoc novináře Mikaela Blomkvista. Konec přínáší pro Lisbeth šanci zbavit se tíživé minulosti a naději, že pravda a spravedlnost zvítězí.

Životy plné proher a zklamání, životy, které se uzavírají samy do sebe jako do ulity. A právě svět, který se v nich ukrývá, je tématem první knihy povídek Adama Hasletta, knihy plné trýzně a napětí, jež sklidila obdiv kritiky a mimo jiná ocenění se stala finalistkou Pulitzerovy ceny. Postarší vynálezce, překypující manickou aktivitou, se pokouší prolomit odcizení ve vztahu se svým homosexuálním synem. Nešťastný chlapec nalezne úlevu od svých problémů v tom, že se nechává týrat násilnickým spolužákem. Aristokratická dáma ve středních letech, dlouholetá pacientka psychiatrické léčebny, se stane důvěrnicí nešťastně zamilovaného pubertálního chlapce, který v léčebně pracuje jako dobrovolník.

Marie Majerová (1882-1967) je známá jako prozaička ženských osudů a autorka románů se sociální tematikou Siréna a Havířská balada. Vrcholem jejího díla je však mnohem spíše román Přehrada, který poprvé vyšel roku 1932 a který vysoce ocenil F. X. Šalda. Spisovatelka se v něm inspirovala avantgardními postupy a zvláště prózami Američana Dos Passose; zachytila moderní velkoměsto s pestrou směsicí obyvatel, prostorů a tvarů, s kontrasty všední bídy, vymožeností civilizace a exotičnosti. Ve třiceti devíti krátkých kapitolkách, z nichž každá je umístěna do jiného prostředí, se v průběhu čtyřiadvaceti hodin líčí revoluce, která se odehrává v Praze v budoucnosti. Tato revoluce není pouhý mocenský převrat, ale je také v avantgardním duchu pojata jako hra. Současná edice se vrací k prvnímu vydání z roku 1932, a odstraňuje tak poválečné autocenzurní zásahy, které Majerová ve svém díle provedla.

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), "sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008) a obdobně chce být další relevantní etapou v literárněvědném myšlení o teorii rytmu. Autor se hlásí k české statistické metrice jako k významné stylistice českého básnického rytmu a v poslední knize Miroslava Červenky Kapitoly o českém verši (vydané díky úsilí a obětavosti Květy Sgallové a Jiřího Holého) nachází opozice, ve kterých je již v čitelném náznaku přítomna (jak ukazuje ve svých rozlehlých úvahách o teorii rytmu v subjektu lyrického díla a v lyrickém subjektu) typologie vnitřnětextové subjektivity. Jiráčkovo myšlení jako vždy vychází z rozsáhlých výzkumů individuálního vnímání jako aktuálního hodnotového pohybu, ve kterém žije subjektivita básnické promluvy. Celá kniha se snaží být dalším kontinuálním a otevřeným "cestopisem" literárněvědného myšlení uvažujícího o teoretickém uchopení fenoménu rytmu v básnické promluvě.

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Nebot ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... Ješte máme srdce.

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Nebot ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... Ješte máme srdce.

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), "sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008) a obdobně chce být další relevantní etapou v literárněvědném myšlení o teorii rytmu. Autor se hlásí k české statistické metrice jako k významné stylistice českého básnického rytmu a v poslední knize Miroslava Červenky Kapitoly o českém verši (vydané díky úsilí a obětavosti Květy Sgallové a Jiřího Holého) nachází opozice, ve kterých je již v čitelném náznaku přítomna (jak ukazuje ve svých rozlehlých úvahách o teorii rytmu v subjektu lyrického díla a v lyrickém subjektu) typologie vnitřnětextové subjektivity. Jiráčkovo myšlení jako vždy vychází z rozsáhlých výzkumů individuálního vnímání jako aktuálního hodnotového pohybu, ve kterém žije subjektivita básnické promluvy. Celá kniha se snaží být dalším kontinuálním a otevřeným "cestopisem" literárněvědného myšlení uvažujícího o teoretickém uchopení fenoménu rytmu v básnické promluvě.

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.