Host strana 96 z 185

Životy plné proher a zklamání, životy, které se uzavírají samy do sebe jako do ulity. A právě svět, který se v nich ukrývá, je tématem první knihy povídek Adama Hasletta, knihy plné trýzně a napětí, jež sklidila obdiv kritiky a mimo jiná ocenění se stala finalistkou Pulitzerovy ceny. Postarší vynálezce, překypující manickou aktivitou, se pokouší prolomit odcizení ve vztahu se svým homosexuálním synem. Nešťastný chlapec nalezne úlevu od svých problémů v tom, že se nechává týrat násilnickým spolužákem. Aristokratická dáma ve středních letech, dlouholetá pacientka psychiatrické léčebny, se stane důvěrnicí nešťastně zamilovaného pubertálního chlapce, který v léčebně pracuje jako dobrovolník.

Marie Majerová (1882-1967) je známá jako prozaička ženských osudů a autorka románů se sociální tematikou Siréna a Havířská balada. Vrcholem jejího díla je však mnohem spíše román Přehrada, který poprvé vyšel roku 1932 a který vysoce ocenil F. X. Šalda. Spisovatelka se v něm inspirovala avantgardními postupy a zvláště prózami Američana Dos Passose; zachytila moderní velkoměsto s pestrou směsicí obyvatel, prostorů a tvarů, s kontrasty všední bídy, vymožeností civilizace a exotičnosti. Ve třiceti devíti krátkých kapitolkách, z nichž každá je umístěna do jiného prostředí, se v průběhu čtyřiadvaceti hodin líčí revoluce, která se odehrává v Praze v budoucnosti. Tato revoluce není pouhý mocenský převrat, ale je také v avantgardním duchu pojata jako hra. Současná edice se vrací k prvnímu vydání z roku 1932, a odstraňuje tak poválečné autocenzurní zásahy, které Majerová ve svém díle provedla.

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Nebot ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... Ješte máme srdce.

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Nebot ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... Ješte máme srdce.

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), "sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008) a obdobně chce být další relevantní etapou v literárněvědném myšlení o teorii rytmu. Autor se hlásí k české statistické metrice jako k významné stylistice českého básnického rytmu a v poslední knize Miroslava Červenky Kapitoly o českém verši (vydané díky úsilí a obětavosti Květy Sgallové a Jiřího Holého) nachází opozice, ve kterých je již v čitelném náznaku přítomna (jak ukazuje ve svých rozlehlých úvahách o teorii rytmu v subjektu lyrického díla a v lyrickém subjektu) typologie vnitřnětextové subjektivity. Jiráčkovo myšlení jako vždy vychází z rozsáhlých výzkumů individuálního vnímání jako aktuálního hodnotového pohybu, ve kterém žije subjektivita básnické promluvy. Celá kniha se snaží být dalším kontinuálním a otevřeným "cestopisem" literárněvědného myšlení uvažujícího o teoretickém uchopení fenoménu rytmu v básnické promluvě.

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), "sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008) a obdobně chce být další relevantní etapou v literárněvědném myšlení o teorii rytmu. Autor se hlásí k české statistické metrice jako k významné stylistice českého básnického rytmu a v poslední knize Miroslava Červenky Kapitoly o českém verši (vydané díky úsilí a obětavosti Květy Sgallové a Jiřího Holého) nachází opozice, ve kterých je již v čitelném náznaku přítomna (jak ukazuje ve svých rozlehlých úvahách o teorii rytmu v subjektu lyrického díla a v lyrickém subjektu) typologie vnitřnětextové subjektivity. Jiráčkovo myšlení jako vždy vychází z rozsáhlých výzkumů individuálního vnímání jako aktuálního hodnotového pohybu, ve kterém žije subjektivita básnické promluvy. Celá kniha se snaží být dalším kontinuálním a otevřeným "cestopisem" literárněvědného myšlení uvažujícího o teoretickém uchopení fenoménu rytmu v básnické promluvě.

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Na podlaze kostela v severním Švédsku leží mrtvé a rituálně zmrzačené mužské tělo. A na noční obloze mezi vločkami padajícího sněhu tančí polární záře. Rebecka Martinssonová se po letech vrací do svého rodného městečka Kiruny. Kdysi musela toto místo za d

V posledních několika málo letech se česká historická obec snad konečně dobírá k otevřené diskusi, jak nahlížet dějiny komunistické diktatury. Jednou z nejzávažnějších otázek je přitom relativně provokativní teze, zda nejsme v zajetí jakéhosi "totalitně-h

Román Adama Hasletta vytváří mnohovrstevný pohled na moderní americkou společnost, její principy a fungování. Vyslovuje se k vysoce aktuálním tématům, jako jsou například pravděpodobné kořeny světové hospodářské krize, a také postihuje hlavní rysy moderní

Román Adama Hasletta vytváří mnohovrstevný pohled na moderní americkou společnost, její principy a fungování. Vyslovuje se k vysoce aktuálním tématům, jako jsou například pravděpodobné kořeny světové hospodářské krize, a také postihuje hlavní rysy moderní

Román Adama Hasletta vytváří mnohovrstevný pohled na moderní americkou společnost, její principy a fungování. Vyslovuje se k vysoce aktuálním tématům, jako jsou například pravděpodobné kořeny světové hospodářské krize, a také postihuje hlavní rysy moderní

Dva novináři časopisu Milénium jsou zavražděni krátce před publikováním článku o dětské prostituci, korupci a obchodu s bílým masem. Na zbrani nalezené na místě činu se najdou otisky Salanderové a její poručník je brzy nalezen mrtvý. Policie zahájí celostátní pátrání po Salanderové, podporované mediální kampaní, ve které vycházejí najevo skandální informace o její potenciální nebezpečnosti a problematické minulosti. Mikael Blomkvist je přesvědčen o její nevině, avšak Lisbeth odmítá jakoukoliv pomoc při pátrání po skutečném viníkovi. Do hry vstupuje nelítostný gang násilníků, který jde po Salanderové, a tak se kniha mění v závod o její záchranu…

Pozůstalost Františka Hrubína uchovává tisíce dopisů a v nich zásadní stanoviska pisatelů, ať už se týkají umělecké tvorby, literárního života či politické situace v Československu. Edice dopisů se soustřeďuje na dopisy přijaté od Jaroslava Seiferta, Josefa Strnadla a Emanuela Frynty. Studium fondů uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a konzultace s příbuznými vybraných osobností umožňuje předložit oboustrannou korespondenci Hrubína se Seifertem a Hrubína se Strnadlem. Emanuel Frynta Hrubínovy dopisy spálil, a tak nám zůstává pouze jeden hlas — dopisy Emanuela Frynty zaslané Františku Hrubínovi — a několik konceptů či kopií odpovědí Františka Hrubína jako obraz důvěrného, hlubokého a nesmlouvavého vztahu dvou velkých osobností. Edice je v roce stého výročí narození Františka Hrubína doplněna také fotografiemi z pozůstalosti a faksimiliemi rukopisů.

Magnesia Litera 2010 - Knižní klub Cena čtenářů, nominace na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena (vše za rok 2010) Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost. Nezaměnitelnou atmosféru příběhu dodává genius loci živelně se rozvíjejícího Brna.

Především je to ale text, který funguje. Autor tu nerozvíjí jednolitou linii příběhu, místo toho vypracovává intenzivní „rovinu konzistence". Je to jenom hra? Ve skutečnosti jde o cosi děsivě biologického. Je to skutečná živoucí tkáň: buňky, nervy a impul