Host strana 98 z 185

Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její — dnes již klasické — próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími.

Druhé vydání románu, který se na začátku devadesátých let dočkal úspěchu u čtenářů i rozhlasové a divadelní dramatizace s mnoha reprízami. Pavel Řezníček s námi dělí o vzpomínky na své mládí. (Toto dílo je realistickým zpodobněním mého života v Brně, kde jsem bydlel v bývalém krejčovském či niťařském krámku, vzpomíná autor.) Vyprávění je souhrnem autentických anekdot; osoby, které navštěvují hlavního hrdinu Pekárka v jeho krámku, nejsou filmové hvězdy ani literární hvězdy, nicméně pro něho vydávají záři záři poezie. Seznamujeme se tu se známými i neznámými básníky, s některými, kteří sní o slávě, a zase s některými, kteří dávají přednost tomu, aby zůstali ve stínu, než aby ztratili svou čistotu. Cítíme u něj větší něhu pro některé z jeho přátel zlomených životem, jako je třeba clochard Dolfa, snad bývalý advokát, nebo básník Štětka, věčný sebevrah. Řezníček, který se sice hlásí k surrealismu, se přibližuje v tomto románu spíše k narativnímu stylu, aby se lépe zmocnil nezidealizované reality postav a situací. Kapitoly jsou hutné anekdotami a plné kousavého humoru Těmito slovy přivítala první vydání knihy Florence Kudrnová-Cavadore. Druhé vydání doplňuje rozhovor s autorem, fotografická příloha a texty Miloše Štědroňě a Arnošta Golflama.

Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selské baroko, nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát. Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky — mužů a žen — které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou...

Po úspěšném románu Patriarchátu dávno zašlá sláva, který byl oceněn Státní cenou za literaturu 2004, vychází další povídková kniha Pavla Brycze. Sám autor o ní říká, že jde o knihu kratochvilnou, a „neklade si jiný cíl než svést dohromady na chvíli ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi nahrazovali biják v hospodě U partyzána neboli U partíka... Sepsal jsem příběhy, jež mi kdysi vyprávěli v různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru...“ Brycz ovšem není pouhý kronikář. Jeho příběhy o policistovi, který se stával psem, falešných hokejistech v národním týmu, o krásné Marylin schopné milovat jen trestance či Martinu Kulinovi, který to prostě se ženskýma neuměl, všechny tyto a další příběhy, jakkoliv možná někde zaslechnuté, se teprve Bryczovým vypravěčským talentem stávají literaturou. Z každého řádku je tak patrné, jak se autor baví těmi bizarními postavičkami z rodu hrabalovských pábitelů, jak jim rozumí a jak rád o nich vypráví. Vždyť oni jen chtějí žít...

Populárněji orientovaný pohled na slavné romanopisce 19. století (Dostojevskij, Hugo, Turgeněv, Flaubert a další), doplněný obrazovou přílohou. Kniha se snaží ukázat, jak způsob, jímž spisovatelé popisovali chování zvířat či přímo své zvířecí hrdiny, vypovídá o dobové atmosféře, pojetí vědy a významu přírodních věd ve společnosti, o dobových etických a ekologických normách. Analýza tehdejšího vědeckého paradigmatu v próze je doplněna kapitolou o užívání literárních prostředků ve spisech slavných přírodovědců a cestovatelů (zejména v díle Charlese Darwina) a také o postavách přírodovědců v beletrii (Čechov, Stevenson a další). V závěru budou ve stručných medailoncích představeni ti spisovatelé, kteří se profesně či jen zájmově zabývali zoologií (Goethe, Poe, Nabokov). Kniha je pokusem o praktické využití u nás v poslední době hojně diskutovaného „nového historismu“. Svým propojením literární vědy a zoologie, pohledem na tvorbu klasiků přes způsob, jakým zobrazovali zvířata, bude představovat netradiční příspěvek k naší literárněvědné produkci.

Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány a otevřeného ženského klína. Rozbolavělé duše. Pro úlevu se spěchá na hranici slov a dechu. Do Holanie? Za zlomeným slovem leží, možná, nový význam, za ulomeným dechem...co vlastně? Co vlastně o tom tam víme? A tak se vraťme raději k těm slovům, ohýbaným, spojovaným, lámaným a trhaným. Ne, že by nás bolela méně než přervaný tep, ale, na rozdíl od vylité krve, zůstávají. Člověk, to jsou dva: Marcela...Pátková Edice poesie Host, sv. 81.

Tato kniha je svého druhu prvním pokusem o systematický souhrn a kritickou reflexi práce českých filmařů, kteří po neblahých obratech dějin dvacátého století odešli do exilu. Ve stručném přehledu se tu uvádí antinacistický exil po Mnichovu 1938 a první antikomunistický po únoru 1948. Hlavní pozornost je soustředěna na období po okupaci 1968, kdy na Západ odešli nejen renomovaní tvůrci jako Miloš Forman, Ivan Passer, Jan Němec, Vojtěch Jasný nebo Emil Radok, ale také mladší generace, kterou reprezentovali Jana Boková, Bernard Šafařík, Václav Reischl nebo Otakar Votoček. Těžiště knihy představují monografické studie režisérů hraného filmu, připomenuty jsou ovšem také oblasti filmu animovaného, dokumentárního, televize a videa a taktéž další profese (herci, scenáristé, kameramani ad.); dohromady se tak utváří bohatě strukturovaný a překvapivě rozmanitý obraz audiovizuální exilové subkultury. Tato práce chce přispět k zacelení přetrvávající mezery v dějinách našeho filmu i k nápravě poněkud neurovnaného vztahu vlasti a exilu, zatíženého neznalostí a nezájmem.

Žánrově rozrůzněná, časově rozlehlá, příležitostně rozptýlená a mluvící několika jazyky je kniha Místo domova Sylvie Richteorvé. A přece a především je to kniha koncentrická. Svazek je souborem autorčiným textů z let 1984-2004 napsaných nebo přednesených česky, francouzsky a italsky. Vlastním tématem je česká literatura druhé poloviny dvacátého století - díla Jiřího Koláře, Josefa Hiršala, Věry Linhartové, Ludvíka Vaculíka, Josefa Škvoreckého, Petra Krále, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, ale například i Karla Čapka. Kniha tvoří volnou trilogii s esejistickými knihami Slova a ticho a Ticho a smích.

Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor nepochybuje o tom, že schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily.

Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor nepochybuje o tom, že schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily.

Novela zkušené televizní dramaturgyně Aleny Müllerové je inspirována skutečnou postavou z dokumentárního filmu režisérky Heleny Třeštíkové. Takřka filmová koláž zachycuje paralelní životní osudy Artura, Marie a Karla, které se jednoho dne protnou a směřují k tragickému rozuzlení. Zpočátku běžné životní starosti a radosti, dětství a dospívání na malém městě, první lásky, tvůrčí zanícení mladého filmaře, manželské problémy, to vše se zvolna mění v osudové drama, které se stává doslova bojem o život. Autorka s nadhledem splétá linky a úspornými prostředky buduje silný příběh ze současnosti, ve kterém nechybí humor a neotřelé postřehy. Děj se řítí kupředu bez zbytečných zákrut až k překvapivému konci a zároveň poskytuje prostor k hlubšímu zamyšlení. Je svět skutečně takový, jak jej vnímáme? Je náš osud předem určen, nebo jej můžeme sami změnit?

Nezpochybnitelnou hodnotou je v Rulfově světě – sama poezie. V ní je, musí být něco absolutně krásného, co vyvažuje a prosvěcuje strohou pravdu smrtelného života, zápolícího o svůj přesah s diktátem časovosti, utilitárního sebezapomnění i s bolestivým, smrdutým, izolujícím, nepřekročitelným ústrojím těla. Jiří Rulf je v zásadě básníkem vzpříčených slov a zaseklých otázek, nejbližším tvarem je mu hrana (nelze si nevšimnout, jak málo má rád obloučky rýmů), tíhne k volnému verši sloužícímu významové ose básně. Přesto však na všech rovinách jeho poetiky pozorujeme zároveň neméně silné činitele protikladného rodu. Připomínkou fundamentální duality pravdy a krásy a korektivem věcnosti může být melos po paralelách, rytmu či eufonii dokonale splynuvších veršů, strof a i celých básní otevřený tah imaginace, unášející s sebou momentální přímé pojmenování téma zatím sotva blikajícího, rozpačitého, ale k záři se přesto prodírajícího světla, naplněné a prozařující milostné a příbuzenské lásky… (Z doslovu Pavla Janáčka)

Učitel zeměpisu a tělocviku Egonek a svědomitý úředník M-mirek — hrdinové Binarových povídek — se náhle ocitají v cizím, absurdním světě, jsou obviňováni a souzeni v nesmyslných procesech, chyceni v pasti, ze které není úniku, marně se pokoušejí nalézt východisko z nelogické situace. Ve sledu opakujících se událostí se z nich však stávají bezmocné loutky v panoptiku podivných rekvizit. Černohumorně laděné Binarovy novely, zabydlené roztodivnými figurkami, jejichž bezduché počínání je jakoby řízeno čísi zvůlí, evokují odcizené a nepřátelské prostředí, v němž je člověku odepřena možnost dorozumět se a svobodně jednat.

Kniha se zabývá druhou polovinou Nabokovovy tvorby, tedy obdobím, kdy pobýval v USA a ve Švýcarsku. Michal Sýkora volně navazuje na sou předchozí práci nazvanou Vladimir Nabokov — Od Mášenky k Daru, v níž zpracoval Nabokovovu rusky psanou tvorbu z dvacátých a třicátých let dvacátého století. Sýkora opouší chronologickou strukturu prvního svazku a postupuje podle jednotlivých témat — Nabokovovy metafyziky, témat noetických, politických, životopisných. Nabokova vidí nejen jako brilantního stylistu, ale také jako spisovatele, který dokázal vytvořit ideově i umělecky soudržné dílo, v němž se v jeden celek spojuje estetika, etika a metafyzika. Společně tak obě studie podávají ucelený obraz díla jednoho z největších prozaiků dvacátého století.

Novela Mimochodem je zajímavě strukturovaný příběh Ludvíka, typické postavy "těch časů". Milostná vzpomínka přerůstá v nepotlačitelnou touhu po návratu ztraceného času. Dozvuky minulosti ztrácejí realistické proporce a přivádějí ústřední postavu k dezerci z ČsLA. Ludvíkova snová Odyssea si pohrává s výjevy ze sklonku epochy zvané socialismus: Železná vrata a múza Katalin; zimní Ostravsko a zrychlený Bruegel; Vilík a Inka; průjezd rodným městem; chrám; odvěký tah jar a podzimů; krétská bohyně a Sirény na výpadovce; ostří vylámaného půlměsíce; paže Dunaje a obcování s Matkou Zemí; přístavy Jadranu, orientální gusle a vídeňská káva; mýtní Onoho světa; dostaveníčko s Hieronymem Boschem.

Kniha je v mnoha ohledech dílem průlomovým. Tím nejzjevnějším je její syntetičnost, snaha překračovat hranice mezi žánry — hudbou, divadlem, literaturou — nechávat inspirovat jeden druhým, nechávat jeden ve druhém prorůstat. Současně se zde stírá hranice mezi reflexí a původní tvorbou nebo, jinak řečeno, Kofroň dokáže interpretovat operní dílo skrze jemnou sémantickou analýzu stejně jako tím, že je „přečte jinak“, přetvoří v dílo nové a originální. A konečně i sám zde prezentuje svá původní libreta. Nad Kofroňovou knihou tak především vyvstává otázka, kde (pakliže vůbec) je hranice mezi interpretací a původním dílem. Takřka jakákoliv věta z dopisu nebo článek se může stát předmětem dalekosáhlé úvahy o budoucnosti opery stejně jako materiálem pro operu samu. Mimo jiné právě v tomto ohledu je Kofroňova kniha výjimečná a inspirativní.