Host strana 99 z 186

Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány a otevřeného ženského klína. Rozbolavělé duše. Pro úlevu se spěchá na hranici slov a dechu. Do Holanie? Za zlomeným slovem leží, možná, nový význam, za ulomeným dechem...co vlastně? Co vlastně o tom tam víme? A tak se vraťme raději k těm slovům, ohýbaným, spojovaným, lámaným a trhaným. Ne, že by nás bolela méně než přervaný tep, ale, na rozdíl od vylité krve, zůstávají. Člověk, to jsou dva: Marcela...Pátková Edice poesie Host, sv. 81.

Tato kniha je svého druhu prvním pokusem o systematický souhrn a kritickou reflexi práce českých filmařů, kteří po neblahých obratech dějin dvacátého století odešli do exilu. Ve stručném přehledu se tu uvádí antinacistický exil po Mnichovu 1938 a první antikomunistický po únoru 1948. Hlavní pozornost je soustředěna na období po okupaci 1968, kdy na Západ odešli nejen renomovaní tvůrci jako Miloš Forman, Ivan Passer, Jan Němec, Vojtěch Jasný nebo Emil Radok, ale také mladší generace, kterou reprezentovali Jana Boková, Bernard Šafařík, Václav Reischl nebo Otakar Votoček. Těžiště knihy představují monografické studie režisérů hraného filmu, připomenuty jsou ovšem také oblasti filmu animovaného, dokumentárního, televize a videa a taktéž další profese (herci, scenáristé, kameramani ad.); dohromady se tak utváří bohatě strukturovaný a překvapivě rozmanitý obraz audiovizuální exilové subkultury. Tato práce chce přispět k zacelení přetrvávající mezery v dějinách našeho filmu i k nápravě poněkud neurovnaného vztahu vlasti a exilu, zatíženého neznalostí a nezájmem.

Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor nepochybuje o tom, že schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily.

Hrdiny tohoto zvláštního erotického příběhu jsou střední kádry maďarské reality před změnou politického systému. Autor nepochybuje o tom, že schopnost mystické „milostné oběti“, která a priori předpokládá vnitřní svobodu, se může zrodit i v těch, které společenské prostředí a subkultura, v nichž vyrůstali, o ideu vnitřní svobody zcela připravily.

Nezpochybnitelnou hodnotou je v Rulfově světě – sama poezie. V ní je, musí být něco absolutně krásného, co vyvažuje a prosvěcuje strohou pravdu smrtelného života, zápolícího o svůj přesah s diktátem časovosti, utilitárního sebezapomnění i s bolestivým, smrdutým, izolujícím, nepřekročitelným ústrojím těla. Jiří Rulf je v zásadě básníkem vzpříčených slov a zaseklých otázek, nejbližším tvarem je mu hrana (nelze si nevšimnout, jak málo má rád obloučky rýmů), tíhne k volnému verši sloužícímu významové ose básně. Přesto však na všech rovinách jeho poetiky pozorujeme zároveň neméně silné činitele protikladného rodu. Připomínkou fundamentální duality pravdy a krásy a korektivem věcnosti může být melos po paralelách, rytmu či eufonii dokonale splynuvších veršů, strof a i celých básní otevřený tah imaginace, unášející s sebou momentální přímé pojmenování téma zatím sotva blikajícího, rozpačitého, ale k záři se přesto prodírajícího světla, naplněné a prozařující milostné a příbuzenské lásky… (Z doslovu Pavla Janáčka)

Novela zkušené televizní dramaturgyně Aleny Müllerové je inspirována skutečnou postavou z dokumentárního filmu režisérky Heleny Třeštíkové. Takřka filmová koláž zachycuje paralelní životní osudy Artura, Marie a Karla, které se jednoho dne protnou a směřují k tragickému rozuzlení. Zpočátku běžné životní starosti a radosti, dětství a dospívání na malém městě, první lásky, tvůrčí zanícení mladého filmaře, manželské problémy, to vše se zvolna mění v osudové drama, které se stává doslova bojem o život. Autorka s nadhledem splétá linky a úspornými prostředky buduje silný příběh ze současnosti, ve kterém nechybí humor a neotřelé postřehy. Děj se řítí kupředu bez zbytečných zákrut až k překvapivému konci a zároveň poskytuje prostor k hlubšímu zamyšlení. Je svět skutečně takový, jak jej vnímáme? Je náš osud předem určen, nebo jej můžeme sami změnit?

Učitel zeměpisu a tělocviku Egonek a svědomitý úředník M-mirek — hrdinové Binarových povídek — se náhle ocitají v cizím, absurdním světě, jsou obviňováni a souzeni v nesmyslných procesech, chyceni v pasti, ze které není úniku, marně se pokoušejí nalézt východisko z nelogické situace. Ve sledu opakujících se událostí se z nich však stávají bezmocné loutky v panoptiku podivných rekvizit. Černohumorně laděné Binarovy novely, zabydlené roztodivnými figurkami, jejichž bezduché počínání je jakoby řízeno čísi zvůlí, evokují odcizené a nepřátelské prostředí, v němž je člověku odepřena možnost dorozumět se a svobodně jednat.

Novela Mimochodem je zajímavě strukturovaný příběh Ludvíka, typické postavy "těch časů". Milostná vzpomínka přerůstá v nepotlačitelnou touhu po návratu ztraceného času. Dozvuky minulosti ztrácejí realistické proporce a přivádějí ústřední postavu k dezerci z ČsLA. Ludvíkova snová Odyssea si pohrává s výjevy ze sklonku epochy zvané socialismus: Železná vrata a múza Katalin; zimní Ostravsko a zrychlený Bruegel; Vilík a Inka; průjezd rodným městem; chrám; odvěký tah jar a podzimů; krétská bohyně a Sirény na výpadovce; ostří vylámaného půlměsíce; paže Dunaje a obcování s Matkou Zemí; přístavy Jadranu, orientální gusle a vídeňská káva; mýtní Onoho světa; dostaveníčko s Hieronymem Boschem.

Kniha se zabývá druhou polovinou Nabokovovy tvorby, tedy obdobím, kdy pobýval v USA a ve Švýcarsku. Michal Sýkora volně navazuje na sou předchozí práci nazvanou Vladimir Nabokov — Od Mášenky k Daru, v níž zpracoval Nabokovovu rusky psanou tvorbu z dvacátých a třicátých let dvacátého století. Sýkora opouší chronologickou strukturu prvního svazku a postupuje podle jednotlivých témat — Nabokovovy metafyziky, témat noetických, politických, životopisných. Nabokova vidí nejen jako brilantního stylistu, ale také jako spisovatele, který dokázal vytvořit ideově i umělecky soudržné dílo, v němž se v jeden celek spojuje estetika, etika a metafyzika. Společně tak obě studie podávají ucelený obraz díla jednoho z největších prozaiků dvacátého století.

Kniha je v mnoha ohledech dílem průlomovým. Tím nejzjevnějším je její syntetičnost, snaha překračovat hranice mezi žánry — hudbou, divadlem, literaturou — nechávat inspirovat jeden druhým, nechávat jeden ve druhém prorůstat. Současně se zde stírá hranice mezi reflexí a původní tvorbou nebo, jinak řečeno, Kofroň dokáže interpretovat operní dílo skrze jemnou sémantickou analýzu stejně jako tím, že je „přečte jinak“, přetvoří v dílo nové a originální. A konečně i sám zde prezentuje svá původní libreta. Nad Kofroňovou knihou tak především vyvstává otázka, kde (pakliže vůbec) je hranice mezi interpretací a původním dílem. Takřka jakákoliv věta z dopisu nebo článek se může stát předmětem dalekosáhlé úvahy o budoucnosti opery stejně jako materiálem pro operu samu. Mimo jiné právě v tomto ohledu je Kofroňova kniha výjimečná a inspirativní.

V hospodách jsme nad pivem častokrát nadávali na tatíčka Masaryka – toho starýho separatistu, kterej zavinil rozpad Rakouska-Uherska. "Tenkrát jsme cestovali po celé Evropě jen s občankou. Akorát do Turecka byl potřeba passport! Zlaté to časy! Teď jsme rádi, že nás pustěj aspoň do východní Evropy! Do prdele práce!" Brzo nám došlo, že za to může bolševik, nikoliv Tomáš Garik. Bylo potřeba žít podle sloganu jednoho starořímskýho myslitele: "Život je jako hra v kostky. Svým umem musíš co nejlíp využít toho, co ti padlo..."

V kontextu autorčina díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. Po půlstoletí je zde znovu práce, která se může stát — a jistě i stane — skutečnou literární událostí. Druhé, opravené vydání.

V kontextu autorčina díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. Po půlstoletí je zde znovu práce, která se může stát — a jistě i stane — skutečnou literární událostí. Druhé, opravené vydání.

Vypravěč novely je typickým nehrdinou. Žije s manželkou a dětmi ve fungující rodině, má dobře placenou práci i přátele. Zdá se mu však, že jeho život postrádá hlubší smysl. Vertikálu. Zpočátku uniká s kamarády do hor, kde cítí alespoň závan něčeho vyššího, posléze stále častěji do hospody. Jeho útěky budí na malém městě čím dál větší pohoršení a končí vyhazovem z práce, rozpadem rodiny a ústavní léčbou. Až se za plotem objeví Svědci Jehovovi, aby dali jeho životu nový smysl..

Poetika kompozice je klasickým vzorem strukturně-sémiotického bádání Moskevsko-tartuské školy a zároveň jedním z prvních zásadních pokusů o popis kompozičních forem v ruské filologii. Strukturně-sémiotický přístup se zde organicky snoubí s výsledky ruské filologie dvacátého století, tj. s výzkumy M. M. Bachtina, V. N. Vološinova a V. V. Vinogradova. Uspenského styl je charakteristický přísným a zároveň srozumitelným výkladem materiálu, metodologickou jasností a množstvím konkrétních příkladů, především z ruské literatury. Jeho výzkum vyúsťuje do propracované koncepce „hlediska" jako základního strukturujícího faktoru kompozice literárního díla (i jiných uměleckých druhů). Na závěr knihy jsou připojeny dvě stati o poezii: o problémech kompozice u Velemira Chlebnikova a o anatomii metafory u Osipa Mandelštama

Lexikon je koncipován jako pracovní pomůcka, která umožňuje lépe se orientovat na poli pojmů a předmětů, na němž se dnes i odborníci orientují jen s obtížemi. Interdisciplinárně zaměřený lexikon podává kompaktní přehled o různorodosti literárněvědných a kulturologických přístupů, osvětluje ústřední pojmy a seznamuje s autory a autorkami, kteří určovali teoretické diskuse. Jeho snahou je poskytnout odborné vodítko studentům a studentkám (i těm začínajícím) všech filologických oborů a věd o kultuře, jakož i čtenářům a čtenářkám ostatních duchovědných disciplín (zvláště historikům, sociologům a psychologům), kteří se zajímají o teorii, a tak jim umožnit zorientovat se v pojmech, jež se vyskytují v interdisciplinárních diskusích literární teorie a teorie kultury. Aby lexikon tomuto nároku mohl dostát, musí být co nejobsáhlejší, aniž přitom ztratí příruční charakter jednosvazkového slovníku. Česká verze Lexikonu nepředstavuje jen překlad, ale také adaptaci do českého prostředí a kulturního kontextu. Způsob, kterým byla původní, německá verze adaptována, je trojí: (1) rozšíření o relevantní české (a příp. slovenské) položky v oddíle "Lit." na konci každého hesla; přitom ve stejném oddíle jsou také v závorce uváděny u jednotlivých děl jejich české (a slovenské) překlady. (2) Rozšíření původních hesel o české apendixy; (3) Nová hesla autorů, směrů, pojmů či škol, které by domácí uživatel měl mít — v souvislosti s teorií literatury a kultury — k dispozici.