Host strana 101 z 185

Mladá literární vědkyně Ariel Mantová se ve své výzkumné práci věnuje obskurnímu spisovateli z 19. století Thomasi E. Lumasovi, jehož dílo Konec pana Y obestírá tajemství. Podle legendy každý, kdo si tento zapomenutý román přečetl, zanedlouho zemřel. Kniha je ovšem ztracená. O to víc je Ariel překvapená, když náhodou výtisk objeví v antikvariátě. Vědecký i literární zájem nakonec v racionálně uvažující Ariel zvítězí nad obavami ze smrtonosné kletby. Přitažlivá doktorandka se vydá na napínavou cestu za odhalením tajemství skrytého v knize. Ačkoli musí často jednat na vlastní pěst a riskovat život, v nesnázích jí pomohou její přátelé i kolegové z univerzity. Jejich erudice v současné přírodovědě, ale také teologii a homeopatii jí pomůže překonávat překážky na cestě prostorem i časem. Ariel ve svižném tempu vypráví napínavý příběh poznání vlastního nitra, sexuality i lásky.

Tato kniha je výborem z dosud nevydané básnické tvorby Ivana Jelínka (1909-2002). Jelínkův dlouholetý přítel, esejista monsignor Karel Vrána v poděkování za jeho báseň Na závěr do prázdna z roku 2002 autorovi napsal: "Dotýkáš se a vyslovuješ nejhlubší taj

Vypravěč novely je typickým nehrdinou. Žije s manželkou a dětmi ve fungující rodině, má dobře placenou práci i přátele. Zdá se mu však, že jeho život postrádá hlubší smysl. Vertikálu. Zpočátku uniká s kamarády do hor, kde cítí alespoň závan něčeho vyššího, posléze stále častěji do hospody. Jeho útěky budí na malém městě čím dál větší pohoršení a končí vyhazovem z práce, rozpadem rodiny a ústavní léčbou. Až se za plotem objeví Svědci Jehovovi, aby dali jeho životu nový smysl..

Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích. Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.

Poetika kompozice je klasickým vzorem strukturně-sémiotického bádání Moskevsko-tartuské školy a zároveň jedním z prvních zásadních pokusů o popis kompozičních forem v ruské filologii. Strukturně-sémiotický přístup se zde organicky snoubí s výsledky ruské filologie dvacátého století, tj. s výzkumy M. M. Bachtina, V. N. Vološinova a V. V. Vinogradova. Uspenského styl je charakteristický přísným a zároveň srozumitelným výkladem materiálu, metodologickou jasností a množstvím konkrétních příkladů, především z ruské literatury. Jeho výzkum vyúsťuje do propracované koncepce „hlediska" jako základního strukturujícího faktoru kompozice literárního díla (i jiných uměleckých druhů). Na závěr knihy jsou připojeny dvě stati o poezii: o problémech kompozice u Velemira Chlebnikova a o anatomii metafory u Osipa Mandelštama