Host strana 97 z 185

Edice a komentář dr. Věra Brožová, vědecký redaktorprof. Jaroslava Janáčková. Nově koncipovaný a komentovanýsoubor povídek mistra historické prózy. Povídky evokujíPrahu doby renesance a počátku baroka. Kniha je doplněnaslovníkem archaismů a dobových názvů

Edice a komentář dr. Tereza Riedlbauchová, vědecký redaktordr. Zdeňka Nováková. Svazek obsahuje dvě epickébásně klasika lumírovské generace a představí tohoto autoraz nového pohledu.

Poetika Slavomíra Kudláčka (nar. 1954) se v posledních letech zřetelně tříbí a projevuje snahu o minimalizaci vnějších slovních efektů ve prospěch „přímého vidění“ a sdělnosti. Jeho občasný příklon k delším básnickým skladbám koresponduje s určitou prozai

Lyrický rytmus (O spojení zvuku a smyslu ve verši) se zařazuje do kognitivního proudu vědeckého bádání, vlastním iniciátorem lyrického rytmického pohybu je hodnotový systém s hodnotovou osou a východiskem tázání po lyrickém rytmickém bytí je eidetika vnímání. Hodnotová polarizace jednotlivých elementů lyrických rytmických kvalit je proto zjišťována rozsáhlými psychosémantickými výzkumy (různě specifikované psychosémantické testy vyplnilo více než tři tisíce českých mluvčích). Až tyto výsledky, které jsou zatím nejrozsáhlejším „mentálním mapováním“ pohybu vnímání českého lyrického rytmu, se stávají předmětem dalších autorových teoretických zobecnění a vytvořených konstruktů. Vnímání v této práci zpětně prověřuje i platnost literárněteoretických hypotéz. Z emotivního podkladu prožívání „tělesného“ prostoru lyrického rytmu se autor věnuje téměř výhradně prostorovosti, která je spojena s prožíváním pocitu úsilí. Hodnotová (rytmotvorná) osa prochází mezi subjektivním úsilím a tím, co je proti němu, v hodnotové komplementaritě pólu Já a pólu cizího Já. Práce se příliš nezabývá druhým způsobem prožívání prostorovosti lyrického rytmu, který je spojený s objektivní prostorovostí naší smyslovosti a je obecně pouze umístěním věcí ve vnějším prostoru. V lyrice tento pohled souvisí s problematikou sémantického nasycování, „smyslového pociťování“ významů slov ve verši a hodnotovou (rytmotvornou) osou mezi pojmenováním a tím, co je pojmenováno (označující a označované v lyrice tvoří hodnotovou komplementaritu).

Doba je těhotná kamením, ještě se to však neví. Jen pár škaredých zjevů, jimž se nadává do básníků, krákorá cosi o temnotě, která nastane, až se narodí smrt. Naštěstí jim není rozumět. V ulicích bují karneval, žezla se chopil nový lidský druh, homo ludens — napříště už za sebou děti této země nikdy nepřestanou tahat řehtacího kačera. Zrušený Bůh slyší, ale nerozumí. Lidstvo konečně našlo svou vlastní univerzální řeč: slova bez obsahu… Tak nějak lze shrnout apokalyptickou vizi, od níž se Jiří Rulf odráží ke své kruté, absolutní, do intimních hloubek těla, zakoušeného jako jedna otevřená rána, prožité při se současností. Ale pozor: ani loňská autorova novela Jmenuji se Offenbach, ani tato jeho nová, šestá řadová lyrická sbírka (a desátá básnická kniha vůbec) se apokalyptickým východiskem nevyčerpává. S básníkem lajícím dnešku to v novele nakonec dopadne o hodně jinak, než bychom čekali na počátku — a než si bohužel někteří čtenáři stihnou všimnout až do konce. Zde v lyrické knize pak Rulf proti zlu a temnotám staví soucit, lásku, vznešenost i třeba věrnost pravému tempu existence, jehož komickým symbolem se tu stává pomalu lezoucí želva. Naději, byť pozapomenutou, konečně skýtá i něco tak nepravděpodobného, jako je poezie: papír stržený vzdušným proudem až do nebes. Pavel Janáček

Sborník deseti povídek známých evropských spisovatelů vznikl jako připomínka Berlínské zdi, jež se monstrózně tyčila uprostřed Evropy coby hradba rozdělující Východ a Západ. Autoři nepíší konkrétně o ní, společným tématem jejich povídek, mnohdy téměř pohádkově laděných, jsou jakékoli zdi mezi lidmi, méně symbolické, méně nápadné, přesto budované s obdobnou nenávistí, se strachem a bez touhy po dorozumění. Kniha jako velké graffiti o snu, o ideálu, namířená proti intoleranci a smutné šedi zdí, je věnována novým mladým architektům. Aby již navždy namísto tupé strnulosti zdí volili živou a tvořivou ohebnost mostů. Velkoryse ilustrovaná antologie povídek určená dětem a mládeži. Bestseller loňského veletrhu v Římě, který v současné době vychází v mnoha evropských zemích. Zastoupení autoři: H. Böll, A. Camilleri, D. Daeninckx, M. Frisch, J. Kratochvil, L. Petruševskaja, M. Reynolds, I. Schulze, O. Tokarczuková, M. Vamós.

Pro Naďku, chytrou dívku bez skrupulí, jsou překážky k tomu, aby se překonávaly. Neexistuje nic, s čím by si nedokázala poradit. Kniha vypráví příběh jejího života od dětství do dospělosti a její cestu za bohatstvím a úspěchem. Naďka je půvabná a líbí se mužům, a také toho umí patřičně využít ke svému prospěchu. Ale i Naďka má jednu slabost - zamiluje se do ženatého muže Andreje. Tak začíná bitva, ve které ze sebe bude muset vydat to nejlepší. Originalita stylu Tokarevové spočívá v kombinování jednoduché a úsporné formy a zobrazovaných témat. Kniha je plná rozporů: zdání a realita, stylizace a skutečnost. Tento kontrast pak autorka zdárně využívá k odhalení leckdy hořké pravdy o tom, jak se doopravdy věci mají.

Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň.Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracíchna jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vracído Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhépoloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němkyvystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost. Nezaměnitelnou atmosféru příběhu dodává genius loci živelně se rozvíjejícího Brna.

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

Antologie Národní literatura a komparatistika je soustředěna k problematice vzájemného poměru dvou základních modelů uspořádání literárního materiálu nové doby: národně filologického a komparatistického. Ambicí přitom není sledovat historické peripetie střetávání a prolínání obou přístupů. Snahou je představit hlasy, které jsou v rámci této problematiky zřetelně přítomné v současné literárněvědné bohemistice (Aleš Haman, Zdeněk Hrbata, Miroslav Petříček Jr., Vladimír Svatoň). Alespoň prostřednictvím dvou od původu německojazyčných (Jürgen Fohrmann a Petr V. Zima) a jednoho slovenského (Peter Zajac) příspěvku má zároveň být domácí myšlení konfrontováno se dvěma z bezprostředně blízkých zahraničních kontextů. Metodologickým východiskem je zejména ohled na stálou a vnitřně dynamickou přítomnost jinojazyčných prvků v realitě každé národní kultury. Svazek se zároveň pokouší alespoň dotknout různých vrstev zmíněné problematiky, od filozofických souvislostí po otázky interpretace.

Petra Dvořáková přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha. Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost rozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?

Matěj Lukšů (1868-1931) patřil bezesporu k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868-1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: více než sto odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti. Autoři na pozadí těchto událostí vykreslují otřesné a těžko uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, kteří najednou zjišťují, že jsou určeni k likvidaci.

Tato monografie se zabývá životem a dílem česko-amerického filmového režiséra Ivana Passera (nar. 10. července 1933 v Praze), jednoho z osobitých solitérů filmového průmyslu. Passer náleží k legendární generaci české nové vlny šedesátých let. Působil jako nejbližší spolupracovník Miloše Formana na všech jeho českých filmech a samostatně debutoval outsiderskou tragikomedií Intimní osvětlení (1965), klasickým dílem nejen české kinematografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do USA. V zahraničí natočil dalších patnáct filmů.