Imagination of people strana 2 z 9

Autor knihy nejdříve pátrá ve Funchalu, hlavním městě Madeiry, ‚Zeleného ostrova‘, po prvních krůčcích chlapce s velkým snem, aby se s ním pak osobně setkal v Madridu. Psal se 20. leden 2011 a bylo po zápase Španělského poháru Atlétiko vs. Real. Tenkrát netušil, že právě stojí tváří v tvář mladému muži, tehdy šestadvacetiletému, který se za deset let stane nejlepším střelcem fotbalové historie. I proto může psát a vyprávět strhující příběh o obyčejném, a dokonce chudém, chlapci z ostrova v Atlantiku. Právě ve Funchalu a jeho čtvrti Santo António a ulici Quinta do Falcao se rodil veliký sen a Cristiano za ním odmalička neúprosně jde a probudí se z něj až ve chvíli, když později vysloví: „Chci se zapsat do historie fotbalu. Mám fantastické zaměstnání. Je požehnáním, protože můžu dělat to, co mám nejraději.“ Ano, Ronaldo skutečně postupně stoupá k fotbalovému Olympu, kde vládnou Pelé, Maradona, Di Stéfano, Cruijff, ale nepochybně také sám Cristiano s Lionelem Messim. Základem naplnění takového snu je zázemí v rodině. Oporou mu je fotbalová máma Mária Dolores a Cristiano má pak jako osmnáctiletý hráč Sportingu Lisabon nevýslovné štěstí. Do Manchesteru United si ho vybere sám Sir Alex Ferguson. S velkým učitelem a druhým otcem, jak sám říká, vyhrají Ligu mistrů a tři anglické tituly. Ronaldo jako hráč Rudých ďáblů získá v roce 2008 svůj první Zlatý míč. Druhý a třetí obdrží už jako nejzářivější hvězda Realu Madrid, mistr Španělska a opět vítěz Champions League 2014. V lednu 2015 při třetí celebraci v curyšské opeře s dojetím – ale už bez slz – řekne: „Chci být jedním z nejlepších hráčů všech dob.“ A on se jím už skutečně stal stejně jako je nejlepším střelcem fotbalové historie. V kariéře nastřílel 817 soutěžních gólů, z nich 119 za Portugalsko, dalších 139 v Lize mistrů a je tak rovněž nejlepším reprezentačním střelcem i kanonýrem nejprestižnější klubové soutěže. Ronaldo je – jednoduše a výstižně vyjádřeno – rekordmanem fotbalových rekordů, jeho vlastní výčet nám připadá nekonečný. Druhému fotbalovému králi současnosti, Messimu, pak předává vládu pouze na dvanáct měsíců, po nichž slaví svůj čtvrtý Zlatý míč a jakýsi vlastní “Rok Ronalda”. Cristiano totiž fotbalový rok 2016 zcela ovládne. Nejprve se těší z třetího vítězství v Lize mistrů a jen o půldruhého měsíce později slaví na EURO 2016 ve Francii titul s Portugalskem právě po vítězství nad hráči galského kohouta. “Jsem strašně šťastný. Prosil jsem Boha, aby mi dal šanci, protože jsme si ji zasloužili,” vysloví muž, který přesvědčil svět, že dokáže být rovněž lídrem národním. “Prožívám jeden z nejkrásnějších okamžiků v kariéře, neuvěřitelnou chvíli pro mě a celou naši zemi.” Velká žeň jednoho ze dvou panovníků současného fotbalu nekončí. Za rok 2017 získává Zlatý míč popáté. Tajemství úspěchu chlapce, pokřtěném v kostele Santo António, který s výjimkou Světového poháru vyhrál vše, je prosté: neobyčejný talent a úžasná pracovitost, neutuchající touha být nejlepší a vyhrávat trofeje a také tlukot vítězného srdce. Cristiano navíc dnes společně s Lionelem Messim není jen nejlepším fotbalistou prvního dvacetiletí našeho věku, pro mladé generace představuje také obrovský vzor a symbol životního stylu. Lze bez nadsázky říci, že je současnou nejvýznamnější sportovní celebritou světa, jako třetí sportovec světa a první fotbalista dokázal vydělat přes miliardu amerických dolarů. A tak se společně s autorem v aktualizovaném a výpravném vydání, obohaceném plakátem, začtěme do příběhu chlapce a dnes muže, který žije svůj splněný sen a stoupá k ‚LEGENDĚ jménem CRISTIANO RONALDO‘.

Patřili k nejstabilnějším párům uměleckého světa. Libuše Šafránková, nezapomenutelná Popelka, a Josef Abrhám, nezapomenutelný Vrchní. Hvězdy Činoherního klubu, na které se stály dlouhé fronty, spolu žily víc jak 40 let v harmonickém vztahu, který jim mnozí kolegové mohli jen závidět. Nebyla to ale láska na první pohled. Seznámili se v Činoherním klubu, kam Libuška přišla po zrušení Divadla Za branou v roce 1972 a kde Josef působil od jeho počátků. První rok se vůbec nepotkávali, protože nehráli v žádném představení společně. Ale aniž by o tom ten druhý věděl, chodili se tajně dívat jeden na druhého. Poprvé se potkali v Poprasku na laguně. O třináct let starší Josef měl tehdy už několik let vážný vztah se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Kdy přeskočila ona pověstná jiskra, není až tak důležité, pravdou však je, že Josef s Libuškou chodil dva roky, než se to Naďa dozvěděla. Vzali se v roce 1976, o rok později se jim narodil syn Josef Abrhám ml. Své role si vždy pečlivě vybírali, a to zejména ty, v nichž hráli společně. Určitě nejvíc si je budeme pamatovat z kultovního filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni!, kde hráli manžele, ale i z televizního filmu Svatební cesta do Jiljí, pohádek Restaurace U prince a Kouzla králů nebo filmu Přijde letos Ježíšek? V roce 1999 přijali účast ve snímku režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí, inspirovaném statečným činem sira Nicholase Wintona. Matej Mináč slavnou hereckou dvojici výstižně charakterizoval takto: „Před médii byli hodně plaší, nechtěli se odhalovat a mluvit o svém soukromí. Vyjadřovali se vlastně přes filmy, protože v nich bylo vždycky hodně z nich samotných. Oni se uměli také hádat jako každá jiná rodina. Ale on se k Libušce vždycky choval něžně. Bylo to velmi milé. Oba si hodně důvěřovali, když si něco navzájem schválili, tak věděli, že je to dobré. Já jsem se od Pepy naučil, že pro umělce je důležitá pokora. Pokud si umělec myslí, že je mistr světa, tak je to cesta do záhuby. Člověk má vždycky pochybovat a hledat, i když má skvělý nápad. Mně oba připomínali šachovou partii, uměli svoje postavy dovést k dokonalosti. Byli strašně sympatičtí a hlavně byli obyčejní. Nikdy si na nic nehráli, nemysleli si, že jsou velcí a významní lidé. Zbožňovali bavit lidi. Uvědomovali si, že umění není o tom, aby nás trápilo a vyučovalo jako ve škole, ale že nás má bavit. A lidé z divadla a kina musejí jít odlehčeni a s nadějí, že všechno bude dobré.“ Když v červnu 2021, jen dva dny po svých osmašedesátých narozeninách, Libuška náhle zemřela, Josef už byl upoután na invalidní vozík. Svou milovanou ženu nepřežil ani o rok. Teď už jsou zase spolu – v hereckém nebi...

Fotbalový svět i jeho samotný fanoušek se poměrně často ptají: Kdo že je skutečně nejlepším jedincem v historii fenomenální hry, která se před půldruhým stoletím narodila v Anglii a postupně začala ovládat planetu Zemi? PELÉ – vysloví jméno fotbalového poloboha téměř polovina fanoušků, vždyť třikrát přivedl Brazílii ke Zlaté Niké (1958, 1962, 1970), dobrá čtvrtina doslova vynese do nebe fantoma MARADONU, kapitána argentinského triumfu v roce 1986. Současně vyslechneme názory, že tihle dva zcela výjimeční plejeři dominovali fotbalu zejména ve svém období, ale že od jejich času se hra a výkonnost a umění hráčů neporovnatelně posunuly. Nejlepšími z nejlepších jsou přece ti, kteří jsou nejlepší právě dnes. A těmi vyvolenými jsou bezpochyby CRISTIANO RONALDO a LIONEL MESSI, pětinásobný resp. sedminásobný držitel Zlatého míče. Myslí si to také Iker Casillas, který se ve volném čase intenzivně zabývá filozofií. „Ti dva jsou z jiné planety. Přemohli, co bylo, a předběhli to, co bude. Mají vlastní úroveň, společný level přístupný jen jim, o spoustu pater výš, než jsou všichni ostatní,“ zní výrok mistra světa a dvojnásobného evropského šampiona. Má hloubku a sílu a vyjadřuje realitu prvních dvou desetiletí nového tisíciletí. Gólmanská ikona potvrzuje, že je dnes při veškeré úctě k legendám zpochybnitelným názor, že nejlepšími fotbalisty historie jsou právě Pelé či Maradona. Ano, se stali legendami. Ve své éře, podobně jako Alfredo di Stéfano či Johan Cruijff, vyčnívají vysoko nad ostatními, ale k současným géniům, Cristianovi a Lionelovi, je těžko můžeme přirovnávat, a vůbec – takové měření, které dělí tři desítky let až půlstoletí, je velmi obtížné. Alespoň je ale zřejmé, že Pelé, Maradona, Ronaldo a Messi jsou ikonami fotbalu. Až po nich následující výjimeční muži, které můžeme pojmenovat vládci desetiletí. V padesátých letech udivuje svět Alfredo di Stéfano, po boku Pelého pak září černá perla z Mosambiku, Eusébio. Sedmdesátá léta zase patří Johanu Cruijffovi a Franzi Beckenbauerovi. V „osmdesátkách“ vynikají společně s Maradonou Michel Platini a Marco van Basten, o desetiletí později udivují Italové, Paolo Maldini s Robertem Baggiem, na počátku nového věku jsou skvělí držitelé Světového poháru Zinedine Zidane a Brazilec Ronaldo. A my můžeme být hrdí, že mezi nejlepší fotbalisty historie náleží také dva čeští držitelé Zlatého míče JOSEF MASOPUST, velký „Chilan“ z MS 1962 a souputník Pelého, a PAVEL NEDVĚD, jakýsi fotbalový gladiátor a srdce bronzového Česka z EURO 2004, a s nimi samozřejmě JOSEF BICAN, autor rekordních 821 soutěžních gólů. Slavného Pepiho právě překonává úžasný Cristiano Ronaldo, rekordman bez limitů. Tři Čechoslováci či Češi v první stovce fotbalistů historie! Už nám je nikdo nevezme! A nesmíme zapomenout ani na ANTONÍNA PANENKU, jednoho ze strůjců našeho evropského titulu z roku 1976. Právě zakladatel “penaltového oblouku”, slavný muž s číslem 7, je ambassadorem knihy fotbalových osobností historie. A tak se s našimi novodobými hrdiny Cristianem a Lionelem vydejme za jejich slavnými předchůdci a rovněž poznejme jejich možné nástupce Kyliana Mbappého, Roberta Lewandowského, Karima Benzemu či Neymara. Interesantní a speciální otázka zní: zvedne někdo z nich po šampionátu v Kataru nad hlavu pro každého fotbalistu snový Světový pohár?

Černá kštice, uhrančivý pohled ocelově modrých očí, tvář klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladí s citlivými ústy, úsměv, při kterém vám tuhne krev v žilách, vysoká štíhlá postava. Krasavec, který vám bez mrknutí oka zlomí srdce, anebo vás bez hnutí brvou zastřelí. Francouzský James Dean, nepolepšitelný sukničkář, kariérista bez zábran, nezávislý bouřlivák. Závratná kariéra, desítky kvalitních filmů, množství milostných afér a nejeden skandál. Od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých minulého století nejlépe placená francouzská hvězda. Legenda evropského filmu, která společně s Louisem de Fun?sem a Jeanem-Paulem Belmondem přivedla do kin nejvíc diváků v historii. Nositel Césara, Zlatého medvěda a dvou Zlatých palem. A také důstojník Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění. To všechno a ještě mnohem víc je francouzský herec Alain Delon, který lámal srdce fanynek i hvězd filmového nebe po několik generací. V plném slunci, Rocco a jeho bratři, Gepard, Černý tulipán, Zorro, Samuraj, Sicilský klan, Borsalino, Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka, Tři muži na zabití. To je jen stručný výčet jeho u nás asi nejznámějších filmů. Ve skutečnosti natočil kolem stovky snímků, z nichž třicet produkoval. Pracoval s takovými mistry režie, jakými byli Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni nebo Jean-Paul Melville. Jeho hereckými partnery byly hvězdy 60. a 70. let jako Jean Gabin, Lino Ventura, Burt Lancaster, Charles Bronson a samozřejmé úžasné ženy jako Romy Schneider, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Claudia Cardinale, Catherine Deneuve a další. Jeho ložnicí prošly desítky krásných, atraktivních a zajímavých žen, ale jen málo z nich ho dokázalo zaujmout natolik, aby s nimi prožil část svého života. Na začátku byla slavná „Sissi“ Romy Schneiderová, později modelka a herečka s pochybnou minulostí Nathalie, matka prvního syna Anthonyho, kterou si vzal. Nejdéle však vydržel s Mireille Darcovou – celých patnáct let, což bylo u tak nestálého a krásy a radosti života vyhledávajícího člověka vzácné. Nebýt toho, že spolu nemohli mít potomky, možná by spolu zůstali až do konce... Třetí ženou života Alaina Delona byla nizozemská královna krásy Rosalie van Breemen, která mu dala děti Anouchku a Alaina-Fabiena. Vydrželi spolu čtrnáct let. Nakonec zůstal sám se svými čtrnácti psy a sídlem, svým rozsahem a vybavením hodným šlechtice, sám. Alain Delon byl talent od pánaboha. Herectví nikdy nestudoval, byl vyučený řezník, a jeho dětství nebylo šťastné. Rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Matka se znovu vdala za řeznického mistra, neměla čas se o něj starat. Od čtyř do jedenácti let ho proto vychovávali pěstouni a díky jejich práci strávil dětství v prostředí věznice. Otec se také znovu oženil, takže Alain pendloval mezi dvěma rodinami, z nichž ani jedna nebyla jeho. Citová frustrace se projevila ve školních letech, kdy jako problémové dítě v žádném ze šesti internátů kvůli výtržnostem dlouho nevydržel. Nelze se divit, že se raději v sedmnácti nechal naverbovat jako námořník do války v Indočíně. I tam měl s disciplínou problémy, takže ho vysvobodilo předčasné propuštění bez náhrady. Živil se jako poslíček, číšník, skladník. Výrazně na sebe upozornil až v jednadvaceti, kdy objevil na festivalu v Cannes. Zcela neznámý, naprosto nepoučený o tom, co je herectví a film – a přesto ho jeho dokonalá krása za všechna příkoří dětství a dospívání odměnila. Ponořme se do nelehkého života obrovské globální hvězdy, která to kvůli svým vlastnostem a minulosti neměla jednoduché ani v době, kdy byla na vrcholu. Autorka jako zkušená publicistka důkladně zmapovala život Alaina Delona a přináší výjimečnou ucelenou biografii, která nemá na českém trhu obdoby.

Původně tady neměl být žádný text. Prostě a zkrátka se ztratil. Jenomže by to nevypadalo hezky. Navíc Marek Ztracený má ve smlouvách s moderátory, že pod pokutou osmi milionů nesmějí při jeho uvádění na festivalech a koncertech využívat jeho jména ke slovním hříčkám „Tak se nám ztratil, ježiš, ne, on se nám nakonec neztratil“... A tak i já vyhovím těmto pravidlům, byť nejsem moderátor. V mé knize se Marek Ztracený skutečně neztratil. Jak by se také mohl ztratit v hledáčku zájmu hudebních fanoušků i médií člověk, který má 200 cm na 100 kilo váhy a který válcuje už třináct let českou hudební scénu svým charakteristickým zastřeným hlasem a melodiemi, které se vám okamžitě zapíšou do paměti? Začalo to Ztrácíš a pokračovalo Něco končí, Levná instituce, V opilosti, O pravdě, Víš lásko, Vlastní svět přes To se mi líbí, Léto 95 až po Dvě láhve vína, Naše cesty, Tak se nezlob nebo Stačí věřit. A to je jen úzký výběr největších hitů. Neztratily se ani jeho začátky, o kterých dnes nerad hovoří a ještě méně rád slyší. Faktem ale zůstává, že on, kluk ze šumavské Železné Rudy, prostě přišel do velké Prahy udělat kariéru s jednou písničkou, i když o tom tehdy vůbec nevěděl... Předtím tu studoval konzervatoř, takže na život ve velkoměstě byl zvyklý. Jenomže něco jiného je žít jako student konzervatoře a něco jiného jako začínající muzikant, který na první dobrou složí neskutečný hit a vydělá za něj obrovské peníze. To je potom – ve dvaadvaceti – slušná jízda... Marek Ztracený se ale dokázal z rozjařených začátků vzpamatovat, k čemuž mu – jako vychovanému ve víře - paradoxně dopomohl “boží zásah“. Bylo mu pětadvacet a jeho kariéra nabírala na obrátkách. Začínal být úspěšný, známý, populární, fanynek přibývalo... Jenomže se mu narodil syn Marek, byť neplánovaný. A on se vrátil obrazně řečeno na zem. Vzpamatoval se i díky milujícím rodičům, a pak už byla jeho cesta k úspěchu, slávě a popularitě jiná. Otevřená, posvěcená, opravdová, poctivá. Přispěla k tomu i jeho přítelkyně Marcela, Marečkova matka, kterou požádal po dvanáctileté známosti při dosavadním vrcholu kariéry – koncertu v O2 areně - o ruku. Během oněch let se ukázalo, že Marek Ztracený není jen hráč na piano, skladatel a zpěvák, ale především šoumen, který vyprodává největší haly v republice... Rozhodně už není ztracený, naopak, stal se novým fenoménem několika generací.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které – jím vychovány – jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína, Lucifera? Jako loupežníka Karabu? Jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a muže s dobrým srdcem.