Imagination of people strana 8 z 8

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína nebo Lucifera? A čekají ho další zajímavé projekty, například televizní Emanuel Moravec nebo návrat do krimi žánru ve Vysoké hře... Z jen stručného výčtu minulých i budoucích rolí je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Čím se vlastně proslavil tento v našich vodách zcela výjimečný umělec, jakým je člověkem? Odpověď na základní otázky najde čtenář v obsažné knize. Karel Roden má Českého lva, Cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. Hrál po boku Roberta de Nira, Rowana Atkinsona nebo Matta Damona. Objevil se ve vedlejších, ale důležitých, rolích ve filmech Blade II, Hellboy či RocknRolla, dnes již bývalého manžela Madonny Guyeho Ritchie. O jeho účast v Království nebeském s Orlando Bloomem v hlavní roli stál Ridley Scott, režisér Vetřelce. Doma je protagonistou oceňovaných snímků jako Čtyři slunce, Alois Nebel, Lidice, Habermannův mlýn, Bathory, Hlídač č. 47, Bestiář, Oběti a vrazi, Kuře melancholik či Čas dluhů a ve velmi úspěšném televizním seriálu Terapie. U většiny z nich byl nominován na Českého lva. Při tomto výčtu by člověk čekal sebevědomého kosmopolitu, který je na své mezinárodní i domácí úspěchy náležitě hrdý a netají se tím. Ve skutečnosti je Karel Roden člověkem velmi uzavřeným, plachým, neustále pochybujícím o sobě samém. A hercem, který navenek nikdy nehraje. Hraní je totiž jen předstírání, a to on nedovede - s postavou se musí sblížit natolik, až je jí on sám…Nerad hovoří o svém soukromí. Má punc umělce neposkytujícího rozhovory, a když už je k tomu přinucen třeba smlouvou s producentem - jako například s televizí HBO v případě seriálu Terapie - , je ochoten hovořit pouze o své roli a účinkování v projektu. Což platí o všech filmech a divadelních představeních, v nichž hraje. Spíše se rozhovoří o své další roli. Koupí barokního zámku ze 17. století ve Skrýšově na Sedlčansku totiž zatím úspěšně zachraňuje památku do té doby odsouzenou k zániku. Stojí ho to prostředky z jeho zahraničních angažmá, které ale rád investuje, protože má vztah k historickému a kulturnímu dědictví země, v níž se narodil. Jednoduše se proměňuje v hospodáře, který se stará o pole, louky, rybníky, zvířata - a hlavně koně, které miluje. Pokud mu čas dovolí, každý den vyráží na ranní vyjížďku jako kdysi dávní obyvatelé Skrýšova. Je rovněž milovníkem vína, pečuje o dva zámecké vinné sklepy. Zakládá vlastní značku Karel Roden pocházející z jižní Moravy. Své víno dodává už třetím rokem do vybraných restaurací a vinoték pro potěšení znalců. Nejsou to jeho další role. To vše je on sám. Herec Karel Roden.

Autor knihy nejdříve pátrá ve Funchalu, hlavním městě Madeiry, ‚Zeleného ostrova‘, po prvních krůčcích chlapce s velkým snem, aby se s ním pak osobně setkal v Madridu. Psal se 20. leden 2011 a bylo po zápase Španělského poháru Atlétiko vs. Real. Tenkrát netušil, že právě stojí tváří v tvář mladému muži, tehdy šestadvacetiletému, který se za deset let stane nejlepším střelcem fotbalové historie. I proto může psát a vyprávět strhující příběh o obyčejném, a dokonce chudém, chlapci z ostrova v Atlantiku. Právě ve Funchalu a jeho čtvrti Santo António a ulici Quinta do Falcao se rodil veliký sen a Cristiano za ním odmalička neúprosně jde a probudí se z něj až ve chvíli, když později vysloví: „Chci se zapsat do historie fotbalu. Mám fantastické zaměstnání. Je požehnáním, protože můžu dělat to, co mám nejraději.“ Ano, Ronaldo skutečně postupně stoupá k fotbalovému Olympu, kde vládnou Pelé, Maradona, Di Stéfano, Cruijff, ale nepochybně také sám Cristiano s Lionelem Messim. Základem naplnění takového snu je zázemí v rodině. Oporou mu je fotbalová máma Mária Dolores a Cristiano má pak jako osmnáctiletý hráč Sportingu Lisabon nevýslovné štěstí. Do Manchesteru United si ho vybere sám Sir Alex Ferguson. S velkým učitelem a druhým otcem, jak sám říká, vyhrají Ligu mistrů a tři anglické tituly. Ronaldo jako hráč Rudých ďáblů získá v roce 2008 svůj první Zlatý míč. Druhý a třetí obdrží už jako nejzářivější hvězda Realu Madrid, mistr Španělska a opět vítěz Champions League 2014. V lednu 2015 při třetí celebraci v curyšské opeře s dojetím – ale už bez slz – řekne: „Chci být jedním z nejlepších hráčů všech dob.“ A on se jím už skutečně stal stejně jako je nejlepším střelcem fotbalové historie. V kariéře nastřílel 817 soutěžních gólů, z nich 119 za Portugalsko, dalších 139 v Lize mistrů a je tak rovněž nejlepším reprezentačním střelcem i kanonýrem nejprestižnější klubové soutěže. Ronaldo je – jednoduše a výstižně vyjádřeno – rekordmanem fotbalových rekordů, jeho vlastní výčet nám připadá nekonečný. Druhému fotbalovému králi současnosti, Messimu, pak předává vládu pouze na dvanáct měsíců, po nichž slaví svůj čtvrtý Zlatý míč a jakýsi vlastní “Rok Ronalda”. Cristiano totiž fotbalový rok 2016 zcela ovládne. Nejprve se těší z třetího vítězství v Lize mistrů a jen o půldruhého měsíce později slaví na EURO 2016 ve Francii titul s Portugalskem právě po vítězství nad hráči galského kohouta. “Jsem strašně šťastný. Prosil jsem Boha, aby mi dal šanci, protože jsme si ji zasloužili,” vysloví muž, který přesvědčil svět, že dokáže být rovněž lídrem národním. “Prožívám jeden z nejkrásnějších okamžiků v kariéře, neuvěřitelnou chvíli pro mě a celou naši zemi.” Velká žeň jednoho ze dvou panovníků současného fotbalu nekončí. Za rok 2017 získává Zlatý míč popáté. Tajemství úspěchu chlapce, pokřtěném v kostele Santo António, který s výjimkou Světového poháru vyhrál vše, je prosté: neobyčejný talent a úžasná pracovitost, neutuchající touha být nejlepší a vyhrávat trofeje a také tlukot vítězného srdce. Cristiano navíc dnes společně s Lionelem Messim není jen nejlepším fotbalistou prvního dvacetiletí našeho věku, pro mladé generace představuje také obrovský vzor a symbol životního stylu. Lze bez nadsázky říci, že je současnou nejvýznamnější sportovní celebritou světa, jako třetí sportovec světa a první fotbalista dokázal vydělat přes miliardu amerických dolarů. A tak se společně s autorem v aktualizovaném a výpravném vydání, obohaceném plakátem, začtěme do příběhu chlapce a dnes muže, který žije svůj splněný sen a stoupá k ‚LEGENDĚ jménem CRISTIANO RONALDO‘.

Věřící fotbalisté vbíhají na trávník a na prsou vykreslí rukou pověstný křížek. Jako by říkali: ‚Bože, prosím, ochraňuj mě a přej mi štěstí. Lionel by takový obrázek malovat nemusel, protože fotbalový bůh, ač není, tak v jeho případě snad někde existuje a zázračného chlapce stráží snad od kolébky, aby ho zároveň obdařil geny umělce. Ano, tam někde v argentinském Rosariu se před šestadvaceti lety narodil fotbalový Einstein. Jak Albert automaticky řešil matematické a fyzikální záhady a objevoval neobjevitelné, tak Leo strojově probíhá obranami soupeřů a střílí branky, povětšinou, učebnicové, úžasné. Vše vyhlíží jednoduše a samozřejmě, jako když vás paměť vrací k nejúžasnějším okamžikům fotbalové historie, a najednou zjišťujete, že tato historie by byla ochuzena právě o Messiho, anebo spustíte brankostroje na playstationu. Pomoc a ochranu Boha jako by nepotřeboval, Bůh žije a hraje v něm samotném a on to moc dobře ví, a i proto po každém gólu vystřelí své ruce k nebi.

Jana Švandová je nejen výjimečnou a úspěšnou filmovou, televizní a divadelní herečkou, ale svým způsobem nepřehlédnutelným ženským fenoménem. Petr Čermák, spoluautor její autorizované knížky Jana Švandová s podtitulem Nesmíš to nikdy vzdát , která není typickou biografií, ale také upřímným dílkem promlouvajícím do nitra ženské duše, si tuto krásnou hereckou hvězdu pro sebe nazval ČESKOU MARYLIN. Vizáží jí je opravdu trochu podobná. A také je opravdovou star. Kdo může jen tak může říct, že hrál po boku Annie Girardot či Charlese Aznavoura, anebo se osobně setkal s Claudií Cardinale. Ve svých letech vypadá pořád jako blonďatá panenka, ale přitom představuje jednu z největších dam českého filmu 60. až 80 let. Vždyť hrála v úspěšných filmech takových režisérských es, jakými jsou Karel Kachyňa, Hynek Bočan, Dušan Hanák či Jiří Menzel a byla přední herečkou slavného Činoherního klubu, stála na prknech Národního divadla. Majitel Oskara za Ostře sledované vlaky ji nyní obsazuje do rolí v pražském Divadle Bez Zábradlí. A co je zvláštní - nikdo si vlastně pomalu ani netroufne hádat, kolik jí je. Že vyhlíží báječně, je jisté, ale ona je mladá zejména svou ohromně živou, přirozenou a pozitivní duší. Co na tom, že žije ve třetím a krásném manželství a je babičkou a za svůj život poznala mnoho mužů a prožila několik vztahů? Právě proto všem ženám, které touží být stále duševně mladé, nyní předkládá vlastní recept na život formou své knížky.

Malá žena, ovšem s velkým hlasem. Česká Janis Joplin anebo Tina Turner i Ella Fitzgerald, neřízená střela, rocková babička z Ostravy. Všechna tato přízviska má Věra Špinarová. Opravdová Paní zpěvačka, sice malá vzrůstem, ale o to větší svým nenapodobitelným, jedinečným altovým hlasem s rozsahem přes čtyři oktávy, o kterém si mohly nechat zdát mnohé operní divy. Takový rozsah měly v Česku jen další tři zpěvačky populární hudby: Eva Pilarová, Petra Janů a Lucie Bílá. Na rozdíl od nich Věra Špinarová nikdy zpěv nestudovala, byla "přírodní úkaz", který šokoval odborníky svou syrovostí. A samotná Věra byla také taková. Svérázná, upřímná až na kost, na nic si nehrála, neuměla se přetvařovat a předstírat. Byla Ostravačkou každým coulem, k sobě tvrdá a přísná, nesmírně pracovitá, skromná, ale cílevědomá, protože od dětství věděla s jistotou jediné - že chce být zpěvačkou. Svému snu podřídila vše, šla za ním přes překážky, které představovala třeba její matka, která měla úplně jinou představu o budoucnosti své dcery a nikdy se úplně neztotožnila s tím, že Věra namísto "seriózní" práce v čistírně "poskakuje" před kapelou na jevišti. Musela překonat tragickou a dodnes nevysvětlenou smrt milovaného bratra, ústup ze slávy po sametové revoluci, kdy existenčně klesla až na dno, zklamání ze tří dlouhodobých vztahů. Vždy se však dokázala zvednout jako Fénix z popela a pokračovat v cestě za svým snem. Je nezapomenutelná svými písněmi, kterých nahrála přes 700, svými hity jako Bílá Jawa 250, Raketou na Mars, To máme mládež, Píseň svou mi tenkrát hrál, a i kdyby už si nikdo nemohl ani na ně vzpomenout, zůstává tu jako Věřin úžasný skvost. Nesmrtelná skladba z filmu Tenkrát na Západě, nazvaná Jednoho dne se vrátíš. Věra Špinarová se i díky ní k nám bude stále navracet. Nová kniha známé spisovatelky, která napsala také autorizovanou knihu s Jožo Rážem a biografie dalších pevěckých i hereckých hvězd, vznikala ještě za života velké a milované Paní zpěvačky Věry Špinarové. Na přípravě knihy se také významně podílel zpěvaččin syn, hudebník Adam Pavlík.

Kdekoliv v Evropě, ale dnes už také v Americe a mnohde v Asii, vyslovte jeho jméno. Téměř zaručuji, že povětšinou dostanete odpověď: GRANDE PAOLO. Veliký Pavel, jak si ho pojmenovali Italové, a jak je výjimečným fotbalistou, tak je rovněž mimořádným člověkem. Pokud by tomu tak nebylo, copak by se mohl stát viceprezidentem Juventusu Turín? Držitel vysoce prestižního ocenění, ZLATÝ MÍČ pro nejlepšího fotbalistu v Evropě za rok 2003, je opravdu velice důstojným reprezentantem svého klubu a samozřejmě také Česka. Obtisk Pavlovy nohy nalezneme na Grimaldiho třídě v Monte Carlu, protože je také vítězem ankety Golden Foot 2004, o čemž rozhodli fanoušci, stejně jako ho čtenáři časopisu World Soccer zvolili nejlepším fotbalistou světa za rok 2003. Nedvěd je prostě superhvězda z galerie jeho nesmrtelných předchůdců, Platiniho a Zidaneho. Všechna tři jména pojí bíločerný dres juvenťanských „bianconeri“. V proslulé Staré dámě měl Pavel za parťáky další skvělé borce, zejména Alessandra del Piera či i dnes chytající legendu, Gianluigi Buffona. Fotbalový život Pavla Nedvěda, kdysi docela obyčejného kluka, „Méďi“ z městečka Skalná u Chebu, byl neobyčejně bohatý a úspěšný. Grande Paolo po boku hvězd a trenérských veličin, jakými jsou hlavně Marcello Lippi, Fabio Capello, a také Karel Brückner, dosáhl na fotbalový Olymp. Stal se vůdcem Juventusu, majitelem tří italských titulů, i oporou stříbrných a kapitánem bronzových Čechů z EURO 1996 a 2004. Opravdu ho zná fanoušek na Sicílii i prodavač pizzy na Manhattanu. Renomé Pavla Nedvěda je úžasné. „Grande Paolo? Uncredibile!,“ říkají Italové. Skutečně, Pavel je neuvěřitelný. Jak k takovému fenoménu Nedvěd dospěl? Svým docela jednoduchým receptem: „Fotbal je dřina, dřina a zase dřina!“ Jak v knize říká Vladimír Šmicer: „Méďa ničil soupeře svými turbomotory hlavně po 70. minutě zápasu, když už soupeři mnohdy docházely síly. Neúnavně tvořil hru, posílal nás do šancí, pálil dělovky levou pravou a ještě stačil bránit… Autor knihy se s Pavlem Nedvědem, univerzálním fotbalovým vojákem, v Turíně setkal a také se pokusil rozečíst jeho složitou osobnost. Dozvíte se, proč se někdy na hřišti anebo po zápase pěkně vztekal, a jaký je táta Ivanky a Pavlíka v rodinném životě. O tom více manželka Ivana, Pavlova veliká žena a láska ještě z let fotbalového a osobního zrání. Poznáte Nedvědovu rovnici: „Můj život je rodina, fotbal a bůh.“ Obsažná i obrazem výpravná kniha je přesvědčivou výpovědí o nejlepším českém fotbalistovi.

Václav Havel je bezpochyby mimořádný lidský fenomén a neobyčejně odvážný muž s neuvěřitelným myšlenkovým obsahem i odkazem. Vždyť změnil Česko a napomohl proměně střední a východní Evropy. Nejdříve literát a významný dramatik, potom disident i vězeň a nakonec prezident všech Čechů, ale zejména člověk. A právě silné člověčenství se prolíná plně autorizovanou knihou, která vychází v rámci významných narozenin Václava Havla, muže vzrůstem menšího, ale významem naprosto jedinečného. Ať jste téměř na jakémkoliv místě naší planety a vyslovíte jeho jméno, získáte pomyslnou vstupenku do světa. Jednoduše - každý ví… Ne každý však ví o rozmanitých polohách Havlovy složité a vzácně barvité a duchem obdařené osobnosti. Autor je poodhaluje po vzájemném setkávání a rovněž prostřednictvím pohledů obou manželek, Olgy a Dagmar, a významných lidí, které ho důvěrně znali či znají. Neobyčejně zajímavé jsou třeba také postřehy osobního strážce Petra Pávka, který po boku svého prezidenta strávil více než dvě desetiletí. Kniha zkušeného autora je objevná a zároveň přitažlivá zejména tím, že Václava Havla představuje takového, jaký skutečně je, upoutá i originální fotografickou výpravností.

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?

Zdeněk Svěrák je jedním ze současných největších Čechů. Představuje pojem, instituci, celonárodní poklad, symbol českého národa a češství, které vyjádřil třeba v myšlence: "Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, a proto bychom si jej měli vážit."Kolik jen přídomků za šestasedmdesát let svého nesmírně plodného života už dostal! Většina z nás ho "bere", mnozí ho obdivují a milují, protože i přes úspěchy, kterých dosáhl jako divadelník, scenárista, textař, herec či spisovatel, zůstal skromný, nenápadný, zdvořilý, slušný, chápavý a tolerantní. A přitom jeho úspěchy nejsou ledajaké! Stačí připomenout Zlatý glóbus a Oscara za scénář k filmu Kolja, anebo jeho první povídkovou knížku nazvanou prostě Povídky, které se od roku 2008, kdy byla vydána, prodalo přes sto tisíc výtisků! Zdeněk Svěrák má neopakovatelné kouzlo a charisma jako inteligentní, osvícený a moudrý muž, který vlastní obdivuhodný dar - ukazovat obrovskou bohatost českého jazyka. Je nedostižný ve slovních hříčkách, dvojsmyslech, připodobněních a přirovnáních, které vystihují naši národní povahu, mentalitu, naši současnost vycházející z nejednoznačné minulosti, zkrátka ono často přehlížené a mnohými dokonce zesměšňované češství. Zůstává přitom ale laskavý, hravý, lehký, úsměvný a schopný dělat si legraci sám ze sebe i z vážných témat. Jeho originální humor prezentovaný pětačtyřicet let na prknech Divadla Járy Cimrmana je nenapodobitelný. Zdeněk Svěrák je zkrátka fenomén, jehož jméno je velice výrazně a nesmazatelně zapsáno v naší novodobé kultuře. Autorka knihy ho přibližuje ve všech jeho uměleckých podobách, tedy jako scenáristu, textaře, spisovatele, herce i humanistu s bohatou charitativní činností. Čtenář po přečtení knihy zjistí ovšem to nejdůležitější - že je mu Zdeněk Svěrák velice blízký, protože má podobu úžasně lidskou.