Imagination of people strana 7 z 9

Že je Jaromír Jágr sportovním gigantem, který má zlato z olympiády 1998 v Naganu, pyšní se dvěma tituly mistra světa a vlastní dva prsteny za zisk Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins, fanoušek hokeje dobře ví. Nejlepšího českého hokejistu všech dob ostatně obdivuje pomalu každý malý kluk. Autor i proto záměrně upouští od běžného životního portrétu výjimečného sportovce, který proslavil Česko více než stovka vládních delegací. Snaží se vstoupit nejlepšímu hokejistovi světa konce minulého a prvních let našeho století a držiteli vysoce prestižního ocenění pro nejužitečnějšího hráče NHL, Hart Trophy za rok 1999, kdy Jágra experti povýšili na úroveň velikánů Wayna Gretzkého i Maria Lemieuxe, do jeho neobyčejně obsažné duše. JAKÝ JE VLASTNĚ ČLOVĚK? JAKOU PROMĚNU PRODĚLAL? Jako malý chlapec vysloví sen, že chce být jednou nejlepším hokejistou světa – a on se jím skutečně stane. Kde jsou prameny ojedinělých schopností a kořeny sportovní mimořádnosti. Jak je možné, že obyčejný venkovský synek, Jarda z Hnidous u Kladna, nejdříve dobyde Ameriku, v Omsku si získá i Rusko a pak v dresu se lvíčkem vyhraje své druhé světové zlato! Podmaní si celý hokejový svět. V NHL se stal hned kapitánem hned tří týmů. Pittsburghu, Washingtonu i New York Rangers a pak, po tříleté pauze, válí za Atlantikem jako zamlada v oranžových barvách Philadelphie a nyní za Dallas Stars. A ještě stačí při výluce NHL držet svoje Kladno. Opravdu nevídané. Stojí za jeho úspěchem stejnojmenný otec, čím obohatil jeho fenomenální geny? Je opravdu největší ženou Jaromírova života maminka, jak se píše? Čím tak lidsky vyspěl a zmoudřel, jak se vzdělal? Autor se ptá a také na tyto a jiné otázky odpovídá společně s osobnostmi, kteří s Jaromírem pracovali, jako jeho osobní kouč Marian Jelínek, a hráli, mezi jinými Martin Straka, anebo ho měli možnost blíže poznat. Hovoří o něm osobnosti světového hokeje, včetně Lemieuxe a Gretzkyho, ale také Alois Hadamczik, trenér Česka, který v Jaromírovi, hokejovém gladiátoru a umělci, také objevil velké srdce, motivátora a vůdce. Ano, takový je zřejmě největší český sportovec posledního dvacetiletí, a tak vysoko vidí Jágra autor knihy, která se nyní ke čtenáři dostává již ve třetím doplněném vydání.

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garriguem Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku a Jana Kašpara. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí, a to je pro nás všechny moc dobře. Autorka doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba renesančního muže, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

Knížka píše o obyčejném, a dokonce chudém, chlapci z portugalské Madeiry. Má ovšem veliký sen a odmalička za ním neúprosně jde a ze svého snu se probudí až ve chvíli, když později vysloví: "Chci být nejlepší, zapsat se do historie fotbalu. Mám fantastické zaměstnání. Je požehnáním, protože můžu dělat to, co mám nejraději." Ano, Ronaldo skutečně postupně stoupá k fotbalovému Olympu, kde vládnou Pelé, Maradona, Di Stéfano, Cruijff. Základem naplnění takového snu je skvělé zázemí v rodině, jíž vždy vládla fotbalová máma Mária Dolores, a pak má Cristiano jako osmnáctiletý hráč Sportingu Lisabon doslovné štěstí, že si ho do Manchesteru United vybere sám Sir Alex Ferguson. Se svým velkým učitelem a druhým otcem, jak sám říká, vyhrají Ligu mistrů a tři anglické tituly. Ronaldo jako hráč Rudých ďáblů získá v roce 2008 svůj první Zlatý míč. Druhý obdrží už jako nejzářivější hvězda Realu Madrid a mistr Španělska. V lednu 2014 při celebraci v curyšské opeře s dojetím řekne: "Neexistují slova, kterými bych popsal tento okamžik. První zisk Zlatého míče za rok 2008, to bylo něco velkého. Ale teď to pro mě bylo o mnohem hlubších emocích, protože jsem cenu přebíral s mojí matkou a synem. Když jsem ji zahlédl, jak pláče, snažil jsem se kontrolovat, ale slzy jsem také neudržel. Jestli jsem vyhrál zaslouženě? Lidé pro mě hlasovali, tak asi ano. Každopádně Messi a Ribéry by si tuto cenu zasloužili také. Vyhrál jsem však já. Jsem opravdu nesmírně šťastný." Tajemství gigantického úspěchu chlapce z chudinské ulice Quinta do Falcáo ve Funchalu je prosté: neobyčejný talent a úžasná pracovitost, neutuchající touha být vždy nejlepší a vyhrávat trofeje a také bouřlivé a vítězné srdce. Cristiano navíc dnes není společně s Lionelem Messim jen nejlepším fotbalistou planety, ale pro mladé generace představuje také symbol životního stylu. Lze bez nadsázky říci, že je současnou nejvýznamnější sportovní celebritou světa. A tak se společně s autorem začtěme do příběhu chlapce, který žije svůj splněný sen a stoupá k legendě jménem Cristiano Ronaldo.

Nový český fenomén má jméno ZDENĚK POHLREICH. Vládne pomalu všem kuchyním, protože o něm uslyšíme ve většině domácností a také restaurací. Ve světě patří špičkoví kuchaři mezi celebrity dlouhodobě, u nás jen několik let. Je však nepochybné, že právě hrdina této knihy měřítkem popularity zastínil všechny své kolegy. Jak tohle vzrůstem nevelký a prostovlasý muž dokázal? Je zřejmé, že platí za zkušeného a skvělého kuchaře, ale to není sám, Zdeněk Pohlreich však ostatní brzy "převálcuje" úžasným uměním komunikace s kolegy, hosty restaurací, a zejména s televizním divákem.Dnes je u nás bezpochyby nejznámějším a také nejkontroverznějším kuchařem. Pozná ho snad každý, jeho televizní hlášky se staly součástí lidové slovesnosti podobně jako hlášky z nejslavnějších českých filmů. Na jeho gastronomických představeních v rámci nejrůznějších festivalů bývá přeplněno, pražské kurzy vaření jsou téměř okamžitě vyprodány. Vlastní v metropoli dvě vyhlášené restaurace - secesní Café Imperial a italskou Divinis, které patří mezi dostaveníčka gurmánů a gurmetů z celého světa. Kuchařky, kterých vydal několik v záviděníhodných nákladech, jsou z nejprodávanějších na trhu.Je milován (i zatracován) pro svou přímočarost, otevřenost a přirozenost (projevující se i vypípávanými momenty), s nimiž hodnotil úroveň jednotlivých restaurací v Česku v televizní reality show "Ano, šéfe!", a zároveň oceňován pro vysokou profesionalitu pramenící z bohatých zkušeností v zahraničí i na domácí scéně, kde po návratu z emigrace působil v těch nejlepších hotelích a restauracích.Zdeněk Pohreich také vychoval několik nadějných a talentovaných adeptů "haute cuisine" neboli vysoké gastronomie, kteří dnes excelují - například Romana Pauluse, držitele dvou michelinských hvězdiček, nebo Jiřího Štifta, porotce televizní kuchařské show "Master Chef".Svérázného, osobitého a nenapodobitelného mistra šéfkuchaře zkušená autorka biografií známých osobností představuje ve své knize jako člověka z masa a kostí, jehož život se odvíjel ve vlnách úspěchů i dopadů na samé dno, který se však nikdy nevzdal a dokázal své sny a přání uskutečnit i přes nepřízeň osudu.

Chtěl bych být pilotem, jednou budu nejlepším hokejistou, chtěl bych se stát prezidentem, čteme z neobyčejně obyčejných klukovských snů.Mnohé velké osobnosti potvrdily, že snít se má, významní a slavní lidé jsou ale současně důkazem, že sny přejí pouze vyvoleným. Ovšem prezidenty se stávají jen nejvyvolenější. Takovým mužem je právě Miloš Zeman. Bude opravdu dobrým prezidentem všech Čechů a zvládne se ctí velké a zodpovědné pověření? Autor se zamýšlí nad životem muže obdařeného mimořádnou silou osobnosti a také výjimečným intelektem. Působivě přibližuje jeho životní příběh i s mnoha peripetiemi.První muž své země představuje zcela mimořádnou kategorii, ale snad právě proto by měl být především dobrým a slušným člověkem. Morální a celkově kvalitní lidskou autoritou a v pomyslném obraze dokonce i jakýmsi národním pánem bohem, ale už nikdy téměř nedotknutelnou sochou, jak tomu bylo v časech totalitních. Naopak by měl být zejména také bytostí, která chodí nohama po zemi a zná starosti a potřeby obyčejných lidí. Měl by sloužit za obecný příklad onoho člověka dobrého.Je dnes takovým člověkem právě Miloš Zeman, třetí český prezident, kterého jsme si vybrali v historicky první přímé volbě? To je jedna ze základních otázek, na kterou hledá odpověď autor knihy. Ptá se, jak se z onoho obyčejného chlapce a později uznávaného prognostika stal vlivný polistopadový politik, který téměř jedno desetiletí vedl ČSSD, později byl předsedou parlamentu. Po pouhých pěti letech od vstupu do sociální demokracie vede českou vládu!Miloš Zeman je také prvním levicovým českým prezidentem a mužem kompromisu. Čím vším se liší od Václava Havla, velkého vizionáře, který napomohl proměnit Česko i svět, a Václava Klause, povětšinou nekompromisního pragmatika. Autor ovšem také představuje nového českého prezidenta jako člověka z masa a kostí, vidí ho jako bytost normální, a tedy nikoliv bezchybnou, všímá si jeho zajímavých postojů a názorů. Píše o seznámení Miloše a Ivany, které připomíná filmový příběh, čím je jiná než Olga a Dagmar Havlovy či Livie Klausová? Svého hrdinu vidí očima velkého přítele Pavla Dostála, ministra kultury a věčně bílou šálou, rovněž vnímá Zemanův svébytný smysl pro humor. I proto může být výjimečný portrét knihou čtenářsky velmi poutavou.

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery - to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už třicet let nejen pojem folkové muziky, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle vydat jeho skladby v albech, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata nachází i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem. Objevil také kouzlo Mozartových oper - přebásnil libreta ke třem nejznámějším. V červnu slaví až neuvěřitelnou šedesátku, což ovšem nijak neubírá na jeho tvůrčí invenci ani popularitě. Sám se už stal vzorem a inspirací pro jiné - svým vztahem k jeho tvorbě se netají například ani držitel Českého slavíka za rok 2012 Tomáš Klus. Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

"Díval jsem se, jak vaří moje maminka…" Riccardo Lucque je typickým Italem s jižanským temperamentem a všichni o něm říkají, že vaří jako pánbůh, co chodí po zemi. Opravdový sympaťák mluví měkkou angličtinou, rozumí česky a sem tam naším jazykem také prohodí pár slůvek. Česko má dnes stejně rád jako rodnou Itálii - a jak by ne? Řekne upřímně, že na Česku jsou nejkrásnější jeho ženy, a vůbec nejkrásnější je pro něj manželka. Moravanka Irma. Jeho dosavadní kariéra je velmi pozoruhodná. V podstatě se dá říci, že kde působil, tam restaurace získala vysoce prestižní ocenění "Michelinská hvězda" - ať už to bylo v Itálii nebo v Londýně. V New Yorku přijal na pouhé tři měsíce angažmá šéfkuchaře ve známé restauraci Il Bucco, která byla zrovna v té době americkým gastronomickým průvodcem Zagat Guide, což je obdoba Michelinského průvodce, vyhlášena nejlepší restaurací roku 2001. Riccardo je skvělým kuchařem evropského renomé, a přitom velmi milým a skromným člověkem. S velkou láskou vaří po celém světě dvě desetiletí. A v čem tkví prapůvod jeho umění? "V Itálii jsme zvyklí setkávat se všichni u jednoho velkého stolu. Otec vždy striktně dodržoval pravidlo, že dokud u stolu nebyli všichni, tak jsme nesměli začít jíst. Tradice stolování s rodinou byla tedy pro mě dosti zásadní," svěří se. "Mám dva bratry, a protože oba moji rodiče pracovali, já jsem byl ten, kdo se vždy staral o přípravu jídla pro ostatní. Můj zájem o kuchyni a vaření byl opravdu velký a již odmalička jsem se díval mamince pod ruce, jak vaří. Jsem gurmán a mám rád dobré věci." Ostatně maminka je zřejmě jeho velkým vzorem, protože říká, že dobré jídlo musí v restauraci chutnat, jako kdyby se uvařilo doma. I proto je kuchařské umění Riccarda Lucqueho včetně receptů tak srozumitelné, chutné a oblíbené. Riccardo je také dobrým obchodníkem, v Česku má tři restaurace (Aromi a La Finestra v Praze, Il Mercato v Brně) a obchody s pravými italskými surovinami.

Čím se vlastně proslavil tento v našich vodách zcela výjimečný umělec, jakým je člověkem? Odpověď na základní otázky najde čtenář v obsažné knize. Karel Roden má Českého lva, Cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. Hrál po boku Roberta de Nira, Rowana Atkinsona nebo Matta Damona. Objevil se ve vedlejších, ale důležitých, rolích ve filmech Blade II, Hellboy či RocknRolla, dnes již bývalého manžela Madonny Guyeho Ritchie. O jeho účast v Království nebeském s Orlando Bloomem v hlavní roli stál Ridley Scott, režisér Vetřelce. Doma je protagonistou oceňovaných snímků jako Čtyři slunce, Alois Nebel, Lidice, Habermannův mlýn, Bathory, Hlídač č. 47, Bestiář, Oběti a vrazi, Kuře melancholik či Čas dluhů a ve velmi úspěšném televizním seriálu Terapie. U většiny z nich byl nominován na Českého lva. Při tomto výčtu by člověk čekal sebevědomého kosmopolitu, který je na své mezinárodní i domácí úspěchy náležitě hrdý a netají se tím. Ve skutečnosti je Karel Roden člověkem velmi uzavřeným, plachým, neustále pochybujícím o sobě samém. A hercem, který navenek nikdy nehraje. Hraní je totiž jen předstírání, a to on nedovede - s postavou se musí sblížit natolik, až je jí on sám…Nerad hovoří o svém soukromí. Má punc umělce neposkytujícího rozhovory, a když už je k tomu přinucen třeba smlouvou s producentem - jako například s televizí HBO v případě seriálu Terapie - , je ochoten hovořit pouze o své roli a účinkování v projektu. Což platí o všech filmech a divadelních představeních, v nichž hraje. Spíše se rozhovoří o své další roli. Koupí barokního zámku ze 17. století ve Skrýšově na Sedlčansku totiž zatím úspěšně zachraňuje památku do té doby odsouzenou k zániku. Stojí ho to prostředky z jeho zahraničních angažmá, které ale rád investuje, protože má vztah k historickému a kulturnímu dědictví země, v níž se narodil. Jednoduše se proměňuje v hospodáře, který se stará o pole, louky, rybníky, zvířata - a hlavně koně, které miluje. Pokud mu čas dovolí, každý den vyráží na ranní vyjížďku jako kdysi dávní obyvatelé Skrýšova. Je rovněž milovníkem vína, pečuje o dva zámecké vinné sklepy. Zakládá vlastní značku Karel Roden pocházející z jižní Moravy. Své víno dodává už třetím rokem do vybraných restaurací a vinoték pro potěšení znalců. Nejsou to jeho další role. To vše je on sám. Herec Karel Roden.

Čím se vlastně proslavil tento v našich vodách zcela výjimečný umělec, jakým je člověkem? Odpověď na základní otázky najde čtenář v obsažné knize. Karel Roden má Českého lva, Cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. Hrál po boku Roberta de Nira, Rowana Atkinsona nebo Matta Damona. Objevil se ve vedlejších, ale důležitých, rolích ve filmech Blade II, Hellboy či RocknRolla, dnes již bývalého manžela Madonny Guyeho Ritchie. O jeho účast v Království nebeském s Orlando Bloomem v hlavní roli stál Ridley Scott, režisér Vetřelce. Doma je protagonistou oceňovaných snímků jako Čtyři slunce, Alois Nebel, Lidice, Habermannův mlýn, Bathory, Hlídač č. 47, Bestiář, Oběti a vrazi, Kuře melancholik či Čas dluhů a ve velmi úspěšném televizním seriálu Terapie. U většiny z nich byl nominován na Českého lva. Při tomto výčtu by člověk čekal sebevědomého kosmopolitu, který je na své mezinárodní i domácí úspěchy náležitě hrdý a netají se tím. Ve skutečnosti je Karel Roden člověkem velmi uzavřeným, plachým, neustále pochybujícím o sobě samém. A hercem, který navenek nikdy nehraje. Hraní je totiž jen předstírání, a to on nedovede - s postavou se musí sblížit natolik, až je jí on sám…Nerad hovoří o svém soukromí. Má punc umělce neposkytujícího rozhovory, a když už je k tomu přinucen třeba smlouvou s producentem - jako například s televizí HBO v případě seriálu Terapie - , je ochoten hovořit pouze o své roli a účinkování v projektu. Což platí o všech filmech a divadelních představeních, v nichž hraje. Spíše se rozhovoří o své další roli. Koupí barokního zámku ze 17. století ve Skrýšově na Sedlčansku totiž zatím úspěšně zachraňuje památku do té doby odsouzenou k zániku. Stojí ho to prostředky z jeho zahraničních angažmá, které ale rád investuje, protože má vztah k historickému a kulturnímu dědictví země, v níž se narodil. Jednoduše se proměňuje v hospodáře, který se stará o pole, louky, rybníky, zvířata - a hlavně koně, které miluje. Pokud mu čas dovolí, každý den vyráží na ranní vyjížďku jako kdysi dávní obyvatelé Skrýšova. Je rovněž milovníkem vína, pečuje o dva zámecké vinné sklepy. Zakládá vlastní značku Karel Roden pocházející z jižní Moravy. Své víno dodává už třetím rokem do vybraných restaurací a vinoték pro potěšení znalců. Nejsou to jeho další role. To vše je on sám. Herec Karel Roden.

Před pěti lety se znenadání objeví jeden neobyčejně obyčejný kluk. Na první pohled si jen tak brnká na kytaru, jako by si s ní povídal. Zpívá, co zrovna cítí. A tak nejen autor knihy si v duchu říká něco ve smyslu - panečku, tak tohle má šťávu a přirozenou lehkost, styl, a hlavně smysl a odvahu, slova jsou o něčem. A dnes je Tomáš Klus obdivován napříč generacemi, stal se naším nejpopulárnějším a nejúspěšnějším zpěvákem! Člověk si možná najednou vybaví opravdové hudební symboly. Osobnosti, nikoliv zcela nepodobné, které kdysi také stály na úplném začátku, stejně jako nový hrdina, folkový zpěvák původem z Třince. Klus, dnes celkovým výrazem poněkud jiný než Karel Kryl či Jaromír Nohavica, s nimiž ovšem Tomáše často a svéhlavě srovnávají, se spíše podobá jakémusi mladému českému Bobu Dylanovi, nepochybně nejpozoruhodnějšímu písničkáři všech dob. A vůbec s ním nemá společné jen květnové zrození. Tomáš Klus podobně jako Dylan, rebel s kytarou a tvůrce velkých myšlenek, vyzve symbolicky hned zpočátku tvůrčí cesty své vrstevníky, aby se nestali "generací bezejmenných". Mladý zpěvák postupně dosahuje úspěchu docela fantastického, a hlavně šokujícího pro zaručené experty. Nejen mladí, ale s nimi i pomalu půlka Česka si společně z jeho avantgardní skladby "Pánubohudooken" notuje: "Za co, Pane Bože, za co?". Jako jeden z mála písničkářů zpívá o české politické scéně, a když píseň zazní na Českém slavíku 2011, kdy skončí hned za ikonou Gottem druhý, přihlížející hvězdy i hvězdičky ztrácejí lesk. Státní opera je jako opařená! Do bláznivého komerčního jarmarku SuperStar 2005 se příliš nehodí, ale za sedm let vyhraje paradoxně Českého slavíka, nejsledovanější anketu v našem popu, která je rovněž zejména zrcadlem hudebního show-businessu. Překvapivé vítězství je ovšem také přesvědčivým důkazem Tomášovy skvělé oblíbenosti mezi posluchači. Sám velký Karel Gott, jakýsi nesmrtelný český Elvis, jako jediný v sále Tomášovi zatleská vestoje a pak blahopřeje mladému českému Dylanovi! "Jeho vítězství je obrazem nálady mezi lidmi, atmosféry ve společnosti. A je to vítězství zasloužené, protože texty jeho písní mluví lidem z duše." Tomáš Klus sklidí vavříny i u prestižní Akademie populární hudby, která jeho tvorbu za rok 2011 ozdobí hned dvěma Anděly. Zrodil nový hudební fenomén. Sám říká, že ho baví lidé. Rád je poznává, rád jim nahlíží do životů a my se nyní díky poutavé knize ponořme do úžasného příběhu jednoho z nejtalentovanějších Čechů naší doby.

Že je Jaromír Jágr sportovním gigantem, který má zlato z olympiády 1998 v Naganu, pyšní se dvěma tituly mistra světa a vlastní dva prsteny za zisk Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins, fanoušek hokeje dobře ví. Nejlepšího českého hokejistu všech dob ostatně obdivuje pomalu každý malý kluk. Autor i proto záměrně upouští od běžného životního portrétu výjimečného sportovce, který proslavil Česko více než stovka vládních delegací. Snaží se vstoupit nejlepšímu hokejistovi světa konce minulého a prvních let našeho století a držiteli vysoce prestižního ocenění pro nejužitečnějšího hráče NHL, Hart Trophy za rok 1999, kdy Jágra experti povýšili na úroveň velikánů Wayna Gretzkého i Maria Lemieuxe, do jeho neobyčejně obsažné duše. JAKÝ JE VLASTNĚ ČLOVĚK? JAKOU PROMĚNU PRODĚLAL? Jako malý chlapec vysloví sen, že chce být jednou nejlepším hokejistou světa – a on se jím skutečně stane. Kde jsou prameny ojedinělých schopností a kořeny sportovní mimořádnosti. Jak je možné, že obyčejný venkovský synek, Jarda z Hnidous u Kladna, nejdříve dobyde Ameriku, v Omsku si získá i Rusko a pak v dresu se lvíčkem vyhraje své druhé světové zlato! Podmaní si celý hokejový svět. V NHL se stal hned kapitánem hned tří týmů. Pittsburghu, Washingtonu i New York Rangers a pak, po tříleté pauze, válí za Atlantikem jako zamlada v oranžových barvách Philadelphie a nyní za Dallas Stars. A ještě stačí při výluce NHL držet svoje Kladno. Opravdu nevídané. Stojí za jeho úspěchem stejnojmenný otec, čím obohatil jeho fenomenální geny? Je opravdu největší ženou Jaromírova života maminka, jak se píše? Čím tak lidsky vyspěl a zmoudřel, jak se vzdělal? Autor se ptá a také na tyto a jiné otázky odpovídá společně s osobnostmi, kteří s Jaromírem pracovali, jako jeho osobní kouč Marian Jelínek, a hráli, mezi jinými Martin Straka, anebo ho měli možnost blíže poznat. Hovoří o něm osobnosti světového hokeje, včetně Lemieuxe a Gretzkyho, ale také Alois Hadamczik, trenér Česka, který v Jaromírovi, hokejovém gladiátoru a umělci, také objevil velké srdce, motivátora a vůdce. Ano, takový je zřejmě největší český sportovec posledního dvacetiletí, a tak vysoko vidí Jágra autor knihy, která se nyní ke čtenáři dostává již ve třetím doplněném vydání.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka.

Zdeněk Svěrák je jedním ze současných největších Čechů. Představuje pojem, instituci, celonárodní poklad, symbol českého národa a češství, které vyjádřil třeba v myšlence: "Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, a proto bychom si jej měli vážit."Kolik jen přídomků za šestasedmdesát let svého nesmírně plodného života už dostal! Většina z nás ho "bere", mnozí ho obdivují a milují, protože i přes úspěchy, kterých dosáhl jako divadelník, scenárista, textař, herec či spisovatel, zůstal skromný, nenápadný, zdvořilý, slušný, chápavý a tolerantní. A přitom jeho úspěchy nejsou ledajaké! Stačí připomenout Zlatý glóbus a Oscara za scénář k filmu Kolja, anebo jeho první povídkovou knížku nazvanou prostě Povídky, které se od roku 2008, kdy byla vydána, prodalo přes sto tisíc výtisků! Zdeněk Svěrák má neopakovatelné kouzlo a charisma jako inteligentní, osvícený a moudrý muž, který vlastní obdivuhodný dar - ukazovat obrovskou bohatost českého jazyka. Je nedostižný ve slovních hříčkách, dvojsmyslech, připodobněních a přirovnáních, které vystihují naši národní povahu, mentalitu, naši současnost vycházející z nejednoznačné minulosti, zkrátka ono často přehlížené a mnohými dokonce zesměšňované češství. Zůstává přitom ale laskavý, hravý, lehký, úsměvný a schopný dělat si legraci sám ze sebe i z vážných témat. Jeho originální humor prezentovaný pětačtyřicet let na prknech Divadla Járy Cimrmana je nenapodobitelný. Zdeněk Svěrák je zkrátka fenomén, jehož jméno je velice výrazně a nesmazatelně zapsáno v naší novodobé kultuře. Autorka knihy ho přibližuje ve všech jeho uměleckých podobách, tedy jako scenáristu, textaře, spisovatele, herce i humanistu s bohatou charitativní činností. Čtenář po přečtení knihy zjistí ovšem to nejdůležitější - že je mu Zdeněk Svěrák velice blízký, protože má podobu úžasně lidskou.

Zdeněk Svěrák je jedním ze současných největších Čechů. Představuje pojem, instituci, celonárodní poklad, symbol českého národa a češství, které vyjádřil třeba v myšlence: "Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, a proto bychom si jej měli vážit."Kolik jen přídomků za šestasedmdesát let svého nesmírně plodného života už dostal! Většina z nás ho "bere", mnozí ho obdivují a milují, protože i přes úspěchy, kterých dosáhl jako divadelník, scenárista, textař, herec či spisovatel, zůstal skromný, nenápadný, zdvořilý, slušný, chápavý a tolerantní. A přitom jeho úspěchy nejsou ledajaké! Stačí připomenout Zlatý glóbus a Oscara za scénář k filmu Kolja, anebo jeho první povídkovou knížku nazvanou prostě Povídky, které se od roku 2008, kdy byla vydána, prodalo přes sto tisíc výtisků! Zdeněk Svěrák má neopakovatelné kouzlo a charisma jako inteligentní, osvícený a moudrý muž, který vlastní obdivuhodný dar - ukazovat obrovskou bohatost českého jazyka. Je nedostižný ve slovních hříčkách, dvojsmyslech, připodobněních a přirovnáních, které vystihují naši národní povahu, mentalitu, naši současnost vycházející z nejednoznačné minulosti, zkrátka ono často přehlížené a mnohými dokonce zesměšňované češství. Zůstává přitom ale laskavý, hravý, lehký, úsměvný a schopný dělat si legraci sám ze sebe i z vážných témat. Jeho originální humor prezentovaný pětačtyřicet let na prknech Divadla Járy Cimrmana je nenapodobitelný. Zdeněk Svěrák je zkrátka fenomén, jehož jméno je velice výrazně a nesmazatelně zapsáno v naší novodobé kultuře. Autorka knihy ho přibližuje ve všech jeho uměleckých podobách, tedy jako scenáristu, textaře, spisovatele, herce i humanistu s bohatou charitativní činností. Čtenář po přečtení knihy zjistí ovšem to nejdůležitější - že je mu Zdeněk Svěrák velice blízký, protože má podobu úžasně lidskou.

Federico Fellini na počátku devadesátých let zcela náhodně drží v rukou fotografii herečky Dagmar Veškrnové z filmu "Holky z porcelánu" a vysloví překvapivé: "Je to klasická Venušina tvář. Obočí stoupá bez zakřivení jako bumerang: tady andělská tvář - jako Paola v mém "Sladkém životě" - pomalu přechází v emancipační tendence. Děvče, které se chce prosadit a navíc na vlastní pěst." Italský maestro doplní: "Ten malý koutek nad rty - že by měla pochopení pro starší muže jako Fanny ve "Sladkém životě". Této herečce bych nabídl roli."Jeden z nejslavnějších režisérů nemá rád přemrštěné zdvořilosti, ale u Dagmar Havlové-Veškrnové se jeho mimořádná empatie, a nejen umělecká, dočká dokonalého naplnění. Hvězdička ze snímků Juraje Herze "Holky z porcelánu" a "Holka na zabití", a třeba také z filmu Věry Chytilové "Dědictví aneb Kurvahošigutntag", vyroste v přední českou filmovou herečku. A především se rovněž stane uznávanou hvězdou činoherní scény, zejména v rolích Marie Stuartovny, Královny Kristiny, prestiž divadelní herečky si vydobyde i rolí Kathleen ve hře "Chvíle pravdy", postavou Evy v "Gazdině robě", a vůbec na počátku kariéry je skvělou Taťánou v "Evženu Oněginovi". Démonický a současně naturalistický Fellini neřekne napřímo - stane velmi vlivnou ženou, ale Dagmar se dokonce brzy stane chotí hlavy státu. A co víc, i opravdovou láskou Václava Havla, nepochybně největšího muže přelomu našich století a "otce naší doby", jak prvního českého prezidenta nazval autor ve své úspěšné knize "Člověk Havel". A Dagmar Havlovou nyní pojmenuje přívlastky "žena a láska velkého muže". Ano, tako kniha je na rozdíl od převážně negativních až zlých pohledů reálným přemítáním autora nad životem i dílem Dagmar Havlové jako pozoruhodné osobnosti herecké i lidské. Svým vyváženým uvažováním je daleka bulvárním kampaním a tak ji lze označit za rozumný i laskavý portrét na obranu jedné hrdinky naší doby. Mnozí z nás ani netuší a nikdo by zřejmě neřekl, že Dagmar Havlová oslaví zanedlouho šedesáté narozeniny.Fellini, režisérský bůh měl pravdu - bůh stvořil v podobě Dagmar opravdu neobyčejnou i krásnou ženu!