Imagination of people strana 7 z 8

„Uspokojuje mě pocit, když za mnou něco konkrétního a pořádného zůstává. Herectví se věnuji naplno. Na světě je toho přece tolik, co nás vysiluje a rozptyluje, aniž bychom to mohli ovlivnit – proč tedy neovlivnit alespoň to, co můžeme?" Libuše Šafránková Kolegové a kolegyně o ní říkají: nejlepší česká filmová herečka přelomu druhého a třetího tisíciletí. Zcela výjimečná, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsala zlatým písmem – LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ. A právě Libuška, herečka našich srdcí, nás po těžké nemoci opustila. A s ní jakýsi národní herecký poklad. Libuše bude navždy spojená s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc. Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků, jsou stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastnila. Společně se svým manželem, rovněž vynikajícím hercem Josefem Abrhámem, si Libuše role pečlivě vybírala. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu takové legendy jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni! a Vesničko má středisková nebo Menzelovy Slavnosti sněženek podle Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Libuše Šafránková prokázala velkou statečnost, když dlouho dokázala bojovat se zákeřnou nemocí. Všichni, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Nejprve nad nemocí zvítězila a mohla si užít roli, která pro ni byla jednou z nejkrásnějších – roli pětinásobné babičky. Ke svým 65. narozeninám dostala totiž v červnu 2018 jako dárek od svého syna Josefa Abrháma mladšího dvojčátka. Dál byla velice statečná, ale o tři roky později, počátkem června 2021, nás skvělá herečka opustila. Tato kniha je holdem autorky mimořádné herecké hvězdě, vzácné a krásné ženě – i naší věčné Popelce.

Viktora Preisse známe jako charismatického, jemného, elegantního a inteligentního herce s nezaměnitelným šarmem a kouzlem osobnosti. Většina z nás především z obrazovky veřejnoprávní televize, kde ztvárnil bezpočet rolí v inscenacích a seriálech. Dobrodružství kriminalistiky, Slavné historky zbojnické, Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto, a Četnické humoresky patří k těm nejznámějším, podobně jako filmy S čerty nejsou žerty, Báječná léta pod psa, Anglické jahody, Vrásky z lásky nebo Křídla Vánoc. Jeho hlasem k nám promlouvá Robin Williams jako Táta v sukni i v dalších rolích, Kabir Bedi jako nezapomenutelný Sandokan či Michael Douglas v Honbě za diamantem. Za své dabérské umění byl oceněn hned v prvním ročníku Ceny Františka Filipovského za nejlepší výkon v dabingu (1995). Jeho hlas je velmi populární a ceněný také v rozhlasovém éteru v dramatizacích světových literárních děl, za což si vysloužil několikanásobné vítězství v anketě o nejlepšího Neviditelného herce. Viktor Preiss je však i přes všechna svá výše jmenovaná účinkování a úspěchy především a hlavně divadelní herec. Patnáct let strávil v Městských divadlech pražských, poté se víc jak tři desetiletí výraznou měrou podílel na prezentaci Divadla na Vinohradech jako uměleckého stánku s hvězdným hereckým souborem a mimořádně kvalitním repertoárem. Na prknech, která znamenají svět, vytvořil mnoho výrazných a neopakovatelných rolí, za všechny jmenujme dvojroli v komedii Brouk v hlavě, která se počtem víc jak 340 repríz stala nejúspěšnějším představením ve stoleté historii Divadla na Vinohradech. (!) V devětašedesáti letech mu zaslouženě patří označení pan herec s velkým „P“ a mistr hereckého řemesla s velkým „M“. Dalo by se bez nadsázky říci, že je pokračovatelem slavné generace předválečných a poválečných hereckých bardů, jakými byli Václav Voska, Karel Höger, Rudolf Deyl ml., Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek a další. Ocitl se na vrcholu tvůrčích sil a kariéry, takže by mohl už jen sklízet plody svého mistrovství. O to více překvapilo, když v lednu 2016 oznámil, že odchází do divadelního důchodu. „Divadlo je běh na dlouhou trať. Zní to skoro jako fráze, ale každý máme určitou psychickou a fyzickou kapacitu, a tedy i hranici unavitelnosti, svoji míru soudnosti a odpovědnosti. A taky jinou potřebu regenerace. To, že jsem mohl dělat divadlo po dvě třetiny svého života, bylo pro mě velké štěstí a jsem za to vděčný. Skutečnost, že jsem mohl pracovat na scénách, na kterých tvořilo tolik osobností před námi, byla nejen zavazující, ale i velká čest. Energie má ale zkrátka své hranice a teprve čas ukáže, jak to s ní doopravdy je a bude. Proto jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. A věřte, nebylo to snadné.“ Věříme, protože Viktor Preiss jako věrný a poctivý služebník múzy Thálie se svému poslání nikdy nezpronevěřil. Pojďte se spolu s námi

Autorizovaná kniha. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenoval, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil, a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vašaryová, a právě hvězda oceněna na Slovensku “herečkou století” sdělila něco úžasného. “Dívám se na Mirka a říkám si, to je Jean Gabin!” Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností “koncertovat” jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autorem začtěme do knihy, která vychází k 70tinám Miroslava Donutila. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí 70 osobností a lidí.

Fotbalový svět i jeho samotný fanoušek se poměrně často ptají: Kdo že je skutečně nejlepším jedincem v historii fenomenální hry, která se před půldruhým stoletím narodila v Anglii a postupně začala ovládat planetu Zemi? PELÉ – vysloví jméno fotbalového poloboha téměř polovina fanoušků, vždyť třikrát přivedl Brazílii ke Zlaté Niké (1958, 1962, 1970), dobrá čtvrtina doslova vynese do nebe fantoma MARADONU, kapitána argentinského triumfu v roce 1986. Současně vyslechneme názory, že tihle dva zcela výjimeční plejeři dominovali fotbalu zejména ve svém období, ale že od jejich času se hra a výkonnost a umění hráčů neporovnatelně posunuly. Nejlepšími z nejlepších jsou přece ti, kteří jsou nejlepší právě dnes. A těmi vyvolenými jsou bezpochyby CRISTIANO RONALDO a LIONEL MESSI, pětinásobný resp. sedminásobný držitel Zlatého míče. Myslí si to také Iker Casillas, který se ve volném čase intenzivně zabývá filozofií. „Ti dva jsou z jiné planety. Přemohli, co bylo, a předběhli to, co bude. Mají vlastní úroveň, společný level přístupný jen jim, o spoustu pater výš, než jsou všichni ostatní,“ zní výrok mistra světa a dvojnásobného evropského šampiona. Má hloubku a sílu a vyjadřuje realitu prvních dvou desetiletí nového tisíciletí. Gólmanská ikona potvrzuje, že je dnes při veškeré úctě k legendám zpochybnitelným názor, že nejlepšími fotbalisty historie jsou právě Pelé či Maradona. Ano, se stali legendami. Ve své éře, podobně jako Alfredo di Stéfano či Johan Cruijff, vyčnívají vysoko nad ostatními, ale k současným géniům, Cristianovi a Lionelovi, je těžko můžeme přirovnávat, a vůbec – takové měření, které dělí tři desítky let až půlstoletí, je velmi obtížné. Alespoň je ale zřejmé, že Pelé, Maradona, Ronaldo a Messi jsou ikonami fotbalu. Až po nich následující výjimeční muži, které můžeme pojmenovat vládci desetiletí. V padesátých letech udivuje svět Alfredo di Stéfano, po boku Pelého pak září černá perla z Mosambiku, Eusébio. Sedmdesátá léta zase patří Johanu Cruijffovi a Franzi Beckenbauerovi. V „osmdesátkách“ vynikají společně s Maradonou Michel Platini a Marco van Basten, o desetiletí později udivují Italové, Paolo Maldini s Robertem Baggiem, na počátku nového věku jsou skvělí držitelé Světového poháru Zinedine Zidane a Brazilec Ronaldo. A my můžeme být hrdí, že mezi nejlepší fotbalisty historie náleží také dva čeští držitelé Zlatého míče JOSEF MASOPUST, velký „Chilan“ z MS 1962 a souputník Pelého, a PAVEL NEDVĚD, jakýsi fotbalový gladiátor a srdce bronzového Česka z EURO 2004, a s nimi samozřejmě JOSEF BICAN, autor rekordních 821 soutěžních gólů. Slavného Pepiho právě překonává úžasný Cristiano Ronaldo, rekordman bez limitů. Tři Čechoslováci či Češi v první stovce fotbalistů historie! Už nám je nikdo nevezme! A nesmíme zapomenout ani na ANTONÍNA PANENKU, jednoho ze strůjců našeho evropského titulu z roku 1976. Právě zakladatel “penaltového oblouku”, slavný muž s číslem 7, je ambassadorem knihy fotbalových osobností historie. A tak se s našimi novodobými hrdiny Cristianem a Lionelem vydejme za jejich slavnými předchůdci a rovněž poznejme jejich možné nástupce Kyliana Mbappého, Roberta Lewandowského, Karima Benzemu či Neymara. Interesantní a speciální otázka zní: zvedne někdo z nich po šampionátu v Kataru nad hlavu pro každého fotbalistu snový Světový pohár?

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Platí to v řemesle, v podnikání, v umění. Herecký svět není výjimkou, podívejme se jen na známá jména, která tu jsou jakoby stále, už desetiletí, jen to křestní jméno je jiné... Platí to i o jménu KOSTKA, které „slouží“ divadelní múze téměř sto let, ve skutečnosti však s předky jiných jmen mnohem déle. Byl Jiří Kostka, hrají Petr Kostka a ve třetí generaci Tereza Kostková. Starobylý herecký rod, sahající do počátků českého divadla, obohatily a obohacují další herecká jména, například Carmen Mayerová, manželka Petra Kostky a maminka Terezy Kostkové. Čím jiným než herečkou se mohla stát jejich dcera? Ve vůni šminek a rozhovorů o divadle vyrůstala, a i když v dětství zkoušela všechno možné, přesto už od pěti šesti let věděla, že chce být herečkou. Geny nezapřete. Španělské předky, s citem pro umění, protože má dědečka malíře, se srdcem otevřeným pro všechny, kdo potřebují pomoc, protože je inteligentní, vzdělaná, sečtělá, také velice temperamentní. Je patronkou nadačního fondu Veselý senior, ale pomáhá i jiným charitativním projektům. Netají se láskou k Francii, k cestování vlakem, k tanci, ke všemu novému a zajímavému, co ji může obohatit. S moudrostí svého rodu a nadšením, neutuchající energií a optimismem, s vírou v lepší stránky žití a života – to je dnes čtyřicetiletá Tereza Kostková, vynikající, talentovaná herečka, skvělá moderátorka, filantropka a hlavně nesmírně příjemná, osobitá, výrazná a jedinečná žena s velkým přesahem profesním i osobnostním. Známe ji z Divadla Pod Palmovkou, z televizních seriálů jako Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Cesty domů, Proč bychom se netopili a dalších, z moderování nejrůznějších akcí, z nichž vyniká mimořádně úspěšná televizní show StarDance, jejíž osmý ročník uváděla na podzim 2016 opět s kolegou Markem Ebenem. Tereza Kostková je jednou z mála uznávaných moderátorek, protože tato profese skutečně není jednoduchá a lehká, ačkoliv se tak na první pohled jeví. Autorka herečku představuje v celé její profesní a lidské osobnosti i v širších souvislostech rodinných a rodových.

NEYMAR DA SILVA SANTOS JÚNIOR ve svých třiadvaceti nemá život jednoduchý. Jako by nestačilo, že v něm Brazílie vidí Pelého nástupce, svět mu dokonce přisuzuje roli následníka fotbalového trůnu. Skutečně na něm vystřídá současné vládce Cristiana Ronalda a Lionela Messiho a je obdařen takovým talentem a reálnými schopnostmi, aby byl jednou korunován? Pelé považovaný za krále fotbalové historie dokonce prohlásí odvážné: „Když porovnám Neymara a Messiho, vychází mi, že Neymar je mnohem lepší, komplexnější. Umí hrát dobře oběma nohama, kličku má stejně dobrou do obou stran a dává také góly.“ NEYMAR DA SILVA SANTOS JÚNIOR ve svých třiadvaceti nemá život jednoduchý. Jako by nestačilo, že v něm Brazílie vidí Pelého nástupce, svět mu dokonce přisuzuje roli následníka fotbalového trůnu. Skutečně na něm vystřídá současné vládce Cristiana Ronalda a Lionela Messiho a je obdařen takovým talentem a reálnými schopnostmi, aby byl jednou korunován? Pelé považovaný za krále fotbalové historie dokonce prohlásí odvážné: „Když porovnám Neymara a Messiho, vychází mi, že Neymar je mnohem lepší, komplexnější. Umí hrát dobře oběma nohama, kličku má stejně dobrou do obou stran a dává také góly.“ U mého hrdiny prostá kardinální otázka zní: naplní Neymar roli Pelého nástupce a stane se současně po Ronaldovi a Messim následníkem fotbalového trůnu? Abychom se ji pokusili zodpovědět vydejme se až do městečka Mogi das Cruzes v provincii Sao Paulo, kde úžasná cesta jednoho obyčejného chlapce k fotbalovému nebi začala.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozená dannost jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Kdysi by se řeklo, že je angažovaný, dnes řekneme, že není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - také nesou a jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností Vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako spravedlivého loupežníka Karabu z pohádky Tajemství staré bambitky s Tomášem Klusem v roli prince? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského v televizním dokudramatu? Rolí, filmů, seriálů a inscenací bylo bezpočet... Z jejich výčtu je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k přijímání rolí v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního divadla, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.