Imagination of people strana 5 z 9

VÁCLAV HAVEL byl velmi rád v blízkosti lidí, na které se mohl spolehnout. Kdo byl mimořádnému lidskému fenoménu a neobyčejně odvážnému muži s úžasným myšlenkovým obsahem i odkazem nejblíže? První český prezident mění svou zemi a napomáhá proměnám ve střední a východní Evropě, ale ve svém úsilí nemůže být sám. Má kolem sebe tým spolupracovníků, ale přece jen jsou po jeho boku lidé, s nimiž tráví téměř každý den, a jsou mu nablízku nejen fyzicky, ale zejména svou prací a empatií. Sami poznávají, že literát a významný dramatik, potom disident i vězeň a nakonec prezident všech Čechů, je zejména velký ČLOVĚK. A právě silné člověčenství se prolíná knihou, která vychází u příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla, muže vzrůstem menšího, ale významem naprosto jedinečného. Ať jste téměř na jakémkoliv místě naší planety a vyslovíte jeho jméno, získáte pomyslnou vstupenku do světa. Jednoduše – každý ví…Ale jen málokdo ví o rozmanitých polohách Havlovy složité a vzácně barvité a duchem obdařené osobnosti. Autor ji poodhaluje po setkáních s prezidentovými „lidičkami“ a samozřejmě prostřednictvím obou Havlových manželek, Olgy a Dagmar. Vedle jejich výpovědí čtenářky a čtenáře nepochybně zaujme svědectví osobní asistentky Jaroslavy. Neřekne jí jinak než – Slávko, a pokud jí píše vzkaz, tak před křestní jméno vždy přidá slůvko „milá“… Za deset let práce u pana prezidenta nezaznamená, že by zvýšil hlas, a tak se každý den mohla těšit na Václavovu slušnost a galantnost a stejně jako ostatní prezidentovi blízcí si mohla užívat jeho inteligentního humoru. Osobní tajemník Jakub, který s Václavem Havlem procestoval velký kus světa, vypovídá o jeho výjimečných státnických schopnostech a respektu a úctě, jichž se mu dostávalo všude, kam zavítal. Neobyčejně zajímavé jsou příběhy a postřehy osobního strážce Petra. A pak tu jsou řidič Vladimír, který stejně jako kuchařka Irena obdivovali Václavovu pokoru a skromnost. A na čem si nejvíce pochutnal? Populární Čirina mu opakovaně pekla Bratislavské rohlíčky, s láskou připravovala krupicovou kaši s čokoládou a máslem. Kniha je objevná a zároveň přitažlivá zejména tím, že Václava Havla představuje takového, jaký skutečně je, upoutá i originální výpravností, zejména fotografiemi Oldřicha Škáchy.

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery – to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už víc jak třicet let pojem nejen v rámci folku, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle jeho tvorbu vydat na albu, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata našel i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem, s polským akordeonistou Robertem Kuśmierským, s Janáčkovou filharmonií… Objevil také kouzlo Mozartových oper – přebásnil libreta ke třem nejznámějším a také k Mozartově prvotině Bastien a Bastienka. V červnu 2016 odešel oficiálně do důchodu, což je vzhledem k jeho aktivitám úsměvné. Ostravský bard totiž od září 2015 rozkvetl a dostal nový náboj, protože si konečně vytvořil „svůj obývák“ v podobě vlastního klubu Heligonka, nacházejícího se v areálu národní kulturní památky Dolní oblast Vítkovice v bývalých koupelnách dolu Hlubina. Autorem projektu je známý architekt Josef Pleskot, autorem loga v podobě písmene H výtvarník a grafik Aleš Najbrt. Splněný sen aristokrata folku... Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

„Divadlo je živý maso, tam jdete až na kořen, na nerv, jinak se ničeho nedoberete.“ Ano, divák má před sebou portrét nejzářivější české divadelní herečky současnosti. Simona Stašová (1955), která je mezi herečkami nejpozoruhodnější osobností současné české činoherní scény i výraznou filmovou a televizní tváří, naplno hraje v čase svého významného životního jubilea. Copak je možné, že má opravdu své roky, když vypadá o patnáct let mladší? Herečka strhujícího uměleckého výrazu dokazuje svou kvalitu již od poloviny devadesátých let. Cestu na piedestal nezískává v komerčních trhácích ani laciných seriálech, ale zejména trpělivou a poctivou prací na divadelních prknech. Do povědomí široké veřejnosti se zapíše v Pelíšcích režiséra Jana Hřebejka, který ji obsadí do role nezapomenutelné Šebkové, a potom řadou televizních rolí. Pravým domovem a svébytným hájemstvím herecké divy zůstává divadlo, na jehož jevištích vyzrává v jedinečnou osobnost. Zejména v tragikomických rolích podává výkony, ke kterým i mnohé kolegyně s úctou vzhlížejí. Diváka fascinuje ve výjimečném monodramatu Shirley Valentine. Přesvědčivě a nezaměnitelně zahraje role dvou hvězd filmového nebe. Annu Magnani, „svou“ herečku a perlu italského neorealismu a přítelkyni Tennessee Williamse, v opravdu žhavých Římských nocích, a Judy Garland, která se řadí mezi desítku nejlepších hvězd hollywoodské historie, a to v Drobečkách z perníku. Za postavu Evy Mearové získává Cenu Thálie 2007. Zaslouženě! Vždyť už dávno vystoupila ze stínu své matky Jiřiny Bohdalové, fenoménu od pánaboha, která skvěle zahraje všechno, a sama se stává oceňovanou hvězdou. Simona pracovala velmi trpělivě a nahoru stoupala poměrně nesnadno. Svou pozici si doslova vydřela. Dnes opanovává divadelní nebe, protože jej dokáže obdarovat svou charismatickou ženskou vášní a touhou, uměním tragikomedie, dominancemi, které jsou nezbytnou součástí její herecké osobnosti. Zazáří také ve filmech Román pro ženy, Láska je láska, Muži v naději, Život je život. V příběhu kontroverzní hvězdy meziválečného a válečného filmového plátna Lídy Baarové režiséra Filipa Renče je jako její matka zcela mimořádná. Za role v televizních filmech Zrozen po porodu a Sebemilenec sklidí uznání v zahraničí, velmi výrazná je jako kriminalistka po boku Ivana Trojana v detektivní sérii Vraždy v kruhu. K životnímu jubileu si nadělí další milovanou „Itálii“ – adaptaci slavné tragikomedie Alberta Sordiho a Moniky Vittiové Vím, že víš, že vím, kde exceluje po boku Michala Dlouhého. Ponořme se tedy s novou knihou do hlubin krásné a obsažné duše herečky velikých vášní, Simony Stašové.

Zažíváme nový fenomén s popularitou příliš nevzdálenou Jaromíru Jágrovi. Ano, máme pocit, že zíráme na zcela novou sportovní divu, která nás okouzlila svou osobností a rovněž strhla sportovními výkony, a navíc jde o ženu neorenesanční! Rodačka z Jablonce píše opravdu velký příběh. Od dětství vzhlíží k mamince, stříbrné v běhu na lyžích z olympiády v Sarajevu 1984, nejen kvůli sportovním výsledkům, ale hlavně proto, že v ní vidí ženu čestnou a vůbec výjimečnou. Do lyžařských tréninků se zpočátku ovšem nehrne. Začne na ně chodit hlavně kvůli kamarádům a dětem, které znala. Ostatně jako malá holka touží být herečkou anebo zpěvačkou a také sní o krásném princi. Toho zřejmě nyní potkala, ale sotva mohla tušit, že zůstane u sportu, který zrovna není pro princezny. „Naši mě vedli i uměleckým směrem. Chodila jsem malovat, na klavír a zpívat, vystudovala uměleckou školu, takže jsem vždycky inklinovala spíš k umění než ke sportu. Jenže, dostala jsem se do puberty, a když mám být upřímná, bála jsem se, ztloustnu, tak jsem dala sportu ještě šanci.“ První velký úspěch zažívá ve svých devatenácti na juniorském mistrovství světa v kanadském Canmore, kde společně s Veronikami Vítkovou a Zvařičovou získává zlato ve štafetě. První dospělý triumf slaví ve slovinské Pokljuce, aby pak zapsala sérii dalších jedenácti velkých vítězství ve Světovém poháru. K úspěchům samozřejmě náleží individuální stříbra z olympiády v Soči a mistrovství světa ve Finsku 2015, kde slaví i zlato ve smíšené štafetě. Cestu na vrchol však nemá jednoduchou. Gabriela v roce 2011 překoná mononukleózu a rovněž nečekanou krizi po olympiádě v Soči a s ní i pokles sportovní výkonnosti. Zažívá syndrom vyhoření a únavy, závodí bez chuti, hlavou procházejí myšlenky o konci kariéry. Zpátky ji naštěstí navrací vítězný sprint v prosinci 2014, po dvou letech opět v Pokljuce, místě pro ni zřejmě zaslíbeném. Složitou cestu k vrcholu završuje vítězstvím Světového poháru v sezoně 2015/16, stává se tak nejlepší biatlonistkou světa. „Je to prostě mazec a splněný sen. Není nic víc, než křišťálový glóbus.“ A pak je tu vedle sportovního renomé zcela nepřehlédnutelný a neopomenutelný Gabrielin fantom. Už zdaleka není pouhou kráskou na lyžích a s flintou, ale hlavně ženou obdivovanou muži, to samozřejmě, ale i stejným pohlavím. Proč? Nepochybně pro onu neorenesanci, umělecké nadání a oduševnělost. Hrdinka knihy je především žena, a jak sama říká – žena musí dobře vypadat v každé situaci – a Gabriela také řekne, že pravá krása se skrývá uvnitř nás, a tak je navíc ženou velmi inspirativní, pozitivní, osvěžující a vtipnou – i půvabně roztržitou – a také hodně přemýšlející a vystupující s pokorou. „Věřím, že bez ní to nikdy nejde. Člověk by měl stát nohama pevně na zemi. Odmala mě rodiče vychovávali k tomu, že pokud je někdo úspěšný, o to víc se na něm cení, když zůstane normální a skromný,“ vysloví mladá žena, která už dávno není pouze krásná. I proto autor otevírá stránky pozoruhodného příběhu Češky, která před našima očima dobývá svět.

Zažíváme nový fenomén s popularitou příliš nevzdálenou Jaromíru Jágrovi. Ano, máme pocit, že zíráme na zcela novou sportovní divu, která nás okouzlila svou osobností a rovněž strhla sportovními výkony, a navíc jde o ženu neorenesanční! Rodačka z Jablonce píše opravdu velký příběh. Od dětství vzhlíží k mamince, stříbrné v běhu na lyžích z olympiády v Sarajevu 1984, nejen kvůli sportovním výsledkům, ale hlavně proto, že v ní vidí ženu čestnou a vůbec výjimečnou. Do lyžařských tréninků se zpočátku ovšem nehrne. Začne na ně chodit hlavně kvůli kamarádům a dětem, které znala. Ostatně jako malá holka touží být herečkou anebo zpěvačkou a také sní o krásném princi. Toho zřejmě nyní potkala, ale sotva mohla tušit, že zůstane u sportu, který zrovna není pro princezny. „Naši mě vedli i uměleckým směrem. Chodila jsem malovat, na klavír a zpívat, vystudovala uměleckou školu, takže jsem vždycky inklinovala spíš k umění než ke sportu. Jenže, dostala jsem se do puberty, a když mám být upřímná, bála jsem se, ztloustnu, tak jsem dala sportu ještě šanci.“ První velký úspěch zažívá ve svých devatenácti na juniorském mistrovství světa v kanadském Canmore, kde společně s Veronikami Vítkovou a Zvařičovou získává zlato ve štafetě. První dospělý triumf slaví ve slovinské Pokljuce, aby pak zapsala sérii dalších jedenácti velkých vítězství ve Světovém poháru. K úspěchům samozřejmě náleží individuální stříbra z olympiády v Soči a mistrovství světa ve Finsku 2015, kde slaví i zlato ve smíšené štafetě. Cestu na vrchol však nemá jednoduchou. Gabriela v roce 2011 překoná mononukleózu a rovněž nečekanou krizi po olympiádě v Soči a s ní i pokles sportovní výkonnosti. Zažívá syndrom vyhoření a únavy, závodí bez chuti, hlavou procházejí myšlenky o konci kariéry. Zpátky ji naštěstí navrací vítězný sprint v prosinci 2014, po dvou letech opět v Pokljuce, místě pro ni zřejmě zaslíbeném. Složitou cestu k vrcholu završuje vítězstvím Světového poháru v sezoně 2015/16, stává se tak nejlepší biatlonistkou světa. „Je to prostě mazec a splněný sen. Není nic víc, než křišťálový glóbus.“ A pak je tu vedle sportovního renomé zcela nepřehlédnutelný a neopomenutelný Gabrielin fantom. Už zdaleka není pouhou kráskou na lyžích a s flintou, ale hlavně ženou obdivovanou muži, to samozřejmě, ale i stejným pohlavím. Proč? Nepochybně pro onu neorenesanci, umělecké nadání a oduševnělost. Hrdinka knihy je především žena, a jak sama říká – žena musí dobře vypadat v každé situaci – a Gabriela také řekne, že pravá krása se skrývá uvnitř nás, a tak je navíc ženou velmi inspirativní, pozitivní, osvěžující a vtipnou – i půvabně roztržitou – a také hodně přemýšlející a vystupující s pokorou. „Věřím, že bez ní to nikdy nejde. Člověk by měl stát nohama pevně na zemi. Odmala mě rodiče vychovávali k tomu, že pokud je někdo úspěšný, o to víc se na něm cení, když zůstane normální a skromný,“ vysloví mladá žena, která už dávno není pouze krásná. I proto autor otevírá stránky pozoruhodného příběhu Češky, která před našima očima dobývá svět.

Tomáše Kluse lze označit za zjevení v české populární hudbě. Nebudeme se přít o jeho žánrové zařazení, na to jsou tady hudební kritici. Faktem zůstává, že jeho raketový start nemá obdoby. Po dvou prvních albech přichází v roce 2011 album Racek, z něhož si provokativní píseň "Pánubohudooken" notuje celý národ. Jako jeden z mála písničkářů zpívá o české politické scéně, a když píseň zazní na Českém slavíku 2011, kdy skončí hned za ikonou Gottem druhý, přihlížející hvězdy i hvězdičky ztrácejí lesk. Státní opera je jako opařená! O rok později (2012) Českého slavíka vyhraje. Sám velký Karel Gott, jakýsi nesmrtelný český Elvis, jako jediný v sále Tomášovi zatleská vestoje! "Jeho vítězství je obrazem nálady mezi lidmi, atmosféry ve společnosti. A je to vítězství zasloužené, protože texty jeho písní mluví lidem z duše." Racek odstartuje jeho masovou popularitu, Tomáš Klus začne sklízet jednu cenu za druhou - Anděly, Ceny Žebřík, Ceny Óčko, umisťuje se v anketě TýTý… Má několik zlatých a platinových desek, a když vydá v roce 2014 ve svém vlastním vydavatelství album Proměnamě, ovládne 65% tuzemského trhu s hudbou! Jeho deska je nejpodávanější. Neuvěřitelné. To už je ale jiný Tomáš Klus - mezitím potkal svou životní lásku, oženil se s ní, narodila se mu dcera, a toto setkání se Štěstím ho zcela proměnilo, zejména jeho pohled na život i životní filozofii. Tomáš Klus vyspěl a dozrál. Proměnamě je toho svými tématy i jiným, barvitějším hudebním vyjádřením důkazem. Jeho zrání ovšem nekončí. Když koncem června 2015 spatří světlo světa album ANAT život není, je jasné, že Tomáš ve svém vnímání světa i sebe samého došel ještě dál - už nehovoří o prohnilosti politiky, jeho písně se dotýkají osudu planety z pohledu ekologického i protiválečného. Na podzim fanoušky překvapí zprávou, že si až do října 2016 dává tvůrčí pauzu. To tíha témat poslední desky ho zmohla? Jak sám říká, spíše chce začít žít podle pravdy svých vlastních písní. Svou roli hraje i skutečnost, že s manželkou Tamarou čekají druhé dítě. Bude to krásný dárek k Tomášovým třicetinám... Ponořme se do úžasného příběhu jednoho z nejtalentovanějších Čechů naší doby.

Výpravná kniha píše o obyčejném, a dokonce chudém, chlapci z portugalské Madeiry. I na ‚Zeleném ostrově‘ autor pátrá po prvních krůčcích fotbalového génia. Právě v ulici Quinta do Falcao ve Funchalu se rodil veliký sen a Cristiano za ním odmalička neúprosně jde a probudí se z něj až ve chvíli, když později vysloví: „Chci být nejlepší, zapsat se do historie fotbalu. Mám fantastické zaměstnání. Je požehnáním, protože můžu dělat to, co mám nejraději.“ Ano, Ronaldo skutečně postupně stoupá k fotbalovému Olympu, kde vládnou Pelé, Maradona, Di Stéfano, Cruijff, ale nepochybně také sám Cristiano s Lionelem Messim. Základem naplnění takového snu je skvělé zázemí v rodině, jíž byla oporou fotbalová máma Mária Dolores, a pak má Cristiano jako osmnáctiletý hráč Sportingu Lisabon nevýlovné štěstí. Do Manchesteru United si ho vybere sám Sir Alex Ferguson. Se svým velkým učitelem a druhým otcem, jak sám říká, vyhrají Ligu mistrů a tři anglické tituly. Ronaldo jako hráč Rudých ďáblů získá v roce 2008 svůj první Zlatý míč. Druhý a třetí obdrží už jako nejzářivější hvězda Realu Madrid, mistr Španělska a opětovně vítěz Champions League za své umění v letech 2013 a 2014. V lednu 2015 při celebraci v curyšské opeře s dojetím – ale už bez slz – řekne: „Byl to nezapomenutelný rok. Nikdy bych si nemyslel, že tuto cenu vyhraju třikrát. Chci pokračovat ve své práci, vyhrávat další tituly pro tým i pro sebe, zlepšovat se každý den. Chci být jedním z nejlepších hráčů všech dob.“ Už jím je. V kariéře nastřílel přes 500 (!) gólů a ještě touží přidat stejnou porci. V lednu 2016 sice předává zpátky kralování Messimu, světový fotbal jednoduše prožívá od roku 2008 nadvládu pouze dvou mužů, Cristiana a Lionela. Tajemství gigantického úspěchu chlapce z chudinské čtvrti Santo António, je prosté: neobyčejný talent a úžasná pracovitost, neutuchající touha být vždy nejlepší a vyhrávat trofeje a také bouřlivé a vítězné srdce. Cristiano navíc dnes není společně s Lionelem Messim jen nejlepším fotbalistou planety, ale pro mladé generace představuje také symbol životního stylu. Lze bez nadsázky říci, že je současnou nejvýznamnější sportovní celebritou světa. A tak se společně s autorem, který se s velikánem naší doby osobně setkal, v aktualizovaném vydání začteme do příběhu chlapce a dnes muže, který žije svůj splněný sen a stoupá k ‚Legendě jménem CRISTIANO RONALDO‘.

Kdekoliv v Evropě, ale dnes už také v Americe a mnohde v Asii, vyslovte jeho jméno. Téměř zaručuji, že povětšinou dostanete odpověď: GRANDE PAOLO. Veliký Pavel, jak si ho pojmenovali Italové, a jak je výjimečným fotbalistou, tak je rovněž mimořádným člověkem. Pokud by tomu tak nebylo, copak by se mohl stát viceprezidentem Juventusu Turín? Držitel vysoce prestižního ocenění, ZLATÝ MÍČ pro nejlepšího fotbalistu v Evropě za rok 2003, je opravdu velice důstojným reprezentantem svého klubu a samozřejmě také Česka. Obtisk Pavlovy nohy nalezneme na Grimaldiho třídě v Monte Carlu, protože je také vítězem ankety Golden Foot 2004, o čemž rozhodli fanoušci, stejně jako ho čtenáři časopisu World Soccer zvolili nejlepším fotbalistou světa za rok 2003. Nedvěd je prostě superhvězda z galerie jeho nesmrtelných předchůdců, Platiniho a Zidaneho. Všechna tři jména pojí bíločerný dres juvenťanských „bianconeri“. V proslulé Staré dámě měl Pavel za parťáky další skvělé borce, zejména Alessandra del Piera či i dnes chytající legendu, Gianluigi Buffona. Fotbalový život Pavla Nedvěda, kdysi docela obyčejného kluka, „Méďi“ z městečka Skalná u Chebu, byl neobyčejně bohatý a úspěšný. Grande Paolo po boku hvězd a trenérských veličin, jakými jsou hlavně Marcello Lippi, Fabio Capello, a také Karel Brückner, dosáhl na fotbalový Olymp. Stal se vůdcem Juventusu, majitelem tří italských titulů, i oporou stříbrných a kapitánem bronzových Čechů z EURO 1996 a 2004. Opravdu ho zná fanoušek na Sicílii i prodavač pizzy na Manhattanu. Renomé Pavla Nedvěda je úžasné. „Grande Paolo? Uncredibile!,“ říkají Italové. Skutečně, Pavel je neuvěřitelný. Jak k takovému fenoménu Nedvěd dospěl? Svým docela jednoduchým receptem: „Fotbal je dřina, dřina a zase dřina!“ Jak v knize říká Vladimír Šmicer: „Méďa ničil soupeře svými turbomotory hlavně po 70. minutě zápasu, když už soupeři mnohdy docházely síly. Neúnavně tvořil hru, posílal nás do šancí, pálil dělovky levou pravou a ještě stačil bránit… Autor knihy se s Pavlem Nedvědem, univerzálním fotbalovým vojákem, v Turíně setkal a také se pokusil rozečíst jeho složitou osobnost. Dozvíte se, proč se někdy na hřišti anebo po zápase pěkně vztekal, a jaký je táta Ivanky a Pavlíka v rodinném životě. O tom více manželka Ivana, Pavlova veliká žena a láska ještě z let fotbalového a osobního zrání. Poznáte Nedvědovu rovnici: „Můj život je rodina, fotbal a bůh.“ Obsažná i obrazem výpravná kniha je přesvědčivou výpovědí o nejlepším českém fotbalistovi.

Kdekoliv v Evropě, ale dnes už také v Americe a mnohde v Asii, vyslovte jeho jméno. Téměř zaručuji, že povětšinou dostanete odpověď: GRANDE PAOLO. Veliký Pavel, jak si ho pojmenovali Italové, a jak je výjimečným fotbalistou, tak je rovněž mimořádným člověkem. Pokud by tomu tak nebylo, copak by se mohl stát viceprezidentem Juventusu Turín? Držitel vysoce prestižního ocenění, ZLATÝ MÍČ pro nejlepšího fotbalistu v Evropě za rok 2003, je opravdu velice důstojným reprezentantem svého klubu a samozřejmě také Česka. Obtisk Pavlovy nohy nalezneme na Grimaldiho třídě v Monte Carlu, protože je také vítězem ankety Golden Foot 2004, o čemž rozhodli fanoušci, stejně jako ho čtenáři časopisu World Soccer zvolili nejlepším fotbalistou světa za rok 2003. Nedvěd je prostě superhvězda z galerie jeho nesmrtelných předchůdců, Platiniho a Zidaneho. Všechna tři jména pojí bíločerný dres juvenťanských „bianconeri“. V proslulé Staré dámě měl Pavel za parťáky další skvělé borce, zejména Alessandra del Piera či i dnes chytající legendu, Gianluigi Buffona. Fotbalový život Pavla Nedvěda, kdysi docela obyčejného kluka, „Méďi“ z městečka Skalná u Chebu, byl neobyčejně bohatý a úspěšný. Grande Paolo po boku hvězd a trenérských veličin, jakými jsou hlavně Marcello Lippi, Fabio Capello, a také Karel Brückner, dosáhl na fotbalový Olymp. Stal se vůdcem Juventusu, majitelem tří italských titulů, i oporou stříbrných a kapitánem bronzových Čechů z EURO 1996 a 2004. Opravdu ho zná fanoušek na Sicílii i prodavač pizzy na Manhattanu. Renomé Pavla Nedvěda je úžasné. „Grande Paolo? Uncredibile!,“ říkají Italové. Skutečně, Pavel je neuvěřitelný. Jak k takovému fenoménu Nedvěd dospěl? Svým docela jednoduchým receptem: „Fotbal je dřina, dřina a zase dřina!“ Jak v knize říká Vladimír Šmicer: „Méďa ničil soupeře svými turbomotory hlavně po 70. minutě zápasu, když už soupeři mnohdy docházely síly. Neúnavně tvořil hru, posílal nás do šancí, pálil dělovky levou pravou a ještě stačil bránit… Autor knihy se s Pavlem Nedvědem, univerzálním fotbalovým vojákem, v Turíně setkal a také se pokusil rozečíst jeho složitou osobnost. Dozvíte se, proč se někdy na hřišti anebo po zápase pěkně vztekal, a jaký je táta Ivanky a Pavlíka v rodinném životě. O tom více manželka Ivana, Pavlova veliká žena a láska ještě z let fotbalového a osobního zrání. Poznáte Nedvědovu rovnici: „Můj život je rodina, fotbal a bůh.“ Obsažná i obrazem výpravná kniha je přesvědčivou výpovědí o nejlepším českém fotbalistovi.

Ivan Trojan je výjimečný hned z několika důvodů. Ačkoliv pochází z herecké rodiny – jeho otcem je Ladislav Trojan, známý z televizního seriálu Tři chlapi v chalupě - , pro herectví se rozhodl zcela náhle a nečekaně až před maturitou na sportovním gymnáziu. Odmalička se věnoval sportu a zejména basketbalu, který hrál vrcholově, v juniorech se stal dokonce mistrem republiky. Když absolvoval DAMU – obor herectví, nezlákalo ho Národní divadlo, odkud dostal nabídku, ale Realistické divadlo, kde působil jeho otec Ladislav Trojan a kam koncem 80. let chodil také Václav Havel a disidenti. Ivan Trojan tu podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a Několik vět. Za to ho vyhodili z AUSu a odveleli do nejvýchodnější posádky tehdejšího Československa, do Humenného. Po revoluci přijal od ředitelky Jiřiny Jiráskové nabídku na angažmá ve Vinohradském divadle. Vydržel tu sedm let, ve třiatřiceti cítil, že musí odejít, protože chtěl divadlo dělat jinak, blíže k divákovi. Přešel do Dejvického divadla, kde se tvořil zcela nový soubor pod vedením Miroslava Krobota. Tady působí dodnes, tedy už téměř dvacet let. Dejvické divadlo brzy po nástupu nového souboru dostalo punc následovníka Činoherního klubu ze šedesátých let a stalo se nejprogresivnějším a nejuznávanějším divadlem současnosti. Ivan Trojan si v něm v dubnu 2015 vyzkoušel poprvé ve svých padesáti letech režisérskou roli ve hře Zásek. Až v pětatřiceti natočil svůj první film – Samotáře, který ho společně s televizními Četnickými humoreskami okamžitě katapultoval mezi uznávané a režiséry i diváky oblíbené herce. V dalších filmech zrál jako víno… Až tak, že dnes je nositelem šesti Českých lvů jako jediný český herec, nominován byl devětkrát. Má také Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka, Cenu Elsa, Cenu TýTý… S herečkou Klárou Pollertovou-Trojanovou mají čtyři kluky. Prý za to může „Trojanova finta“ - otec Ladislav Trojan zplodil dva syny, stejně tak bratr Ivana, filmový producent Ondřej Trojan. Ivan Trojan je skalním fanouškem Bohemians 1905. Pomáhal klub i stadion v Ďolíčku zachránit před krachem, dal peníze i pracoval, stal se fanouškem číslo 001 a za Bohemku si zahrál jako skutečný fotbalista v ligovém utkání. Byl to prý jeho nejsilnější sportovní zážitek v životě. Nemá rád komunisty a hlásí se k pravdoláskařům, protože jeho základními životními hodnotami jsou pravda, snášenlivost, zodpovědnost a dodržování pravidel. Ivan Trojan je dnes nejlepším českým hercem. Osvědčená autorka biografií známých osobností ho ve své knize představuje citlivě a se znalostí všech zákoutí lidské duše.

Že je Jaromír Jágr sportovním gigantem, který má zlato z olympiády 1998 v Naganu, pyšní se dvěma tituly mistra světa a vlastní dva prsteny za zisk Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins, fanoušek hokeje dobře ví. Nejlepšího českého hokejistu všech dob ostatně obdivuje pomalu každý malý kluk. Autor i proto záměrně upouští od běžného portrétu výjimečného sportovce, který proslavil Česko více než stovka vládních delegací. Snaží se vstoupit nejlepšímu hokejistovi světa konce minulého století i počátku našeho věku a držiteli Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL za rok 1999, kdy Jágra experti povýšili na úroveň velikánů Wayna Gretzkého i Maria Lemieuxe, do jeho neobyčejně obsažné duše. AKÝ JE VLASTNĚ ČLOVĚK? JAKOU PROMĚNU PRODĚLAL? Jako malý chlapec vysloví sen, že chce být jednou nejlepším hokejistou světa – a on se jím skutečně stane. Kde jsou prameny jeho ojedinělých schopností a kořeny sportovní mimořádnosti. Jak je možné, že obyčejný venkovský synek, Jarda z Hnidous u Kladna, dobyde Ameriku a v Avantgardu Omsk si získá i Rusko a v dresu se lvíčkem vyhraje olympiádu a dvě světová zlata! Podmaní si celý hokejový svět. V NHL se stane kapitánem hned tří týmů. Pittsburghu, Washingtonu i New York Rangers a po tříleté pauze v Rusku válí za Atlantikem jako zamlada v dresu Philadelphie Flyers a pak jako nejzářivější „Hvězda“ z Dallasu, v sezoně 2011/12 rovněž bojuje o svůj třetí Stanley Cup ve finále v dresu Bostonu, potom je nejlepším „Ďáblem“ v New Jersey a nyní střílí góly za Floridu Panthers. Deset velkých štací, opravdu nevídaných. Stojí za jeho úspěchem stejnojmenný otec, čím obohatil jeho fenomenální geny? Je opravdu největší ženou Jaromírova života maminka, jak se píše? Čím tak lidsky vyspěl a zmoudřel, jak se vzdělal a dospěl k vysoké myšlenové úrovni? Autor se ptá a také na tyto a jiné otázky odpovídá společně s osobnostmi, kteří s Jaromírem pracovali, jako jeho osobní kouč Marian Jelínek, a hráli, mezi jinými Martin Straka, anebo ho měli možnost blíže poznat. Hovoří o něm osobnosti světového hokeje, včetně Lemieuxe a Gretzkyho, ale také Alois Hadamczik a Vladimír Růžička, trenéři Česka, kteří v hokejovém gladiátoru a umělci vždy měli a nadále mají velké srdce, motivátora a vůdce. Ano, takový je zřejmě největší český sportovec posledního dvacetiletí, tak vysoko vidí autor Jaromíra Jágra. Ve svých třiačtyřiceti stále jeden z nejlepších hokejistů planety. Úctyhodné! Kniha se ke čtenáři dostává v doplněném, plně aktualizovaném vydání.

Řekne-li se hitmaker, většině z nás se nejspíš vybaví jméno skladatele Karla Svobody, autora největších hitů Karla Gotta, filmové hudby i muzikálů včetně legendárního Draculy. Michal Hrůza sice nepíše muzikály, ale označení hitmaker mu přísluší stejnou měrou. Kdo by neznal písně jako Zejtra mám, Bílá velryba, Namaluj svítání, Napořád nebo Ty jsi jako já? Napsal titulní píseň k seriálu Vyprávěj, k snímku Martin a Venuše, k filmu Jana Hřebejka Zakázané uvolnění, spolupodílel se na scénické hudbě k filmu Lidice, pro který napsal i dvě písně. Dostal cenu Akademie populární hudby Anděl 2014 jako Zpěvák roku. Přitom jeho cesta k hudbě byla komplikovaná a nelehká. Nikdy nechodil do lidušky, neučil se hrát, ale hudba ho lákala už na základní škole. Ve třinácti složil svou první písničku. Rodiče se bohužel rozvedli a matka, která živila ještě dvě sestry, ho místo na konzervatoř poslala do internátního vojenského gymnázia. Čtyři roky tam strávené ještě za bývalého režimu pro něj znamenaly jeden velký hrůzný sen, poznal šikanu, nesvobodu. Zachránila ho hudba, založil tam svou první kapelu. Když už se zdálo, že má díky účinkování ve čtyřech kapelách dobře nastartováno, v polovině devadesátých let se ocitl bez angažmá a musel se živit všelijak, třeba jako prodejce pracích prášků nebo krmiva pro kočky a psy. Pak se ale objevila nabídka ke spolupráci a vznikla tak kapela Ready Kirken, v níž během deseti let napsal písničky pro několik desek. Po rozchodu velice rychle sestavil novou kapelu, s níž pod názvem Kapela Hrůzy vydal již čtyři úspěšná alba. Třetí zákrut cesty Michala Hrůzy k hudbě, nejtěžší, představoval útok dvou opilců v červenci 2014 ve Stodolní ulici v Ostravě, jehož výsledkem bylo těžké poranění mozku a hrůzná otázka, zda se z kómatu probudí. Silně to připomínalo vážnou nehodu frontmana skupiny Elán Jožo Ráže z června 1999, který rovněž utrpěl těžký úraz mozku... Michal Hrůza se naštěstí vrátil - k radosti nás všech.

GLOBÁLNÍ HVĚZDA. „Čechína“, v Anglii zvaného „Big Pete“ anebo „Mr. Perfect“, zná opravdu celý sportovní svět. A ve fotbalovém platí stále za jednoho z nejlepších gólmanů. Na první místo ho experti posadí už za výkony v roce 2005, v květnu 2006 pak získává s Chelsea kouče José Mourinha podruhé titul mistra Anglie. Avšak už na podzim téhož roku slibnou kariéru mimořádně nadaného brankáře přeruší těžké zranění hlavy. Stephen Hunt z Readingu způsobí Petrovi frakturu lebky. S velkým fotbalem mohl být konec. Čech se po zdařilé operaci a díky neuvěřitelné vůli už za tři měsíce vrací mezi tyče. V březnu 2007 se autor po utkání Ligy mistrů s Portem ptá kouče na příští cestu talentovaného brankáře a magický „Mou“ s přirozenou grácií odpoví: „Petr je zpátky, a věřte mi, bude ještě lepší, než byl!“ Člověka až napadne, nejsou si oba v něčem podobní? Jisté podobenství vnímáme, oba spojují vidiny nejvyšších cílů. Ač na ně dosahují, míří za dalšími. I Čech, stejně jako Mourinho, je obdařen touto, jakousi, rozdílovou vlastností, jíž se jako mimořádný s puncem génia řadí ještě před nejlepší. Autor jde po stopách novodobého gladiátora mezi tyčemi a zkoumá, proč se a čím postupně vypracuje na nejlepšího gólmana planety a stále si drží vysokou výkonnost. Experti ho považují společně Peterem Schmeichelem za nejlepšího gólmana v historii Premier League, ostatně v této soutěži v bilanci zápasů bez obdrženého gólu brzy zaujme celkový primát. Autor knihy onen „prapůvod nesnesitelné lehkosti brankářova bytí“ skutečně nalézá a dobírá se podstaty Petrova nezpochybnitelného úspěchu. Čechovo postavení globální sportovní celebrity je obrazem skromného chlapce z plzeňské Viktorky i sídlištního paneláku. Nejdříve je talentovaným brankářem známým svou náročností i pracovitostí a také inteligencí, prostě skvělou hlavou, jež řídí jeho unikátní sportovní cestu. I proto je potom oporou české reprezentace, s níž dobyde na EURO 2004 bronz, a oporou londýnských Blues, s nimiž získá v deseti sezonách patnáct (!) prestižních trofejí. Big Pete svým uměním pomůže týmu i k vytouženému vítězství v Lize mistrů 2012. Pod finálové drama s Bayernem podepíše třemi chycenými penaltami a splní si tak veliký sen. I v tuto chvíli nikdo netuší, že za tři roky svou milovanou Chelsea, s níž si přál navždy spojit svou kariéru, opustí. Mourinho, který Petra v roce 2004 postavil do brány, dává přednost Thibautu Courtoisovi, a tak Čech svou šestnáctou trofej po nejdiskutovanějším přestupu léta 2015 slaví už jako brankář Arsenalu. Pro kouče Arsena Wengera, který si ho vybral, je v bráně mužem číslo jedna a v dresu Kanonýrů chytá svůj druhý fotbalový život. Čtrnáct let je Čechíno jedničkou naší reprezentace, s níž zažívá jeden šampionát světový a tři evropské. Nebude chybět ani na EURO 2016. Po postupu z těžké kvalifikační skupiny, v níž za sebou necháváme Turecko i Nizozemsko, vidíme naději, že by tým dobrého stratéga Pavla Vrby v čele s Petrem Čechem a Tomášem Rosickým mohl uspět i ve Francii. Vypravme se tedy s autorem do života a světa velkého fotbalového brankáře.

Hovoří se o něm jako o jednom z nejnadanějších mladých umělců současnosti. Je skvělým zpěvákem, skladatelem a textařem, a také hercem. Ve svých jedenadvaceti letech se stal nejmladším českým Hamletem a byl tak dobrý, že za roli dostal cenu Alfréda Radoka Talent roku. Není divu, že brzy zamířil z ostravského Divadla Petra Bezruče rovnou do Národního, kde ztvárnil mimo jiné i Richarda III., hlavní roli ve hře, kterou pro její náročnost divadla příliš nehrají. Několikrát byl nominován na Cenu Thálie, kterou také získal. Krajčova skupina Kryštof láme rekordy v prodejnosti alb i v návštěvnosti koncertů, získala několik Andělů, Richard sám jako zpěvák rovněž. Hrál v mnoha zajímavých filmech i televizních seriálech, například Sametoví vrazi, Post Coitum, Znamení koně nebo Vraždy v kruhu. Od začátku byl jiný. Oblékal se jinak než jeho spolužáci, poslouchal jinou muziku. Černý punker. Hrál závodně fotbal, mohl z něj být úspěšný fotbalista jako jeho spoluhráč Libor Sionko, ale když mu matka v patnácti koupila ze svého platu poštovní doručovatelky první kytaru, pověsil kopačky na hřebík. Najednou věděl zcela přesně, čemu se chce věnovat. Muzice. Nikdy se přitom nenaučil noty, takže od počátku skládal po paměti. Tehdy ho ani ve snu nenapadlo, že by se někdy se svou kapelou Kryštof, kterou založil v šestnácti, dostal na výsluní slávy a popularity. Uznání a pochvalné kritiky si s Kryštofem doslova vydřeli, když sedm let seděli ve zkušebně a vytvářeli demosnímky, kterými obesílali hudební vydavatelství. Nekoncertovali, zvolili jinou, svou vlastní cestu. Nikdo o ně neměl zájem. V době, kdy chtěl hudbu pustit k vodě, přišel zasloužený zázrak. Vyšlo první album. Od té doby nastal raketový start Kryštofa k hudebnímu Olympu. Zkušená autorka biografií populárních osobností představuje Richarda Krajča jako nesmírně talentovaného, citlivého, vnímavého i rebelujícího hudebního básníka, který dokázal – jako mnoho jiných talentů z „ostravské líhně“ – svou obrovskou pracovitostí a náročností překonat stigma provinčního umělce a vyšvihnout se na špici naší soudobé hudební i herecké scény.

Lionel Messi, možná už dnes nejlepší fotbalista historie, nepřestává za svou úžasnou kariéru děkovat také dvěma obyčejným a zároveň výjimečným ženám. Matce, a především babičce. Obě nesou pro Lea vzácné jméno Célia. „Posílám vzkaz mojí babičce, která mě k fotbalu přivedla, ale už se nemůže dívat, kam jsem se díky němu dostal.“ Maminka, vynikající kuchařka, o své matce, tedy oné skvělé babičce, mimochodem umné cukrářce, prozradí: „Trvala na tom, aby Leovi dovolili hrát, když ještě neměl věk, byl nejmladší a nejmenší. ‚Přihrajte Lionelovi, tomu malému chlapci, protože on umí střílet góly,‘ vykřikovala vždycky. A byla to ona, kdo nás přesvědčil, abychom mu koupili kopačky.“ Cesta, jakou Leo, dodnes v podstatě skromný kluk, k velké slávě ušel, se podobá příběhu z fantastického filmu. Jejím základem bylo, že od svých čtyř let miloval balon. Drobounký chlapec, také mu nejdříve říkali „drobek“, se učí průměrně, nemá rád matematiku ani jazyky, ale vyniká v tělocviku a výtvarné výchově. Jestliže je se štětcem kreativní, tak s balonem famózní. V jedenácti míč ovládá jako nějaký kouzelník, ve škole s ním všichni chtějí hrát, protože střílí nejvíc gólů. Jenže – jak fotbalová nebesa nadělí Leovi talent, tak mu v předpubertálním věku ubírají na výšce. Nedostává se mu růstového hormonu a ve dvanácti třinácti zůstává sotva na sto třiceti centimetrech! Trpasličí chlapec, navíc často nemocný, byť se jeví jako génius, přece nikdy nedoroste do velkého fotbalu, vidí trenéři. Fyzicky hru prostě nezvládne. Mají strach Lea vůbec postavit, hrozí, že ho mnohem urostlejší protihráči zadupou do země. Kdo si tohle vezme na triko? Nejdříve tradiční klub z Rosaria, Atlético Newell´s Old Boys. Když chlapec oblékne jeho červenočerné barvy, má sedm let, ovšem tehdy ještě nikdo o jeho budoucích strastech netuší. Válí jako fotbalový bůžek, takže se nad jeho chatrným růstem pomalu nikdo nezamýšlí. První otazníky přicházejí a jejich rébus nastává po Leových desátých narozeninách. Resumé vyhlíží jednoznačně. Pokud se chce jedinečný talent prosadit, musí podstoupit náročnou hormonální léčbu. Kdo ji ale zaplatí, když rodiče, pomalu zoufalí Célie a Jorge, prostředky nemají? Po složitých peripetiích přelétne třináctiletý Lionel deset tisíc kilometrů do akademie Barcelony, výjimečné líhně La Masia. Modročervení „blaugranas“ v roce 2000 zatím spíše pouze tuší, že získávají unikátní talent, ale že se stávají vlastníky nejcennějšího fotbalového klenotu současnosti, poznávají až o pár let později. Leo zatím pod dohledem nejlepších odborníků vyroste k 169 centimetrům. V osmnácti oblékne dres prvního týmu Barcy a současně přivede Argentinu k titulu mistrů světa dvacetiletých. V roce 2009, ve svých dvaadvaceti, poprvé získá Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety. Vystřídá na trůnu Cristiana Ronalda a nejcennější individuální trofej zvedne jako první fotbalista historie nad hlavu hned čtyřikrát (2009, 2010, 2011, 2012)! A nyní, po dvouleté nadvládě Portugalce, má velkou šanci dobýt fotbalový grál popáté. Lionel a Christiano, novodobí giganti fotbalu, pořádají střelecké dostihy. Co na tom, že Ronaldo vstřelí v jedné sezoně za Real Madrid 60 branek, když Messi jich v Barce zapíše 73, a překoná i legendu Gerda Müllera. Leo se v jediném ročníku Champions League raduje čtrnáctkrát, aby ho pak Cris v roce 2014 překonal hned sedmnácti zásahy. Jen uvažme, že Messi nastřílí v Barceloně přes 400 gólů, Cristiano v dresu Manchesteru United a Realu zvládne podobnou porci. Copak je to vůbec možné? Zvláště Lionel by se mohl pyšnit celou řadou fantastických statistik, chlapec z Rosaria však jen skromně řekne: „Lámání rekordů je výsledkem několika věcí: ve fotbale se to však stane, když vám k tomu pomůže tým. Myslím si, že se pořád učím nové věci, a určitě tady bude vždycky něco, co se dá zlepšit.“ Messi a Ronaldo jsou z jiné planety. Přemohli to, co bylo, a předběhli i to, co bude. Pokud se ohlédneme do historie, celkovou fotbalovou kvalitou jsou s nimi souměřitelní snad jen Pelé a Maradona. A Diego, mistr světa z roku 1986, už o osmnáctiletém Leovi bez obav prohlásí: „Viděl jsem hráče, který převezme mou úlohu v argentinském fotbale. Jeho jméno je Messi a je mým nástupcem. On mě jednou nahradí a bude nejlepší na světě.“ Diegova předpověd se naplňuje, až na jediné. Zatímco Leo vyhraje s Barcelonou vše, co je možné, krom jiného čtyřikrát Champions League a sedmkrát španělský titul, jako kapitán Albicelestes zatím žádného triumfu nedosáhl. A tak nyní především hledí k šampionátu v Rusku 2018 a myslí na svůj největší sen. „Chtěl bych se stát s Argentinou mistrem světa.“ A tak se vydejme na Messiho neuvěřitelnou cestu vydlážděnou výsostným uměním a posetou fotbalovými diamanty.

NEYMAR DA SILVA SANTOS JÚNIOR ve svých třiadvaceti nemá život jednoduchý. Jako by nestačilo, že v něm Brazílie vidí Pelého nástupce, svět mu dokonce přisuzuje roli následníka fotbalového trůnu. Skutečně na něm vystřídá současné vládce Cristiana Ronalda a Lionela Messiho a je obdařen takovým talentem a reálnými schopnostmi, aby byl jednou korunován? Pelé považovaný za krále fotbalové historie dokonce prohlásí odvážné: „Když porovnám Neymara a Messiho, vychází mi, že Neymar je mnohem lepší, komplexnější. Umí hrát dobře oběma nohama, kličku má stejně dobrou do obou stran a dává také góly.“ Legenda svůj pohled vysloví v létě 2013, tedy v čase Neymarova přestupu ze Santosu do Barcelony, a malý velký muž Leo, dnes čtyřnásobný držitel Zlatého míče, je překvapen, šokován je zřejmě i trojnásobný vítěz Cristiano a s ním i další hvězdy a fotbaloví experti. Pelé, který v Santosu zapsal neuvěřitelných 1091 (!) gólů, přirozeně vidí ve druhém nejlepším střelci svého klubu jediného možného následníka. Právě Neymar má Brazílii opět přivést k titulů mistrů světa, a zrovna na domácím šampionátu, byť Neymar jako individualita hraje skvěle, zůstanou Kanárci za očekáváním, potupeni od Němců i Nizozemců a bez medaile. Nemluví tedy z Pelého až přehnaný patriotismus? A jeho vyvolený – je opravdu tak výjimečným a rozdílovým hráčem? K úžasu všech svou kvalitu i předpokládanou ambici v čase Pelého výroku potvrdí na Poháru FIFA, kde vstřelí v pěti zápasech pět gólů a ve finále dominuje i nad španělskými mistry světa. Je po zásluze vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. O mimořádném talentu Neymara ví svět ostatně dlouho. Už v devatenácti se stal nejlepším fotbalistou Jižní Ameriky, desáté místo obsadil v anketě Zlatý míč FIFA a také obdržel Puskásovu cenu za gól roku 2011, který vsítil v dresu Santosu proti Flamengu po několika skvělých kličkách. Odborníci i fanoušci obdivují zejména jeho technickou vytříbenost, parádní kličky, dynamickou rychlost a suverénní zakončení. A tak není divu, že Barcelona za Neymara utratí v sumáři 86 milionů eur, odchovanec Santosu je po Cristianovi a Garethu Baleovi třetím nejdražším fotbalistou. Zpočátku sice spolupráce s Messim i vlivem Neymarových zdravotních problémů nepřináší očekávané ovoce, ovšem v sezoně 2014/15 rodák z Mogi das Cruzes společně s geniálním Leem září v útoku Barcy a vede ji ke španělskému titulu i k pátému triumfu v Champions League. Žádný tým na světě nemá údernější ofenzivu než Blaugranas. Messi, Neymar a Suárez představují drtivou sílu, překonávají i podobně famózní trio Realu Ronaldo – Benzema – Bale. Neymar není jen vynikajícím fotbalistou, ale stává se podobně jako David Beckham či Cristiano idolem dívek a žen, módní ikonou a tváří významných značek. Jestliže se dříve mladí fotbalisté a muži stříhali na Davida či později na Cristiana, tak dnes udává účesový trend právě mladý Brazilec. ‚Neyi, nech ti toho svého kouhouta,‘ říkají mu prý spoluhráči v Barce, ‚vypadáš potom pro obránce soupeřů strašidelněji!‘ A děsíš je nejenom svým uměním, ale i zjevem, přidávám. U mého hrdiny prostá kardinální otázka zní: naplní Neymar roli Pelého nástupce a stane se současně po Ronaldovi a Messim následníkem fotbalového trůnu? Abychom se ji pokusili zodpovědět vydejme se až do městečka Mogi das Cruzes v provincii Sao Paulo, kde úžasná cesta jednoho obyčejného chlapce k fotbalovému nebi začala.