Jan Kozák - Aktis strana 2 z 5

Jan Zábrana, básník a snad největší překladatel druhé poloviny dvacátého století, se narodil před sedmdesáti lety. Sbírka Stránky z deníku vyšla poprvé v roce 1968 a v doplněné podobě v devadesátých letech. Dnes se k ní vracíme potřetí, protože je skutečně básnickou kronikou „oněch let Páně“, epochy, která nastala s podivným osvobozením na konci druhé světové války a pro Jana Zábranu skončila v orwellovském roce 1984, v němž zemřel. Sbírka je generálním účtováním se všemi našimi sebeklamy, které si v praxi až příliš ochotně a rádi vláčíme s sebou dneškem a – bohužel – i do budoucna.

Irského nositele Nobelovy ceny za literaturu, básníka Seamuse Heaneyho, už věru není třeba po návštěvě v Praze představovat. Třetí vydání celoživotního výboru bylo rozšířeno o několik ukázek z jeho nejnovější sbírky.

Jan Vladislav se už v názvu sbírky Sny a malé básně v próze hlásí k velkému zákonodárci snad nejrafinovanějšího básnického žánru, do jehož šperkovnice přispívá dalším osobitým výtvorem.

Na opuštěném ostrově na jižním pobřeží Chile byl objeven obrovský meteorit, největší, jaký kdy byl nalezen. Odpočíval v zemi miliony let. Podnikatel a miliardář Palmer Lloyd se rozhodne, že se stane ústředním exponátem v jeho novém muzeu. Znamená to dopravit do New Yorku nejtěžší předmět, kterým kdy lidstvo pohnulo. Za pomoci Lloydových peněz se zformuje odvážná výprava za meteoritem. Výpravu vedou nevyzpytatelný inženýr a světově proslulý hledač meteoritů, jehož kariéru poškodila jeho vlastní kontroverzní teorie. V ledovém objetí antarktické zimy se dobrodruzi utkávají s děsivou záhadou původu a povahy meteoritu. Pokud si chtějí zachránit holé životy, musí tuto záhadu vyřešit.

Viktor Dyk, který tragicky zahynul před sedmdesáti lety, byl až do smrti básníkem ironie a skepse, která ovšem pramenila z urážené lásky. Duch, který popírá, nepřistupoval na pozlátko, na povrchnost bez jádra ani na tatíčkovské legendy. Jako jeden z mála vyzýval k boji navzdory příslovečným nedozírným důsledkům a do smrti varoval před běsy v nás. A znal dobře i melancholii dnů a dění. Proto jsme mohli nazvat jubilejní výbor jeho apostrofou: Položivote!

Představte si město, jehož obyvatelé mají všichni, od nejubožejšího bezdomovce po nejbohatšího magnáta, nezvyklé schopnosti... nemluvě o dvojí totožnosti a superhrdinském převleku. Jaká policie by asi tak podobné město mohla zvládat?

Jedenáctiletý Nick zažil v roce 1968 dvě věci, jednu přelomovou, druhou prakticky banální: jeho rodiče se rozvedli a otec jej vzal na fotbalový zápas Arsenalu. Od té chvíle fotbal poznamenal jeho život tak, že stal posedlostí, které musí uhnout z cesty všechno. Pokud neuhne, jako tato úsměvná autobiografie, fotbal to nemilosrdně převálcuje.

Výbor z veršů německého barokního básníka Johanna Christiana Günthera Krvavý rubín, který vydáváme ve svrchovaném překladu Josefa Hiršala, potvrzuje neutuchající platnost výroku, jímž Vojtěch Jirát před lety doprovodil antologii z tvorby této epochy: „V době, kdy se znovu a znovu vydává a je plně oceňováno velké umění Bridelovo a Michnovo, není proto zbytečný pokus uvést k nám také umění jejich německých druhů… a umístit Günthera v našem literárním povědomí kamsi vedle Villona a romantických vyděděnců.“

Navenek je všechno v pořádku. Steelton vzkvétá, jeho političtí předáci budí zdání, že pečují o jeho rozvoj. Jejich poslední projekt však zavání nejen megalománií, ale i marnotratností: ve Steeltonu má za více než čtvrt miliardy dolarů vyrůst ohromný baseballový stadion. Arthur Bright je ve Steeltonu okresním žalobcem. Způsob, jakým radnice vede město, a zvlášť projekt stadionu tam, kde by se měly stavět obytné domy, školy a starat se o bezpečnost ulic, jej přivede k rozhodnutí kandidovat na star ostu. Má bezvýhradnou podporu své asistentky Stelly Marzové, která v případě jeho vítězství převezme jeho dosavadní funkci. Obhájci z ní mají hrůzu už teď a vidina, že se stane ještě mocnější, děsí patrně nejen je. První zemře Tommy Fielding, šéf pro jektu výstavby stadionu. Najdou jej mrtvého, předávkovaného heroinem v objetí ze stejného důvodu zemřelé prostitutky. Jenže fakt, že Fielding byl homosexuál a na drogy nikdy nesáhl, napovídá, že něco není zcela v pořádku. A smrt se blíží tichým kroke m: další obětí je bývalý Stellin milenec, místní advokát a významný přispěvatel na Brightovu volební kampaň. Stella i Bright začínají chápat, že udeří-li ještě jednou, bude terčem jeden z nich.

Poručík Smoke se u policie nudil. Rutinní úspěšnost procedury ho deptala. Proto se rozhodl odejít od policie a věnovat se soukromé praxi. Touží po případu tak nepoddajném, aby si na něm konečně poprvé vylámal zuby. Jeden takový mu osud přihrál: z márnice nevysvětlitelně mizí mrtvoly. Jednorázový úkrok otce 87. revíru do soukromé sféry.

Severský hrdina Thorgal Aegirsson se v této epizodě svých slavných dobrodružství utkává se silami, které nelze překonat pouhým mečem či odvahou. Aby zachránil svou milovanou ženu, která se potácí mezi životem a smrtí, pronikne do krajů, kam je obyčejným smrtelníkům vstup zapovězen. Ba putuje ještě dále, vydá se na metafyzickou hrdinskou pouť do říše smrti, kam se i sami bohové neodvažují. A na konci cesty zjistí, že za vše je třeba zaplatit určitou cenu a že tato cena někdy může být těžším břemenem, než si myslíme.

Osip Mandelštam (1891–1938) patřil k básníkům, k nimž se Jan Zábrana po celý život, od chvíle, kdy se s nimi setkal poprvé, neustále vracel, a hnán touhou po postižení jejich podstaty své překlady jejich básní, které tu a tam vyšly časopisecky nebo byly vyrobené, jak sám přiznal, když „překladateli hořel termín a které nelze publikovat“, neustále přepracovával. Zábrana v Mandelštamovi, jednom z největších ruských a přinejmenším evropských básníků 20. století, který dožíval ve vyhnanství a zahynul ve sběrném lágru u Ochotského moře – jeho vlastními slovy v básníkovi, jehož zabili –, nacházel „svět, kterému rozumím“ a v němž „úděsnost historie bez šťastného konce mi připomíná klima mého života“ (citováno ze Zábranových deníků, které vyšly pod názvem Celý život). A v pozůstalosti tohoto českého básníka zůstal konvolut definitivních překladů, jimiž se mu podle našeho mínění podařilo postihnout onu podstatu „spřízněného“ básníka natolik, že bytostný Rus Mandelštam se stal součástí moderní české poezie.

Kohoutí kříž u Nicova (Nitzau) při hrázce z polních kamenů šumavské země je víc než symbolem a ozvěnou utrpení Kristova. Věčně a věrně nám tlumočí i to, co za šumavskou literaturu už provždy vyslovil Adalbert Stifter: „Was je Gutes oder Böses über den Menschen gekommen ist, haben die Menschen gemacht. – Co dobrého nebo zlého bylo způsobeno člověku, učinili lidé.“ Zvon Vojtěch (Adalbert) s tím nápisem v originále i českém překladu mi ostatně den co den zvoní pod okny přes řeku Vltavu. Svědectví všeho, cokoli tu přešlo a co se muselo zajizvit v našich srdcích, poněvadž zase jen člověku se všechna lidská bolest i radost může také navracet darem jazyka a paměti, poskytuje na následujících stranách hlas německých básníků ze Šumavy, mrtvých i těch dosud živých, bratrsky daleký a blízký hlas i za nás, kdo milujeme svou zemi. Ano, je svá, je Boží. A není vinna.

Troya je svět, ve kterém magie je něčím úplně normálním a všedním. Každý má určitou magickou schopnost byť třeba jen takovou, že dokáže zabíjet mouchy. To se ovšem týká jenom lidí. Trollové žádné schopnosti nemají. K tomu, aby si nějakého toho člov ěka ulovili k večeři, je ani nepotřebují. Teď ale dali lidé dohromady tým trolobijců a vyrazili do boje. Aby trol Tetram a jeho lidská dcera Waha (kterou trolové neuvařili, ale adoptovali) zachránili svou rasu, musí sehnat pramen vlasů otce představe ného kouzelnické školy. Má to jen jeden malý háček. Otec představený je plešatý.

Viktor Dyk, který tragicky zahynul před sedmdesáti lety, byl až do smrti básníkem ironie a skepse, která ovšem pramenila z urážené lásky. Duch, který popírá, nepřistupoval na pozlátko, na povrchnost bez jádra ani na tatíčkovské legendy. Jako jeden z mála vyzýval k boji navzdory příslovečným nedozírným důsledkům a do smrti varoval před běsy v nás. A znal dobře i melancholii dnů a dění. Proto jsme mohli nazvat jubilejní výbor jeho apostrofou: Položivote!

Josif Brodskij, petrohradský Žid a básník nejprve pronásledovaný sovětským režimem a později vyštvaný do emigrace v USA podobně jako o generaci starší Polák z Litvy Czesław Miłosz nebo Seamus Heaney z Ulsteru do Irské republiky. Nepochybně univerzální dědic Osipa Mandelštama.