Kalich strana 3 z 13

Poutavý text od britského kvakera přibližuje duchovní svět a historii kvakerů. Připojen doslov o historii českých kvakerů.

Ústředním tématem Mágy je básník Ivan Martin Jirous. Kniha je neobvyklou kombinací deníkových zápisků dvou lidí: Jirousovy dcery Františky a její kamarádky Jany Bauerové. Záznamy zachycují období let 1997-2011 a zaznamenávají události z Prostředního Vydří, ale i z Prahy a Staré Říše. V řadě případů je každá událost líčena z pohledu obou autorek. Jirousovi pak říkají Mága, podle jeho přezdívky Magor. Deníky zachycují některé momenty Jirousova života, které se jinému médiu uchovat nepodařilo. Záznamy ukazují Jirouse z 90. let v jiném světle, než jak ho tehdy veřejnost často vnímala jako opilce a provokatéra. Deníky ale popisují psychologicky náročné až drsné události provázející přípravu každoročního rockového festivalu ve Vydří. Ukazují soužití s Magorem na Smíchově, kam Jana občas přijížděla, a kde byla Františka nakonec svědkem posledních měsíců otcova života, než je v srpnu 2011 rozdělilo stěhování. Jirous pak zemřel v listopadu téhož roku. Mága je neopakovatelným pohledem na neopakovatelného autora.

Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny. Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát, říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. Nicméně přeji všem pevné zdraví, dodává.

Theologia crucis byla prof. Amedeo Molnárovi centrální otázkou teologického přístupu k věcem a lidem. Když 18. května 1989 zval těmito slovy studenty Komenského evangelické teologické fakulty v Praze na zatím jen chystanou přednáškovou řadu, netušil ještě, že současně zve i na svou přednášku poslední. Přednášet teologii kříže začal Amedeo Molnár 5. října, krátce nato byl však umlčen děním, jež následovalo potlačení studentské manifestace 17. listopadu 1989. K tématu se mohl nakrátko vrátit po vánočních svátcích. 25. ledna 1990 proslovil svou přednášku poslední a již 31. ledna byl umlčen v této časnosti navždy. Theologia crucis Amedea Molnára zůstala nedokončená. Přednášky se však ihned staly tehdejším studentům evangelické teologie výzvou. Zachovalé nahrávky přednášek byly opsány, řada domněle ztracených nahrávek objevena a tak v tomto vydání, jež edičně připravil a poznámkami opatřil historik Ota Halama, můžeme představit odkaz učitele a teologa, který fakticky po celá desetiletí formoval dorost protestantských církví v Československu.

Texty erudované, svěží, vtipné, dialektické bez sebevědomého patosu tato sbírka kázání odráží věrně osobnost Jana Štefana, profesora teologické fakulty a studentského faráře. Nejste bohoslovci? Nezažili jste profesora Štefana v akci? Tato knížka vám pomůže nahlédnout jeho ojedinělý teologický, literárně zdatný a přitom pokorně lidský přístup.

Novela Advent Islanďana Gunnara Gunnarssona (1889–1975) je malá perla světové literatury. Prostý, a přesto velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu, tohoto každoročního rituálu hlavního hrdiny, vychází z autentického vyprávění místního farmáře Benedikta Sigurjónssona, přezdívaného Bensi z hor. Příběh je specificky islandský, ale právě díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu poblíž jezera Mývatn nabyl obecnou platnost a je stejně aktuální i dnes. Zdánlivě banální vyprávění o pastýři, který při hledání posledních několika ovcí ze stáda dává v sázku vlastní život, má filozofický přesah a existenciální hloubku, o niž se významně zasluhuje Gunnarssonův styl. Gunnarsson vypráví úsečně a úspornými prostředky, vlastními středověkým ságám, jimž se mimochodem obdivoval a překládal je do dánštiny.

Jaký byl Martin Luther člověk a jak se stal reformátorem? Jak žil, studoval a pracoval? Kdo byl s ním a kdo byl proti němu? Co všechno tu hrálo roli? Kteří lidé v tom byli důležití? Jaké zápasy se v 16. století vedly a jak dopadly? Publikace německého teologa a církevního historika Albrechta Beutela nám na tyto a další otázky odpovídá živě a názorně. Čtenáři se zde otevírá cesta k pochopení Martina Luthera jako člověka, jako muže své doby, který viděl dopředu. Publikace vychází jako třetí svazek k výročí 500 let od počátku evropské reformace.

Články a dokumenty v tomto dílu se týkají první poloviny období normalizace v sedmdesátých letech 20. století.

Norský spisovatel Tarjei Vesaas (1897–1970) byl jedním z ústředních představitelů norské literatury 20. století. Román Bělidlo (Bleikeplassen, 1946) patří k jeho zralým prózám, vystavěným na půdorysu jednoduchého realistického příběhu, který prostoupen symbolickými významy a jako celek vytváří působivý obraz lidské existence. Bělidlo je symbolické místo „konečné, přírodními živly dovršené očisty od špíny, všeho toho nekalého, s čím se potýkají doslova i v přeneseném smyslu lidé v prádelně jednoho malého města. Bělidlo vznikalo původně jako náčrt k divadelní hře, za války ho autor přepracoval v román a v roce 1953 na popud divadelníků opět zdramatizoval. Na formě románu je divadelní prvek znát. Velký podíl dialogů je však v souladu jak s realistickou rovinou, tak se záměrem románu: ukázat, k jaké tragédii může vést nefungující komunikace mezi jinak blízkými lidmi. Románové postavy jsou prostí lidé, kteří nejsou zvyklí ani schopni své pocity verbalizovat, nanejvýš je v rozjitřeném stavu vnímají v metaforách ze světa přírody. (…) Ačkoliv se Vesaas ve své rozsáhlé tvorbě (vydal na dvacet románů, čtyři sbírky povídek, šest sbírek básní a tři divadelní hry) nevěnoval výslovně norským tématům a zaměřoval se výhradně na životní situace člověka obecně, vnímal zvlášť citlivě jeho iracionální, až zničující pudy, nacházíme u něj díky symbolické stylizaci v plné míře to, co jsme si navykli obdivovat na severské literatuře 20. století: bytostné sepětí člověka s přírodou a nebezpečnou souvztažnost jeho nezvládnutých vášní s přírodními živly,“ píše v doslovu překladatelka románu Helena Kadečková.

V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud… A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele.

Sedmnáct vědeckých pracovníků se při příležitosti jubilea posledního vydání kralické Bible (1613–2013) pokusilo napříč náboženským spektrem i historickými obory přehlédnout dějiny biblického překladu v českých zemích. Formou kolektivního díla pak představit širší veřejnosti nejen sám jazyk staročeských biblí a jejich výkladové pomůcky, ale částečně i výklad biblického textu v pozdním středověku a raném novověku, jenž byl současně oporou jak kazatelské literatury a liturgické tvorby, tak také polemik, vlastních právě tomu období, které tradičně spojujeme s českou reformací 14. až 17. století. Autoři statí: Eliška Baťová, Pavlína Cermanová, Dušan Coufal, Robert Dittmann, Lucie Doležalová, Ota Halama, Jaroslav Havrlant, Milada Homolková, Jiří Just, Pavel Kolář, Tabita Landová, Jindřich Marek, Jana Nechutová, Markéta Pytlíková, Martin Rothkegel, Pavel Soukup, Kateřina Voleková.

Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého myšlení a řeči – a s nimi často i umírajícího člověka. My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.

Dokumentární filmy Zapomenuté transporty vzbudily u diváků mimořádnou pozornost. Podařilo se v nich zachytit výpovědi několika málo svědků, kteří přežili transporty českých Židů do Lotyšska, Běloruska, Estonska a do oblasti Lublinu v Polsku. V rozhovoru, který tvoří první část knihy, hovoří autor dokumentů Lukáš Přibyl o tom, jak složité a někdy dobrodružné bylo pátrání po svědcích i po unikátních obrazových materiálech. Osvětluje přitom své badatelské postupy a vypráví o tom, co se do filmů nedostalo. Druhá část knihy obsahuje přepisy svědectví lidí, kteří o zapomenutých transportech vypovídali ve filmech. Kniha obsahuje i cennou fotodokumentaci z archivu Lukáše Přibyla.

Ekumenická dogmatika nazvaná Krédo byla napsána německy a přeložena do řady evropských i asijských jazyků. Dostalo se jí značné pozornosti v široké ekumeně. V autorově mateřštině vychází podruhé (1. v. 1996) a také tentokrát završuje české vydání jeho "malé dogmatické trilogie", výkladů klasických biblických a křesťanských textů - Desatera a Otčenáše (2. v. 2012). Staví na základě Apoštolského vyznání víry, na němž se po tisíciletí orientují křesťanská zbožnost a myšlení, a odkrývá jeho biblické pozadí i orientační smysl v konfrontaci s otázkami víry a života dnes. V době, kdy u nás dalekosáhle zeslábla vědomost, oč vlastně v křesťanství jde, poslouží tento výklad nejen křesťanům, ale každému, kdo chce hlouběji poznat duchovní kořeny evropské vzdělanosti.

Modlitba je něco víc než jenom nástroj a ventil zbožného sebeporozumění. Obnovuje se v ní samotný střed života víry, v modlitbě člověk přesahuje sebe sama, napřahuje se po tom, co ho zachraňuje, sahá po novém počátku. Těmito slovy charakterizuje křesťanskou modlitbu pražský a basilejský teolog prof. J. M. Lochman ve své pozoruhodně aktuální studii věnované výkladu modlitby Páně jako jediného textu, který zjevně tvoří společný základ všech křesťanů, neomezený na jednu konfesi či jedno kulturní území. Knížka je jedním z dílů malého teologického triptychu o základních textech křesťanství. Ve druhém vydání již vyšly DESATERO a OTČENÁŠ, připravuje se KRÉDO.

Více než čtyřicet let stará nepublikovaná habilitační práce J. Šiklové je věnována dobově aktuálnímu fenoménu sociálněkritického studentského hnutí v západní Evropě a severní Americe, jehož relevance sice pominula, avšak alespoň v jisté míře se objevuje znovu v současných protestech proti "globálnímu kapitalismu". Kniha má tři části - autorčin úvod z hlediska dneška, vlastní rozsáhlý text a doslov Marka Skovajsy, který jednak text znovu "rekontextuje" a současně nabízí portrét Jiřiny Šiklové od let šedesátých až do dneška. Skovajsa kultivovaně a poučeně text v tomto ohledu doplňuje, aniž mu ubírá na jeho původní tvářnosti.