Kalich strana 4 z 13

Autor ohledává život tázáním a shledáváním, v čem je jeho pravdivost, spravedlivost, pokojnost. Po ukončení studia komerčního inženýrství je přiveden ke studiu bohosloví, které zakončuje rokem v New Yorku. Po návratu z USA s cejchem špiona začíná povolání evangelického faráře v Telecím na Vysočině. Společně s manželkou a čtyřmi dětmi svádí zápas s represivními metodami normalizace. Po ztrátě státního souhlasu k farářské službě pracuje jako lesní dělník. Nakonec je rodina v policejní akci Asanace donucena k vystěhování. Ve Skotsku pokračuje ve farářské službě a přijímá Velkou Británii za svou druhou domovinu. Přesto se navrací do Čech a pokračuje jako farář v evangelickém sboru v Praze na Spořilově. Spolu se sborem vyslyší výzvu k sdílení života s obyvateli azylového domu na Jižním Městě, do jehož bezprostředního sousedství se sbor přemisťuje. Prožívá bolestně svévolné ukončení práce azylového domu rozhodnutím představitelů Jižního Města. Navzdory tomu hodnotí společný čas jako mimořádný dar.

Autor vstupuje do společenské diskuse o rozdělení Česko-Slovenska knihou, kterou lze řadit do žánru kontrafaktuální historie, tedy: Co by se stalo, kdyby… Palán se ohlíží za dobou před dvaceti lety a zkoumá, jak se stalo, že tehdy "byla" válka. Vychází z této myšlenky: kdyby v závěru roku 1992 fungovala česká média tak jako dnes, rozdělení Česko-Slovenska by se neobešlo bez konfliktů. Odehrála by se Válka česko-slovenská, válka se vším všudy. Noviny a televize by ji potřebovaly, a tak by (si) ji "udělaly". Namísto obvyklé formy reportáže či vyprávění příběhu ve třetí osobě dociluje silnějšího účinku skládáním tematických výstřižků z novin chronologicky za sebe. Jedná se tak v podstatě o klasickou výstřižkovou službu - s tím rozdílem, že mediální výstupy zde jsou kompletně smyšleny, stejně jako situace, kterou dané mediální postupy vyvolají. Kniha ukazuje moc médií, způsob, jakým proměňují realitu i svázanost politiky s nimi. Komentáře a zprávy se dnes v médiích slévají v jeden celek, emoční náboj je upřednostňován nad zpravodajskou informací. Média tvoří realitu a tato knihu to v detailu ukazuje. Autor knihy prošel jako novinář řadou redakcí českých tištěných médií - regionálních i celorepublikových -, poznal z blízka práci také na celoplošných televizích. Způsob "utváření" zpráv a metodika podávání informací veřejnosti je mu důvěrně známá. Stejně jako to, jak se práce novináře za dvacet let svobody formovala a posouvala.

The proposed book is an excellent sociological analysis of the Czechoslovak (in fact, of the Central-East European in general) sociology, which surpasses every published so far by Polish, Czech and Slovak sociologists, being comparable to just a few top works of this kind published by European...

V knižním kolokviu se nejprve setkávají Švýcaři Huldrych Zwingli a Karl Barth a jako dodatečný partner dostávají slovo i reformační nonkonformisté z Curychu a okolí, jak je bylo (i jak je nebylo) slyšet v rozmezí několika málo let v první polovině dvacátých let šestnáctého století.

Vydání České kroniky utrakvistického kněze Bohuslava Bílejovského z roku 1532, kterou čtenář právě drží v rukou, je vášnivou obhajobou tradičního utrakvismu před útoky Říma, stejně jako důrazným varováním před jakýmkoli typem kacířství. Obsahuje na jedné straně legendární myšlenku o nepřetržené praxi laického kalicha v českých zemích od dob cyrilometodějských, současně však střízlivě popisuje bouřlivé církevní poměry z počátků vlády habsburské dynastie. Jakkoli býval autor kroniky v moderní době často i se svým dílem odsuzován, věříme, že právě dnes může s časovým odstupem vydání jeho zajímavého a čtivého díla usnadnit přístup k pochopení složitého jevu, kterým je právě český utrakvismus patnáctého až sedmnáctého století.

Kniha je do jisté míry populárním výkladem díla dánského filosofa Sorena Kierkegaarda a úvahou o smyslu útěchy a soucitu v lidském životě. Autor, známý protestantský farář a spisovatel, se Kierkegaardovým dílem a myšlením zabýval po celý život a pro jeho existenciální závažnost se rozhodl zpřístupnit jej široké čtenářské obci. Vychází z Kierkegaardových útěšných dopisů přátelům a známým, především však z dopisu těžce nemocné švagrové, které obsahují mnoho stěžejních Kierkegaardových myšlenek týkajících se lidské existence na cestě k niternosti - sebeuskutečnění. Autor tyto myšlenky rozvíjí, srovnává s dalšími úryvky z Kierkegaardových děl, především ze Skutků lásky a Vzdělavatelných řečí, uvádí je do kontextu se současným životem a světovou literaturou. Činí tak naléhavě a s vnitřní zaujatostí, v osobní, a díky tomu velmi přesvědčivé podobě.

Dvojice básnických sbírek.

Sbírka lyrických básní Hledání studánek je výřezem z celoživotní básnické tvorby Jindřišky Mikoláškové, autorky zakotvené v evangelickém prostředí. Obsahuje převážně poezii milostnou, ale také verše věnované krajině domova, básně meditativní a naopak hravé, určené zpravidla dětem. Hloubku básnířčiných citů umocňují bohaté výrazové prostředky, obrazná vyjádření, zvukomalebnost, objevné rýmy, smysl pro zkratku a vtip. Jednotlivé tematické okruhy sbírky jsou proloženy celostránkovými černobílými fotografiemi Jana Maixnera.

Tato práce je prvním uceleným a vědecky zpracovaným přehledem českých a moravských evangelických časopisů z let 1849-1948. Ideová a teologická orientace časopisů je zde poprvé zřetelně a výstižně naznačena a zasazena minimálně do středoevropských souvislostí. Zvláštního ocenění zaslouží rozsáhlý kritický poznámkový aparát. Vůbec se nejedná o nudné čtení, jak by mohl název díla napovídat. Ba naopak, díky tomu, že autor je důvěrně seznámen nejen s nejen evangelickým duchovním prostředím doby, ale i s konkrétními osudy jednajících, zde vydávajících osob, vzniká opravdu velmi ucelený a úplný obraz této duchovní a komunitní vrstvy české a moravské společnosti. Navíc autor velmi často ukazuje, jak se "evangelických" témat zmocňovala především mladočeská žurnalistika a využívala je pro své politické a nacionální cíle a také upozorňuje na to, kdy "evangelictví", respektive evangelická témata mohla rezonovat v celé, jinak (někdy jen formálně) katolické společnosti. Je až s podivem, kolik intelektuální práce byla tato velmi úzká složka národního tělesa zvláště v druhé polovině 19. století schopna vyprodukovat. Takže toto dílo není jenom o časopisech, ale také o lidech a jejich ideových sporech a také o jejich vnitřním světě. (z lektorského posudku prof. Milana Hlavačky)

Běžně se hovoří o tom, že Češi jsou "nejateističtějším národem", což se zdají potvrzovat i mezinárodní sociologické výzkumy. Problém nastává ve chvíli, kdy se na jejich výsledky podíváme hlouběji: velká většina českých nevěřících není úplnými ateisty, příliš pevná však na druhou stranu není ani víra věřící menšiny. A to přesto, že si obě strany o sobě myslí pravý opak a jsou ochotni se za něj dokonce bít. Většina naší společnosti je možná víc "proticírkevní ze zvyku" než ateistická z přesvědčení, zatímco podstatná část členů církví se svého přesvědčení drží také především silou tradice a zvyku. Tato kniha se snaží prostřednictvím historických a sociologických analýz ukázat, proč tomu tak je a jaké to má společenské a kulturní důsledky.

Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka-dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi, ale jsou pod velkým tlakem psychickým. Jejich práce není oceněna ani ostatními členy rodiny, protože si myslí, že je to jejich povinnost, obávají se postěžovat si, aby je ostatní neodsoudili, že nejsou dobré dcery. Knížka formou dopisů mezi dvěma ženami přibližně ve věku 60-65 let přibližuje traumata, s nimiž se ženy bojí vůbec někomu svěřit proto, aby je ostatní neodsoudili. Obě tyto ženy odešly do penze, myslí si, že teď se budou věnovat svým zájmům, případně svým dcerám s vnoučaty, a pak se starají o svoje matky. Napřed se nechtějí přiznat k potížím a tenzím, které to v nich vyvolává. Idealizují si tuto péči i svůj vztah k matkám. Pak se v e-mailech, reflexích denních problémů a denní bezmocnosti trochu jedna druhé svěří. Postupně se uvolní a občas si i postěžují. Obě ženy se přiznávají i ke svému vzteku na nemocné matky, k tomu, jak je tato péče svazuje, jak mají občas i zlost na své umírající příbuzné a pak si to zase vyčítají a sebe obviňují. Texty-dopisy jsou občas proloženy volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné literatury, běžně dostupné, nebo sdělením, že existují poradny pro tyto pečovatele a jak funguji a že přiznat se, že již nemohou pokračovat v této náročné práci a mají nárok na odpočinek (respitní péči) a uznání od ostatních členů rodiny, je docela normální. Do textů jsou zakomponovány i úvahy o vztahu matka-dcera např. z hlediska freudiánského, myšlenky, zda opravdu je jen žena určena k pečování o druhé, úvahy o smrti a paliativní péči, hospicích a etickém aspektu dání rodičů do sociálních ústavů.

Slovenský básník a filmový scenárista, autor románů, novel, povídek, básnických sbírek, scénářů a knih pro děti se narodil v roce 1938 a zemřel 6. října 1995 vlastní rukou. Do literatury vstoupil románem Narcis (1965); v českém překladu vyšly jeho romány Rozum (1982, č. 1989) a Láska (dokončeno v roce 1972, vyšlo 2002, č. 2005). Román Rubato (1990) vypráví žena, trestaná vražedkyně Uršula; vedle poměrně jednoduchého děje se čtenář ocitá v „myšlenkovém“ světě Uršuliných reflexí, bohatém a ambivalentním světě jejích vnitřních monologů. Nejčastěji se hrdinka upíná k úvahám o Bohu a smrti, k úvahám o své sociální roli ve společnosti a k budoucnosti. Výsledný text je potom prolnutím obou těchto rovin. Rytmus jejich střídání není nijak vyrovnaný, ale přerývaný, jak už napovídá samotný název knihy: Rubato.

Slovenský básník a filmový scenárista, autor románů, novel, povídek, básnických sbírek, scénářů a knih pro děti se narodil v roce 1938 a zemřel 6. října 1995 vlastní rukou. Do literatury vstoupil románem Narcis (1965); v českém překladu vyšly jeho romány Rozum (1982, č. 1989) a Láska (dokončeno v roce 1972, vyšlo 2002, č. 2005). Román Rubato (1990) vypráví žena, trestaná vražedkyně Uršula; vedle poměrně jednoduchého děje se čtenář ocitá v „myšlenkovém“ světě Uršuliných reflexí, bohatém a ambivalentním světě jejích vnitřních monologů. Nejčastěji se hrdinka upíná k úvahám o Bohu a smrti, k úvahám o své sociální roli ve společnosti a k budoucnosti. Výsledný text je potom prolnutím obou těchto rovin. Rytmus jejich střídání není nijak vyrovnaný, ale přerývaný, jak už napovídá samotný název knihy: Rubato.

Teprve třetí knižní výbor z díla jednoho z nejvýraznějších představitelů české verze beatnické poezie přelomu 60. a 70. let, jenž svou poezii a prózu vydával pouze v samizdatových opisech. Výbor uspořádal a doslov napsal Milan Kozelka, edičně připravil Martin Machovec.

Rozhovory se ženami, jejichž údělem či osudem se stal život na evangelické faře nebo v církevní službě. Zpovídanými jsou A. Zikmundová, D. Brodská, L. Mamulová, M. Kačerová, K. Pfannová, M. Šimsová, I. Škeříková, O. Zelená, V. Ženatá, J. Pivoňková, I. Linhart. Předmluvu napsala Jiřina Šiklová. Fotodokumentace.

Edvard Hoem (1949) patří k nejvýznamnějším současným norským spisovatelům. V jeho pozdních románech hraje důležitou úlohu tematika domova. Návrat ke kořenům charakterizuje i Hoemův umělecký vrchol, dokumentární román Příběh matky a otce (Mors og fars historie, 2005), v němž spisovatel beletrizuje osud vlastních rodičů.Autora přivedla k napsání knihy dávná vzpomínka na otázku, kterou matce položil a jíž také kniha začíná: „Mami, miluješ tátu?“ Matčina odpověď zněla: „Když jsme se vzali, tak ani ne, ale postupně ano, protože byl věrný a věrnost je stejně důležitá jako láska.“ Kniha se v zemi svého původu hodně čte a doufejme, že i proto, že v ní věru není ani stopy po nesnesitelné lehkosti bytí.Hoem je nositelem několika norských literárních ocenění a celkem čtyřikrát se jeho romány dostaly do užšího výběru nominací na prestižní Cenu Severské rady. Čtvrtou nominaci získal v roce 2006 právě Příběh matky a otce.