Kalich

Kniha nabízí nový přístup k sociologii hudby, který vychází z hudby samotné, a klade si otázku, co se sociologie hudby může naučit od příbuzných disciplín, jako muzikologie, etnomuzikologie a kulturní studia. Hudba jako jeden z nejdůležitějších způsobů trávení volného času, spotřeby a kulturní produkce přitahuje značnou pozornost sociologů, kteří se snaží pochopit její hlubší sociokulturní význam. Na případových studiích, jež se zabývají zvukovým prostředím, spotřebou, mediálními technologiemi, lokálními scénami, hudebním dědictvím a stárnutím, autoři zdůrazňují osobitou povahu hudební zkušenosti a ukazují, jak ji sociologie může osvětlit. Tato stručná a podnětná kniha poskytuje přehled existujících pohledů na sociologii hudby a podněcuje k zamyšlení nad tím, jak se tento obor může posunout vpřed. Díky tomu ji lze doporučit každému, kdo vyučuje nebo studuje hudbu ze sociologického hlediska.

Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání. Pečlivá práce s obrovským množstvím osobních svědectví a dokumentů tvoří základní kámen úspěchu této knihy. A ačkoli Hájková čtenáři předkládá vrchovatou míru výpovědí, jmen a situací, poměrně hladce sleduje hlavní výkladovou linku. Ukázky vzpomínek nemají povahu pouhého vršení důkazů, pod jejichž tíhou by měl čtenář rezignovat na vlastní uvažování. Přínos Posledního ghetta se ovšem nevyčerpává s novým výkladem historie Terezína. Hájková v knize opakovaně konstatuje, že její práci lze číst i jako ukázku, jak analyzovat vězeňská společenství, či dokonce společnosti v extrémních podmínkách. Dr Anna Hájková je associate professor na britské University of Warwick. Vystudovala dějiny, sociologii a anglistiku na Humboldtově univerzitě v Berlíně a obdržela doktorát na University of Toronto v Kanadě. Rukopis knihy Poslední ghetto byl vyznamenán cenami Herberta Steinera a Irmy Rosenbergové. Hájková publikuje v českých, německých, britských, amerických a izraelských novinách.

Vychází v péči editorek Romany Čunderlíkové a Markéty Slámové, které připravily příručku opět tematicky: "Život věřícího uprostřed vztahů jsme se rozhodly ukázat na 24 tématech, která charakterizují různé způsoby, jak se vztahovat." Kromě textů 62 autorů zde nově naleznete i ilustrace Lydie Férové, které každé téma otevírají.

Jean-Claude Carri?re v knize Bu?uel procitá dává slovo svému někdejšímu kolegovi a spolutvůrci. Jde o hypotetický, posmrtný rozhovor, v němž Luis Bu?uel (1900–1983) sice promlouvá ze záhrobí, nicméně velmi autenticky: hovoří o filmu, o surrealismu, o osobním i veřejném životě. Množství dosud neznámých vzpomínek a epizodických příběhů představuje Bu?uela jako umělce i člověka, odkrývá způsob jeho uvažování, vyzdvihuje jeho smysl pro humor. Kniha nabízí poučený vhled do zákulisí filmového umění, ale tím, že je koncipována v podobě rozhovoru, dostává i zcela intimní rozměr. Poutavě napsaný text vykresluje informačně bohatý, fundovaný portrét Luise Bu?uela, osobnosti, jež se řadí do světového kánonu filmu.

Korespondence Jana Hellera (1925–2008) odhaluje tvář teologa, religionisty a starozákoníka, který spojoval erudici s lidskostí a přesnost s porozuměním lidské situaci. V dopisech psaných po celá desetiletí – rodině, přátelům, studentům i kolegům – se obráží nejen jeho osobní život, ale i duchovní a intelektuální dějiny českého protestantismu druhé poloviny 20. století. Hellerův jazyk je jasný, promyšlený a zároveň vřelý. V každém dopise cítíme člověka, pro něhož víra nebyla teorií, nýbrž způsobem, jak být s druhými a pro druhé. Kniha zachycuje jeho cestu od mladého bohoslovce až po zralého učitele, který dovedl otevírat text i lidskou duši zároveň. Závěrečná část přináší devět nových dopisů – napsaných jeho syny a žáky ke stému výročí narození – jako pokračování rozhovoru, který neskončil.

Pomáhat druhým je přirozené — ale co znamená pomáhat „křesťansky“? Tato kniha ukazuje, že diakonie není jen dobročinnost, ale hluboký projev víry a společenství. Čtenář zde najde jak inspiraci, tak podněty k promýšlení, jak se křesťanská solidarita může žít dnes. Tato kniha je hledáním teologického profilu teologie služby či teologie diakonie. Slovem hledání chci vyjádřit, že kniha není monologem autora formulujícím to správné stanovisko, třebaže autor stanovisko má, ale od počátku je diskusí s různými pohledy, diskusí tak živou, že čtenář má chuť do diskuse také vstoupit. Kniha je inspirující četbou pro profesory i užitečnou a současně přístupnou četbou i pro studenty, kterým může sloužit jako základní studijní zdroj v oboru. Nevede přitom jen k nabiflování látky, ale vybízí i k přemýšlení o ní a ke svobodě zaujmout v rámci diskuse i jiné stanovisko či jiný důraz než autor knihy. (Prof. Jaroslav Vokoun) Čítanka v druhé polovině publikace obsahuje texty J. Moltmanna, P. Philippiho, F. Lienharda a dalších teologů.

Překvapivá, provokativní i čtivá – taková je kniha Trýzně narcismu od Isoldy Charimové, která představuje jeden z nejpozoruhodnějších filosofických, či spíše humanitně vědních příspěvků za několik posledních let. Autorka si bere za východisko Freudovu teorii narcismu, kterou nechápe jako vlastnost jednotlivce, ale spíše jako formu společnosti, přesněji jako ideologii. K tomu ostatně odkazuje podtitul knihy: O dobrovolném podřízení. Nemůžeme se nechovat narcisticky: úspěch stojí na sebeprezentaci, na inscenaci vlastní výjimečnosti. Takto pojatý narcismus je pro autorku cosi výsostně paradoxního: narcistické chování je nespolečenské chování, přesto na něm naše společnost stojí. Kniha byla vyznamenána prestižním oceněním Tractatus Preis.

Těžko najdeme v rámci staroorientálního bádání oblast, v níž došlo za poslední roky k tak zásadním změnám, jako jsou dějiny Izraele. Řada klasických tezí je nadále neudržitelná, ať už se týkaly počátků Izraele na konci druhého tisíciletí př. Kr., doby královské, babylónského exilu či perského období. Bernd U. Schipper v této nové publikaci z roku 2023 líčí na základě archeologických i dalších nebiblických pramenů dějiny starověkého Izraele zcela novým způsobem. V jeho zorném poli se ocitají izraelská města, události, chrámy a kulty, o nichž Bible mlčí. Každý, kdo se chce na základě nejnovějšího historického bádání dovědět něco o dějinách tvořících pozadí biblických příběhů, by si měl tuto knihu rozhodně přečíst. Bernd U. Schipper, nar. 1968, je profesor Starého zákona na Humboldtově univerzitě v Berlíně, specializovaný na dějiny Izraele ve staroorientálním světě.

Dívky, které nechtějí dospět v ženy. Tento jev svedl dohromady psychiatričku a sexuoložku Hanu Fifkovou a filozofku Terezu Matějčkovou. Poprvé se setkaly v roce 2024 při debatě o narůstajícím počtu dívek a mladých žen, které uvažují o změně pohlaví. Diskuse přerostla v několikaměsíční setkávání nad úvahami: Jak se do fenoménu promítla populární filozofická teorie, dle které si každý může stanovit, kým bude? Jakou roli hrají sociální média nebo současný feminismus? A promlouvá do fenoménu i rozšířené přesvědčení, že nad biologií vítězí společnost? Autorka knižního rozhovoru Tereza Matějčková se vrací i do devadesátých let, kdy Hana Fifková jako mladá psychiatrička a sexuoložka pracovala v bohnické léčebně na uzavřeném sexuologickém oddělení, otevírala téma sexuálního zneužívání v ordinacích a stala se „veřejnou sexuoložkou“ vysvětlující Čechům, co je ještě normální. Autorku nezajímají pouze tato témata, ale i osobnost zpovídané – její zázemí, život v bouřích i přijetí stárnutí. Jak ji samu ovlivnila její třicetiletá sexuologická praxe jako dceru, matku, manželku, babičku? A jak vidí člověk, který více než třicet let řeší otázky pohlavní identity, současnost? Kniha je doplněna rozsáhlým výkladovým slovníkem pojmů a jmen, který slouží jako mapa ve členitém terénu současných (nejen) genderových a sexuologických sporů.

Přestože Izrael poutá pozornost celého světa, neexistovala dosud žádná historicky důkladná a vyvážená kniha, která by vyprávěla jeho příběh širšímu okruhu čtenářů jako tato. Její detaily nezamlžují celkový příběh. Gordisova kniha poutavě vysvětluje samotnou myšlenku židovského státu – kde se zrodila, jak se udržovala při životě a jak se tento sen proměnil ve skutečnost. Kniha Izrael: Stručné dějiny znovuzrozeného národa líčí příběh státu, který je navzdory očekávání už tak dlouho úspěšný, ale přesto čelí hrozivým – někdo by řekl neporazitelným – nepřátelům a překážkám. Je to příběh národa, jenž se znovu zrodil, ale za obrovskou cenu. Příběh o Izraeli je komplikovaný, dramatický i smutný. Je ohromující i inspirativní a ovlivňuje náš svět téměř všude, kam se podíváme. Dr. Daniel Gordis je viceprezidentem Shalem College v Jeruzalémě, kde má pozici “distinguished fellow”. Píše pravidelný sloupek pro Jerusalem Post a je také pravidelným sloupkařem pro Bloomberg View. Gordis je dvojnásobným držitelem Národní židovské knižní ceny – za knihu Saving Israel (2009) a poté za tuto publikaci Izrael (2016).

Kniha je přelomovou a kritikou oceňovanou knihou o původních obyvatelích Ameriky. Wilson kombinuje tradiční historické prameny s novými poznatky z etnografie, archeologie, indiánské ústní tradice a dlouholetého původního výzkumu a splétá historické vyprávění, které staví původní obyvatele Ameriky do centra jejich boje o přežití proti přílivu invazních evropských národů a kultur. Kniha mapuje střetávání mezi Euroameričany a původními obyvateli kontinentu, od prvních interakcí v anglických osadách na pobřeží Atlantiku, přes staletí postupná pronikání a otevřených válek až po novou politickou sílu dnešních indiánských aktivistů. Text je silným a dojemným vyprávěním příběhu původních obyvatel Ameriky, které se stalo novým standardem pro budoucí práce v této oblasti. Kniha byla v roce 2000 oceněna Myersovou cenou za mimořádnou publikaci.

Novela Smuteční pochod je posledním svazkem Elíassonovy volné trilogie (Kniha od řeky Sandá, česky 2013, Okno na jih, česky 2020). Všechny tři knihy pojednávají o umělcích, kteří se stáhli ze společnosti, aby se věnovali tvorbě a vnímali blízkost přírody. Jednotícím tématem celé trilogie je umělecké snažení a v širším pojetí lidské usilování vůbec. Každá z těchto novel výborně obstojí jako samostatné dílo. Stejně jako předchozí díly trilogie se i Smuteční pochod obejde bez konkrétní dějové linie a namísto toho se hrouží do osobní patové situace protagonisty. Elíassonův úsporný, nenápadný styl je tu vybroušen k dokonalosti. Smutek, humor a krása se prolínají v průzračném, silném textu.

Leona Kalvodová se ve svých fotografiích vydala na místa, kde někteří pokládají Boží přítomnost za zajištěnou – do kostelů, klášterů a do svatého města Jeruzaléma. Ty však slouží jako kulisy, které zabydlují lidé svým soustředěním, tichem, napětím. Hry světel a prchavých lidských zjevování nachází ale i na řadě jiných míst; v neposlední řadě zachycuje portréty svých přátel, nejčastěji Ivana a Dáši Havlových. Jak píše ve své předmluvě Jindřich Štreit, největší mistrovství však musí prokázat při zachycení tváře. Důležité je vystihnout onu setinu sekundy, kdy se v obličeji objeví záře, vnitřní pokora, napětí, smutek, hnutí duše. V tu chvíli může fotografka cítit, že je s ní Bůh. Leona nám ve svých fotografiích umožňuje poznat obyčejně neobyčejný život.

Tento svazek sestává z dopisů a esejů francouzské filosofky a mystičky Simony Weilové. Představuje pestrost, podnětnost a živost autorčina myšlení, zejména dopisy dávají vhled do autorčina nitra a pohnutého života. Její úvahy nejsou intelektuální cvičení od stolu, ale svědectví z vlastního boje o správný postoj k sobě, druhým, Bohu. V dalších esejích, v nichž se zabývá existenciálním rozměrem víry, Simone Weilová nabízí čtenářům vlastní prožitek víry.

Autor v tomto podnětném a přehledně zpracovaném svazku předkládá hloubkovou analýzu řady nepřesných a lživých obvinění vznesených proti Izraeli a jedno po druhém je vyvrací. Vyzývá k novému zamyšlení nad příčinami a důsledky izraelsko-arabského konfliktu, přičemž jasně rozlišuje mezi legitimní kritikou a průmyslem lží, který je jedním z největších podvodů posledních desetiletí, podvodem historických, ba přímo epických rozměrů. V jeho důsledku se Izrael stal ztělesněním ďábla v očích mnoha jinak dobrých a rozumných lidí – lidí, kteří si přejí mír, ale nechtěně přispívají k pokračování tohoto tragického konfliktu.

Rovnost, závist a rasová nenávist 1800–1933 Provokativní a pronikavá analýza, která vrhá nové světlo na jednu z nejzáhadnějších a historicky nejznepokojivějších hádanek. Proč Němci? Proč Židé? Těmito otázkami se zabýval nespočet historiků, ale jen málokdo přišel s tak originálními odpověďmi jako svérázný německý historik Götz Aly. Ten sleduje prehistorii holokaustu od 19. století až po nástup nacistů k moci v roce 1933 a ukazuje, že německý antisemitismus byl – a to se dosud přehlíželo – z velké části veden materiálními zájmy, nikoli rasovou nebo náboženskou nesnášenlivostí. Aly překvapivě a kontroverzně ukazuje, že kořeny holokaustu jsou hluboce spjaty s německým úsilím o větší sociální rovnost. Autorovo líčení této osudové společenské dynamiky otevírá nový úhel pohledu na největší zločin v dějinách a jistě vyvolá vášnivou debatu na řadu let.