Karmelitánské nakladatelství strana 25 z 44

V knize známého jezuitského kněze nenajdeme řešení všech problémů, ale můžeme se naučit, jak hledat Boha úplně ve všem. Ignaciánská spiritualita považuje totiž za důležité opravdu všechno: eucharistii, Boží slovo, osobní modlitbu, službu potřebným, utrpení i radost, ale též rodinu, práci, sexualitu, sport, politiku, stejně jako přírodu, výtvarné umění, poezii a hudbu. Autor neobyčejně vtipně a přímočaře promýšlí otázky, které důvěrně známe: Jak zjistit, co mám ve svém životě dělat? Jak mám vědět, kým bych měl být? Jak se správně rozhodovat? Jak žít co nejjednodušeji? Jak být dobrým přítelem? Jak čelit utrpení? Jak být šťastný? Jak najít Boha? Jak se modlit? Jak milovat? Jak žít?

Čím jsem starší, tím více chápu putování jako obraz své životní cesty. Každý její úsek má jinou tvářnost. Putování po horách mě velmi fascinuje. Pokaždé si tu znovu otestuji vlastní meze. Ještě pořád si na něco troufnu. Udržuji se tím v kondici. A už staří řečtí filosofové rozvíjeli své nejdůležitější myšlenky při chůzi, proto je putování věčnou inspirací. Často při něm přicházím na nové nápady. (Anselm Grün) Krása hor vede člověka ke chvále Stvořitele a jeho díla, ale též k pokoře a k potřebnému životnímu nadhledu. Putování po horách je skutečně symbolem životní cesty: Má-li člověk dojít do cíle, je třeba nespoléhat se jen na sebe, neplýtvat silami, oprostit se od zbytečné zátěže a s odvahou čelit stále novým výzvám.

Bernadeta Soubirousová (18441879) pocházela z velmi chudé rodiny žijící v Lurdech, což byla tehdy bezvýznamná obec na západě Francie. Jako čtrnáctileté se jí roku 1858 opakovaně zjevila Panna Maria, představila se jako Neposkvrněné Početí a vyzývala lidstvo k pokání a obrácení. Poprvé ji Bernadeta spatřila 11. února (v ten den slavíme svátek Panny Marie Lurdské). Později bylo zjevení církví prohlášeno za pravé a Lurdy se staly snad nejznámějším poutním místem na světě. Kniha známého francouzského mariologa čerpá z autentických pramenů a vypráví o tom, jak ony nadpřirozené události ovlivnily další život vizionářky. Bernadeta zemřela jako řeholnice v klášteře Milosrdných sester v Nevers, kde je i pochována. Svatořečena byla 8. prosince 1933, její svátek slavíme 16. dubna.

Knížka nabízí text modlitby Zdrávas Maria s krátkými příběhy, které dětem přiblíží jak obsah této krásné modlitby, tak i láskyplnou přítomnost Panny Marie v našich životech.

Často jsem si kladl otázku: Co by se stalo, kdyby marnotratný syn potkal cestou domů místo otce svého staršího bratra? Co se stane s marnotratnými syny této generace – našimi dětmi, navrátí-li se do Kristovy církve, do Boží rodiny, a nenajdou tam Kristova Ducha, jenž by je obejmul? Budeme my jako Boží děti připraveni jim odpustit, být k nim velkodušní a oslavovat jejich návrat? Budeme na ně čekat s otevřenou náručí?“ (autor) Podobenství o marnotratném synu představuje především nepřekonatelné Boží milosrdenství. Neal Lozano se však netradičně zaměřuje na postavu staršího bratra a odhaluje, že i on svým srdcem dávno opustil svého otce, on rovněž odešel z domova, byť se fyzicky nikdy nevzdálil, ba dokonce mu věrně sloužil. Vede nás k zamyšlení nad tím, zda i v našich srdcích nedřímou postoje staršího bratra z Lukášova evangelia, které nahlodávají vztah s Otcem i s bližními.

V životním hledání manželů Ekmanových sehrála důležitou úlohu slova svaté Brigity Švédské: Pane, ukaž mi svou cestu a dej mi ochotu se po ní vydat. Své obrácení prožili jako mladí v prostředí luterské církve, Ulf se stal pastorem. Roku 1983, po návratu z pobytu v USA založil v Uppsale biblickou školu a vzápětí první sbor církve Slovo života. Zatímco se kostely ve Švédsku vyprazdňovaly, jejich církev se dynamicky rozrůstala. Biblická škola v Uppsale formovala zástupy pastorů a kazatelů z mnoha zemí světa. Nejprve se Ekmanovi silně vymezovali vůči tradičním církvím, především vůči církvi katolické, avšak léta studií pramenů a mnohá setkání s probuzenými katolíky v nich vyvolala změnu smýšlení. Proces hledání trval dlouhých dvacet let. Krátce poté, co Ulf oslavil své šedesátiny, se manželé rozhodli zažádat o přijetí do římskokatolické církve. Jejich krok pochopitelně vyvolal bouřlivé reakce po celém světě. Své svědectví nesepsali za cílem živit kontroverzi; jejich vyprávění dýchá zralostí, pokorou a vděčností za všechny etapy životní cesty, za všechna setkání, která je na cestě posunula o krůček dál. Cenné jsou i jejich protrpěné pohledy na roli papeže v církvi, na jednotu církve, slavení eucharistie, mariánskou úctu Knihu lze chápat jako katechismus v kostce: mnoha katolíkům může pomoci lépe pochopit a zamilovat si svou církev.

Člověk v posledních okamžicích života většinou neříká banality, natož Boží Syn! Právem křesťané po staletí rozjímají o posledních Ježíšových slovech na kříži, vždyť se nás hluboce dotýkají. Vlévají nám naději, že díky Ježíšovu sebedarování je možné dojít odpuštění a spásy, že se nám otevřela cesta do Boží blízkosti, a to i tváří tvář rozkladné síle hříchu a smrti. Anselm Grün nám zde nabízí vynikající pomůcku k postní duchovní obnově. Můžeme z ní čerpat po celou dobu postní, ale i jen pro víkendovou rekolekci, lze ji použít soukromě i ve společenství.

Jack byl člověk, který všechno říkal správně, všechno dělal správně a navenek vypadal jako dokonalý exemplář znovuzrozeného, Duchem naplněného, celistvého člověka, který ze všech sil usiluje o Boží království. Všechno bylo zdánlivě dokonalé. A přece byla v jeho srdci bolest, kterou sebevětší aktivita, nasazení či zakrývání nemohly schovat. Zoufale selhával a jeho rodina se rozpadala. A uprostřed této bolesti a selhání Jacka překvapil Bůh a mimořádným způsobem objal jeho život. Otec mu zjevil hloubku své lásky k němu a to zcela proměnilo způsob, jakým Jack dosud fungoval v duchovní službě i v rodině. Autor otevřeně popisuje své setkání s Bohem i to, jak radikálně proměnilo jeho manželství, rodinu i duchovní službu. Současně odhaluje problémy, které mohou člověku bránit prožívat důvěrný vztah s Bohem jako milujícím Otcem. Tato kniha, která vychází z osobní zkušenosti a opírá se o Písmo, zavede čtenáře hluboko do Boží přítomnosti, v níž se mu může dostat toho, po čem celý život volal zakusit Otcovo objetí.

Autor nám vysvětluje, co je svátost smíření a jak se na ni připravit, abychom ji prožili dobře. Setkávání s odpouštějící a uzdravující Boží láskou se nám pak stane zdrojem pokoje a radosti.

Kniha nabízí bližší seznámení s mariánským zjevením v Lurdech roku 1858, ale i s celým poutním místem v dnešní podobě. Čtenář se dočte o postupném rozkvětu Lurd jakožto poutního místa, ale i o zákulisí složitého provozu svatyně či o dobrovolnické péči o nemocné. Autorka prostudovala mnoho historických materiálů, hovořila s ředitelem lékařské komise posuzující mnohá uzdravení a rovněž s lidmi, jejichž uzdravení uznala církev za zázračná. Setkala se s místním biskupem, s věhlasnými teology i s kněžími, kteří slouží poutníkům v lurdské svatyni. Jádrem jejího sdělení však zůstává duchovní význam Lurd, místa, které zve všechny své návštěvníky k obrácení, k radikální obnově vztahu s Bohem a s bližními.

Do obleženého Sarajeva je roku 1992 vyslán jako válečný zpravodaj Marco de Luca, aby zprostředkoval dramatický konflikt divákům italské televize. Jednou natáčí v místním pobořeném sirotčinci. Bombardování přežilo i malé, tmavovlasé děvčátko, které se k němu instinktivně přimkne. Napadne ho bláznivá myšlenka, že by mohl sirotka adoptovat… Román známého televizního reportéra se v Itálii setkal s velkým čtenářským ohlasem, dočkal se několika vydání i filmového zpracování (L’angelo di Sarajevo). „Honem, pryč odtud, jsou tam odstřelovači!“ Markův výkřik nevyvolal žádnou reakci. Stařík dále drobnými krůčky pokračoval v chůzi. „Sniper, sniper!“ křičel Marco a opakovaně ukazoval ke kopci po své levici, odkud po něm každým okamžikem mohli vystřelit. Stařík zvedl hlavu a obrátil k němu tázavý pohled. Rozepjal paže, dlaně obrátil k nebi, bradu vzhůru, zavřel oči a nehybně čekal. Vypadal jako Kristus na kříži. „Panenko Maria...,“ špitl Luciano a prstem mačkal na kameře knoflík rec. Nikdo ani nedutal. Stařík tam stál bez hnutí před svým vrahem a vyčkával. „Ty vole, teď ho zastřelí...“ Čas se zastavil a vzduch kolem nich se ani nepohnul. Jediným slyšitelným zvukem bylo bzučení pásku, jenž zachycoval každý okamžik té absurdní scény.

Poetické dílko E. Monasteria vychází česky poprvé, zatímco ve Španělsku se dočkalo od roku 1995 již patnácti vydání. Žánrem připomíná Exupéryho Malého prince: tváří se jako kniha pro děti, ale osloví spíše dospělé čtenáře, vnímavé pro duchovní hodnoty v hávu krásné literatury. „Bůh se rozhodl narození svého Syna vysílat v přímém přenosu každý prosinec a v každém srdci, ve kterém by bylo místo pro betlém. Tak vymyslel Vánoce. Je to doba, kdy Bůh staví v duších betlém. Prosí nás jen o to, abychom mu uvolnili nějaký čistý koutek, otevřeli okna a pohlédli k nebi…“ „Ježíšku, jmenuju se Zabulón, je mi dvanáct a jsem pastýř jako můj táta. Podle anděla si mě Hospodin vybral, abych byl jednou z figurek v betlémě, protože se lidem musí vysvětlit, že jediný neužitečný životy jsou životy lidí, který tě nechtěj hledat. Jsou jako ptáci bez křídel. A taky aby se lidem řeklo, že Bůh si někdy vybírá lidi hloupý, aby popletl ty chytrý.“

V posledním roce života Ladislav mluvil o své blížící se smrti hodně často. Když jsem toho už měla dost, zeptala jsem se: „Proč mi to pořád děláš? To mě na to chceš připravit, abych pak nevyváděla, nebo co?“ Pro odpověď nešel daleko: „To by mi bylo hodně líto, kdybys pro mě aspoň dva dny nebrečela.“ Uplynul celý rok a já jsem si ty dva povolené dny ještě nepotřebovala vybrat. Přirozeným způsobem si to vysvětlit nedovedu. Když mě 11. září 2004 po ránu zastihla telefonická zpráva o vraždě třebenického faráře, nevěřila jsem vlastním uším, a současně jsem ho vedle sebe vnímala živého. Ujišťoval mne: „Nic se neboj, teprve teď to pořádně roztočíme!“ Ladislav mě nazýval svou sekretářkou pro zvláštní úkoly. Dodnes jsem žádnou výpověď nedostala, tak pokračuji. A jestli si ďábel myslí, že se tím mordem Ladislava konečně zbavil, šeredně se mýlí. Znám Ladislava dobře. Stejně jako se s láskou jednotlivě věnoval a žehnal každému z nás, bude se věnovat a žehnat - neomezen prostorem a časem - každému jednotlivému čtenáři, který se mu svěří do péče. Marie Svatošová O svou vzpomínku na P. MUDr. Ladislava Kubíčka se chtěly podělit stovky lidí. Autorka jejich dopisy zpracovala a poskládala z nich vzpomínkovou knihu. Text je doplněn více než stovkou fotografií, úryvky z dopisů a zápisky těch, kteří se u Ladislava zpovídali a radili se s ním. Podařilo se tak zachytit vrstevnatou a charismatickou osobnost muže z rodu, který je dnes téměř na vymření: z rodu opravdových duchovních průvodců.

„Křesťanská tajemství jsou nedělitelným celkem. Když se člověk pohrouží do jednoho, je doveden ke všem ostatním. Tak vede cesta z Betléma nezadržitelně na Golgotu, od jesliček ke kříži.“ (Edita Steinová) Tajemství vtělení v sobě zahrnuje všechny základní pravdy duchovního života, žitého v milosti, skrývá v sobě jako v zárodku celou „hloubku i výšku, šířku i délku“ Kristovy lásky, ale tím i křesťanova života. „Co znamená Boží synovství? Být malý a zároveň velký. Znamená to zcela vyjít ze sebe sama, z úžiny vlastního života, a vrůstat do šířky života Kristova.“ Drobný, ale obsahem velice hutný text Vánoční tajemství předkládáme čtenářům v novém překladu. Edita Steinová zde zdůrazňuje pokoj, který narozením Božího Dítěte přichází do lidských srdcí, je však vzdálena jakémukoli lacinému sentimentu, vždyť po svátku Narození Božího Syna následují svátky prvních mučedníků: „Tajemství Vtělení a tajemství zla spolu úzce souvisejí. (…) Před Dítětem v jesličkách se tříbí duchové.“

Jaro, léto podzim, zima - střídají se rok co rok. Jak prožíváme různá období roku? Prožíváme je všichni stejně? Jak je prožívají křesťané? Co je to liturgický rok, kdy začíná a kdy končí? Co znamená advent? Jak dlouho trvá postní doba a jaký má smysl? Proč jsou Velikonoce každý rok jindy? Na tyto a mnohé další otázky srozumitelným jazykem a s využitím krásných a výstižných ilustrací odpovídá tato knížka. Odhaluje původ a smysl křesťanských svátků a ukazuje, jak je slavíme v rodině a společně s celou církví. Vydejme se tedy společně na cestu. Objevíme, jak pestrý je liturgický rok, tak jak ho prožívá už dlouhá staletí katolická církev.

Přestože pocházíme z různých zemí, máme stejné problémy, stejná zranění, stejné těžkosti. Než jsem začal se službou evangelizace ve světě, myslel jsem si, že zranění, která prožívá africká žena, jsou zcela jiná než ta, která trápí Angličanku. Myslel jsem si, že těžkosti indického muže jsou jiné než těžkosti Australana. Ale navzdory rozličným kulturám člověk zůstává člověkem, žena zůstává ženou, a v podstatě máme všichni stejná zranění, prožíváme stejné úzkosti, stejné obavy. (…) Snad nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že potřebujeme uzdravení. Možná potřebujeme uzdravení duchovní, tělesné nebo vnitřní. Zde se zcela zvláštním způsobem zaměříme právě na vnitřní uzdravení neboli na uzdravení vzpomínek. To však není možné bez uzdravení duchovního. Svatý Pavel říká, že v každém z nás je starý člověk. Ale kdo je ten starý člověk, který v nás žije? Je to naše staré “já”, plné strachu a hněvu, které je strnulé a sobecké, které se brání a zoufá si, které snadno podléhá depresím a znechucení. Pán chce, aby v nás starý člověk zemřel a aby v nás začal žít člověk nový. Vždyť on přišel, abychom měli život, a to život v hojnosti (srov. Jan 10,10).