Karmelitánské nakladatelství strana 25 z 44

Autor nám vysvětluje, co je svátost smíření a jak se na ni připravit, abychom ji prožili dobře. Setkávání s odpouštějící a uzdravující Boží láskou se nám pak stane zdrojem pokoje a radosti.

Kniha nabízí bližší seznámení s mariánským zjevením v Lurdech roku 1858, ale i s celým poutním místem v dnešní podobě. Čtenář se dočte o postupném rozkvětu Lurd jakožto poutního místa, ale i o zákulisí složitého provozu svatyně či o dobrovolnické péči o nemocné. Autorka prostudovala mnoho historických materiálů, hovořila s ředitelem lékařské komise posuzující mnohá uzdravení a rovněž s lidmi, jejichž uzdravení uznala církev za zázračná. Setkala se s místním biskupem, s věhlasnými teology i s kněžími, kteří slouží poutníkům v lurdské svatyni. Jádrem jejího sdělení však zůstává duchovní význam Lurd, místa, které zve všechny své návštěvníky k obrácení, k radikální obnově vztahu s Bohem a s bližními.

Do obleženého Sarajeva je roku 1992 vyslán jako válečný zpravodaj Marco de Luca, aby zprostředkoval dramatický konflikt divákům italské televize. Jednou natáčí v místním pobořeném sirotčinci. Bombardování přežilo i malé, tmavovlasé děvčátko, které se k němu instinktivně přimkne. Napadne ho bláznivá myšlenka, že by mohl sirotka adoptovat… Román známého televizního reportéra se v Itálii setkal s velkým čtenářským ohlasem, dočkal se několika vydání i filmového zpracování (L’angelo di Sarajevo). „Honem, pryč odtud, jsou tam odstřelovači!“ Markův výkřik nevyvolal žádnou reakci. Stařík dále drobnými krůčky pokračoval v chůzi. „Sniper, sniper!“ křičel Marco a opakovaně ukazoval ke kopci po své levici, odkud po něm každým okamžikem mohli vystřelit. Stařík zvedl hlavu a obrátil k němu tázavý pohled. Rozepjal paže, dlaně obrátil k nebi, bradu vzhůru, zavřel oči a nehybně čekal. Vypadal jako Kristus na kříži. „Panenko Maria...,“ špitl Luciano a prstem mačkal na kameře knoflík rec. Nikdo ani nedutal. Stařík tam stál bez hnutí před svým vrahem a vyčkával. „Ty vole, teď ho zastřelí...“ Čas se zastavil a vzduch kolem nich se ani nepohnul. Jediným slyšitelným zvukem bylo bzučení pásku, jenž zachycoval každý okamžik té absurdní scény.

Poetické dílko E. Monasteria vychází česky poprvé, zatímco ve Španělsku se dočkalo od roku 1995 již patnácti vydání. Žánrem připomíná Exupéryho Malého prince: tváří se jako kniha pro děti, ale osloví spíše dospělé čtenáře, vnímavé pro duchovní hodnoty v hávu krásné literatury. „Bůh se rozhodl narození svého Syna vysílat v přímém přenosu každý prosinec a v každém srdci, ve kterém by bylo místo pro betlém. Tak vymyslel Vánoce. Je to doba, kdy Bůh staví v duších betlém. Prosí nás jen o to, abychom mu uvolnili nějaký čistý koutek, otevřeli okna a pohlédli k nebi…“ „Ježíšku, jmenuju se Zabulón, je mi dvanáct a jsem pastýř jako můj táta. Podle anděla si mě Hospodin vybral, abych byl jednou z figurek v betlémě, protože se lidem musí vysvětlit, že jediný neužitečný životy jsou životy lidí, který tě nechtěj hledat. Jsou jako ptáci bez křídel. A taky aby se lidem řeklo, že Bůh si někdy vybírá lidi hloupý, aby popletl ty chytrý.“

V posledním roce života Ladislav mluvil o své blížící se smrti hodně často. Když jsem toho už měla dost, zeptala jsem se: „Proč mi to pořád děláš? To mě na to chceš připravit, abych pak nevyváděla, nebo co?“ Pro odpověď nešel daleko: „To by mi bylo hodně líto, kdybys pro mě aspoň dva dny nebrečela.“ Uplynul celý rok a já jsem si ty dva povolené dny ještě nepotřebovala vybrat. Přirozeným způsobem si to vysvětlit nedovedu. Když mě 11. září 2004 po ránu zastihla telefonická zpráva o vraždě třebenického faráře, nevěřila jsem vlastním uším, a současně jsem ho vedle sebe vnímala živého. Ujišťoval mne: „Nic se neboj, teprve teď to pořádně roztočíme!“ Ladislav mě nazýval svou sekretářkou pro zvláštní úkoly. Dodnes jsem žádnou výpověď nedostala, tak pokračuji. A jestli si ďábel myslí, že se tím mordem Ladislava konečně zbavil, šeredně se mýlí. Znám Ladislava dobře. Stejně jako se s láskou jednotlivě věnoval a žehnal každému z nás, bude se věnovat a žehnat - neomezen prostorem a časem - každému jednotlivému čtenáři, který se mu svěří do péče. Marie Svatošová O svou vzpomínku na P. MUDr. Ladislava Kubíčka se chtěly podělit stovky lidí. Autorka jejich dopisy zpracovala a poskládala z nich vzpomínkovou knihu. Text je doplněn více než stovkou fotografií, úryvky z dopisů a zápisky těch, kteří se u Ladislava zpovídali a radili se s ním. Podařilo se tak zachytit vrstevnatou a charismatickou osobnost muže z rodu, který je dnes téměř na vymření: z rodu opravdových duchovních průvodců.

„Křesťanská tajemství jsou nedělitelným celkem. Když se člověk pohrouží do jednoho, je doveden ke všem ostatním. Tak vede cesta z Betléma nezadržitelně na Golgotu, od jesliček ke kříži.“ (Edita Steinová) Tajemství vtělení v sobě zahrnuje všechny základní pravdy duchovního života, žitého v milosti, skrývá v sobě jako v zárodku celou „hloubku i výšku, šířku i délku“ Kristovy lásky, ale tím i křesťanova života. „Co znamená Boží synovství? Být malý a zároveň velký. Znamená to zcela vyjít ze sebe sama, z úžiny vlastního života, a vrůstat do šířky života Kristova.“ Drobný, ale obsahem velice hutný text Vánoční tajemství předkládáme čtenářům v novém překladu. Edita Steinová zde zdůrazňuje pokoj, který narozením Božího Dítěte přichází do lidských srdcí, je však vzdálena jakémukoli lacinému sentimentu, vždyť po svátku Narození Božího Syna následují svátky prvních mučedníků: „Tajemství Vtělení a tajemství zla spolu úzce souvisejí. (…) Před Dítětem v jesličkách se tříbí duchové.“

Jaro, léto podzim, zima - střídají se rok co rok. Jak prožíváme různá období roku? Prožíváme je všichni stejně? Jak je prožívají křesťané? Co je to liturgický rok, kdy začíná a kdy končí? Co znamená advent? Jak dlouho trvá postní doba a jaký má smysl? Proč jsou Velikonoce každý rok jindy? Na tyto a mnohé další otázky srozumitelným jazykem a s využitím krásných a výstižných ilustrací odpovídá tato knížka. Odhaluje původ a smysl křesťanských svátků a ukazuje, jak je slavíme v rodině a společně s celou církví. Vydejme se tedy společně na cestu. Objevíme, jak pestrý je liturgický rok, tak jak ho prožívá už dlouhá staletí katolická církev.

Přestože pocházíme z různých zemí, máme stejné problémy, stejná zranění, stejné těžkosti. Než jsem začal se službou evangelizace ve světě, myslel jsem si, že zranění, která prožívá africká žena, jsou zcela jiná než ta, která trápí Angličanku. Myslel jsem si, že těžkosti indického muže jsou jiné než těžkosti Australana. Ale navzdory rozličným kulturám člověk zůstává člověkem, žena zůstává ženou, a v podstatě máme všichni stejná zranění, prožíváme stejné úzkosti, stejné obavy. (…) Snad nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že potřebujeme uzdravení. Možná potřebujeme uzdravení duchovní, tělesné nebo vnitřní. Zde se zcela zvláštním způsobem zaměříme právě na vnitřní uzdravení neboli na uzdravení vzpomínek. To však není možné bez uzdravení duchovního. Svatý Pavel říká, že v každém z nás je starý člověk. Ale kdo je ten starý člověk, který v nás žije? Je to naše staré “já”, plné strachu a hněvu, které je strnulé a sobecké, které se brání a zoufá si, které snadno podléhá depresím a znechucení. Pán chce, aby v nás starý člověk zemřel a aby v nás začal žít člověk nový. Vždyť on přišel, abychom měli život, a to život v hojnosti (srov. Jan 10,10).

Kniha dogmatického teologa Ctirada V. Pospíšila Jako v nebi, tak i na zemi je první českou monografií věnovanou tajemství Nejsvětější Trojice od roku 1926. Dílo, které slouží jako studijní text na našich teologických fakultách, vychází ve třetím, opraveném a doplněném, vydání. V první části knihy nás autor přesvědčuje o skryté působnosti Trojice ve stvoření a ve Starém zákoně. Poukazuje na rozhodující roli obrazu Boha v naší mysli na poli spirituality i uspořádání lidské společnosti. Druhá část díla je zaměřena na dějiny teologického myšlení: autor nás provází od Starého zákona až po okamžik, kdy bylo na konci čtvrtého století definováno trojiční dogma. V třetí části Pospíšil předkládá plody své mnohaleté teologické reflexe: jsme zde zasvěcováni do typických témat trojiční teologie. Ve zcela novém doslovu autor připojuje dodatky a vysvětlení a zpřesňuje a uvádí do nového kontextu některé své teze. Trvalým rysem Pospíšilova snažení je propojovat tajemství Nejsvětější Trojice s životem, spiritualitou a praxí v širším slova smyslu. Navzdory svému rozsahu a odbornosti je kniha Jako v nebi, tak i na zemi srozumitelná a také – jak konstatovala řada čtenářů předchozích vydání – čtivá.

Začneme-li se dívat srdcem, nemůžeme zůstat stejní… Nemůžeme klidně spát, pokud druhý trpí, ani dobře trávit, pokud ten druhý hladoví. Rozhodneme-li se milovat, naše štěstí bude záviset na štěstí ostatních. A co hůř – není už cesty zpět; jakkoli se naše mysl snaží toto světlo zhasit. Tak je to i s Bohem. Je normální, že se život změní, když se z někoho stane „něco víc“. Pokud se z Boha stane „něco víc“, než na co jsi byl zvyklý, přijmeš jeho záležitosti a zájmy za vlastní, jeho záměr se stane ideálem tvého bytí. A pak přijde otázka, jež všechno zkomplikuje, otázka, jež nás děsí a působí nám problémy: „Co chceš, abych udělal?“ Temperamentní Alberto vydává svědectví o své poněkud klikaté cestě ke kněžství. Vyrůstal na Kubě, v krásné věřící rodině, ale v nepříliš krásném režimu Fidela Castra. Přesto se dostal na medicínu, měl známost a otevírala se před ním slibná budoucnost… Vyprávění je svěží, místy až humorné, a přitom nepostrádá hloubku – mezi řádky osobního příběhu mnohokrát zasvítí vyzrálá duchovní moudrost.

Můj pradědeček byl pan nadlesní, spravoval církevní lesy na Vysočině. Prababičku měli všichni rádi, říkali jí „paní nadlesní“. V dětství jsem často slýchal příběhy o zvířátkách v lese a již jako kluk jsem dostával za dárky myslivecký nůž či dalekohled. V knihovně nemohl chybět atlas zvířat. Kalamář na psacím stole jsem měl ozdobený srnkami. Obývací pokoj krášlily veliké šišky, paroží jelenů a srnek, na zemi ležela kůže z divočáka. Vždy jsme měli pejska, o kterého jsem se staral, i když z pohledu výcviku asi zcela neúspěšně. Když jsem se později připravoval na myslivecké zkoušky, připadal jsem si jako kapitán lodi, který objevil nový kontinent. Otevíral se mi nový svět, nová planeta, nová moudrost, která chtěla být čtena a meditována. Přiváděla mě k fascinujícímu úžasu nad krásou vloženou do bytí každého živého tvora.

Být svatý neznamená být bezkrevné budižkničemu, které omdlévá, když na ně sykne husa; být svatý znamená milovat Boha z celého srdce a z celé mysli a konat, myslet a mluvit všecky věci k jeho větší slávě. (Bruce Marshall) Plná slávy je dnes už klasikou křesťanské beletrie: kdo ji četl, většinou se k ní rád vrací, a kdo ji nečetl, o moc přišel. Peripetie patera Edmunda v jeho skotské farnosti sice zavání jiným stoletím, ale čtenář brzy zjistí, že se mění pouze kulisy a problémy k řešení, přičemž člověčina i Boží věrnost zůstávají stejné. Kniha je plná laskavého humoru i životní moudrosti, voní křesťanstvím s lidskou tváří. Ano, církev je plná slávy milostí Toho, který ji povolal k životu, a to i přes slabosti a hříšnost lidí, kteří k ní patří.

Autor jakožto citlivý pozorovatel mezilidských vztahů přichází s dalšími příběhy, v nichž představuje důležitou roli dědečků v rodině i v širší společnosti. Vypráví o umění být dobrým dědečkem, jehož životní zkušenosti se prolínají s dětským vnímáním světa a úžasem nad ním. Příběhy nám připomínají, že vztahy dědečků a jejich vnoučat mohou být vzájemně velmi obohacující.

Rozhovor nám umožňuje nahlédnout do obav i nadějí melchitského patriarchy, který miluje svou vlast a zná její historii i současnou problematiku jako málokdo. Řehoř III. Laham otevřeně hovoří o krveprolití v Sýrii a o příčinách válek na Blízkém východě, o soužití křesťanů a muslimů, o uprchlické krizi. Nabourává mnohá klišé, která se tradují v Evropě. Ví ze zkušenosti, jak náročné je soužití křesťanů a muslimů, ale neztrácí naději. Jasný názor má i na uprchlickou krizi. Nelíbí se mu, že tolik mladých Syřanů odchází do Evropy, chápe ty, kteří se přílivu migrantů obávají, neodsuzuje však ty, co odešli. Svou zkušenost neustále poměřuje evangeliem, vytrvale se zasazuje o smíření. S autorem nemusíme ve všem souhlasit, ale rozhodně bychom mu měli s úctou naslouchat.

Terezie prožila svůj dospělý život na několika metrech čtverečních, a přece se stala patronkou misií po celém světě. Její zrání k průzračné prostotě a důvěře nebylo jednoduché, prošla si mnohé duchovní krize a temnoty, a přitom je hlasatelkou Božího milosrdenství a naděje. Neudělala nic oslnivého, a přesto se její Autobiografické spisy staly jednou z nejčtenějších duchovních knih. Chtěla žít úplně ve skrytosti, a dnes ji milují a vzývají s prosbou o přímluvu miliony křesťanů. Žila jen necelých dvacet pět let, nedostalo se jí valného formálního vzdělání, ale pro Bohem vlitou moudrost byla prohlášena učitelkou církve. De Meesterova studie (v originále Les Mains vides, „Prázdné ruce“) už dnes patří ke klasické duchovní literatuře. Autor ukazuje nejen duchovní zápasy a zrání světice, ale především jádro její spirituality, které spočívá v pokorné důvěře v Boží lásku a v touze na tuto lásku odpovídat, jakkoli nepatrným způsobem. Slovy kardinála Martiniho, její „malá cesta“ nás vrací k samé podstatě křesťanství. Druhé, přepracované vydání vychází s citacemi z nového překladu autobiografických spisů (Příběh jedné duše, KNA 2016).

Knížka vtipů, anekdot, aforismů, důvtipných hádanek, rčení, přísloví a historek zejména z náboženského prostředí.