Karolinum strana 124 z 184

Učební text Metodologie a logika výzkumu v hudební pedagogice je určen studentům hudební výchovy všech typů studia na pedagogických fakultách a doktorandům v oboru hudební teorie a pedagogika s cílem orientovat je v základních etapách vědeckovýzkumné práce a připravit je po stránce metodologické na řešení závěrečné práce s výzkumným zaměřením. Učebnice poskytuje mezioborové i specifické informace k celé šíři aktivit – od činností studijního rázu (stanovení problému, osvojení technik informační přípravy, teoretické uchopení řešeného tématu) přes činnosti organizační a výzkumné povahy k sepsání závěrečné výzkumné zprávy z hlediska strukturální a obsahové výstavby, formálních náležitostí a vědeckého stylu. Velká pozornost je věnována uplatnění výzkumných metod ve specifických podmínkách hudebně výchovné praxe a systematice tištěných i elektronických informačních zdrojů.

Zatímco středem zájmu evropské filosofické tradice je zejména zjevování se věcí, teorie a filosofie médií, tak jak ji zde představujeme, se zaměřuje na nástroje, techniky a praktiky, které vůbec objevování umožňují. Mediální operace určují, co může, a naopak co nesmí být zobrazeno či vysloveno. Zánik určitých formací je pak logicky spojen i se změnou/vynálezem nové techniky, ale i s reflexí či překročením daných materiálně-technicky´ch dispozic – proto získávají na významu operace dezintegrace, destabilizace, rozvázání vazeb zdánlivě stabilních formací (např. politických režimů, které zajišťují instituce, technik kontroly, ale i formálních prvků uměleckých projevů a myšlenkových konceptů). Kolektivní monografie vychází z dialogu inspirovaného mezinárodní konferencí Dis/appearing, sleduje základní mediální operace objevování a mizení a zhodnocuje několikaleté česko-německé diskuse zaměřené na společná teoretická a filosofická východiska vztahující se k medialitě. Navazuje zejména na fenomenologickou tradici, která historicky spojuje německou a českou filosofii, s cílem její kritiky a nové interpretace ve vztahu k současným otázkám výzkumu médií a kulturních technik. Autoři jednotlivých textů vycházejí z různých oborů a jsou z českého (Václav Krůček, Miroslav Petříček, Martin Pokorný, Karel Thein, Josef Vojvodík) i německého prostředí (Claudia Blu¨mleová, Nadja Ben Khelifaová, Manuela Klautová, Bettine Menkeová, Katharina Reinová, Jörg Sternagel, Wolfgang Struck). Příspěvky autorů jsou rámovány mezinárodním pohledem na tuto problematiku (Georges Didi-Huberman, Matthew Solomon), vstupním textem vymezujícím rámce společné metody (Lorenz Engell, Bernhard Siegert) a komentářem editorek Kateřiny Svatoňové a Kateřiny Krtilové.

Člověk ví, že musí zemřít, a toto vědomí patří mezi základní charakteristiky lidskosti, náboženství, metafyzika a kultura si však kladou za cíl smrt přemoci. Západní filosofie od Platóna po Hegela tvrdí, že sám výkon myšlení je překonáním smrti a konečnosti. Kniha F. Dasturové nejprve podává analýzu těchto pokusů vyměřit oblast, která se smrti vymyká, a následně ukazuje, že lze ke smrti zaujmout i vztah, který před ní neuhýbá a nesnaží se ji „zneškodnit“: s oporou v Heideggerově rozboru bytí k smrti se autorka snaží ukázat, že lze o smrti hovořit i jinak – a že tento druh rozpravy nutně vyžaduje svobodné přijetí konečnosti lidské existence. Konečnost, která již nestojí v kontrastu vůči nekonečnosti božského bytí mimo smrt a mimo čas, navrací lidské bytí k jeho pozemskosti, časovosti a tělesnosti. Myšlení smrtelnosti jakožto momentu konstitutivního pro naši otevřenost vůči světu je též myšlením narození jakožto konečné, omezené schopnosti mít svět: umírání je podmínkou narození, smrt je podmínkou života. Nejautentičtější vztah k vlastní smrtelnosti paradoxně nacházíme v radosti a smíchu.

Studijní příručka určená primárně studentům prvního ročníku bakalářského studia bohemistiky obsahuje výklady z morfematiky, slovotvorby, morfologie a syntaxe českého jazyka, doprovázené řadou příkladů, a ke každé z těchto disciplín několik cvičení včetně klíče. Cílem výkladů je, aby uživatelé příručky po jejich prostudování zdokonalili svou dovednost jazykového rozboru. Publikace dále přináší řadu pravopisných cvičení (v podobě korektur textů s chybami) a úkolů z oblasti normativního tvarosloví spisovné češtiny (rozdělených podle jednotlivých ohebných slovních druhů), včetně řešení. Pravopis a normativní mluvnice zde však vykládány nejsou – pro poučení o nich odkazujeme na Internetovou jazykovou příručku (http://prirucka.ujc.cas.cz). V závěru obsahuje publikace též slovník základní jazykovědné terminologie, a to v dvojím řazení: abecedním a věcném (uspořádaném podle jednotlivých jazykovědných disciplín a jejich tematických oblastí).

Publikace představuje historii a současnost golfu v českém prostoru, zároveň se dotýká jeho minulosti a rozvoje i v evropském kontextu. Jde o jednu z vůbec prvních prací v českém prostředí popisující tuto problematiku z odborných pozic. Autor prokazuje vysokou znalost sféry a schopnost širokého záběru – dělí téma do šesti autonomních kapitol, zároveň je však koncepčně zastřešuje. Text se vyznačuje faktografickou přesností, zároveň je však psán se stylistickou lehkostí. Jednotlivé kapitoly se věnují rozvoji golfu v Evropě od 80. let 20. století až po dnešek, účasti golfu na olympijských hrách v letech 1900, 1904 a 2016 či historii Golfového svazu ČSR v letech 1931–1948. Další část srovnávacím způsobem analyzuje vývoj golfu a tenisu, dvou „buržoazních“ sportů, v komunistickém Československu v letech 1948–1989. Je zde i část zachycující problematiku stavby více než stovky golfových hřišť v České republice po roce 1990, včetně dopadů na životní prostředí. Závěrečná kapitola pak pojednává o golfu ve vysílání českých televizních stanic. Předložený text představuje důležitý krok kupředu v poznání celého tématu, vzhledem ke své čtivosti si navíc může činit nárok na značný zájem nejen mezi čtenáři-golfisty, ale i mezi těmi, kteří tuto gentlemanskou hru zatím nepoznali v praxi.

Slovník žurnalistiky je výsledkem práce sedmnácti autorů, kteří působí na katedrách Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Čtenář v něm najde pojmy z oblasti tisku, rozhlasu a televize, obohacené o zajímavé příklady z praxe, citáty, ale také obrazový doprovod, který dává textu další rozměr. Slovník obsahuje rovněž podrobnější hesla z kulturní žurnalistiky a publicistiky, je tu sledován i vývoj některých pojmů, hesla související s digitalizací a internetizací médií, ale také z široké vydavatelské sféry, postihující například časopiseckou a nakladatelskou problematiku. U mnoha hesel je věcná, slovníková část doplněna o část popularizační, která nabízí pohled do historie pojmu nebo rozvíjí či jinak doplňuje vesměs strohé encyklopedické podání.

Monografie se zabývá srovnáním účinnosti intervenčního silového programu pro stimulaci vytrvalostní síly velkých svalových skupin, a to na nestabilních a stabilních plochách. Současně si všímá dopadu na kvalitu aktivace hlubokého stabilizačního systému u nesoutěžních sportovců. Kniha obsahuje doporučení pro širokou veřejnost, jak využít vhodné typy nestabilních ploch pro silový trénink, a může posloužit také jako návod na různé cvičební experimenty prováděné na nestabilních cvičebních pomůckách.

Na přelomu 14. a 15. století se v Praze zrodila hereze, která svou silou pozdvihla celou zemi. Z věrnosti k svému mluvčímu mistru Janu Husovi Čechy přervaly pouta s koncilem i císařem, kteří jej vydali světské moci k upálení na hranici. Monografie Oliviera Marina mapuje kořeny tohoto konfliktu. Závěr 14. století byl dobou reforem a nešlo zde jen o tu, kterou později nazveme husitstvím. Hus bezpochyby dokonale ztělesňoval evangelické smýšlení české univerzitní elity. Vedle něj však spolupůsobily i další osobnosti – německy mluvící mistři, představitelé církevní hierarchie nebo zbožní laici. Ačkoli navzájem sdíleli nostalgii po čase apoštolů, jejich představy o Bohu, svátostech i církvi byly rozličné. Jejich dialog tvoří páteř této knihy, která ve výkladu o setkáních i střetávání mezi arcibiskupem, univerzitními mistry a věřícími odhaluje náboženské kořeny střední Evropy.

Kniha Základy očního lékařství je určena hlavně pro bakalářské zdravotnické profese, ale poskytne základní přehled oftalmologické problematiky i studentům magisterských zdravotnických oborů. Vznikla na základě přednášek pedagogů Oční kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Ústřední vojenské nemocnice Praha a obsahuje samozřejmě kromě základních odborných informací i souhrn jejich klinických zkušeností. Snahou autorů bylo připravit celý text utříděným a srozumitelným způsobem, proto základní informace jsou od informací vyšší úrovně odlišeny jinou barvou písma a doplněny o odkazy na další studijní materiály. Pro zvýšení názornosti obsahuje tato celobarevná publikace i rozsáhlou obrazovou dokumentaci.

Tato vysokoškolská příručka je určena posluchačům bakalářského stupně studia bohemistiky; navazuje na souběžně vydávané Gramatické rozbory češtiny. Jejím obsahem je víceméně ucelený popis funkčního tvarosloví současné (zejména spisovné) češtiny. Zvlášť pojednává o morfologických kategoriích (nejprve jmenných, pak slovesných) a o slovních druzích (neohebných, jmenných a nakonec o slovesech). Formální morfologii se věnuje jen obecně. Ke každému tématu přináší i několik cvičení, včetně klíče.

Druhá část učebního textu (Laudabile Carmen) je pojata jako uvedení do četby římské poezie a první seznámení s myšlením o literatuře a rétorice v antickém Římě; je proto zaměřena především na dva okruhy – výklad výrazových prostředků a antologie textů vztahujících se k literární kultuře starověkého Říma. Výklad termínů ve slovníku figur a tropů vychází z definic a názorů římských teoretiků řečnictví a jednotlivá hesla jsou vybavena příklady z děl známých básníků – všechny latinské příklady i další citace jsou uvedeny i v českém překladu. Cílem výboru textů římských autorů, básníků i prozaiků, je doložit, že literární a poetologický diskurz byl v Římě živý, a to od samých počátků římské literatury až do 2. stol. n. l., kdy se římská „pohanská“ literatura už postupně, ale trvale začala z kulturního horizontu vytrácet. Ukázky jsou vybrány z děl, jejichž český překlad je nedostupný či velmi zastaralý, anebo z děl dosud nepřeložených (Rétorika pro Herennia, některé spisy Ciceronovy, Gellius); z textů dobře dostupných jsou zde pouze pasáže, které v kontextu díla zaměřeného na jiné oblasti snadno uniknou pozornosti (Velleius Paterculus, Petronius). V české odborné literatuře jde o první publikaci, která se problematikou římské literatury a rétoriky takto zabývá. Vzhledem ke způsobu zpracování je přístupná nejen studentům klasických jazyků, ale i zájemcům z dalších oborů a širší veřejnosti.

Historie Německé vysoké školy technické v Praze v letech 1938–1945 připomíná křižovatku – bod, kde se protínají dějiny vzdělanosti českých Němců, vysokých škol, techniky i dějiny okupace a nacistické třetí říše. Tvoří důležitý díl historického obrazu vysokého školství v českých zemích, a to jak ve vztahu k dějinám ČVUT, tak ve vztahu k Německé univerzitě. Předkládaná monografie se věnuje především vývoji institucionálnímu, biografickému a politicko-správnímu. Příběh pražské německé techniky, pojímaný v širším historickém kontextu snah o vyrovnání se s paralelním působením českého a německého obyvatelstva, ilustruje mnohovrstevnatý vývoj technického vzdělání, myšlení a invence v českých zemích.

Jak může znít v evropsky integrované a globálně provázané společnosti na počátku 21. století ona česká otázka, která po dvě staletí definovala náš politický i sociální vývoj a jejíž součástí vždy bylo i postavení naší země a národa v Evropě? To je jedna z otázek, které si Přibáň ve své publikaci o věcech veřejných, o politických systémech i právu klade. The Defence of Constitutionalism je souborem esejí politologických, sociologických i společenskovědních. Nenajdeme zde však formy abstraktního filosofování, nezaměnitelným Přibáně činí právě jeho ojedinělý kulturní záběr, na jehož pozadí se současným otázkám věnuje. Překlad původního vydání je pro anglicky čtoucí čtenáře adaptován a rozšířen o nové kapitoly, předmluvu napsal P. Pithart, vychází v Edici Václava Havla.

Monografie shrnuje základní poznatky o metabolismu cizorodých látek v organismu. Popisuje metabolické přeměny léčiv a jiných xenobiotik, hlavní biotransformační enzymy a transportní systémy, které se metabolismu xenobiotik účastní, a faktory, které tento metabolismus ovlivňují. Publikace je primárně koncipována jako studijní materiál pro studenty Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy, avšak může být dobrým zdrojem základních informací také pro studenty a pracovníky z jiných medicínsko-biologických oborů. Druhé, upravené a rozšířené vydání

Jiří Voskovec, Václav Černý, Čestmír Císař, Zdeněk Troška – čtyři obecně známá jména, jež spojuje francouzská maturita. Tento základní fakt je ale často překryt nejasnosti a snad až mýtem. Kniha Fenomén Dijon chce mýty dekonstruovat a představit první, ucelenou a kritickou historii českých (československých) sekcí na francouzských středních školách, v jejichž rámci studovalo ve Francii do dnešní doby na tisíc studentů. Tato svou tradicí bez nadsázky jedinečná vzdělávací instituce je studována ve třech vzájemně se prolínajících rovinách. Na prvním místě z pohledu kulturně-politických vztahů mezi Československou (Českou a Slovenskou) republikou a Francií, a to v délce téměř sta let diplomatických relací. Na druhém místě jsou pak sledovány proměny vlastního studia, pozornost se soustředí jak fungování francouzského lycea, tak na metody a pojetí výuky. Poslední analyzovanou rovinou, a z mnohého důvodu tou nejdůležitější, je pak „kolektivní biografie“ bývalých studentů a studentek v průběhu neklidného 20. století. Vzhledem k tomu, že sekce byly vždy uzavřeny v letech omezené svobody (1940–1945, 1948–1965, 1974–1989), je „Fenomén Dijon“ seizmografem české přináležitosti k Západu a funkce „západního“ vzdělání v české společnosti.

Analyticko-srovnávací studie Školní vzdělávání ve Francii je sedmou publikací řady Školní vzdělávání v zahraničí. Studie zachovává obdobnou strukturu jako dřívější publikace v řadě, metodologicky se však kromě studia odborné literatury opírá také o vlastní empirická data autorů sebraná prostřednictvím pozorování ve školních třídách či rozhovorů s různými aktéry vzdělávacího systému (učiteli, řediteli, inspektory…). Důraz je kladen na hlavní problémové okruhy školního vzdělávání. Čeští autoři poskytují pohled na francouzský vzdělávací systém „zvenku“ (kapitoly zabývající se vzdělávací politikou, charakteristikou vzdělávacího systému, profesí učitele, kurikulem, evaluací, spravedlivostí ve vzdělávání, jazykovým vzděláváním a specifiky vzdělávání v zámořských teritoriích), pohled „zevnitř“ pak zprostředkovává renomovaný francouzský výzkumník a sociolog vzdělávání Jean-Yves Rochex, který se v poslední kapitole zaměřuje na vývoj a současný stav vzdělanostních nerovností ve Francii. Publikace představuje příspěvek k literatuře z oblasti srovnávací pedagogiky přinášející systematicky utříděné poznatky o zemi, jejíž specifika a problémy vzdělávání nejsou českým čtenářům příliš známá. Je určena výzkumníkům a odborníkům v oblasti vzdělávání, vyučujícím i studentům pedagogických fakult a dalších fakult připravujících učitele, zástupcům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky i dalším pracovníkům působícím ve státní správě zabývajícím se vzděláváním. ících učitele, představitelům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky i dalším pracovníkům působícím ve státní správě zabývajícím se vzděláváním.