Karolinum strana 33 z 184

Kniha je věnována jednomu z klíčových období dějin pražského divadla, vrcholným rokům zdejší italské opery (1781-1785), které významně ovlivnily světově proslulou tvorbu a recepci děl W. A. Mozarta. Téma je pojednáno ze dvou vzájemně se doplňujících hledisek: jako dějiny pražské opery a jako sonda do dobového italského repertoáru. Ve čtyřech kapitolách jsou vyloženy podmínky vzniku a provozu opery v Thunovském a následně i Nostitzově divadle, průběh sledovaných sezon, na vybraných sedmi operách hlavní rysy a důležitá témata repertoáru, který je v závěru zhodnocen v mezinárodním kontextu. Mozartovské souvislosti tvoří další interpretační rámec. Kniha je založena na důkladném přehodnocení dosavadní literatury, nových pramenných objevech a analýzách oper, jež z většiny dosud nebyly ve světové odborné literatuře zpracovány. Součástí jsou rozsáhlé přílohy soupis repertoáru, transkripce dokumentů, ale také slovníkově uspořádané biogramy italských interpretů.

V souboru studií sleduje P. Wittlich příběh evropského moderního sochařství: ukazuje váhu jeho vzorů, zápas o nové pojetí prostoru, význam světelné režie sochy a nuance tvůrčího procesu, zakotveného již v přípravě soch. Pozornost věnuje klíčové osobností tohoto vývoje A. Rodinovi i předním představitelům českého sochařství (F. Bílkovi, L. Šalounovi, B. Kafkovi, J. Štursovi, O. Gutfreundovi), zamýšlí se nad tvorbou E. A. Bourdella a A. Maillola, trasuje sochařský ohlas avantgardy u J. Lipchitze a H. Moora. Své pohledy na transformace moderního sochařství uzavírá výkladem Giacomettiho a nástupu amerického sochařství v 60. letech 20. století.

Knihu tvoří 28 studií, v nichž autor z různých úhlů pohledu přibližuje dějinnou roli českých zemí v kontextu pozdně středověké střední Evropy. Nejprve z nadhledu, pouze však s různou mírou pravděpodobnosti, usiluje postihnout základní vývojové tendence od nástupu Lucemburků až do roku 1526, kdy se země České koruny na dlouhá staletí staly součástí habsburské říše. Z tohoto odstupu lze také panoramaticky skicovat duchovní život, kulturu a umění za vlády Lucemburků anebo korunovační rituály, festivity a pohřební ceremonie. Naproti tomu politické myšlení, národní ideu či postup vnitřní christianizace je vhodnější zkoumat ze soudobých pramenů a se zřetelem k bližším i vzdálenějším evropským paralelám. Totéž platí pro reformní inspirace raného husitství na straně jedné a nezdolné přežívání pověrečných praktik na straně druhé. Knihu uzavírají drobné dějepisné reflexe včetně otázek kladených naruby, zdánlivě navzdory zdravému rozumu.

Setrvávání v ambiguitě stojí v základu naší zkušenosti s uměleckými díly. Dvojznačnost je zakleta v žánru i v obsahu, v pohybu mezi filozofickým zkoumáním a uměleckou expresí, v napětí mezi estetickými postoji zaměřenými na krásno a postoji etickými a politickými. V jednotlivých kapitolách věnovaných dílům Adrieny Šimotové, atonální hudbě nebo současnému politickému videoartu se Bierhanzl odpichuje především od nosných motivů z esteticko-filozofických úvah E. Levinase, R. Barthese a M. Foucaulta a ukazuje umělecké dílo jako odraz vládnoucích poměrů i jako vytváření nové, ryze estetické skutečnosti neredukovatelné na historická a sociální určení.

Zakládací mýty a legendy se z předhelénistické Levanty zachovaly – snad s výjimkou Starého zákona – ve formě útržkovitých informací nejrůznější provenience, od onomastiky a struktury královských seznamů po stručné zprávy dobyvatelů. Případové studie epigrafických pramenů od rané doby bronzové (Ebla) přes pozdní bronz (Ugarit) po ranou dobu železnou (Aramejci, Starý zákon, Pelištejci) odhalují jednotná pravidla, která podobu těchto legend jako prostředků etnické inkorporace a politické legitimizace určovala. Že reflexe těchto pravidel mohla být schopnými autory využita k vlastním cílům, je doloženo analýzou tvorby ugaritského písaře Ilimilka.

Kniha se zabývá dosud spíše opomíjenou problematikou služebních cest do zahraničí v éře lidově demokratického a posléze socialistického Československa a přibližuje ji jak z hlediska zkušeností jednotlivců, tak z perspektivy kolektivních aktérů – státu, komunistické strany a dalších institucionálních hráčů. Kromě vhledu do širších politických, legislativních i administrativních souvislostí služebních výjezdů obsahuje tematické studie věnované jednotlivým skupinám zaměstnanců a zaměstnankyň, kteří ve sledovaném období do zahraničí cestovali, případně zde dlouhodobě působili. Studie zachycují výjezdy do zahraničí ve sférách dopravy, zahraničního obchodu, kultury, sportu i cesty zástupců armády či představitelů československých politických elit. Jsou doplněny konkrétními zkušenostmi mužů a žen, kteří v minulosti do zahraničí „za účelem služebním“ cestovali, v podobě editovaných rozhovorů. Nedílnou součástí publikace jsou dobové fotografie.

Kniha se zabývá různými aspekty více než dvacetileté přítomnosti Sovětské armády v Československu v letech 1968 až 1991. Sleduje okolnosti jejího usazování v zemi, bezprostředně odvozené od invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, aktivní vměšování do politického vývoje v rané fázi takzvané normalizace i všestrannou podporu, kterou jí normalizační režim poskytoval. Všímá si odvrácené strany této podpory, kdy soustavné upřednostňování sovětských zájmů, leckdy na úkor místních obyvatel i životního prostředí, šlo ruku v ruce s rezignací československého státu na dodržování zákonnosti a výkon efektivní správy nad vlastním územím. Přibližuje často problematické soužití sovětských posádek a místních obyvatel, kteří za dané situace nenacházeli na centrální úrovni potřebnou záštitu. V tomto kontextu upozorňuje i na protichůdné logiky, které vzájemné soužití rámovaly: oficiální politiku družby na jedné straně a kontrarozvědnou ochranu sovětských vojenských objektů na straně druhé. Autorka zaznamenává stopy, které přítomnost Sovětské armády zanechala v kolektivní paměti, a věnuje se také okolnostem jejího odchodu ze země v letech 1990 a 1991, který započal bezprostředně se změnou politického režimu. Dlouhodobou přítomnost Sovětské armády představuje jako bytostně politickou a zpolitizovanou záležitost, jež byla od počátku předmětem mocenských sporů, posléze propagandy a cílené manipulace. Studie čerpá z rozsáhlé pramenné základny celostátní i lokální provenience.

Cílem knihy je objasnit dosud neznámá nebo nedostatečně osvětlená fakta z každodenního života příslušníků lengyelské kultury, neolitických zemědělců, kteří přišli z Balkánu, přes Moravu se rozšířili až na území dnešního Rakouska a Polska a nahradili původní rané zemědělské populace střední Evropy – kultury s lineární (LnK) a vypíchanou keramikou (StK). Od raně neolitických kultur se odlišovali zejména využíváním mědi, sopečného skla a vyšším podílem lovu. Jak byla tato populace ovlivněna používáním kovu? Proč vzrostla její potřeba lovit? Jaký byl její zdravotní stav před migrací z dnešního Maďarska na Moravu, kde zažila nebývalý rozkvět, a jaké nemoci nejvíc sužovaly obyvatele lengyelských osad? V čem se lišil jejich životní styl od předchozích kultur s lineární a vypíchanou keramikou? Na tyto otázky se snaží odpovědět mezinárodní tým odborníků pod vedením Václava Smrčky a Olivéra Gábora.

Profesionalita jako všeobecně užívaný pojem je svého druhu výzvou pro pracovníky a organizace v pomáhajících profesích i pro profesní etiku jako obor. Autor zprvu poukazuje na některé nevýhody obecně chápaného profesionalismu ve srovnání s důrazem na osobnostní kvality profesionála v duchu etiky sociální práce Sarah Banksové. Tyto aristotelsky inspirované profesní ctnosti pak propojuje se zajímavými rysy křesťansky chápaného povolání a představuje hlubší pojetí profesionality, které spíše vystihuje požadavky pomáhajících profesí a diakonické a charitativní práce.

Monografie zaměřená na vliv mimotělních podpor oběhu na systémovou hemodynamiku a práci levé komory. Shrnuje historii, využití a dopady venoarteriálních oběhových podpor u pacientů s dekompenzovaným srdečním selháním. Text je dále doplněn o výsledky vlastních experimentů prováděných na modelech akutního a chronického srdečního selhání a jejich uvedení do kontextu aktuálních fyziologických poznatků.

Dějiny sociologie je možno sledovat jako vývoj sociologických teorií anebo jako vývoj výzkumných projektů. Počátky sociologie zpravidla nebývají spojovány s empirickými výzkumy. Trvalo půl století, než se sociologům výzkumníkům podařilo prosadit, že vědecká komunita uznala empirický sociologický výzkum jako legitimní a velice potřebnou součást akademické sociologie. Kniha se zabývá půlstoletím vývoje výzkumného snažení desítek a stovek sociologů – jejich dnes slavnými sociálními výzkumy, a to od jeho počátků na konci devatenáctého století až po definitivní uznání výzkumu jako legitimní součásti sociologie koncem čtyřicátých let dvacátého století. Soustřeďuje pozornost na ty výzkumy, na nichž bylo možno transparentně ukázat postupný vývoj a pokroky výzkumné metodologie. Při výběru projektů bylo důležité, nakolik jejich autoři nechali nahlédnout do své výzkumné dílny. Cílem bylo představit empirický výzkum jako zdroj poznatků pro kumulativní budování sociální teorie a zároveň empirický sociální výzkum na teoretických poznatcích založený, sociologickou teorii respektující. Kniha tak čtenáře seznamuje s šestnácti slavnými a osmi mimořádnými sociologickými výzkumy první poloviny dvacátého století.2. vydání.

Boko Haram v povodí Čadského jezera, hnutí aš-Šabáb v oblasti Afrického rohu nebo stále se přeskupující frakce Al-Káidy v islámském Maghrebu (AKIM), které se ze západoafrického Mali šíří do okolních států. Vývoj radikálních islamistických hnutí v subsaharské Africe v posledních dvou dekádách znepokojuje místní obyvatele i mezinárodní společenství. Kniha přináší vhled do historického a společenského původu džihádistických skupin v Sahelu, regionu, jehož strategický význam v posledních letech stoupá, zejména pro Evropu. Marc-Antoine Pérouse de Montclos vyvrací zavedenou představu o africkém džihádu jako součásti homogenní „teroristické internacionály“ koordinované z Blízkého východu. Na základě náboženských, historických a politologických argumentů představuje výsostně lokální (ne globální) a politickou (nikoli náboženskou) povahu cílů afrických islamistických hnutí i důvodů jejich radikalizace v posledních letech.

Ploughshares into Swords is an expressionist anti-war novel in which Vančura tells the story of the denizens of the Ouhrov estate in language as baroque as the manor that ties them all together. The fragmented narrative introduces the reader to such characters as the Baron Danowitz, his sons, his French concubine, the farmhand František Horá, and the half-wit murderer Řeka in the autumn of 1913, before revealing their fates during the First World War. Spanning an area that stretches from the peaceful farmlands of Bohemia to the battlefields of Galicia, taking in the pubs of Budapest and the hospitals of Cracow, the novel constitutes an unsentimental and naturalistic approach to the war that created Czechoslovakia through a conscious subversion of the prophet Isaiah’s injunction that nations should beat their swords into ploughshares. Ploughshares into Swords is a stunning novel by one of Czech literature’s most important writers. This modernist masterpiece, akin to the work of Isaac Babel and William Faulkner, is now available in English for the very first time.

Záměrem práce je poukázat na umělecky příznakové užití hláskové instrumentace v poezii Vladimíra Holana v období vymezeném juvenilními básněmi sbírky Blouznivý vějíř (1926) a sbírkou Na postupu (1943-48), kde autor opouští vázaný verš. V centru pozornosti stojí sémantický potenciál instrumentace, tj. seskupování hlásek v osamostatnělé útvary, jeden ze způsobů básnické aktualizace zvukové vrstvy jazyka. Cílem zkoumání bylo vyhledat v textech relevantní hlásková opakování, hláskově instrumentované plochy a konfigurace - v Holanově poezii obecně tyto postupy vytvářejí sémantický potenciál, jejž je nutno začlenit do úhrnného významového dění.

Rozšířené vydání oblíbené publikace zpracovává psychický vývoj jedince v období dětství a dospívání. Vývoj analyzuje se zaměřením na osobnost člověka, podle jednotlivých psychických funkcí, ale i vzhledem k jeho postavení v nejvýznamnějších sociálních strukturách. Analýzu nově doplňují biologické aspekty. Kniha vysvětluje, jaké reakce jsou pro určitá období lidského života standardní a přináší informace o psychických potřebách dětí, jejichž naplnění či nenaplnění ovlivňuje dětské prožívání a chování. Znalost vývojové psychologie současně umožňuje i čtenářovo pochopení vlastních zážitků z dětství a dospívání, a tedy sebe sama.

Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech představují doplněné a rozšířené vydání třetího dílu souboru Dějin cisterckého řádu v Čechách (1142–1420), který původně vyšel v roce 2009. Oproti prvnímu vydání byl tento svazek doplněn o výsledky dalšího studia pramenů, stejně jako o nové poznatky české i zahraniční literatury. V první části se čtenář seznámí s osudy dvou klášterů, jež ve středověku patřily k Českému království, změnou zemských hranic se však dnes nacházejí mimo území Čech (Marienthal v Sasku, Žďár nad Sázavou na Moravě). Prostřední část knihy se zaměřuje na kontakty českých opatství s cisterckými kláštery v okolních zemích. Nově se zde objevují pasáže věnované vazbám českých řádových domů k jejich mateřským klášterům na území dnešního Německa a Rakouska. Významně byl doplněn exkurz Pohřby českých princezen a dalších členů rodů vládnoucích v Čechách v cisterckých klášterech. Závěr publikace tvoří čtyři kapitoly zaměřené na německé a rakouské řádové domy, které měly ve středověku v Čechách svou pozemkovou držbu (Waldsassen, Altzelle, Grünhain, Zwettl). Tyto kapitoly jsou výrazně stručnější než pojednání o klášterech Marienthal a Žďár, neboť jejich záměrem je představit především vazby těchto institucí k českému prostředí. Text doplňuje bohatý ilustrační materiál (107 fotografií a 23 map a schémat), který představuje významnou složku díla. Kniha vychází v nové grafické úpravě, s řadou nových fotografií a map.