Karolinum strana 44 z 184

Představa vzájemné metodologické provázanosti výzkumu a umění, která se objevila koncem minulého století, odkrývá nové možnosti bádání a umožňuje nám pojmově uchopit takový výzkum, který by byl na umění založený. Dieter Mersch, profesor Vysoké školy umělecké v Curychu, ve své pronikavé studii dekonstruuje terminologii spojenou s otázkami vztahu estetična a vědecké pravdy, přičemž jeho snahou je odkrýt v uměleckých praktikách způsob myšlení, který nepoužívá jazyk a jehož výpovědi nejsou přeložitelné do diskurzivních forem vědy. Obhajuje tak svébytné estetické myšlení stranou lingvistického obratu, které se nedá ničím jiným nahradit.

Původní text publikovali anatomové z Lékařské fakulty Karlovy univerzity v Plzni Jaroslav Kos, Jiří Heřt a Jaroslava Hladíková v roce 1964. Tato publikace byla významná především tím, že představovala první českou poválečnou učebnici topografické anatomie podle Weignera. První vydání mělo mezi studenty i lékaři obrovský úspěch, protože topografie celého těla byla popsána stručně a srozumitelně. Všechna další vydání tohoto textu byla díky velké popularitě a oblibě vždy rychle rozebrána, stejně jako jeho poslední vydání před dvaceti lety. Autoři se proto domnívají, že tato publikace je pro topografickou anatomii stále platným a užitečným přínosem, a rozhodli se proto pro revizi a opětovné aktualizované vydání původního textu. Toto nové oživené vydání obsahuje aktualizaci anglické i latinské terminologie (Terminologia Anatomica, Thieme, Stuttgart, New York, 1998), digitálně zpracované grafy a obrázky a menší úpravy v původním textu.

Jak bude vypadat svět po koronavirové pandemii? A nežijeme v něm již nějakou dobu? Neučinila pandemie jen zřejmějšími dlouhodobé trendy? Jak by se měly na ekonomickou krizi v době deglobalizace připravit národní státy a jak Evropská unie? Ivan Krastev vyvolal na vrcholu koronavirové krize celosvětový zájem svým článkem o vlivu pandemie na budoucí společenské změny. Nyní navazuje esejí, ve které zkoumá politické a kulturní důsledky Covidu-19 jako laboratorního sociálního experimentu. Brilantně a provokativně analyzuje sociální dopady karanténní dystopie, návrat vládních intervencí, uzavírání hranic národních států, roli odborníků a krizového řízení v demokratických a autoritářských státech (big data government), etické otázky zdravotnických a ekonomických opatření, mezigenerační a mezinárodní solidaritu. Politologické analýzy a data z výzkumů historických pandemií kombinuje s příklady literárních zpracování či filozofických pojednání a ukazuje paradoxy proměněného světa, pro jehož obyvatele je pandemie základní společnou zkušeností.

Základní spis o filosofii výchovy a vzdělání. Jednotlivé kapitoly obsahují pedagogicko-filosofické reflexe o společenské relevanci výchovy, o jejím významu přesahujícím bezprostřední působení (kosmicita), o její časové a lidské vazbě a o morálních determinantách. Autoři se nevyhýbají ani aktuálním zřetelům dnešní doby, která poskytuje nové technické prostředky.

The motto Národ sobě – “From the Nation to Itself” – inscribed over the proscenium arch of Prague’s National Theatre symbolizes the importance theatre holds for the Czechs. During the National Awakening of the 19th century, theatre took the place of politics, becoming an instrument of national identity in the hands of the revivalists. In what was then part of a German-speaking empire, the Czechs devised a complex and evocative theatre language made up of allegory, allusion, juxtaposition, games, wordplay, legend, history, illusion and music. A sophisticated avant-garde theatre flowered in Czechoslovakia between the wars, and became a symbol of independence during the Nazi occupation. It survived Socialist Realism and Stalinism to blossom again in the “Golden Sixties” when Prague became “the theatre capital of Europe” (Kenneth Tynan) and a generation of theatre and film directors (Radok, Grossman, Schorm) and playwrights (Havel, Kundera, Topol) were at the forefront of the Prague Spring. Reprisals took place after the 1968 Soviet invasion when, under “normalization,” hardline Communists tried to silence the voices of the ‘60s; thousands were forced into internal and external emigration. The theatre culture, however, flexible and experienced from previous repression, again provided a basis of opposition to totalitarianism. For two decades it operated in the provisional spaces of culture houses, studios, gymnasiums, bars, trade union halls, art galleries and living rooms. Strategies were devised and implemented to bring freedom back to the theatre and society. A strong sense of justice and ethics intensified the mutual commitment of theatres and audiences, leading the way to the Velvet Revolution of 1989 and the installation of a playwright as President.

Jonathan Culler (* 1944) patří k nejvýznamnějším literárním teoretikům a jeho Krátký úvod do literární teorie (česky 2002, 2015) se těší trvalé oblibě v USA i u nás. Teorie lyriky si klade za cíl přistoupit k oblasti lyrické poezie pružně a nedogmaticky, přitom ale s vědomím bohatých vnitřních vazeb tradice básnického psaní, poslechu a čtení, které se osvědčují v autorské i čtenářské zkušenosti, a tím ustavují jednotu žánru. Oproti hermeneutické otázce po smyslu básnického textu Culler zdůrazňuje to, o co báseň jazykově usiluje a čeho svou výpovědí dosahuje: v centru zájmu se tak ocitá například oslovování, chvála a hana či rytmus a rituál. Culler využívá teoretických podnětů, jež nachází například v díle G. W. F. Hegela, T. W. Adorna či fenomenologicky zaměřené K. Hamburgerové, ale současně svou úvahu vždy odvíjí od konkrétních příkladů a dbá na to, aby kniha mohla sloužit i jako učební úvod.

K vojenské profesi a fungování armády v období komunistického režimu se vztahuje celá řada stereotypů. Armáda je zpravidla vnímána jako poslušný nástroj KSČ připravený vystoupit proti vlastním občanům a plnit agresivní plány Sovětského svazu v probíhající studené válce. Vojáci z povolání pak bývají líčeni převážně jako zaslepení komunisté bezmyšlenkovitě plnící nesmyslné rozkazy. V neposlední řadě bývá předlistopadová armáda považována za zbytečnou a neefektivní instituci, v níž mařily v rámci povinné základní vojenské služby svůj čas a potenciál celé generace mladých mužů. Záměrem této knihy není výše uvedená tvrzení jedno po druhém vyvracet, ale spíše je relativizovat, tj. ukázat důstojníky Československé lidové armády v trochu odlišném světle – jako vykonavatele určité profese, která měla svá dobová, pracovní, ale i kulturní specifika. Kniha se věnuje reflexi každodenního života důstojníků ČSLA v šedesátých letech minulého století, a to zejména na základě rozhovorů s pamětníky. Pokouší se o (re)konstrukci mechanismů fungování socioprofesní identity vojáků z povolání, která je významně ovlivněna okupací Československa v srpnu 1968 a následnou normalizací armády.

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny. Anglický překlad úspěšné knihy vydané v roce 2018.

Lexikální tón je jevem u nás nepříliš známým. Zatímco v češtině a jiných netónových jazycích je slovo tvořeno jen řetězcem souhlásek a samohlásek, v jazycích tónových musí ještě přistoupit specifický melodický rys, aby bylo slovo úplné. Po představení obecných zásad produkce a percepce tónu kniha načrtává obrys zvukového plánu vietnamštiny, tj. jejího systému segmentálního a prozodického. Jádrem monografie jsou kontrastivní analýzy tónů současné vietnamštiny hanojské a saigonské. Popis produkovaných tónů je doplněn experimentem percepčním, jehož výsledky složité vztahy v tónových soustavách obou dialektů dokreslují.

Sbírka textů a úloh z německé gramatiky pro pokročilé, jejíž autoři vycházejí ze zkušeností s výukou na FF UK, je určená vysokoškolským studentům německého jazyka na filozofických a pedagogických fakultách. Ocení ji především ti, kteří se německému jazyku chtějí věnovat z filologického hlediska. Publikace staví na autentickém jazykovém materiálu, jenž je zastoupen velmi širokou paletou textů. Uživatelům poskytuje příležitost obeznámit se i s jevy, které bývají v jiných cvičebnicích a sbírkách úloh zpravidla opomíjeny. Řada úloh je založena na srovnání němčiny a češtiny.

Druhý a zároveň závěrečný svazek Biografického slovníku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy za roky 1945-2008 završuje sérii slovníků, které zmapovaly dějiny pražské lékařské fakulty od jejího založení až po současnost. Ve srovnání s prvním dílem najde čtenář na konci tohoto svazku navíc také abecední seznam asistentů působících na 1. LF UK v uvažovaných letech a rovněž seznam variant názvů pracovišť a jejich součástí. Způsob, jakým jsme zpracovali poslední část biografického slovníku, má jistě své nedostatky; potýkali jsme se především s problémy způsobenými zpřísněnou legislatívou v souvislosti s ochranou osobních údajů. Přesto doufáme, že jsme tímto projektem poskytli veřejnosti pomůcku, která bude sloužit zájemcům o české dějiny lékařství ještě po mnoho desetiletí.

Problematika bezpečnosti patří mezi témata, která dlouhodobě rezonují společností a která si zaslouží naši pozornost. Tato kniha se věnuje obavám ze zločinu a pocitu bezpečí v České republice. Díky velkému množství dat, která měli autoři za posledních 20 let k dispozici, se jim naskytla příležitost zevrubně analyzovat pestrou škálu faktorů, které s pocitem bezpečí a obavami ze zločinu souvisejí, a popsat vývoj obou fenoménů v čase stejně jako pozici Čechů v rámci Evropy. Čtenáři jsou zároveň seznámeni s hlavními teoretickými proudy, které výzkum v oblasti pocitu bezpečí a obav ze zločinu ovlivnily. Pozornost je také věnována otázce konceptualizace pocitu bezpečí a obav ze zločinu i způsobům jejich měření v praxi.

Praktická cvičení jsou důležitou součástí výuky oboru farmaceutické technologie, v nichž posluchači farmaceutické fakulty získávají základní znalosti a dovednosti v přípravě lékových forem. Učebnice je rozdělena podle technologických specifik léčivých přípravků a je uspořádána od jednodušších forem představovaných homogenními soustavami (roztoky a speciální druhy roztoků), přes koloidní disperze (slizy a gely), k hrubým disperzím (suspenze, emulze). Základní poznatky jsou uplatňovány a rozvíjeny u polotuhých (masti, krémy, pasty) a pevných přípravků (čípky, vaginální kuličky, perorální prášky, zásypy). Součástí textu je kapitola o inkompatibilitách, tabulky emulgátorů a tabulka rozpustnosti vybraných léčivých a pomocných látek. Pozornost je zaměřena na tři hlavní aspekty přípravy: znalost požadavků kladených na danou lékovou formu; osvojení si správných technik a základních principů práce ve farmaceutické laboratoři; pochopení základních technologických principů a přístupů uplatňovaných při přípravě léčivých přípravků pro různé aplikační cesty. Nedílnou součástí je posouzení kritických faktorů, ovlivňujících jakost léčivého přípravku s ohledem na jeho stabilitu, mikrobiologickou jakost a účinnost léčiva, výběr vhodného obalu a určení doby použitelnosti přípravku.

Kniha přibližuje osudy pěti výjimečných žen, které se zasloužily o rozvoj sociologických metod a jejich použití v aplikovaném výzkumu: Florence Kelleyové, Vivian M. Palmerové, Marie Jahodové, Herty Herzogové a Elisabeth Noelle-Neumannové. Tyto ženy vynikaly houževnatostí, s níž šly za svými sny a cíli, byly hrdé, mimořádné svou originalitou, a přitom ochotné tvořit v týmu. Dokázaly porozumět empirickým datům a metodologickým souvislostem a snažily se prosazovat inovativní přístupy v bádání, jejich myšlenky byly často i vůdčí ideou dodnes slavných výzkumných projektů. Bez jejich inovací, energie a tvůrčích nápadů by mnohé projekty nebyly tak úspěšné. Sláva však připadla zpravidla mužům teoretikům, v jejichž stínu tvořily. Kniha nabízí vyprávění o vědeckém i osobním životě těchto několika výzkumnic, o jejich odvaze, trpělivosti, nelehkých rozhodnutích i úspěších jejich snažení. Čtenáře provede téměř celým dvacátým stoletím a připomene mu, čím tyto průkopnice přispěly k empirickému sociologickému výzkumu.

V posledních dvou stoletích se lidé stali dominantní silou na této planetě. Vzhledem k jejich závislosti na globálním ekosystému a službách, které lidstvu poskytuje, by měli vědět, do jaké míry ovlivňují klíčové přírodní procesy. Východiskem monografie je názor, že současný stav ani očekávaný vývoj služeb přírody (nebo obecněji kvality životního prostředí) není z hlediska uspokojování potřeb lidí - současných a pravděpodobně ani budoucích generací - příznivý. Druhým východiskem je existence poměrně velkého množství přístupů a metod, jak zkoumat vztah člověka a přírody. Na jejich základě představuje koncept společenského metabolismu, který využívá různé vědní obory a jejich metody k sledování a analyzování metabolických procesů v člověkem vytvořených systémech, včetně jejich vztahu k přírodním procesům, a zasazuje koncept společenského metabolismu do širšího rámce pro zkoumání a aplikaci společenských souvislostí ochrany životního prostředí, kterým je environmentální udržitelnost. Monografie přináší v této oblasti řadu nových poznatků (včetně výsledků specifických pro Českou republiku), které jsou založeny na dlouhodobých výzkumech autorů.

Ústavní listina z 29. února 1920 je základním ústavním dokumentem samostatného československého státu. Jan Kuklík sleduje příběh jejího vzniku i její osudy až do roku 1948, kdy byla nahrazena tzv. ústavou 9. května. První československá ústava je spojena se vznikem samostatného státu, ale i s osudovými okamžiky ohrožujícími samostatnou československou státnost v letech 1938/1939 a s nadějí na její obnovu v letech druhé světové války a po jejím skončení. Ústavní listina z roku 1920 posloužila i jako jeden z inspiračních zdrojů při přípravě nové české ústavy v roce 1992.