Karolinum strana 46 z 184

Knížka představuje druhé, podstatně doplněné a rozšířené vydání úspěšné stejnojmenné knižní publikace Jaroslava Kopáčka a Jana Bednáře (Karolinum, 2002). Oproti prvnímu vydání jsou v knize více akcentovány atmosférické úkazy a jevy objevující se zejména v souvislosti s výraznými až extrémními počasovými projevy, mj. tropické cyklony. Zcela nově je přidána kapitola o jevech souvisejících s výraznou atmosférickou konvekcí. Čtenář se dozví o formování oblačné elektřiny, elektrických výbojích v atmosféře, o blescích, struktuře bouřkových oblaků, vzniku krupobití, tromb, tornád a dalších souvisejících úkazech. Zároveň jsou tematizovány některé zásadní soudobé meteorologické otázky, jako např. problematika skleníkového efektu zemské atmosféry a klimatické změny. Rozsáhle aktualizovaná a modernizovaná je závěrečná kapitola pojednávající o metodách předpovědí počasí a příslušných mediálních prezentacích. Výklad doprovází více než 50 ilustrací.

Kniha se zabývá dvěma velkými jihočeskými panstvími Třeboň a Hluboká (dnes Hluboká nad Vltavou) v procesu proměn, které nastaly po třicetileté válce. Obě panství získal Jan Adolf ze Schwarzenberka krátce po roce 1660. Jaroslav Čechura reviduje výkladové stereotypy, které přisuzují této době mnohé negativní charakteristiky. Ukazuje vztah vrchnosti k poddaným v případě neúrody, ale i hledání a nalézání nových možností rozvoje hospodářství (včetně nečekaných aktivit, jako byl třeba chov želv). Pozornost je věnována třem profilujícím aspektům předpokládaných změn: panským dvorům, robotě a potahům ve dvorech. Právě robota je tu demytizována. Nejednou deklarovaná přísnost vrchnosti měla své meze a limity. Šlechtic byl nejenom pánem, ale i „otcem“ svých poddaných, kterým poskytoval v případě ohrožení pomoc a ochranu.

Myšlení Josefa Šafaříka, který vždy očekával více od jednotlivce než od společnosti a varoval před intelektuálním a etickým konformismem, je prodchnuto hlubokým humanismem. K jeho zájmu o osobnosti, jako byl Sókratés, Ježíš, Dorothee Sölleová nebo Hans Küng, jej vedly osobní sympatie i snaha pochopit, v čem spočívá pravé lidství. Ačkoli tvořil v ústraní a většinu života neměl možnost oficiálně publikovat, svými názory a postoji ovlivnil Václava Havla, Josefa Topola a další význačné postavy kulturní scény. Šafaříkovo dílo je apel, který každého čtenáře staví před základní existenciální otázky, a ani po letech neztratilo nic ze své inspirativnosti.

Učebnice Civilizace na planetě Zemi Bedřicha Moldana je primárně určena studentům gymnázií, ale může sloužit i při výuce na dalších typech středních škol. Obsahově přímo navazuje na témata Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia (zvláště vzdělávací oblasti Člověk a příroda, Člověk a společnost) a přispívá k prohloubení průřezových témat, jako jsou Environmentální výchova a Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech.

Věra Pohlová, absolventka Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče, je jednou z mnoha žen, které zasvětily svůj život poválečné sociální práci, ale jako jedna z mála nám o svém životě, rodině i cestě praxí a příprav na ni mohla ještě dnes vyprávět. Její život protnuly všechny významné události domácích dějin 20. století, které se objevují na pozadí jejího osobního příběhu a zároveň tvoří milníky v popisovaných proměnách podoby sociální práce.

The motto Národ sobě – “From the Nation to Itself” – inscribed over the proscenium arch of Prague’s National Theatre symbolizes the importance theatre holds for the Czechs. During the National Awakening of the 19th century, theatre took the place of politics, becoming an instrument of national identity in the hands of the revivalists. In what was then part of a German-speaking empire, the Czechs devised a complex and evocative theatre language made up of allegory, allusion, juxtaposition, games, wordplay, legend, history, illusion and music. A sophisticated avant-garde theatre flowered in Czechoslovakia between the wars, and became a symbol of independence during the Nazi occupation. It survived Socialist Realism and Stalinism to blossom again in the “Golden Sixties” when Prague became “the theatre capital of Europe” (Kenneth Tynan) and a generation of theatre and film directors (Radok, Grossman, Schorm) and playwrights (Havel, Kundera, Topol) were at the forefront of the Prague Spring. Reprisals took place after the 1968 Soviet invasion when, under “normalization,” hardline Communists tried to silence the voices of the ‘60s; thousands were forced into internal and external emigration. The theatre culture, however, flexible and experienced from previous repression, again provided a basis of opposition to totalitarianism. For two decades it operated in the provisional spaces of culture houses, studios, gymnasiums, bars, trade union halls, art galleries and living rooms. Strategies were devised and implemented to bring freedom back to the theatre and society. A strong sense of justice and ethics intensified the mutual commitment of theatres and audiences, leading the way to the Velvet Revolution of 1989 and the installation of a playwright as President.

Základní spis o filosofii výchovy a vzdělání. Jednotlivé kapitoly obsahují pedagogicko-filosofické reflexe o společenské relevanci výchovy, o jejím významu přesahujícím bezprostřední působení (kosmicita), o její časové a lidské vazbě a o morálních determinantách. Autoři se nevyhýbají ani aktuálním zřetelům dnešní doby, která poskytuje nové technické prostředky.

K vojenské profesi a fungování armády v období komunistického režimu se vztahuje celá řada stereotypů. Armáda je zpravidla vnímána jako poslušný nástroj KSČ připravený vystoupit proti vlastním občanům a plnit agresivní plány Sovětského svazu v probíhající studené válce. Vojáci z povolání pak bývají líčeni převážně jako zaslepení komunisté bezmyšlenkovitě plnící nesmyslné rozkazy. V neposlední řadě bývá předlistopadová armáda považována za zbytečnou a neefektivní instituci, v níž mařily v rámci povinné základní vojenské služby svůj čas a potenciál celé generace mladých mužů. Záměrem této knihy není výše uvedená tvrzení jedno po druhém vyvracet, ale spíše je relativizovat, tj. ukázat důstojníky Československé lidové armády v trochu odlišném světle – jako vykonavatele určité profese, která měla svá dobová, pracovní, ale i kulturní specifika. Kniha se věnuje reflexi každodenního života důstojníků ČSLA v šedesátých letech minulého století, a to zejména na základě rozhovorů s pamětníky. Pokouší se o (re)konstrukci mechanismů fungování socioprofesní identity vojáků z povolání, která je významně ovlivněna okupací Československa v srpnu 1968 a následnou normalizací armády.

Jonathan Culler (* 1944) patří k nejvýznamnějším literárním teoretikům a jeho Krátký úvod do literární teorie (česky 2002, 2015) se těší trvalé oblibě v USA i u nás. Teorie lyriky si klade za cíl přistoupit k oblasti lyrické poezie pružně a nedogmaticky, přitom ale s vědomím bohatých vnitřních vazeb tradice básnického psaní, poslechu a čtení, které se osvědčují v autorské i čtenářské zkušenosti, a tím ustavují jednotu žánru. Oproti hermeneutické otázce po smyslu básnického textu Culler zdůrazňuje to, o co báseň jazykově usiluje a čeho svou výpovědí dosahuje: v centru zájmu se tak ocitá například oslovování, chvála a hana či rytmus a rituál. Culler využívá teoretických podnětů, jež nachází například v díle G. W. F. Hegela, T. W. Adorna či fenomenologicky zaměřené K. Hamburgerové, ale současně svou úvahu vždy odvíjí od konkrétních příkladů a dbá na to, aby kniha mohla sloužit i jako učební úvod.

Pár let po vydání knihy Prostor(y) geografie se jen málo obměněný autorský kolektiv opět spojil dohromady a výsledkem je publikace, jejíž ambicí je posunout zájem o časoprostorové zkušenosti z pomyslného „okraje“ geografie do jejího „jádra“. Kniha se přitom nezajímá o jednu zdánlivě většinovou zkušenost, ale naopak o zkušenosti heterogenní, pro každého jedinečné. Na příkladu jedenácti konkrétních zkušeností představuje, jak mohou obohatit celospolečenské poznání. Zkušenost života bez dětí a partnera či partnerky například ukazuje na velice aktuální problematiku ustavování hranic mezi osobním a pracovním prostorem a časem. Zkušenost nadbytečnosti, kterou prožívají nekvalifikovaní dělníci a dělnice, otevírá otázku možnosti svobodné volby časoprostorového chování. Zkušenost pohybu bez zraku nám přibližuje roli neuvědomovaného chování v našem každodenním životě. Cílem knihy je přispět k uvažování o každé zkušenosti jako stejně důležité a poukázat na to, že dualita „jádra“ a „okraje“ neprospívá rozvoji geografického myšlení, a je tak čas ji opustit.

Teologie náboženství, různé podoby postmoderní teologie a teologie osvobození patří k nejvíce diskutovaným oblastem teologie posledních desetiletí. Studie "Christologie z pomezí: Jacques Dupuis, Roger Haight a Jon Sobrino" přináší původní příspěvek českého teologa Petra Jandejska, který na vybraných osobnostech současné světové teologie přibližuje stav bádání v daných oblastech. Přístupy k osobě Ježíše Krista, které publikace představuje, spojuje důsledné zohlednění zkušenosti teologa s kontextem, ve kterém svou teologii rozvíjí a v němž Krista poznává. S tím je spojeno odpovědně odvážné nové čtení církevního učení o Kristu. Spojení Dupuise, Haighta a Sobrina není nahodilé, neboť jde o jezuitské teology. Studie zkoumá, do jaké míry jsou společné rysy jejich teologického myšlení ovlivněny pokoncilní ignaciánskou spiritualitou, zkušeností s misijní prací a rovněž epochálním dílem jezuity Karla Rahnera. Všechny tři teology zároveň spojuje fakt, že jejich dílo bylo podrobeno šetření vatikánskou Kongregací pro nauku víry. Napětí mezi jejich teologickými přístupy a jistým pojetím církevní teologie, v publikaci spojované především s dílem Josepha Ratzingera, bývalého prefekta Kongregace a následně papeže Benedikta XVI., tvoří další osu publikace. Studie tak představuje spor o interpretaci druhého vatikánského koncilu a jeho odkazu pro (nejen) římskokatolickou teologii.

Předkládaná publikace sleduje problematiku hodnocení v tělesné výchově, postoje žáků k tomuto předmětu, jejich motorickou výkonnost, rodinné prostředí žáků a další oblasti, které s touto problematikou úzce souvisí. Autoři se snaží o komplexní pohled na celek, ale současně se jednotlivým oblastem velmi podrobně věnují. Poukazují u nich na rozdíly, které nastaly ve srovnání s předchozími výzkumy.

Kniha Karolíny Pauknerové odhaluje variabilitu způsobů, jak se paměť stává součástí krajiny, sedimentuje v ní, reprodukuje se i mizí. Na několika příkladech – okolí příbramské silnice, vzpomínání na zaniklé osídlení v pohraničí, megalitické stavby v jižních Čechách – představuje krajinu jako proces, který je spoluutvářen pamětí stejně jako zapomínáním. Být v krajině s sebou nese přemýšlení o paměti, ponoření se do uplynulého času, zakoušení jeho stop i jejich absencí. Bez tohoto ponoření není možné porozumět ani krajině, ani paměti v ní ukryté.

Monografie Pavly Jonssonové dokumentuje a interpretuje hlavní trendy české hudební alternativy osmdesátých let. Představuje činnost Jazzové sekce a významné postavy širokého spektra tehdejší paralelní hudební kultury. Vhled přímé účastnice, hloubkové rozhovory a další prameny (písemné, zvukové i obrazové) autorka propojila do etnografického výkladu, který dobovou scénu líčí zevnitř a přesvědčivým způsobem reflektuje povahu tohoto hudebního směru.

Jan Eichler se řadí k našim předním bezpečnostním analytikům. Tématem jeho knihy je rozšiřování NATO směrem na východ a jeho dopady na bezpečnostní situaci v celé Evropě. Veřejnosti předkládá osobitý a fundovaný pokus o aplikaci neorealistické teorie na reflexi vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem v postsovětském prostoru po skončení studené války

Hlavním tématem monografie je ohledání možností, které přináší Husserlova fenomenologie pro anamnézu podstaty vzdělání v situaci jeho vbudování do manažerských a plánovacích struktur. Pokud si totiž nejsme vědomi rozdílu mezi vzděláním v jeho podstatě a vzděláním jako procesem, máme tu snad tzv. efektivní vzdělávací a školské procesy, ale žádné vzdělání a žádnou školu. Ale právě na objevu podstaty vzdělání jako přivádění člověka k vědomí podstaty je založena Evropa jako specifická půda smyslu a rození smyslu. Žijeme v situaci, kterou bychom mohli charakterizovat jako situaci matematizace a zborcení smyslu, v níž všechny živé a žité pulzy naší existence jsou vřazeny do předem ustavených idealizovaných struktur. Jaká proměna našeho vztahu ke světu a k nám samým ve světě stojí za tímto zborcením? Nehrozí toto zborcení smyslu též zborcením universitas věd a univerzity samotné, proměněné na pouhý manažerský provoz, jak jsme toho nedobrovolnými svědky právě dnes? A je vůbec ještě možné v situaci tohoto zborcení oživit touhu po bytném vědění, o které mluví Platón a Aristotelés, uvědomíme-li si, že v tradici byla touha jakožto platónský erós určena právě jako transcendence smyslu, tedy právě jako jednocení smyslu? Vědy samotné ve snaze o prolongování projektu vědění jako nástroje ovládání přírody člověkem proměňují též člověka na idealizovaný předmět výzkumu a kontroly a ovládání. Ale, jak neustále zdůrazňuje Husserl, člověk není pouze objektem ve světě, nýbrž též subjektem pro svět. Husserlova fenomenologie v jejím zkoumání konstituce smyslu je nesena zmíněnými problémy. A pokud jde o závažné problémy našeho bytí a nebytí, znamená pro naše tady a teď důležitý pokus položit smysluplně otázku po bytných základech našeho lidství.