Karolinum strana 46 z 185

Jonathan Culler (* 1944) patří k nejvýznamnějším literárním teoretikům a jeho Krátký úvod do literární teorie (česky 2002, 2015) se těší trvalé oblibě v USA i u nás. Teorie lyriky si klade za cíl přistoupit k oblasti lyrické poezie pružně a nedogmaticky, přitom ale s vědomím bohatých vnitřních vazeb tradice básnického psaní, poslechu a čtení, které se osvědčují v autorské i čtenářské zkušenosti, a tím ustavují jednotu žánru. Oproti hermeneutické otázce po smyslu básnického textu Culler zdůrazňuje to, o co báseň jazykově usiluje a čeho svou výpovědí dosahuje: v centru zájmu se tak ocitá například oslovování, chvála a hana či rytmus a rituál. Culler využívá teoretických podnětů, jež nachází například v díle G. W. F. Hegela, T. W. Adorna či fenomenologicky zaměřené K. Hamburgerové, ale současně svou úvahu vždy odvíjí od konkrétních příkladů a dbá na to, aby kniha mohla sloužit i jako učební úvod.

Kniha českému čtenáři poprvé podrobně představuje osobnost a autorský styl Johna Donna, vedle Shakespeara nejvýznamnějšího anglického lyrika přelomu 16. a 17. století, jehož dílo bylo navíc ve 20. století pozoruhodně vlivné i mimo kontext jeho domovské anglické literatury. Mapuje příčiny Donnovy přitažlivosti pro moderní básníky a kritiky včetně těch českých a zkoumá typické způsoby jeho metaforického myšlení a schopnost jeho poezie kombinovat dramatickou bezprostřednost a citovost s důmyslnou intelektuální hrou. Podrobné srovnávací analýzy českých překladů Donnovy světské a duchovní lyriky se zamýšlejí nad základními problémy převodu Donnova stylu do češtiny, charakterizují rozdílné přístupy šesti českých překladatelů k Donnovým textům a zejména přinášejí zhodnocení překladatelské koncepce dvou nejvýznamnějších z nich, Hany Žantovské a Zdeňka Hrona.

Biografické slovníky obecně patří k základním pomůckám badatelů v jednotlivých historiografíckých disciplínách a platí to pochopitelně i pro historiky medicíny. V případě ÚDL CJ 1. LF UK je příprava biografických slovníků již osvědčenou tradicí. Dosud vydané slovníky pražských lékařských fakult (tedy i včetně německé) pro období od založení univerzity do roku 1939 (1945) patří i v zahraničí k oceňovaným pomůckám. Jejich pokračování v předložené (I. díl) i připravované podobě (II. díl) nejenom završí tento unikátní projekt, ale zařadí se zcela do kontextu dalších publikací ústavu, zabývajícího se systematicky dějinami fakulty, ať už jako jejich doplněk nebo východisko dalšího bádání.

Při vyslovení slova automobil obvykle ihned vyvstane na mysli masově rozšířený dopravní prostředek, který člověka provází již více než sto let. Kolektiv autorů si však vytkl za cíl podívat se na automobil úhlem pohledu kulturních dějin. Motorismus je v rámci jednotlivých kapitol zkoumán v nejrůznějších souvislostech, od aspektu estetického a módního přes uměleckou inspiraci a výrazový prostředek v divadle a filmu po fenomén společenského a každodenního života různých skupin obyvatelstva. Nastíněny jsou i fáze jeho technického vývoje. Kulturní rozměr českého motorismu je sledován na obsáhlém pramenném základě, těžícím jak z dosud nezveřejněného archivního materiálu, tak i z nejnovější domácí a zahraniční literatury. Knihu doprovází čtyřicet dobových fotografií.

Lexikální tón je jevem u nás nepříliš známým. Zatímco v češtině a jiných netónových jazycích je slovo tvořeno jen řetězcem souhlásek a samohlásek, v jazycích tónových musí ještě přistoupit specifický melodický rys, aby bylo slovo úplné. Po představení obecných zásad produkce a percepce tónu kniha načrtává obrys zvukového plánu vietnamštiny, tj. jejího systému segmentálního a prozodického. Jádrem monografie jsou kontrastivní analýzy tónů současné vietnamštiny hanojské a saigonské. Popis produkovaných tónů je doplněn experimentem percepčním, jehož výsledky složité vztahy v tónových soustavách obou dialektů dokreslují.

Kniha nabízí rozbor prozaické tvorby portugalských spisovatelů Branquinha da Fonseky (1905–1974) a Domingose Monteira (1903–1980) z hlediska modality „neobvyklého“, známé v románských jazycích pod termínem „insólito” (fr. insolite). Teoretické vymezení konceptu se inspiruje především výzkumem brazilských badatelů, pro něž se jedná o modalitu sloužící k literárnímu vyjádření něčeho mimořádného, nadpřirozeného či nepřirozeného, jehož účinkem je údiv, strach, nejistota či neklid. Současně se zde přihlíží k vymezení kategorie „neobvyklého“ coby všeho ne-typického. Všechny představené prózy vynikají určitým stupněm neobvyklosti: jedná se o inspiraci folklorem (motivy přízraku, bílého vlka a pokladu), obrazy dvojnictví, paranormální jevy a motivy děsivé džungle či strašidelného domu. Zatímco dílo Branquinha da Fonseky je již nějakou dobu v Portugalsku poměrně známé, tvorba Domingose Monteira není v současnosti dostatečně zpracována. Tato kniha si tudíž klade za cíl dílo tohoto rodáka z provincie Trás-os-Montes jednak detailněji popsat a analyzovat, jednak postavit vedle díla Branquinha da Fonseky. Kniha rovněž přispívá ke studiu tvorby Branquinha da Fonseky z perspektivy, která prozatím nebyla podrobněji zkoumána.

Vzpomínky na 60 let v oboru sociální politiky, správy a práva z let 1955–2015 je autorský text již zesnulého prof. JUDr. Igora Tomeše, CSc. Je výjimečným svědectvím, které s vysokou citlivostí a smyslem pro detail popisuje profesní a životní dráhu výjimečné osobnosti. Čtenář je postupně, chronologicky, seznamován s jednotlivými klíčovými etapami života prof. Tomeše, v rámci nichž sám autor líčí svůj profesní vývoj v kontextu proměnlivého politického dění. Živý a poutavý výklad nechává strukturovaně nahlédnout nejen do strmého kariérního růstu geniálního experta, sociálního politika mezinárodního významu, ale také do mysli nesmírně vnímavé a velkorysé osobnosti. Autor mistrně, s vypravěčským umem jemu vlastním popisuje své vzestupy a pády, k nimž zaujímá specifický produktivní přístup, který ho podněcuje k další činnosti a práci na sobě samém. To mu nakonec pomáhá překonávat zpočátku těžké období normalizace, které mělo zamezit uplatnění jeho odbornosti a jejímu dalšímu rozvoji. Opak byl však pravdou a Tomeš se rychle na vzniklý stav adaptoval a využil svých dosavadních zkušeností např. k vytváření důstojných podmínek zaměstnávání dělníků v hutním podniku. Druhá, porevoluční část Tomešova vyprávění, líčí jeho krátkodobé, přesto zásadní angažmá ve vrcholné politice a dlouhodobou účast na mezinárodních sociálních reformách. V závěru nechybí ani vzpomínky na jeho porevoluční působení na akademické půdě, jemuž se věnoval až do své smrti v r. 2018. Text je neotřelým, zvláštním zážitkem a živou vzpomínkou nejen pro ty, kteří prof. Tomeše znali, ale i nesmírně poučným a inspirativním obsahem pro ty, kdo měli možnost ho poznat pouze zprostředkovaně, a to zejména prostřednictvím jeho bohaté publikační činnosti.

Praktická cvičení jsou důležitou součástí výuky oboru farmaceutické technologie, v nichž posluchači farmaceutické fakulty získávají základní znalosti a dovednosti v přípravě lékových forem. Učebnice je rozdělena podle technologických specifik léčivých přípravků a je uspořádána od jednodušších forem představovaných homogenními soustavami (roztoky a speciální druhy roztoků), přes koloidní disperze (slizy a gely), k hrubým disperzím (suspenze, emulze). Základní poznatky jsou uplatňovány a rozvíjeny u polotuhých (masti, krémy, pasty) a pevných přípravků (čípky, vaginální kuličky, perorální prášky, zásypy). Součástí textu je kapitola o inkompatibilitách, tabulky emulgátorů a tabulka rozpustnosti vybraných léčivých a pomocných látek. Pozornost je zaměřena na tři hlavní aspekty přípravy: znalost požadavků kladených na danou lékovou formu; osvojení si správných technik a základních principů práce ve farmaceutické laboratoři; pochopení základních technologických principů a přístupů uplatňovaných při přípravě léčivých přípravků pro různé aplikační cesty. Nedílnou součástí je posouzení kritických faktorů, ovlivňujících jakost léčivého přípravku s ohledem na jeho stabilitu, mikrobiologickou jakost a účinnost léčiva, výběr vhodného obalu a určení doby použitelnosti přípravku.

V posledních dvou stoletích se lidé stali dominantní silou na této planetě. Vzhledem k jejich závislosti na globálním ekosystému a službách, které lidstvu poskytuje, by měli vědět, do jaké míry ovlivňují klíčové přírodní procesy. Východiskem monografie je názor, že současný stav ani očekávaný vývoj služeb přírody (nebo obecněji kvality životního prostředí) není z hlediska uspokojování potřeb lidí - současných a pravděpodobně ani budoucích generací - příznivý. Druhým východiskem je existence poměrně velkého množství přístupů a metod, jak zkoumat vztah člověka a přírody. Na jejich základě představuje koncept společenského metabolismu, který využívá různé vědní obory a jejich metody k sledování a analyzování metabolických procesů v člověkem vytvořených systémech, včetně jejich vztahu k přírodním procesům, a zasazuje koncept společenského metabolismu do širšího rámce pro zkoumání a aplikaci společenských souvislostí ochrany životního prostředí, kterým je environmentální udržitelnost. Monografie přináší v této oblasti řadu nových poznatků (včetně výsledků specifických pro Českou republiku), které jsou založeny na dlouhodobých výzkumech autorů.

Knížka představuje druhé, podstatně doplněné a rozšířené vydání úspěšné stejnojmenné knižní publikace Jaroslava Kopáčka a Jana Bednáře (Karolinum, 2002). Oproti prvnímu vydání jsou v knize více akcentovány atmosférické úkazy a jevy objevující se zejména v souvislosti s výraznými až extrémními počasovými projevy, mj. tropické cyklony. Zcela nově je přidána kapitola o jevech souvisejících s výraznou atmosférickou konvekcí. Čtenář se dozví o formování oblačné elektřiny, elektrických výbojích v atmosféře, o blescích, struktuře bouřkových oblaků, vzniku krupobití, tromb, tornád a dalších souvisejících úkazech. Zároveň jsou tematizovány některé zásadní soudobé meteorologické otázky, jako např. problematika skleníkového efektu zemské atmosféry a klimatické změny. Rozsáhle aktualizovaná a modernizovaná je závěrečná kapitola pojednávající o metodách předpovědí počasí a příslušných mediálních prezentacích. Výklad doprovází více než 50 ilustrací.

Kniha se zabývá dvěma velkými jihočeskými panstvími Třeboň a Hluboká (dnes Hluboká nad Vltavou) v procesu proměn, které nastaly po třicetileté válce. Obě panství získal Jan Adolf ze Schwarzenberka krátce po roce 1660. Jaroslav Čechura reviduje výkladové stereotypy, které přisuzují této době mnohé negativní charakteristiky. Ukazuje vztah vrchnosti k poddaným v případě neúrody, ale i hledání a nalézání nových možností rozvoje hospodářství (včetně nečekaných aktivit, jako byl třeba chov želv). Pozornost je věnována třem profilujícím aspektům předpokládaných změn: panským dvorům, robotě a potahům ve dvorech. Právě robota je tu demytizována. Nejednou deklarovaná přísnost vrchnosti měla své meze a limity. Šlechtic byl nejenom pánem, ale i „otcem“ svých poddaných, kterým poskytoval v případě ohrožení pomoc a ochranu.

Myšlení Josefa Šafaříka, který vždy očekával více od jednotlivce než od společnosti a varoval před intelektuálním a etickým konformismem, je prodchnuto hlubokým humanismem. K jeho zájmu o osobnosti, jako byl Sókratés, Ježíš, Dorothee Sölleová nebo Hans Küng, jej vedly osobní sympatie i snaha pochopit, v čem spočívá pravé lidství. Ačkoli tvořil v ústraní a většinu života neměl možnost oficiálně publikovat, svými názory a postoji ovlivnil Václava Havla, Josefa Topola a další význačné postavy kulturní scény. Šafaříkovo dílo je apel, který každého čtenáře staví před základní existenciální otázky, a ani po letech neztratilo nic ze své inspirativnosti.

Učebnice Civilizace na planetě Zemi Bedřicha Moldana je primárně určena studentům gymnázií, ale může sloužit i při výuce na dalších typech středních škol. Obsahově přímo navazuje na témata Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia (zvláště vzdělávací oblasti Člověk a příroda, Člověk a společnost) a přispívá k prohloubení průřezových témat, jako jsou Environmentální výchova a Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech.

Věra Pohlová, absolventka Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče, je jednou z mnoha žen, které zasvětily svůj život poválečné sociální práci, ale jako jedna z mála nám o svém životě, rodině i cestě praxí a příprav na ni mohla ještě dnes vyprávět. Její život protnuly všechny významné události domácích dějin 20. století, které se objevují na pozadí jejího osobního příběhu a zároveň tvoří milníky v popisovaných proměnách podoby sociální práce.

The motto Národ sobě – “From the Nation to Itself” – inscribed over the proscenium arch of Prague’s National Theatre symbolizes the importance theatre holds for the Czechs. During the National Awakening of the 19th century, theatre took the place of politics, becoming an instrument of national identity in the hands of the revivalists. In what was then part of a German-speaking empire, the Czechs devised a complex and evocative theatre language made up of allegory, allusion, juxtaposition, games, wordplay, legend, history, illusion and music. A sophisticated avant-garde theatre flowered in Czechoslovakia between the wars, and became a symbol of independence during the Nazi occupation. It survived Socialist Realism and Stalinism to blossom again in the “Golden Sixties” when Prague became “the theatre capital of Europe” (Kenneth Tynan) and a generation of theatre and film directors (Radok, Grossman, Schorm) and playwrights (Havel, Kundera, Topol) were at the forefront of the Prague Spring. Reprisals took place after the 1968 Soviet invasion when, under “normalization,” hardline Communists tried to silence the voices of the ‘60s; thousands were forced into internal and external emigration. The theatre culture, however, flexible and experienced from previous repression, again provided a basis of opposition to totalitarianism. For two decades it operated in the provisional spaces of culture houses, studios, gymnasiums, bars, trade union halls, art galleries and living rooms. Strategies were devised and implemented to bring freedom back to the theatre and society. A strong sense of justice and ethics intensified the mutual commitment of theatres and audiences, leading the way to the Velvet Revolution of 1989 and the installation of a playwright as President.

K vojenské profesi a fungování armády v období komunistického režimu se vztahuje celá řada stereotypů. Armáda je zpravidla vnímána jako poslušný nástroj KSČ připravený vystoupit proti vlastním občanům a plnit agresivní plány Sovětského svazu v probíhající studené válce. Vojáci z povolání pak bývají líčeni převážně jako zaslepení komunisté bezmyšlenkovitě plnící nesmyslné rozkazy. V neposlední řadě bývá předlistopadová armáda považována za zbytečnou a neefektivní instituci, v níž mařily v rámci povinné základní vojenské služby svůj čas a potenciál celé generace mladých mužů. Záměrem této knihy není výše uvedená tvrzení jedno po druhém vyvracet, ale spíše je relativizovat, tj. ukázat důstojníky Československé lidové armády v trochu odlišném světle – jako vykonavatele určité profese, která měla svá dobová, pracovní, ale i kulturní specifika. Kniha se věnuje reflexi každodenního života důstojníků ČSLA v šedesátých letech minulého století, a to zejména na základě rozhovorů s pamětníky. Pokouší se o (re)konstrukci mechanismů fungování socioprofesní identity vojáků z povolání, která je významně ovlivněna okupací Československa v srpnu 1968 a následnou normalizací armády.