Karolinum strana 47 z 184

Hlavním tématem monografie je ohledání možností, které přináší Husserlova fenomenologie pro anamnézu podstaty vzdělání v situaci jeho vbudování do manažerských a plánovacích struktur. Pokud si totiž nejsme vědomi rozdílu mezi vzděláním v jeho podstatě a vzděláním jako procesem, máme tu snad tzv. efektivní vzdělávací a školské procesy, ale žádné vzdělání a žádnou školu. Ale právě na objevu podstaty vzdělání jako přivádění člověka k vědomí podstaty je založena Evropa jako specifická půda smyslu a rození smyslu. Žijeme v situaci, kterou bychom mohli charakterizovat jako situaci matematizace a zborcení smyslu, v níž všechny živé a žité pulzy naší existence jsou vřazeny do předem ustavených idealizovaných struktur. Jaká proměna našeho vztahu ke světu a k nám samým ve světě stojí za tímto zborcením? Nehrozí toto zborcení smyslu též zborcením universitas věd a univerzity samotné, proměněné na pouhý manažerský provoz, jak jsme toho nedobrovolnými svědky právě dnes? A je vůbec ještě možné v situaci tohoto zborcení oživit touhu po bytném vědění, o které mluví Platón a Aristotelés, uvědomíme-li si, že v tradici byla touha jakožto platónský erós určena právě jako transcendence smyslu, tedy právě jako jednocení smyslu? Vědy samotné ve snaze o prolongování projektu vědění jako nástroje ovládání přírody člověkem proměňují též člověka na idealizovaný předmět výzkumu a kontroly a ovládání. Ale, jak neustále zdůrazňuje Husserl, člověk není pouze objektem ve světě, nýbrž též subjektem pro svět. Husserlova fenomenologie v jejím zkoumání konstituce smyslu je nesena zmíněnými problémy. A pokud jde o závažné problémy našeho bytí a nebytí, znamená pro naše tady a teď důležitý pokus položit smysluplně otázku po bytných základech našeho lidství.

Kniha přináší nový pohled na utváření občanského sektoru v České republice v 90. letech, a to perspektivou vyprávění osobností, které se do něj aktivně zapojily. Chce oslovit nejen odborníky z oblasti sociologie, politologie či historie, ale i širší čtenářskou obec, a přispět k poznání tohoto bouřlivého a v mnoha ohledech přelomového období, které mělo vliv i na současné rysy a problémy občanské společnosti. Kniha přináší 18 příběhů osobností, které po roce 1989 stály u zrodu nových organizací občanské společnosti, jako byla například Nadace Partnerství, Bílý kruh bezpečí či Konto Bariéry. V první části knihy čtenáři najdou kontext současného poznání, včetně klíčových témat a definic, údajů o velikosti a vývoji občanského sektoru a jeho historických, politických a sociokulturních souvislostí, který mohou využít při čtení vyprávění ve druhé části knihy. Příběhy budování občanského sektoru pomáhají hledat odpovědi na otázky jako: Začínalo budování občanské společnosti po roce 1989 opravdu „od nuly“? S jakými vizemi se na něm jeho aktéři podíleli, jaké problémy řešili a co pro ně přitom znamenala idea občanské společnosti?

V období mezi světovými válkami se nadále posilovaly vztahy mezi střední Evropou a Latinskou Amerikou. Zejména Československu se otevíraly nové možnosti pro výhodnou hospodářskou spolupráci. Latinská Amerika se stala významným odbytištěm pro průmyslové výrobky a zároveň dodavatelem surovin pro československý průmysl. Autoři publikace popisují tyto rozvíjející se (nejen) ekonomické vztahy s důrazem na styky s Argentinou, která byla v meziválečných desetiletích pro československé exportéry a importéry nejvýznamnějším obchodním partnerem v regionu. Zaměřují se také na oblast politickou (například na aktivity Mexika) a věnují pozornost i obrazu Latinské Ameriky v cestopisech českých autorů.

Publikace hledá odpovědi na některé závažné otázky týkající se českého trhu práce z hlediska vlivu vzdělání, dovedností, sociálního původu a sociopsychologických charakteristik na příjem a socioekonomický status zaměstnání jedinců. Práce autorského týmu se zaměřila i na objasnění mzdových rozdílů mezi muži a ženami s různým stupněm dosaženého vzdělání, na změny v postavení pracovníků po ekonomické krizi v době oživení trhu práce, na míru pracovní autonomie v jejich zaměstnání a na vliv kvalifikačního nesouladu na pracovní mobilitu zaměstnanců. V neposlední řadě ukázala současnou míru spokojenosti jedinců s prací a životem obecně. Pokusila se argumentovat souvislost mezi těmito hodnoceními a vyvodit, jaké aspekty práce a zaměstnání Češi preferují a jsou pro ně žádoucí, a které z nich už se v jejich současném zaměstnání naplňují.Průvodní přílohy nabízejí k tématu bohatý dokladový materiál v podobě tabulek, grafů a jiných výstupů ze statistických výzkumů i mezinárodních srovnání.

Současný americký politolog Ian Shapiro hájí tezi, že v demokracii by mělo docházet k omezování principu dominance, a ukazuje, jak odpor proti dominanci prakticky prosazovat ve vnitrostátní i zahraniční politice. Dotýká se při tom aktuálních diskusí o volebních systémech, nezávislosti soudů, úloze peněz v politice, minimální mzdě a ochraně menšin. V kapitolách věnovaných dominanci přesahující státní hranice cílí na úlohu mezinárodních institucí, spekuluje o vojenských zásazích, jež mají zabraňovat genocidě a etnickým čistkám, a poukazuje na problémy, které jsou spjaty s prosazováním demokracie v zahraničí. Na základě poznatků o úspěšných politických kampaních minulosti Shapiro vysvětluje, jakým způsobem vytvářet efektivní politické koalice a jak jejich prostřednictvím prosazovat ideál nedominance.

Období mezi dvěma světovými válkami v Československu je dodnes spojeno s představou rozkvětu demokracie, hospodářství a kultury. Tento idealistický pohled se střetává s řadou problematických jevů, které období tzv. první republiky doprovázely, o období po Mnichovu 1938 nemluvě. Přesto Československo během těchto dvaceti let dokázalo, že se v mnohém může rovnat vyspělým demokratickým státům s mnohem delší tradicí. Jednou z takových oblastí byla bezesporu oblast kulturní. Československo se stalo republikou čtenářů a fascinace tištěným slovem prostupovala všechny vrstvy společnosti. Tento zájem se týkal také novin a časopisů. Každý, kdo toužil v oblasti svého konání vyniknout a být vidět, musel být v novinách či časopisech přítomen, ať již jako objekt zájmu, nebo jako autor textů. Z dnešního pohledu je překvapující pestrost nabídky jednotlivých periodik, která přinášela svůj specifický pohled na politiku, hospodářství, jednotlivé oblasti kultury, sport a životní styl. Mediální prostředí 20. a 30. let 20. století však nepatřilo pouze tisku, svou roli na poli zábavním a informačním hrál již film a po nesmělých počátcích se začal rychle rozvíjet také rozhlas. Těmto tématům se věnují české a slovenské autorky a autoři této monografie, mezi nimi Jan Cebe, Jana Čeňková, Jan Halada, Světlana Hlavčáková, Marta Chladová, Magdalena Prajerová, Alena Lábová, Martin Lokšík, Karol Lovaš, Josef Maršík, Petr Orság, Barbora Osvaldová, Peter Sasák, Danuša Serafínová, Jaroslav Slanec a Martin Štoll.

S osobností Josefa Šárky (1918-2008) se pojí význačné mezníky boje proti totalitním režimům v Československu: 17. listopad roku 1939 a roku 1989. Přítomný svazek přináší dva Šárkovy vzpomínkové texty, v nichž autor vzpomíná na události roku 1939, na věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen, na život v protektorátu i na život v Československu v období komunistické diktatury a na rok 1989

Vysokoškolská učebnice O čem je morfologie zaujme nejen lingvisty, ale i zájemce o jazyk z jiných oborů zasvěceným výkladem nejdůležitějších témat vymezujících předmět současné morfologie. Formou dialogu různých přístupů a názorů seznamují autoři se základními morfologickými pojmy a pravidly, s ukládáním slov/morfémů v mentálním lexikonu, vztahem mezi flexí a derivací, produktivitou a restrikcemi tvoření slov, vztahy mezi morfologií a syntaxí, morfologií a fonologií a úlohou frekvence v morfologii. Text doplňují cvičeními, glosářem termínů a rejstříky. V rámci moderního pojetí se autoři díky zkušenosti s jazykovou typologií a univerzáliemi neomezují na indoevropské jazyky, nýbrž předkládají data z jazyků celého světa.

Jean-Luc Nancy (*1940) patří mezi nejvýznamnější současné francouzské filosofy. Jeho stěžejní titul, vydaný poprvé v 80. letech, se snaží pojmenovat a obhájit původní význam pojmu, z něhož se v moderní společnosti stal jen svazek mezi na sobě nezávislými jedinci. V titulním eseji rozvíjí své úvahy v polemice s Georgem Bataillem a Martinem Heideggerem, v dalších textech se věnuje například konstitutivnímu významu mýtu nebo tomu, co je historie. Společnost pro Nancyho není sociální, ekonomický ani politický koncept, uvažuje o společné povaze bytí tak, jako by existence byla neoddělitelná od jejího podílu na tomto „spolu“. V nejlepších tradicích francouzské filosofie 20. století se Nancy pohybuje na samé hranici toho, co je v postmoderně možné formulovat.

Copak je ta Gollova historická škola? Jak lze v Palackém objevit kořeny československých dějin? Proč československý úředník těžko nachází řeč s maďarským, ačkoli se oba domluví německy? Vyhnali by TGM ze Slovenska, kdyby uvažoval nahlas? Zrodilo se husitství z intelektuální konstrukce univerzitních mistrů? Proč Chaloupecký nedokončil přepracování Laichtrových Českých dějin? Jak se změní život badatele, když z domácnosti zmizí služka? A patří lovestory do dějin historiografie? Takové otázky si klade Milan Ducháček (*1978) v knize o českém historikovi Václavu Chaloupeckém, žáku Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, jenž se po zrodu Československé republiky stal profesorem československých dějin Univerzity Komenského v Bratislavě. Po Pekařově smrti pak přijal prestižní nástupnictví na Karlově univerzitě. Václav Chaloupecký má pro své názory na česko-slovenský poměr na Slovensku dodnes „zlé meno“ a v českém prostředí zůstává ve stínu svých učitelů. I proto se autor rozhodl znovu rozpohybovat zdánlivě dobře známý příběh zrodu a rozkladu první ČSR a na pozadí životní dráhy opomíjeného historika se pokusil zachytit jak vnitrooborové klima českého, respektive československého dějepisectví první poloviny 20. století, tak v širším kontextu i proměny vztahu Čechů a Slováků v daném období. Stranou přitom nezůstává ani tematika Chaloupeckého historických prací, z nichž mnohé (povětšinou negativně) ovlivnily rodící se kulturní klima společného státu. Historikovy texty tak namnoze určují linii výkladu. Vedle osobností umělecké bohémy konce dlouhého století a prvorepublikových intelektuálních elit zde defilují přední osobnosti lucemburské epochy, jsou promýšleny otázky zrodu husitství a proměny interpretace kulturního dědictví Velké Moravy, je probírána údajná Žižkova cesta do Uher i stále neukončený spor o Kristiána a dataci nejstarších českých legend. Životní příběh rodáka z Dětenic na Jičínsku, anarchistického básníka, lobkovického knížecího archiváře, univerzitního historika, zuřivého polemika a vášnivého pěstitele jabloní se uzavírá náhlou smrtí roku 1951. Právě včas, chtělo by se říci...

Jakou roli měly protektorátní pojišťovny při financování druhé světové války a podpoře německého válečného hospodářství? Jakým způsobem byl v protektorátním pojišťovnictví prosazován německý vliv? Kdo měl prospěch z arizace životních pojistek a jak byla organizována? Jak fungoval zajišťovací obchod? Proč vznikl koncem 90. let mezinárodní proces odškodňování pojistných nároků z období holokaustu? Mohou ještě dnes lidé v Česku požadovat proplacení životní pojistky za své zemřelé příbuzné? To jsou otázky, na které se tato monografie snaží nabídnout odpovědi.

Publikace se uceleně věnuje metodologickým základům zátěžové funkční diagnostiky ve sportu a praktickému uplatnění aerobních a anaerobních zátěžových testů u sportovců různého zaměření. Hlavní část monografie prezentuje původní data ze zátěžového testování českých sportovců a sportovkyň vysoké výkonnosti řady sportovních disciplín. Na základě kritické analýzy je diskutován výběr fyziologických ukazatelů a volba diagnostických postupů relevantních pro jednotlivé sporty a sportovní disciplíny. Výsledky komplexních programů aerobní a anaerobní zátěžové diagnostiky cílené dle sportovního zaměření mohou zajišťovat tak kvalitní zpětnovazebnou informaci o účinnosti předchozí tréninkové přípravy v oblastech různých funkčních a metabolických kapacit, které jsou relevantní specifickému sportovnímu výkonu.

AD FONTES CURSUS LATINUS je dílem dvou zkušených vysokoškolských pedagožek. Učebnice určená pro výuku latiny v univerzitních kurzech humanitního zaměření zve k četbě textů latinských autorů v originále, a to starověkých, středověkých i pozdějších. Jejich prostřednictvím vede k poznání základů latinské slovesné tradice v historickém průřezu. Publikace je rozdělena na dva základní stupně cursus I a cursus II , jejichž jednotící linie je studium latinské morfologie a syntaxe. Velké množství rozmanitých, nenásilných cvičení vede k porozumění latinskému slovu, ke zvládnutí bohaté slovní zásoby i k vnímání jejího dalšího života v obecně-kulturní vrstvě jazyků moderních. Umožňuje také získání dobrých znalostí latinské morfologie a pochopení stavby latinské věty a souvětí. Do důsledku dodržovanou zásadou je úsilí spojovat čtení souvislého latinského textu s porozuměním, tj. získat z něho klíčové informace před jeho přetlumočením do mateřského jazyka.

Anglický překlad úspěšného titulu prvního polistopadového velvyslance v Izraeli M. Pojara je výsledkem celoživotního zájmu autora o nelehké a dlouhodobě tabuizované téma. Již od samizdatového sborníku "TGM a naše současnost" patří český antisemitismus v širokém kontextu znovu ke zkoumaným tématům, kniha přináší užitečné shrnutí názorů TGM z jeho tvorby a politické činnosti, včetně podrobného popisu historicky první návštěvy hlavy státu v Palestině v r. 1927. Anglické vydání je doplněno předmluvou Shlomo Avineriho a osobní esejí od Petra Pitharta.

Příručka pro anglicky mluvící studenty a pro české studenty mířící do zahraničí poskytuje návod a příklady, jak správně anglicky i česky odebrat psychiatrickou anamnézu a vhodně komunikovat s pacienty o jejich psychických potížích. Seznamuje studenty s vyšetřovacími otázkami každodenní klinické praxe, včetně specifických a cílených otázek používaných u vybraných psychiatrických poruch. Příručka dále uvádí rozdíly v přístupu k psychiatrickému vyšetření v anglicky mluvících zemích a v České republice a zdůrazňuje specifické a cílené otázky používané u vybraných psychiatrických poruch.

Rozsah medicíny se v posledních několika desetiletích rozšířil tak, že zahrnuje nejen zdravotní problémy jednotlivců, ale i komunit. Zdraví je nezbytné pro socioekonomický rozvoj společnosti jako celku. Sociální lékařství je socio-medicínská disciplína zaměřená na charakteristiky, dynamiku a determinanty zdraví obyvatelstva a na zdravotnické systémy, které pomáhají chránit, udržovat a zvyšovat úroveň lidského zdraví. Sociální lékařství studuje zdraví a nemoci v populaci, jejich determinanty a poskytování zdravotní péče. Cílem sociálního lékařství je přispět ke zdraví obyvatelstva, definovat zdravotní problémy a potřeby, identifikovat prostředky, kterými lze tyto potřeby uspokojit, a zhodnotit, do jaké míry tyto zdravotnické služby a další činnosti tyto potřeby naplňují.