Karolinum strana 79 z 184

Gérard de Nerval, dramatik, prozaik a básník, jedna z nejvýraznějších osobností francouzského romantismu, se jako správný romantik vzpírá rigidnímu zařazení: z představy sympatického, dobráckého a výstředního básníka pařížské frenetické bohémy se rozvinul v obraz nepřehlédnutelné osobnosti, již je třeba vnímat jako integrální součást umělecké Paříže. Skrze prohloubenou reflexi Nervalova psaní pro divadlo a o divadle, doplněnou o jeho teoretické uvažování nad uměleckou tvorbou obecně, se autor pokouší také o prozkoumání stěžejních principů francouzské podoby divadla evropského romantismu (inspirace jinými kulturami, vliv překladů, proměny moderního inscenování, specifika dobového divadelního provozu, programové manifesty romantismu, moderní dramaturgie ad.). Kniha se zaměřuje na méně reflektovanou divadelní a kritickou sféru Nervalova díla a pro tuzemské prostředí zároveň přináší dílčí nové a v drtivé většině první české překlady vybraných autorových textů a řadí je do kontextu dobové literárně-dramatické a divadelní produkce.

Antologie představuje známého literárního badatele a lingvistu Romana Jakobsona (1896–1982) jako aktivního účastníka a spolutvůrce mediálního prostoru meziválečného Československa a válečné emigrace. Jakobson programově hledal dialog s veřejností, angažoval se v řadě kritik, diskuzí a polemik, přičemž i reflektoval propojení vědy a politiky. V textech většinou koncipovaných pro neakademickou veřejnost Jakobson rýsuje mj. program nové „avantgardní“ slavistiky, diskutuje roli cyrilometodějského dědictví v českých dějinách a z newyorské emigrace připomíná odpovědnost intelektuálů v boji za okupované Československo. Výběr tak v podstatě představuje Romana Jakobsona v roli veřejného intelektuála. Zařazena je zde řada málo známých a v několika případech doposud nezveřejněných texů. Věda je stejně časově zapojena jako politika a tato časovost se bezděky jeví ve volbě a filtraci témat a především v zorném úhlu. (Jakobson 1937)

Komu patří starost o zdraví? Je naše zdraví spíše věcí lékařskou, nebo společenskou a politickou? Přináší více lékařské péče a kontroly lepší zdraví? Publikace Zdraví – kultura – společnost se zabývá fenomény zdraví, nemoci a zdravotní péče v sociologických, historických i kulturních souvislostech. Ukazuje na vztah mezi zdravím, autonomií jedince a mocenskými vztahy ve společnosti. Ať jsou příčiny našeho onemocnění jakékoli, nemocní jsme vždy jako sociální osobnosti – nemoc narušuje naše sociální interakce a mění naši sociální pozici. Činí z nás toho, kdo hledá a potřebuje pomoc. V moderní společnosti se institucí této pomoci stala medicína. Západní civilizaci neohrožuje nedostatek zdravotní péče, ale její nadbytek nebo nerovnoměrnost. Naše životy jsou všestranně medicinalizované. Zdravotnický systém se sice v prvé řadě opírá o etické principy, ale je ovlivňován ekonomickými, politickými a stavovskými zájmy. Medicína je na křižovatce, stejně jako mnohé další instituce naší civilizace…

Detailně pojatá publikace líčí zaměření, organizaci a výsledky činnosti RVHP v letech 1957-1967. Kromě podrobných zpráv ze zasedání delegátů členských zemí se autor zabývá základními problémy ekonomiky socialistického bloku v 50. a 60. letech - nevyrovnaností klíčových průmyslových odvětví, deficitem v surovinové základně, energetice a zahraničním obchodu. Text je doplněn rozsáhlým poznámkovým aparátem, který přináší číselné údaje o těžbě, průmyslové produkci a finančních zdrojích členských států.

Tinnitus je odborné označení pro šelest v uších, které může v různých intervalech zesilovat či zeslabovat. Pod tímto spíše medicínským názvem se skrývá autobiografická kniha hudebního vědce, mimořádně erudovaného znalce a propagátora osobnosti a díla Bohuslava Martinů, a také dlouholetého pedagoga Univerzity Karlovy Jaroslava Mihuleho.

Monografie pojednává o gramatickém vyjádření epistemické modality ve standardní mluvené tibetštině. Jedná se o systém různých, více či méně častých typů epistemických slovesných koncovek a epistemických sponových sloves, které jsou analyzovány z hlediska sémantického, syntaktického a pragmatického, a ilustrovány četnými příklady.

Studie zařazené v této knize představují reprezentativní průřez mnohostranným dílem předního českého orientalisty Luboše Kropáčka. Časovým rozpětím svého vzniku (od šedesátých let do současnosti) a tematickou šíří pokrývají velkou část Kropáčkova života i všechny významné oblasti jeho badatelského zájmu (islamologie, arabistika, afrikanistika). Většinu tvoří již uveřejněné práce – rozptýlené a mnohdy špatně dostupné –, některé statě však vycházejí tiskem poprvé. Pro tento knižní soubor byly všechny doplněny stručnými úvody, které vysvětlují kontext vzniku a případné další souvislosti, rozšířen byl rovněž poznámkový aparát. Vedle religionistů a orientalistů kniha jistě zaujme i širší okruh čtenářů.

Kolektivní monografie Turistická odysea představuje zásadní posun v bádání o různých formách a podobách cestovního ruchu v předlistopadovém Československu. Vedle základních tendencí celostátní i regionální politiky na tomto poli představuje v jednotlivých studiích nejrůznější aspekty dobových fenoménů, jako byly odborové či podnikové rekreace, turistická hnutí, lázeňská léčebná péče nebo chatařství a chalupářství i cizinecký cestovní ruch (včetně zájezdů z opačné strany železné opony). Výborně pramenně podložená kniha, opírající se rovněž o rozhovory s pamětníky a doprovázená dobovými fotografiemi, zalidňuje pomyslnou krajinu soudobých dějin konkrétními aktéry a jejich příběhy.

Kolektivní monografie Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistických studií připomíná již více než devadesátiletou historii a tradici univerzitní polonistiky v českých zemích. Ta se rozvíjela nejprve na pražské univerzitě, později i v řadě dalších vysokých škol (Ostrava, Brno, Olomouc, Pardubice, Opava aj.). V poslední době jsme přitom svědky přechodu od tradičního modelu filologických studií ke studiím areálovým (např. středoevropská studia). Co tato změna může přinést? Kam se polonistická studia posunula? Jak se přístup k polonistice liší v jednotlivých univerzitních centrech v Česku, ale také na Slovensku a v dalších zemích? A co inspirativního může české polonistice nabídnout polonistika zahraniční, v čele s tou polskou? Na tyto a podobné otázky se autoři snaží nalézt odpověď v pěti tematických blocích: Tradice a perspektivy pražské polonistiky, Současné směry literárněvědné polonistiky, Současné směry jazykovědné polonistiky, Metodika výuky polštiny jako cizího jazyka včera a dnes a Tradice a perspektivy polonistiky v prostoru střední Evropy.

Kniha shrnuje vývoj myšlení o uměleckém díle od zakladatelských prací v antice, přes středověkou teorii budovanou na empiricko-racionálních základech, kterou rozvinulo italské quattrocento, význam Vasariho uměleckých životopisů, dále vznik klasicistních koncepcí a vůbec prvních univerzálních dějin umění v dílech italských, německých a francouzských autorů, až po osamostatnění disciplíny v 19. století a rozvoj moderní a současné teorie a kritiky. Základní příručka pro studenty dějin umění a cenný zdroj informací pro všechny zájemce o problematiku.

Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Deleuzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.

Nejstarší dějiny Univerzity Karlovy tvoří významnou součást středověkého vysokého školství a svým evropským dosahem jsou stále středem badatelského zájmu domácích i zahraničních historiků. Už samo založení pražského vysokého studia císařem Karlem IV. v roce 1348 vyvolává řadu otázek. Bylo skutečně prvním na sever od Alp a na východ od Rýna, nepatří snad prvenství Erfurtu? K stále diskutovaným tématům náleží i nejstarší pečeť univerzitní obce. Nepatřila původně jen právníkům, kteří v letech 1372 tvořili samostatnou univerzitu v rámci pražského vysokého studia? Na tyto i další otázky a záhady dávají odpověď studie profesora Františka Šmahela, který se dějinám pražské univerzity věnuje téměř šedesát let. Soubor jeho 23 studií a rozprav v časovém rozpětí let 1348 až 1620 osvětluje výuku na artistické a lékařské fakultě, líčí události spojené s Dekretem kutnohorským a mimo jiné hledá první stopy humanismu na univerzitní půdě. Středem jeho pozornosti však vždy byli a jsou pražští studenti a jejich profesoři.

Učební text "Anatomie rostlin" shrnuje základní poznatky o stavbě rostlin. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány rostlinné buňce, pletivům, primární a sekundární stavbě vegetativních orgánů a reprodukčním orgánům. V úvodní části je shrnuta historie rostlinné anatomie a její postavení v současné biologii rostlin a jsou stručně charakterizovány základní skupiny rostlin. Text zdůrazňuje vztah struktury pletiv a orgánů k jejich funkcím a popisuje i strukturní adaptace k podmínkám prostředí. U nejdůležitějších struktur je zmíněna jejich evoluce. Text je určen v prvé řadě pro základní kurzy anatomie rostlin, jednotlivé kapitoly však obsahují rozšiřující údaje, které jsou vhodné i pro pokročilejší kurzy.

Pražská škola se stala ve světové lingvistice 20. století pojmem: na základě Kurzu moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussura a z poznatků ruského formalismu spoluutvářela a šířila strukturalismus jako moderní, dynamický směr bádání jak v lingvistice, tak v literární vědě. Její představitelé, zakládající členové Pražského lingvistického kroužku (1926–1952) Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka pořádali odborné přednáškové schůze, vydali řadu publikací i s mezinárodní účastí (především Travaux du Cercle linguistique) a zúčastnili se také široké vědecké diskuse na celoevropských kongresových setkáních. V Kroužku přednášela řada zahraničních učenců. Svazek korespondence Pražské školy se tematicky dotýká celé této činnosti spolku. Představuje epistolární klenoty domácích i zahraničních vědců nebo českých avantgardních umělců, adresovaných zakládající pětici vědců. Ve výboru 581 dopisů psaných ve světových i dalších slovanských jazycích přináší to nejcennější, co se v dopisech k vědeckému odkazu školy uchovalo. Pozoruhodné jsou především dopisy od lingvistů Kodaňské školy (29 dopisů od Louise Hjelmsleva) a Ženevské školy; z domácích pak dopisy Mathesiovy, které psal svým žákům, rozsáhlá korespondence Josefa Vachka, Felixe Vodičky a René Wellka. Trpký osud strukturalistů po druhé světové válce dokumentují vedle Vachkových dopisů adresovaných Havránkovi i další jemu určené dopisy Alexandra Isačenka a Ľudovíta Nováka. Cizojazyčné dopisy jsou publikovány v originálním znění i v překladu.

Monografie představuje úvod do Freudova učení, klade si otázky, jak Freud přemýšlel, na jaký rozpor nebo nedostatek svých předchozích textů reagoval, ale také, jak mohou být další interpretace či resumé jeho díla zavádějící. Vybraná série Freudových děl představuje korpus dat, jímž nás autor chronologicky provází. Obsahová osa knihy je výsledkem určitého předběžného čtení Freuda a programového přístupu k němu. Autor si na základě dosavadní zkušenosti vybírá určité hledisko – hledisko pudu –, který podle názoru autora odlišuje freudismus od ostatních myšlenkových proudů, a k některým bodům – k průběžným prvotním interpretacím – se po dočtení Freudových textů znovu vrací.

Život advokáta Kamilla Reslera byl plný paradoxů. Jako mladík byl aktivní v Sokole i v anarchistických a dělnických spolcích. Čtyři roky sloužil v rakouské armádě, ale vážně zraněn byl až v československém vojsku. V roce 1936 obhajoval Němce obviněného z velezrady, kvůli čemuž byl označen za zrádce a defétistu. Po Mnichovu se ale postavil za židovské kolegy z advokacie a za války působil v odboji. Kamill Resler byl však především muž, který dovedl přesvědčit jednoho z představitelů Třetí říše, aby se vzdal nacismu: jako obhájce K. H. Franka před retribuční spravedlností se stal člověkem, kterému se Frank otevřel jako nikomu jinému, a to přesto, že jej Resler - jak Frank uvedl - deprimoval svou neúprosnou tvrdostí a kritikou německých akcí. Tato kniha nabízí komplexní pohled na Reslerův život a jeho pohled na chvíle, kdy hájil klienty jak proti vůli společnosti, tak i proti vůli své. Jedním z jeho odkazů je definice hlavního úkolu advokáta: „Obhájce musí [tedy] zapomenout na své vlastní cítění a smýšlení, vzdát se své osobnosti a, ať je mu to sebetrpčí, konat svou povinnost do všech důsledků.“