Karolinum strana 72 z 161

O nacismu a fašismu ročně vychází desítky publikací, ale kniha, jež by se věnovala teorii fašismu v diachronní perspektivě a kritické analýze jednotlivých historiografických proudů fascist studies dosud česky nebyla vydána. Rozbor fenoménu fašismu je veden v komparativní a širší kulturní perspektivě a vůči tradičním interpretacím politických, hospodářských a sociálních dějin se vymezuje kriticky. Autor ukazuje původ a definice utopické ideologie založené na myšlence znovuzrození národa/rasy a sleduje její vývoj od počátků v Itálii 20. let až do současných neonacistických a post-fašistických podob.

Volné pokračování úspěšného knižního rozhovoru Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně Hledání dějin z roku 2018 se dotýká nejpalčivějších otázek současnosti. V Hledání odpovědnosti je řeč hlavně o etice a morálce, paradoxech moderní a postmoderní doby nebo diferencovanosti soudobých společností, do hloubky zasažených pandemickou situací. Definice základních filosofických a sociologických pojmů, jako jsou kultura, sociální normy, hodnoty, a úvahy nad otázkami fungování státu, ekonomického uspořádání světa, stavu univerzit nebo médií jsou natolik výstižné, že se tato rozprava může stát základní četbou pro každého, kdo sleduje stav dnešního světa se znepokojením, ale beze strachu, stejně jako její autoři.

Kolem roku 1275 dokončil Primat, mnich v Saint-Denis, historii Francouzského království ve francouzštině. Jeho Román o králích se jako součást Velkých francouzských kronik stal na dlouhou dobu základním kamenem „národních“ dějin Francie. Na čí popud svoje dílo vytvořil? Najdeme zde jeho vlastní myšlenky, nebo jen tlumočil názory zadavatele? Nakolik byl středověký kompilátor a překladatel autorem a historikem v dnešním slova smyslu? Tato kniha měla být završením celoživotního bádání o středověkém dějepisectví a kronikářské tvorbě Bernarda Guenéeho (1927–2010), který však při její finalizaci zemřel. Po jeho smrti se nedokončeného rukopisu ujal jeho žák Jean-Marie Moeglin a knihu o šest let později dovedl k vydání.

Historická paměť patří dnes k frekventovaným pojmům. Se samozřejmostí jej užívají média i politici. Má být škola hlásnou troubou „politicky korektní paměti“? Jakou paměť má reprodukovat? A má vůbec nějakou reprodukovat? Jaká by měla být její pozice ve stále intenzivnějších kulturních válkách? Na tyto i řadu dalších otázek se snaží kniha odpovědět. Nebo si je alespoň položit. Čtenář v ní najde výběr ze současných přístupů memory studies a jejich aplikací na konstruktivisticky orientovanou výuku dějepisu. Hlavním předmětem zájmu jsou hrané filmy o tzv. normalizaci, resp. jejich divácká recepce. Autor analyzoval tisíce komentářů na portálu csfd.cz a pokusil se formulovat, jak vypadá kolektivní paměť v digitálním věku a co z toho vyplývá pro školní vzdělávání.

Kniha Martyr Christi je životopisnou a v širším smyslu i historickou studií, jež je věnována katolickému knězi, jezuitovi, věhlasnému kazateli a redaktorovi Adolfu Kajprovi (1902–1959). Životopisné kapitoly doplňuje stručná informace o pověsti Kajprovy svatosti a mučednictví a prezentace a soupis jeho písemného díla. Přílohy tvoří co nejúplnější přepis dokumentů, které zásadním způsobem dokládají Kajprův životní běh a poskytují jeho autobiografická ohlédnutí nebo svědectví druhých osob o tom, co s ním prožily, jak si ho pamatovaly a jaký k němu měly vztah. Odborná monografie má vedle striktně vědeckých účelů sloužit rovněž beatifikačnímu procesu Adolfa Kajpra.

Převládající ekonomická teorie i legislativní praxe nahlíží proces monopolizace trhu veskrze negativně jako jev snižující tržní výkon. Ještě v první polovině 20. století však bylo monopolům přisuzováno zvyšování efektivity tržní konkurence, stimulování technologických inovací i zmírňování negativních dopadů ekonomických krizí. Proces monopolizace a koncentrace výroby dosahoval obzvlášť vysoké intenzity na trhu stavebních hmot. O tom, jaké konkrétní důsledky měly monopolní organizace (tj. kartely, syndikáty apod.) pro efektivitu ekonomiky, socioekonomické vazby na trhu i státní hospodářskou politiku v Předlitavsku a meziválečném Československu, pojednává kniha Tomáše Gecka.

Historik Jaroslav Čechura se dlouhodobě věnuje každodennímu životu na jihočeském venkově, v předkládané monografii se zaměřuje na období třicetileté války. Turbulentní události z všednodennosti sedláků a selek na gruntech třeboňského panství popisuje autor díky práci s několikerým typem pramenů, pozemkovými a jiterními knihami, poddanskými soupisy, matrikami, populačními seznamy, výhosty, urbáři, egodokumenty či robotními seznamy. Pečlivá heuristika mu dovoluje nejen představit osudy konkrétních aktérů, ale zároveň vyvodit z jejich jednání obecnější vzorce chování tehdejších poddaných i správy panství.

Kniha přináší česko-německou edici třiceti šesti dochovaných listů, které český katolický kněz, jezuita Adolf Kajpr (1902–1959), odeslal z nacistického a z komunistického žaláře. Poskytuje pozoruhodné svědectví o kritických etapách v životě této mimořádné osobnosti českého katolicismu a o době, v níž žila. Větší část dopisů ilustruje Kajprovo věznění v koncentračních táborech Terezín, Mauthausen a Dachau (1941–1945). Menší část listů pak vzešla z jeho věznění v komunistických věznicích (1950–1959). Prošel jich sice několik, listy se však uchovaly pouze z Leopoldova na Slovensku. Úvodní studie Vojtěcha Novotného přináší životopis tohoto českého jezuity a ediční poznámku, jež osvětluje okolnosti, za nichž korespondence vznikla.

Sbírka Dvě hostiny uvádí pod svým poněkud metaforickým názvem výběr povídek předních vietnamských představitelů dvou etap moderní vietnamské realistické literatury. K první generaci Vietnamců, kteří měli možnost ve své zemi dosáhnout vzdělání moderního západního typu, náležel Nguyn Công Hoan. Nam Cao, druhý z uváděných autorů, patřil naopak k těm, kdo svůj literární věhlas získali ještě na sklonku koloniální éry. V exkurzu do tří dekád moderní vietnamské literatury od chvíle, kdy se vietnamští autoři teprve seznamovali s žánrem povídky západního stylu, přes nejrozvinutější fáze realismu až po období otevřeného odporu proti francouzské nadvládě, se českému čtenáři naskýtá možnost blíže nahlédnout do vietnamské duše skrze moderní pojetí literatury, jež realisticky popisuje každodenní život, přičemž zachovává tradiční chápání morálky a společenské angažovanosti spisovatele. Brilantní převedení povídek do moderní, svižné češtiny bez sebemenšího sklonu k jisté archaičnosti, jakou bychom možná očekávali, činí z knihy příjemné i poučné čtení. Zasvěcený doslov seznamuje s historickým i literárním kontextem próz, ediční poznámka pak stručně nastíní nejdůležitější momenty vietnamské výslovnosti i nelehký úkol překladatele na poli „exotického“ jazyka. Tým editora, překladatelů, jazykových i věcných poradců tak svou péčí připravil čtenářům opravdovou hostinu.

Kniha je věnována genezi současného chápání pojmu čísla, které je mnohotvárné. Osou je postup od čísel přirozených po kvaterniony a oktoniony, který je strukturován jako zřetězení hermeneutických cyklů jednak uvnitř matematiky, jednak mezi matematikou a fyzikou. Přirozená a racionální čísla mají úzkou vazbu na náš pobyt ve světě, jsou víceméně součástí našeho přirozeného světa. Jinak je tomu s čísly zápornými, iracionálními a komplexními (imaginárními). Ta vznikala formálním způsobem z vnitřních potřeb matematiky, často proti vůli a s odporem samotných matematiků. Teprve se zápornými a iracionálními čísly však bylo možné vybudovat diferenciální a integrální počet. Teorie diferenciálních rovnic pak umožnila formulaci univerzálně platných fyzikálních zákonů od newtonovské dynamiky přes termodynamiku, teorii elektromagnetického pole až po teorii relativity a kvantovou mechaniku. V té pak hrají zásadní roli čísla komplexní, vstupující přímo do jejích základů - a byl to matematický formalismus, který motivoval zavedení imaginární jednotky do Schrödingerovy rovnice, dynamického principu mikrosvěta. Vedle této hlavní linie je pozornost věnována třem významným modifikacím koncepce čísla: od přirozených čísel k transfinitním číslům, ordinálním a kardinálním, od racionálních čísel k algebraickým a algoritmickým a konečně od čísel „obyčejných“ k číslům nestandardním.

Měli bychom texty Platóna, Machiavelliho, Rousseaua a dalších klasiků chápat nadčasově, nebo vždy na základě jejich kontextu? Do jaké míry je takový myslitel originální autor a do jaké obraz své doby? Mezioborová kolektivní monografie Jak číst politické myslitele? srozumitelně, ale do hloubky a ve vzájemných souvislostech představuje hlavní myšlenkové proudy, které se rozvíjely na poli interpretace textů politického myšlení a při práci s politickými pojmy. Ve dvanácti kapitolách zpracovaných širokým autorským kolektivem složeným z filosofů, politologů a historiků seznamuje s přístupy osobností jako L. Strauss, L. Althusser nebo Q. Skinner a jejich odpověďmi na titulní otázku. Kniha je určena jak studentům sociálních a humanitních věd, tak i všem zájemcům z řad širší veřejnosti, kteří se chtějí zorientovat v nejvlivnějších pojetích studia politických textů: proniknout do vybraných interpretačních přístupů, seznámit se s jejich metodologiemi a získat podněty k další četbě a svému vlastnímu uvažování o politických a filosofických otázkách.

Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce. Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenost konkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují v zázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkou spojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvané egodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobní zápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečné násilí, nahlíží autor krymskou válku (1853–1856), první válku, která získala zcela nečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce. Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jako nábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzuje zkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854–1855) pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčové prvky „historické mytologie“ obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdiny nebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nachází mnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. V oboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely v českém ani světovém prostředí.