Karolinum strana 86 z 185

Sborník příspěvků z mezinárodní konference Úloha osobností a institucí v rozvoji vzdělanosti v evropském kontextu (Prezentace školství a vzdělanosti), která proběhla na půdě Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v říjnu roku 2012 na počest 120. výročí založení Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, zahrnuje texty autorů takřka z celé střední Evropy – z České republiky, Polska, Slovenska a Rakouska. Konference se zúčastnili filozofové, historici, pedagogové, pracovníci muzeí, knihoven a dalších vzdělávacích institucí. Cílem setkání bylo promyslet filozofická a pedagogická východiska evropské podoby vzdělanosti zejména v souvislosti s národní kulturou, jazykem, tradicí a potřebou porozumět lépe vlastní současnosti. V tomto kontextu vyvstala „Evropa“ nikoli jako pojem geografický, nýbrž jako označení určitého duchovního společenství. Intence celku, jež je vlastní evropskému pojetí filozofie a vzdělanosti, je protikladem všem podobám partikularismu (tedy i národních kultur). V souvislosti s tím vyvstala řada otázek: Může pravé myšlení a pravá vzdělanost vyrůst bez hloubky tradice a zakotvení ve vlastní, národní kultuře, nebo se z ní rodí? Jaký je vztah jazyka a vzdělanosti, co lze a nelze v národním jazyce vyjádřit? Zda a jak ovlivňuje politika úroveň vzdělanosti? Z těchto hledisek (spolu s Komenským a jeho snahou o nápravu věcí lidských – filozofie, politiky, náboženství) promýšlíme podíl a přínos význačných osobností filozofického a pedagogického myšlení, které nesporně založily, formovaly a ovlivnily vzdělanost ve svých vlastních zemích a zároveň prolomily úzce regionální hranice vlastního národního myšlení směrem k celku (k Evropě). Pozornost, především ta dějinně pedagogická, směřuje k analýze institucí, jejichž činnost formuje a ovlivňuje tehdejší i budoucí pedagogický diskurz.

Monografie Pragmatika v češtině se z hlediska českého jazyka zabývá jevy, pro které se v lingvistice vžilo souhrnné označení „pragmatika“. Oproti 1. vydání (Olomouc 2006, již několik let rozebráno) obsahuje nově vymezené teoretické stanovisko (tzv. umírněná pragmatika) a nově koncipované tematické okruhy. Poprvé pro češtinu je zde zpracována problematika časové a prostorové deixe, v rámci kapitoly o řečových / mluvních aktech se nově probírá podstata tzv. performativnosti, teorie implikatur rovněž bere v úvahu témata prezentovaná v české lingvistice poprvé. Pozornost je věnována také novému vývoji v teorii ne/zdvořilosti a metapragmatice. Okruhy jsou uspořádány tak, aby na sebe pohledy na pragmatické jevy pokud možno smysluplně navazovaly a postupně se na sebe vrstvily. Jde o první a dosud jedinou soustavnou pragmatiku češtiny v české lingvistice.

Publikace je určena pro pregraduální a postgraduální studenty lékařských fakult pro výuku předmětu Klinická genetika. Přináší základní teoretické informace z oboru, nezbytné pro řešení nejčastějších praktických situací v genetické ambulanci. V praxi se jedná se o rodiny s výskytem častých genetických onemocnění, malformačních syndromů a prenatálně diagnostických situací. Na konkrétních příkladech z ambulantní praxe klinického genetika je řešena problematika diagnózy, určení etiologie a prognózy genetických onemocnění, výpočty genetických rizik a návrhy preventivních opatření (prenatální, preimplantační genetická diagnostika).

Jaderné zbraně se řadí k nejnebezpečnějším zbraním hromadného ničení a jejich případné nasazení by se nejenom dotklo napadené země, nýbrž by mohlo znamenat i zánik veškeré civilizace na naší planetě. Jejich hrozivou sílu demonstruje fakt, že v polovině 80. let vytvářel světový jaderný arzenál 5000× ničivější sílu, než byla použita během 2. světové války. I přes konec studené války mají tento druh zbraní ve výzbroji především její bývalí aktéři - Rusko a USA: Rusko cca 5000 strategických hlavic, USA 8000 hlavic; zbývajících cca 1000 hlavic je rozděleno mezi Francii, Velkou Britá nii a Čínu. Oproti dobám studené války je jejich počet na základě bilaterálních dohod Rusko - USA neustále snižován, zbývající strategické hlavice však stále stačí k likvidaci veškeré civilizace. Demontované hlavice jsou navíc pouze zakonzervovány a v případě hrozby mohou být během několika dní opět aktivovány. Předkládaná práce se podrobně zabývá třemi oblastmi širšího pojetí jaderného odzbrojení: zákazu jaderných zkoušek, vytváření bezatomových pásem a bránění šíření atomových zbraní. Na rozdíl od dohod, jež vedly ke snížení počtu jaderných zbraní, sehrály u uzavírání smluv ostatních skupin klíčovou úlohu mezinárodní organizace, především pak OSN. Mezinárodněprávní analýza dohod, systémy kontroly jejich dodržování a role OSN v procesu regulace a úpravy jaderného zbrojení jsou tak těžištěm monografe.

Monografie zahrnuje dva dílčí pedagogické výzkumy zaměřené na komparaci názorů a postojů u vybraných skupin české populace, kdy se respondenti vyjadřují k otázkám denního režimu, životosprávy, psychosociálním funkcím pohybových aktivit a sportu. První výzkumné šetření je věnováno srovnání názorů a postojů české dospělé populace ke zmíněným tématům v roce 2000 a 2010. Prezentované výsledky ukazují na některé znepokojivé informace o trendech dospělé populace u nás, zejména zvýšení denního stresu a požívání alkoholu. Druhé výzkumné šetření se zaměřuje na důležitou populační skupinu českých pedagogů základních a středních škol a komparaci jejich názorů a postojů k životosprávě a funkci pohybových aktivit a sportu. Vztah učitelů k pohybovým aktivitám a sportu je velice pozitivní a společensky přínosný.

Monografie se v interdisciplinární perspektivě zabývá známými i méně viditelnými ohnisky napětí především v Rohu Afriky, regionu Velkých jezer a západní Africe. Její základní tezí je předpoklad, že za drtivou většinou všech ohnisek napětí stojí krize státu a identity, která má své kořeny již v koloniální minulosti a špatném vládnutí postkoloniálního období. Publikace, která svým zaměřením vyplňuje určité vakuum na českém knižním trhu, je určena jako odborníkům, tak širší veřejnosti.

Kniha předního českého právního historika Jana Kuklíka pojednává o československo-britských majetkových a finančních jednáních od Mnichova až do 80. let. Všímá si zejména, jak byly politické vztahy mezi oběma státy ovlivňovány nevyřešenými problémy způsobenými pomnichovskou půjčkou, válečným úvěrem poskytnutým na činnost prozatímního státního zřízení a zejména československým znárodněním a dalšími majetkoprávními zásahy v letech 1945-1948. V závěrečné části kniha analyzuje souvislosti mezi uzavřením československo-britské náhradové dohody z roku 1982 a navrácením československého měnového zlata zadržovaného několik desetiletí Tripartitní komisí. Celá práce je založena na studiu původních pramenů v českých a britských archivech a řada skutečností je u nás publikována vůbec poprvé.

Granadský emirát po celou svou existenci sváděl boj o přežití s okolními křesťanskými královstvími a muslimskými říšemi. V 15. století v něm převzalo moc na úkor panovníků několik velkých rodin a jejich členové vedli téměř neustále boj o moc v emirátu. Právě těmto granadským rodinám a jejich podstatnému přispění k zániku poslední říše muslimského Španělska se věnuje kniha Josefa Ženky. Autor se snaží na základě analýzy jednotlivých rodin a událostí 15. století dokázat, že ani Granada nebyla výjimkou v arabsko-islámském světě a elitám se před zánikem emirátu podařilo granadské emíry odstavit od faktické moci. Knihu doplňují genealogické stromy a soupisy panovníků a prvních ministrů.

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.

Publikace se zabývá českou morální teologií od jejích počátků v poslední čtvrtině 19. století do poloviny století dvacátého. Autor kriticky hodnotí jednotlivé spisy, konfrontuje jejich postoje s dobovou společenskou a politickou situací a uvádí je do souvislosti s prohlubující se izolací církve. Vedle obecných aspektů morálky je v rámci morálky speciální věnován zvláštní zřetel sexuální, politické a sociální etice.

Kniha se zabývá bezpečnostní politikou Evropské unie a podrobněji také jednoho z jejích členských států, České republiky. Hledá odpověď na otázku, jestli v Evropské unii dochází ke splývání vnitřní a vnější bezpečnosti a zejména ke stírání rozdílů mezi dvěma nejdůležitějšími bezpečnostními institucemi – policií a armádou. Zda splývá role policie a armády na úrovni Evropské unie, zda evropská integrace takový proces povzbuzuje, nebo mu spíše brání, a konečně zda dochází ke stírání rozdílů mezi policií a armádou na úrovni členského státu. Autor dochází na základě případových studií evropské a národní úrovně k závěru, že ačkoli je možné na papíře pozorovat celou řadu změn, v praxi je jejich dopad jen velmi omezený. Viditelné změny jsou způsobeny zejména důrazem na otázky vnitřní bezpečnosti, kdy se předcházení vnitřním hrozbám podřizují i aktivity doposud považované za součást vnější bezpečnosti. V podstatě všechny viditelné změny lze ovšem velmi jednoduše zvrátit v okamžiku, kdy by se změnil bezpečnostní diskurs nebo politické preference. Policie a armáda stále zůstávají dvěma odlišnými složkami s různými úkoly a rozdílným způsobem práce.

Publikace seznamuje čtenáře s problematikou právnické portugalštiny a jejími specifiky. Vzhledem k tomu, že se výuka portugalštiny nejčastěji věnuje portugalštině standardní, případně hovorové, a jen okrajově se dotýká jazyka odborného, jedná se o práci velmi aktuální, protože reaguje na současnou potřebu, danou stále silnější integrací České republiky do Evropské unie.

Autoři z Pražské skupiny školní etnografie se věnují pojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9. třídy. Dvacet let poté, co Miloš Zapletal publikoval monumentální Velkou encyklopedii her pro děti, mládež a jejich pedagogy, se zde prezentuje bez didaktického záměru sbírka tzv. her tradičních, folklorních, které školní děti reálně hrály v letech 1995-2000. Tyto „games“ jsou tříděny jednak na 1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravuru, 8*. lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování a 13. gender, jednak představeny jako 1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu - s dotykem na tělo, 4. vrh objektem - na dráze, 5. běh - s dotykem na tělo, 6. běh - na dráze, 7. kompozice pohybu - žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy. Na závěr se probírá možnost v budoucnu kombinovat v klasifikaci her poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj.) s problematikou vztahů (oidipských či od nich odvozených, jako soutěž, „šikana“, různé „demokratické“ distribuce). Kniha obsahuje CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

Bezdomovectví je bezesporu zajímavým fenoménem současné doby. Představuje jednoznačný společenský propad, který lze označit jako syndrom komplexního sociálního selhání. Každý bezdomovce zná a denně vídá, ale málokdo o nich ví víc, než že vypadají zanedbaně, konzumují alkohol a přespávají na nejrůznějších místech. Skutečnost je ale v mnoha směrech jiná, především u mladých lidí, pro něž může být život na ulici jen přechodnou životní fází. Kniha Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí přináší informaci o těch, kteří ztratili své zázemí nebo je dokonce nikdy nezískali. Je o jejich životě na ulici i před ním, o jejich přístupu k různým problémům, s nimiž se museli vypořádat – a leckdy se jim to ani nepodařilo. Mladí bezdomovci jsou různí a různé jsou i jejich příběhy a příčiny sociálního propadu. Popis života na ulici, kde člověk ztrácí soukromí, možnost uspokojit základní potřeby a leckdy i sebeúctu, ukazuje, co je třeba vydržet, aby zde bylo možné přežít. Druhá část publikace je věnována opačnému procesu, návratu z ulice zpět do společnosti, a obtížím, které je nutné překonat, aby to vůbec bylo možné. Často nejde jen o zvládání stigmatu vlastní minulosti, ale i dalších důsledků nestandardního života, jako je drogová závislost, zápis v trestním rejstříku či nakumulované dluhy. Text vychází z rozhovorů s těmito lidmi a je autentickým obrazem uvedené sociální skupiny.

V současné době je šivejština jedinou ústní variantou mandžuštiny, která se ve skutečnosti užívá. S 20 000 až 30 000 mluvčích je také nejrozšířenějším mluveným tunguzským jazykem. Národ Šive, který žije na severozápadní hranici dnešního Sin-ťiangu, ujgurské autonomní provincie Číny, je tvořen potomky posádky mužů mandžuské armády z 18. století, kteří sem byli posláni poté, co byla oblast obsazena Mandžuy, kteří měli za úkol střežit nově zřízenou hranici mezi Mandžuskou říší a Ruskem. Jakožto vojáci cizí armády zůstali izolováni od domorodého tureckého a mongolského národa, což vyústilo v až zázračné zachování jazyka. V roce 1990, kdy ústní varianty mandžuštiny v historickém Mandžusku zanikly, nebo jsou nyní na pokraji vyhynutí, šivejština stále přežívá jako mluvený jazyk všech generací národa Šive v autonomním kraji Chapchal Sibe a jako jazyk střední a starší generace prakticky ve všech ostatních šivejských osadách Sin-ťiangu. Nyní, přestože je šivejsko-čínský bilingvismus velmi rozšířen, počet šivejsky mluvících, včetně mladých lidí, je stále ještě značně vysoký. Předkládaný popis gramatického fungování dvou hlavních slovních druhů – skloňování podstatných jmen a časování sloves – je dokumentován na příkladech a vzorových textech a poskytuje základní obecné informace o šivejštině a jejích mluvčích. Záměrem této práce je nabídnout čtenáři komplexnější obraz šivejštiny tak, jak je používána v současné době na svém historickém a kulturním území.

Jiří Kejř vypráví přístupnou formou příběh života mistra Jana Husa, systematicky vysvětluje pohnutky jednání tohoto významného myslitele i podstatu jeho individualistického založení. Shrnuje tak své početné práce, které se Husa dotkly nebo zcela zásadně analyzovaly okolnosti jeho procesu u kurie a na koncilu kostnickém. Podává zhuštěně vysvětlení nepřesných či zavádějících tvrzení spojených s jeho osobou, která se objevují ve velmi bohaté odborné i popularizující husovské literatuře. Právě shrnutí a vyvrácení dosavadních omylů kolem Husa, jeho přátel i protivníků jsou hlavním cílem Kejřovy knihy. Přestože autor pokládá osobně svoji novou knihu za pouhý zlomek díla, jež by mělo o osobnosti Husova formátu vzniknout, lze ji právem považovat nikoli za fragment, ale za koncentrovaný, hodnotný extrakt zamýšlené, ale nerealizované obsáhlé monografie.