Karolinum strana 85 z 184

Příručka hláskosloví a tvarosloví je určena posluchačům slavistických oborů filosofických fakult, jakož i dalším zájemcům o hlubší poznání lužické srbštiny v její severní variantě, jíž se hovoří ve spolkové zemi Braniborsko na území bývalého markrabství Dolní Lužice. Po Mukově Laut- und Formenlehre (novotisk 1965) jde o nejzevrubnější dílo svého druhu, jež se po dvou německých vydáních (1976, 1981) dostává též do rukou slovanského čtenáře jako první dolnolužická gramatika v neněmeckém jazyce. Lužickosrbský autor výklad rozhojnil o lingvistické poznatky minulého dvacetiletí.

V práci Evy Kalivodové se prolíná několik jejích dlou hodobých zájmů, a to o oblast české a anglické literatury 19. století s některými přesahy do století dvacátého, o problematiku překladu a o rodová čili genderová studia. Právě hra mnohostranných vzájemných působení, mezi kterými autorka nachází neočekávaná spojení, a dokáže tak nabídnout nové vnímání koncepcí, pojmů a tvrzení, tradičně ukotvených v diskurzu (zdánlivě) oddělených disciplín, činí z daného textu téměř dobrodružství. Svůj koncept "rodu v životě literatury" odvíjí Eva Kalivodová od takového chápání kategorie rodu, jehož obsah se ustaluje či "děje" v době každé jedné situace a ve vzájemném napětí rodů obou. Dodejme, že svým textem tuto cestu podnětně otevírá, přičemž do sítě dynamiky rodových vztahů zapojuje také dynamiku domácího a cizího, sledovanou na materiále překladů. Právě setkání s "cizím" a proces jeho přenesení do domácího kontextu může efektivně odhalit limity a povahu našeho vlastního sebe-pochopení, a tedy i sebe-pochopení rodového.

Jak vyučovat filosofii mladé disidenty, kterým komunistický režim odepřel možnost získat vyšší vzdělání? Autor této knihy, někdejší disident, programátor a příležitostný politik, se pokouší uplatnit své zkušenosti při výuce na vysoké škole. Tato kniha není vyprávěním o filosofii a filosofech, ale je spíš pozvánkou. Jejím cílem je nejprve vzbudit ve čtenáři zájem a vést ho k samostatnému filosofickému myšlení. Ve zhruba třiceti krátkých kapitolách, které se zabývají širokým spektrem témat v závěru doplněných otázkami, čtenáři ukazuje, že filosofie není jen specializovanou disciplínou, ale že je spíš způsobem myšlení, který může a měl by být používán kdekoliv.

Přístupným způsobem se zde popisuje obecná čeština, tj. vlastní mateřština skoro každého Čecha z Čech, užívaná v běžném hovoru od Chodska až po Náchodsko. Jde o češtinu s tvary jako dobrej, dobrýho, vokno, bysme. Jsou probírány i otázky vzniku obecné češtiny a častého střídání jejích tvarů s tvary spisovnými; upozorňuje se na důležitost probíhajícího postupného přechodu od zákazu a nařízení k informování mluvčích o skutečném stavu v běžném hovoru i o rozdílu mezi hovorem v Čechách a na Moravě, o proběhlých změnách v kodifikaci spisovného tvarosloví a perspektivách dalšího vývoje. K textu jsou připojeny také poznámky o českém pravopisu a o uplatnění obecné češtiny v krásné literatuře i náčrt jejího slovníku.

Kniha je inspirována učením francouzského psychoanalytika J. Lacana: jeho pojetím přání, rozkoše, imaginární a symbolické identifikace, identifikace „se symptomem“ či sublimace. Tato teorie je použita v kvalitativním výzkumu života školní třídy v pubertálním věku z hlediska sociálních vztahů a vývoje identit. Studie popisuje následujících pět forem citů či vzorců vztahování se: etnosociometrii (ve smyslu přiřazování sociálních pozic), vlny, party, kamarádství a párovou lásku. S těmito formami jsou porovnávána velká témata společenské vědy: stádnost, vůdce, výměna a dar (etnosociometrie), hra a rituál (vlny), dobrodružství a byrokracie (party), antické a moderní přátelství a nepřátelství (kamarádství) a kurtoazní láska (láska). Práce ústí do formální teorie citů, formulované pomocí diagramatického modelu. Autor je členem Pražské skupiny školní etnografie.

Monografie nabízí zevrubné seznámení s životem Josefa Zvěřiny v letech 1913–1967, předkládá celoživotní bibliografii jeho publikovaných prací (včetně samizdatu) a rukopisných, resp. strojopisných materiálů, a poskytuje diachronní analýzu tohoto materiálu. První dva aspekty, třebas relativně samostatné hodnoty, slouží aspektu třetímu: biografická a bibliografická studie plní propedeutickou funkci ve vztahu k uchopení Zvěřinovy reflexe. Dějiny osoby a jejího díla se tak stávají dějinami poznání, jímž žila. Právě výjimečná souvislost mezi Zvěřinovým životem a jeho reflexí je naznačena slovy „odvaha být církví“, jimiž on sám nazval jednu ze svých nejslavnějších studií a jež jsou vložena do názvu celé knihy. Napovídá se jimi, že Josef Zvěřina „byl církví“ zcela mimořádným způsobem a toto „bytí církví“ také reflektoval.

Je velkým problémem sbírek archeologické či historické povahy, nejenom mincí, pokud nejsou publikační formou prezentovány odborné veřejnosti. Prezentovat skupinu mincí zveřejněných v tomto katalogu znamená nejen je chránit jako veřejný majetek jedné konkrétní univerzity, ale dát je k dispozici celé vědecké společnosti a tím umožnit pokrok v oblasti historických a numismatických studií. V práci Federica Gambacorty lze proto uvítat významné rozšíření publikovaného numismatického materiálu ve vlastnictví Univerzity Karlovy. Tato práce důstojně navazuje na dílo V. Marka, který před více než čtvrtstoletím podnikl první krok k publikaci univerzitní mincovní sbírky. Oproti původnímu rozhodnutí věnovat se pouze pozdně římským mincím autor do svého zpracování zahrnul rovněž mince byzantské a barbarské. Tento katalog seznamuje publikum se skupinou mincí, které byly samy o sobě hlavními postavami a svědky doby, kdy byly vytvořeny. Mince narozdíl od jiných kategorií objektů byla používána na všech společenských úrovních a všude dokázala předat srozumitelné informace i těm, kteří neuměli číst. Obrazy na nich zpodobených vládnoucích císařů, členů císařské rodiny, dědiců a ručitelů kontinuity a stálosti říše tyto osoby umožňují rozpoznat a představují vhodné modely k napodobení u poddaných všech tříd. Jiná vyobrazení na reverzu mají za účel uklidňovat uživatele ohledně úsilí císaře o zajištění míru, solidnosti institucí, neporušenosti hranic. V poslední fázi říše se množí legendy oslavující vítěze císařů, slávu Římanů, bezpečnost státu, obnovu státu, zdraví státu a concordie císařů s vyobrazením Říma na trůně a se symboly moci. Typy a legendy na mincích nás informují o sociálních a náboženských změnách, které proběhly ve struktuře římské říše v době od Konstantina Velikého a dále. Byzantské mince a mince vyráběné Ostrogóty v Itálii v posledním století výroby mincí před krizí, která v západní části starého římského impéria způsobí zmizení mince, se prakticky od mincí římských neliší.

Publikace Around the Globe. Rethinking Oral History with Its Protagonists přináší rozhovory s třinácti významnými osobnostmi, které se zabývají orální historií. Profesor Miroslav Vaněk formou interview zaznamenal nejen části životních příběhů těchto osobností, to, jak a proč se začali orální historií zabývat, ale i jejich názory na postavení a význam orální historie v rámci společenských věd. V rozhovorech je reflektováno, jak se vyrovnávají s často kladenou otázkou subjektivity orální historie, zda orální historii považují za obor nebo metodu a jestli je taková klasifikace důležitá. Osobnosti jako David King Dunaway, Ronald Grele, Elizabeth Millwood, Alexander von Plato, Alessandro Portelli, Alistair Thomson, Paul Thompson a další se zároveň zamýšlejí nad budoucností orální historie v době rychle se rozvíjejících technologií i nad možnostmi interpretace orálně historických interview. Publikace je určena všem zájemcům o společenské vědy.

Geriatrická problematika v pastorální péči se zabývá současnou aktuální tematikou stárnoucí populace z hlediska psychických, zdravotně-sociálních a spirituálně-existenciálních proměn. Poukazuje na postulát křesťanských hodnot ve veškeré péči o seniory a zároveň chce doplnit praktickou teologii o specifickou analýzu nejdůležitějších aspektů stárnutí. Filozoficko-teologicky a gerontologicky reflektuje hodnotovou orientaci seniorů včetně fenoménů důstojnosti, kvality života a mezigenerační lásky. Charakterizuje projevy stáří, zdůvodňuje předpoklady veškeré neterapeutické péče a základní východiska útěchy nemocným. Primárním motivem textu je gerontologická průprava pro duchovní. Sekundárním záměrem je humanizace pomáhajících profesí, ve kterých dosud schází základní filozoficko-teologické povědomí.

Kniha s názvem Contemporary Funeral Rituals of Sa'dan Toraja; From Aluk Todolo to "New" Religions pojednává o etniku Toradžů, jež obývá provincie Tana Toraja a Toraja Utara v jižní části indonéského ostrova Sulawesi. Práce se zabývá jejich kulturou a soustředí se na nejvýznamnější soudobý toradžský rituál – pohřeb. Její jádro je rozděleno do dvou kapitol – první z nich představuje etnikum Toradžů a důležité aspekty jejich kultury, druhá kapitola je založena především na výsledcích terénního výzkumu autorky. Zabývá se tím, co se stane s duší zesnulého člověka podle náboženství Aluk Todolo, jak musí pozůstalí naložit s jeho tělem a do jaké míry společenský původ ovlivňuje ještě i v současnosti typ a délku funerálního rituálu. Cílem této knihy je nastínit podobu funerálního rituálu v jeho původní formě a zachytit zásadní sociální a náboženské změny, ke kterým dochází v toradžské společnosti od počátku 20. století, kdy na jejich území vstoupili první nizozemští misionáři. Autorka knihy se snažila zjistit, do jaké míry jsou soudobé toradžské rituály synkretickým útvarem – snoubí se v nich totiž autochtonní víra Aluk Todolo a zvykové právo adat s nově přijatými náboženstvími. Práce tedy poukazuje na to, jak nově přijatá náboženství ovlivnila podobu rituálů, soustředí se zejména na jejich formální a principiální významové posuny.

Publikace s podtitulem První přednášky o teorii množin vykresluje obraz podivuhodného myšlenkového světa, který vznikal na pražské univerzitě v období duchovního rozmachu baroka a který významně ovlivnil matematiku devatenáctého a dvacátého století. Ve spiritualitě barokní Prahy hledá živnou půdu, z níž mohla vyrůst osobnost takové velikosti, jakou byl Bernard Bolzano, zakladatel teorie množin. Kniha ve svém prvním vydání vyšla u příležitosti 150. výročí jeho úmrtí.

Cílem této knihy je podat informace k lepšímu pochopení fenoménu laterality i jeho diagnostiky. Veškeré informace jsou předkládány s ohledem na validizaci nových diagnostických metod určujících motorické projevy laterality u adolescentů a dospělých ve věku od 18 do 60 let a dětí od 8 do 10 let. Kromě toho je v této monografii také navržen nový možný přístup k určení laterality horní končetiny pomocí vztahu mezi mozečkovou dominancí a výkonností ruky.

Tato studie je psána z konsekventně religionistického pohledu. To znamená, že její autor se bez vázanosti na křesťanskou víru a její věrouku snaží uchopit téma konsekventně historicko-kritickou metodou jako kterékoli jiné historické téma. Přistupuje ke křesťanství jako k lidskému jevu lidských dějin a kultury. Ve svém pokusu o rekonstrukci minulých událostí nepočítá s nadpřirozenými zásahy. Nevykládá vznik křesťanské víry božím zjevením, resp. zjevením vzkříšeného Krista, nýbrž psychickým procesem, který se odehrál v myslích Ježíšových přívrženců, poté co se ještě plni Ježíšem hlásané vize příchodu božího království rozutekli v bolesti a ve zklamání po Ježíšově zatčení a ukřižování. Brzy se pak znovu v Jeruzalémě shromáždili, spojeni svou zjitřenou vizí, próto-vírou, že Bůh Ježíše vyvýšil a že ukřižovaný záhy přijde jako Syn člověka a království, které zvěstoval, nastolí. V této první fázi mělo společenství Ježíšových přívrženců po jeho ukřižování charakter židovské sekty. Teprve v dalším procesu prochází zejména v helénistickém prostředí tato próto-víra Ježíšových přívrženců závažnými transformacemi. Ježíš je vyznán jako Kristus, jako syn boží, jako vzkříšený, jako kyrios-Pán a spasitel. Jeho kříž je pochopen jako mesiášská událost, jako oběť za lidské viny. Ke konci 1. století, především pod vlivem gnose, začínají pak první teologické úvahy o Kristu jako o vtěleném Logu a o jeho jednotě s Bohem, která bude později postupně stále více chápána ontologicky.

Monografie přináší nové pohledy na souvislosti lotyšské a české literatury a kultury a rozšiřuje poznatky o působení naší náboženské reformace v Pobaltí, zejména v Lotyšsku. Autor nejprve shrnuje základní historická fakta o Pobaltí, typologicky je srovnává s českou situací a jádro práce poté strukturuje podle Komenského programu nápravy „moudrosti mysli“, „zbožnosti srdce“ a „životního klidu“. První část je věnována zvláště působení Komenského pedagogického díla a jeho paralelám v Lotyšsku, druhá a třetí část se zabývá lotyšskou literaturou související s ochranovským hnutím a jejími českými kontexty. Za příznačný svorník s českou kulturou je považován sociální, národní a politický aspekt lotyšské „kultury srdce“, do jejíchž základů byl uložen také odkaz Husa a husitství, Komenského a českobratrství.

This book targets the problems of emergence and stabilization of the earliest state bodies in the pristine statehood foci of the Old World - Egypt, Mesopotamia, India and China. Charvát takes his readers through the essential economic, political and intellectual transformations induced in those societies by their transformations into early states. The author also provides a comprehensive view over the entire range of the discussed problems, attempting to perceive the process of establishment of the earliest states of the Old World in its complexity. The book gives the word to ancient statesmen, as well as to men of religion and letters of yore, voicing their alarm in crisis situations of their states, when they feared collapse of what they understood as "civilized society". Addressing their admonitions to kings, managers, generals and, where possible, the widest circles of society, such thinkers urged their contemporaries to defend the ideals on which their civilizations wer e built. The book is addressed to all those interested in the emergence and development of humankind´s earliest states including university students of humanity disciplines.

Kniha se zabývá návrhem na vydání národnostního statutu v Československu v roce 1938, který byl pokusem řešit složitou situaci, do které se československý stát koncem třicátých let dostal. Národnostní statut měl být významnou reformou menšinové politiky a měl se týkat nejen německé menšiny, ale i všech ostatních menšin a jejich právního postavení. Dotýkal se nejen jazykového práva, ale i otázek školství, státní správy, sociálního zabezpečení či trestní ochrany menšin. Hlavním účelem připravovaného právního předpisu mělo být uvolnění mezinárodního tlaku na Československo v souvislosti s Hitlerovou politikou po anšlusu Rakouska, která otevřeně využívala požadavky sudetských Němců jako součást snah k prosazení územních a politických požadavků, vedoucích až k Mnichovu a poté i k druhé světové válce. Kniha analyzuje jak přípravu statutu, vnitropolitická jednání a jednání s SdP, tak zejména mezinárodněpolitickou rovinu, která předurčila neúspěch tohoto ambiciózního návrhu na řešení menšinových otázek. Součástí knihy je i edice textu národnostního statutu, který je tak poprvé v ucelené podobě k dispozici zájemcům o moderní československé dějiny.