Karolinum strana 92 z 184

Monografie navazuje na lingvistický a kulturní přístup k hluchotě rozvíjený v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy od poloviny 90. let 20. stol. a předkládá dílčí sondy do charakteristiky jazyků užívaných v komunikaci neslyšících Čechů českého znakového jazyka a psané češtiny, a to i ve vzájemných vztazích. Vychází přitom jednak z textů, jež v komunikaci českých neslyšících existují, s cílem postihnout i na základě poznatků odjinud jejich specifické rysy, jednak z jazykových prostředků, jimiž český znakový jazyk a čeština disponují, a z jejich příp. modifikace pro účely intrakulturní a/nebo interkulturní komunikace. Cílem monografie je nahlédnout komunikaci českých neslyšících jinak, než ji nahlížejí disciplíny tradičně orientované na problematiku hluchoty, a iniciovat tak diskusi o postavení českého znakového jazyka a češtiny psané českými neslyšícími v odborné i veřejné sféře, zvl. ve sféře vzdělávání. Publikace je určena studentům oborů, jež se otázkami hluchoty zabývají, nebo jejichž obory s otázkami hluchoty souvisí, jejich vzdělavatelům, učitelům ve školách pro sluchově postižené děti a mládež i učitelům ve školách hlavního vzdělávacího proudu, v nichž jsou děti se sluchovým postižením integrovány, odborníkům speciálně pedagogických center nebo středisek rané péče a všem dalším profesionálům, kteří se s problematikou hluchoty nebo jazyků českých neslyšících setkávají, rodičům a rodinám sluchově postižených dětí i širší veřejnosti, které předkládá jiné než u nás tradované postoje k hluchotě, k neslyšícím Čechům a jejich komunikaci. Určena je samozřejmě i komunitě českých neslyšících, k jejímuž sebeuvědomování, sebepojetí a sebevymezování chce alespoň jistým dílem přispět.

Tato monografie pojednává o archeologických nálezech keramiky římské provenience typu terra sigillata z oblasti Čech (1.5. stol. n.l.). Základ tvoří podrobný katalog. V analytické části je shromážděná keramika hodnocena dle jednotlivých dílenských okruhů, tvarů a výzdoby. Navazující kapitoly pojednávají o typech českých lokalit (germánská sídliště versus pohřebiště; četnost na lokalitách a jejich charakteristika; datace a druhy sídlištních objektů), dále směrech, způsobech a chronologii přísunu sigillaty z římských provincií do germánských Čech. Pozornost je také věnována nálezům pozdní produkce (4.5. stol. n.l.), horizontu markomanských válek, imitacím či vztahu k jiným druhům římských předmětů v Čechách. Sledované aspekty jsou široce porovnávány s dalšími oblastmi neřímské Evropy, ale i situací v přilehlých provinciích. Text doprovází mapy a obrazové, kresebné i fotografické přílohy.

Kniha podává ucelené informace o jedovatých a potenciálně jedovatých rostlinách středoevropské flóry, o jejich identifikačních znacích, obsahových látkách odpovědných za toxicitu, projevech otravy a možnostech pomoci postiženému. Otravy rostlinami tvoří nevelký, ale stabilní podíl z celkového počtu intoxikací vyžadujících hospitalizaci. Několik konkrétních příkladů dokresluje úvodní kapitoly, které objasňují důvody toxicity některých rostlin, způsob určení příčiny otravy a obecné zásady terapie. V další části knihy je představeno a na barevných fotografiích zobrazeno téměř 300 druhů rostlin, které mohou za určitých podmínek poškodit zdraví člověka. Jedná se o původní středoevropské druhy či rostliny dávno zdomácnělé, ale i o druhy zavedené zcela nedávno nebo dovážené jako ozdobné rostliny do interiérů. Publikace je určena široké zdravotnické komunitě, především praktickým lékařům a lékárníkům, ale také učitelům či rodičům. Ti všichni mohou pomoci při identifikaci jedovaté rostliny, poskytnout pacientovi první pomoc a informaci o rostlině předat odbornému zdravotnickému pracovišti. Studentům medicíny, farmacie, biologie, botaniky či zemědělství a lesnictví nabídne tato kniha nový pohled na jejich obor.

Studentský sborník Ve jménu života vašeho... patřil v roce 1991 mezi první publikace našeho nakladatelství. Tehdy přelomová kniha přinesla množství dobových dokumentů a svědectví připomínajících čin Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka a reflektovala události Palachova týdne, jimiž v lednu 1989 začaly veřejné protirežimní aktivity nezávislých iniciativ nabývat celospolečenského dosahu. Po téměř třiceti letech vychází sborník v nové grafické úpravě a doplněný o texty evangelického faráře Miloše Rejchrta, socioložky Jiřiny Šiklové a historika Jakuba Jareše, které rozšiřují původní blok statí a úvah (Jindřich Chalupecký, Ladislav Hejdánek, Josef Zvěřina aj.). Jeho vydáním si připomínáme padesát let od smrti Jana Palacha a dalších sebeupálených i výročí listopadového boje za svobodu a demokracii a další ideály, v nichž jejich odkaz došel naplnění. V knize jsou reprodukovány fotografie Dagmar Hochové, Miloše Schmiedbergera a Lubomíra Kotka a řada archivních materiálů.

Kniha čtenáře seznamuje se základními metodologickými problémy kvality výuky fyziky na všech vzdělávacích stupních. Opírá se o výsledky výzkumů, které využívají nástroj ZAKVAF založený na pozorování výuky. Vojtěch Žák zohledňuje praxi začínajících i zkušených učitelů a zachycuje i pohled studentů. Zaměřuje se mimo jiné na fyzikální neadekvátnosti, které se objevují v českých, ale i zahraničních učebnicích, a nabízí konkrétní návrhy, jak se s nimi ve výuce vypořádat. Publikaci doplňuje přehled vybraných zdrojů podporujících kvalitu fyzikálního vzdělávání. Je určena zejména didaktikům, ale také učitelům fyziky na všech stupních a vůbec poprvé poskytuje podstatnou odbornou reflexi této oblasti.

Dějiny českých zemí podávají soustavný výklad naší historie od pravěku až po vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Sledují vývoj českého státu a národa, stejně jako menšin žijících na českém území, zejména Židů, Němců, Slováků a Poláků. Osu výkladu tvoří proměny státu (včetně území, která k němu patřila jen dočasně) a společnosti v něm žijící, ale pozornost je věnována rovněž kultuře, náboženství, populačnímu vývoji a tisíciletému přetváření krajinného prostředí. Za vedení dvojice předních českých historiků Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy knihu zpracoval kolektiv odborníků z Historického ústavu a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Kniha je určena nejen studentům historie, ale i širokému okruhu čtenářů, kteří se zajímají o dějinné základy naší současnosti.

Kolektivní monografie přináší pohled na principy a úspěšnost veřejného řízení sociálních procesů z různých úhlů pohledu. Ačkoli sociální procesy působí na první pohled odlišně, spojují je právě principy jejich řízení. Principy jsou většinou zobecněné tak, aby bylo možné je prakticky využít při přípravě a realizaci nových sociálních procesů. Tým pracovníků a doktorandů Katedry sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zkoumal, jaký vliv má veřejná správa na průběh vybraných sociálních procesů, zda tyto sociální procesy reálně řídí nebo je jenom ovlivňuje; pokud je ovlivňuje, pak jakými prostředky a s jakou úspěšností.

Kdo byli Mayové? Kde a jak žili? Jak vypadal jejich náboženský svět? Jaké bohy uctívali? Jaké rituály provozovali? Jaké představy měli o světě i sami o sobě? A jaké představy o nich máme dnes? Syntetizující práce Zuzany Marie Kostićové podává souborný, srozumitelný a aktuální přehled světového bádání týkajícího se mayského náboženství a fenoménů, které s ním bezprostředně souvisejí. Zdůrazňuje jeho regionální a partikulární charakter a snaží se uvést na pravou míru některá východiska a dosud nereflektované omyly, které se zabydlily ve světové mayistice. Text může sloužit laikům jako úvod do problematiky, vysokoškolským studentům jako učební materiál a expertům z příbuzných oborů jako komplexní příručka.

Kniha anglisty a překladatele Petra Onufera pojednává o tom, jakým způsobem se utváří kánon anglofonních literatur v českém kontextu. Vychází přitom z konceptu trojjediné literatury, v jehož rámci pro poezii a prózu platí tytéž zákonitosti jako pro literární kritiku: ta tu není vnímána jako služebný žánr, nýbrž jako svébytný literární druh, který zasluhuje stejnou pozornost jako tzv. tvůrčí psaní. Literární kánon Onufer nechápe jako cíl, k němuž by se myšlení o literatuře mělo upínat, nýbrž jako vodítko, pomocný nástroj, který naopak podněcuje k dalšímu studiu a neustále vyzývá k zpochybňování a revizi sebe sama. V jednotlivých částech věnovaných obecným předpokladům kánonu, anglofonní literární kritice, americké próze a americké poezii v českém kontextu pak autor ukazuje, jaké rysy pojednávaných děl lze vnímat jako kanonické, jakým způsobem se daná díla v kánonu vlastně ocitají a jak na něj působí. Korektivem je mu zde vlastní překladatelská praxe: většinu anglických a amerických autorů, o nichž píše (jako např. Joseph Conrad, T. S. Eliot, William Faulkner, Jack Kerouac, Don DeLillo, Michael Chabon, Richard Wilbur, Leslie Fiedler či Terry Eagleton), měl možnost poznat jako překladatel. Rozličné poznatky o výstavbě jejich textů, jež při tom nashromáždil, zapojuje do svého výkladu a spojuje je s teoretickými východisky svých interpretací, v souladu s ryze praktickou orientací celé práce a v souladu s praktickou podstatou samotného literárního kánonu.

Sborník Žánry a průniky literatury faktu obsahuje příspěvky předních odborníků a teoretiků zabývajících se fenoménem literatury faktu, které byly proneseny na mezinárodní konferenci k tomuto tématu v říjnu roku 2017 v Malé aule Karolina Univerzity Karlovy. Konference byla iniciována Institutem komunikačních studií a žurnalistiky při FSV UK, Univerzitou Karlovou a Klubem autorů literatury faktu. Úkolem nebylo teoreticky definovat žánr literatury faktu, ale nabídnout všem účastníkům široký pohled na pestrou škálu stylů, záměrů i perspektiv vědeckých, uměleckých a zejména faktografických. A ať již se jedná o postoj, který vyvěrá z národní mentality, tradice, vnímání úlohy literatury, publicistiky, vlastní profese či z teoretického zkoumání, pak před autory a odborníky stojí kromě tvůrčí odpovědnosti i důležitá výzva. Opírat se o základy a zásady tohoto žánru, uvádět a bránit pravdu o minulosti i přítomnosti, fakta respektovat, verifikovat a dát jim prostor, aby měla své hodnoty a smysl. Knižní vydání příspěvků svědčí nejen o zajímavém pokusu konfrontovat navzájem pohledy a názory na literaturu faktu, ale i o jejím významu a roli v dnešním světě.

Autorka v této publikaci načrtává obraz Prahy z doby, kdy z českého trůnu vládli Jagellonci a první Habsburkové. Od poslední třetiny 15. století a v průběhu století šestnáctého začala jednotlivá pražská města svým tempem měnit svůj středověký ráz v renesanční, výraznou proměnou prošel rovněž areál Pražského hradu, který okrášlila míčovna a letohrádek pro královnu Annu v osvěžující královské zahradě. Po historické vstupní části se vydá čtenář na cestu s autorkou, která ho zasvěcenými komentáři provede renesančně se rozvíjející metropolí Českého království. Vedle dokumentačních historických obrázků a fotografií exteriérů text provázejí mapky s lokalizačním rejstříkem, a přehled osobností. Titul obsahuje cca 100 obrázků.

V hrůzné realitě terezínské pevnosti žily a vyrůstaly děti ve stínu smrti, k níž často zbýval jen krátce vyměřený čas. Ale děti, i ty dospívající, obývají svůj vlastní svět, kam jenom obtížně a mnohdy málo srozumitelně proniká skutečnost dospělých a jehož běh se vymyká nesmlouvavým zákonům fyzikálního času. J. R. Pickovi se podařilo z vlastních vzpomínek nejen vykřesat a zpřítomnit obraz dychtivé, živelné radosti z toho mála, co bylo předčasně dospívajícím v lágru dopřáno, ale paradoxně také postihnout absurdně komický vztah židů k temné genocidní realitě. Knížečka je světovým unikátem, možná vůbec jediným humoristickým zpodobením života v koncentračním táboře. K černému humoru Spolku pro ochranu zvířat se bytostně hlásí autor doslovu k tomuto novému vydání knihy Jáchym Topol. Jako dětský pamětník disidentských setkání v bytě svých rodičů vnímal tam účast i J. R. Picka. K atmosféře dávných protektorátních časů po boku svého staršího bratra se vrací také Zuzana Justman Picková, vzpomínkou a konstatováním, že po skončení koncentráčnického martyria trvalo celých dvacet let, než se Pick dokázal k tématu vrátit a vytěžit z něj tuto nevelkou knížku mimořádného významu.

Publikace vychází z tříletého výzkumu provedeného u subpopulace pražských bezdomovců středního věku. Studie, která obsahově navazuje na předchozí čtenářsky úspěšnou monografii Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí, si dala za cíl prozkoumat, jakým způsobem lidé středního věku bez domova chápou příběh svého života. Jak rozumí své minulosti, jak si vysvětlují svůj propad na ulici a jaké představy si utvářejí o své budoucnosti. Jde o první výzkum u českých bezdomovců středního věku, který nabízí náhled na problematiku bezdomovectví z vlastní perspektivy těchto lidí.

Kolaps socialismu byl pro obyvatele Sovětského svazu absolutně nečekaný, ale zároveň naprosto zákonitý. Ačkoli většina lidí v pozdním socialismu vnímala sovětský systém jako věčný a neměnný, byla současně připravena na jeho pád. Tento paradox se stal východiskem knihy profesora Kalifornské univerzity v Berkeley Alexeje Jurčaka o poslední sovětské generaci, k níž sám patří. Jurčakův model sovětského socialismu nabízí alternativu k tradičnímu binárnímu pojetí, k analýze socialismu založené na dichotomiích typu život v pravdě versus život ve lži, moc versus obyčejní lidé nebo oficiální kultura versus kultura neoficiální. Jurčak poukazuje na to, že takový přístup ponechává stranou jednu významnou skutečnost: mnoha sovětským občanům totiž byly hodnoty socialismu blízké a čímsi drahé, a to přesto, že v běžném životě často reinterpretovali a překračovali pravidla státu, který se jím zaštiťoval.

Nejen jednotlivci, ale i celé kultury si uchovávají vzpomínky, vytvářejí svou "paměť". Zakládají tak svou identitu a legitimitu, potvrzují své cíle. Aleida Assmannová si klade otázku po nejrůznějších úkolech kulturního vzpomínání a jeho prostředcích (jako jsou spisy, obrazy, památky) v jejich historických a technických proměnách, stejně jako po způsobech nakládání se stále narůstajícím poznáním, při němž získává na významu nejen politika a věda, ale také umění.

Kolektivní monografie, která je společným dílem teologů a historiků umění, se snaží zachytit a popsat rozličné aspekty lidského hledání transcendence v dějinách i v současnosti. První část knihy ukazuje, jak muži i ženy hledali a nacházeli Boží tvář prostřednictvím textů Starého a Nového zákona, svatých obrazů a filosoficko-teologické spekulace. Druhá část sleduje toto filosoficko-teologické tázání v dílech moderních myslitelů, jako jsou Karl Marx, Friedrich Nietzsche, Auguste Comte, Jan Patočka a Jorge Mario Bergoglio (papež František), a všímá si jeho vyjádření v moderním umění. Protože při poznávání Boha věřící zároveň vždy nalézali sebe, svou vlastní tvář, a v moderním světě již není toto hledání vlastního přesahu pokládáno za nezbytné, stává se ústředním bodem celé knihy otázka, jestli postmoderní člověk rezignoval i na hledání svého pravého určení a posledního naplnění.