Karolinum strana 90 z 184

Monografie je věnovaná přínosu tělesné výchovy a sportu české národní emancipaci v období od vzniku sokolské organizace v roce 1862 až do první světové války, kdy byla zakázaná činnost České obce sokolské, Českého olympijského výboru a fotbalové asociace. Ke konci 19. století již Sokol dominuje českému spolkovému životu a díky široké členské základně a mnohostranné činnosti je jeho přínos k vytváření české národní společnosti zcela mimořádný. Podobně ojedinělá je také od přelomu 19. a 20. století mise českých olympioniků, kterým se podařilo důstojně a úspěšně prezentovat na celosvětové scéně český národ jako samostatný a rovnocenný s velkými národy reprezentujícími mocné státy. Český sport od svých počátků udává ve stálém soutěžení i hašteření s rakouskoněmeckými sportovci tón sportovnímu životu podunajské monarchie a čtenáři jsou přiblížena jeho stěžejní odvětví. Jedná se o veslování, přičemž veslaři jsou průkopníky nejen národně laděného sportu, ale také klubové identity, cyklistiku, která na konci 19. století překračuje klubový rámec a kolo láká k turistice tisíce neorganizovaných sportovců, a fotbalu, jenž ve stejné době proniká na výsluní divácké popularity.

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.

Publikace se zabývá českou morální teologií od jejích počátků v poslední čtvrtině 19. století do poloviny století dvacátého. Autor kriticky hodnotí jednotlivé spisy, konfrontuje jejich postoje s dobovou společenskou a politickou situací a uvádí je do souvislosti s prohlubující se izolací církve. Vedle obecných aspektů morálky je v rámci morálky speciální věnován zvláštní zřetel sexuální, politické a sociální etice.

Příručka hláskosloví a tvarosloví je určena posluchačům slavistických oborů filosofických fakult, jakož i dalším zájemcům o hlubší poznání lužické srbštiny v její severní variantě, jíž se hovoří ve spolkové zemi Braniborsko na území bývalého markrabství Dolní Lužice. Po Mukově Laut- und Formenlehre (novotisk 1965) jde o nejzevrubnější dílo svého druhu, jež se po dvou německých vydáních (1976, 1981) dostává též do rukou slovanského čtenáře jako první dolnolužická gramatika v neněmeckém jazyce. Lužickosrbský autor výklad rozhojnil o lingvistické poznatky minulého dvacetiletí.

Autoři z Pražské skupiny školní etnografie se věnují pojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9. třídy. Dvacet let poté, co Miloš Zapletal publikoval monumentální Velkou encyklopedii her pro děti, mládež a jejich pedagogy, se zde prezentuje bez didaktického záměru sbírka tzv. her tradičních, folklorních, které školní děti reálně hrály v letech 1995-2000. Tyto „games“ jsou tříděny jednak na 1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravuru, 8*. lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování a 13. gender, jednak představeny jako 1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu - s dotykem na tělo, 4. vrh objektem - na dráze, 5. běh - s dotykem na tělo, 6. běh - na dráze, 7. kompozice pohybu - žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy. Na závěr se probírá možnost v budoucnu kombinovat v klasifikaci her poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj.) s problematikou vztahů (oidipských či od nich odvozených, jako soutěž, „šikana“, různé „demokratické“ distribuce). Kniha obsahuje CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

Bezdomovectví je bezesporu zajímavým fenoménem současné doby. Představuje jednoznačný společenský propad, který lze označit jako syndrom komplexního sociálního selhání. Každý bezdomovce zná a denně vídá, ale málokdo o nich ví víc, než že vypadají zanedbaně, konzumují alkohol a přespávají na nejrůznějších místech. Skutečnost je ale v mnoha směrech jiná, především u mladých lidí, pro něž může být život na ulici jen přechodnou životní fází. Kniha Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí přináší informaci o těch, kteří ztratili své zázemí nebo je dokonce nikdy nezískali. Je o jejich životě na ulici i před ním, o jejich přístupu k různým problémům, s nimiž se museli vypořádat – a leckdy se jim to ani nepodařilo. Mladí bezdomovci jsou různí a různé jsou i jejich příběhy a příčiny sociálního propadu. Popis života na ulici, kde člověk ztrácí soukromí, možnost uspokojit základní potřeby a leckdy i sebeúctu, ukazuje, co je třeba vydržet, aby zde bylo možné přežít. Druhá část publikace je věnována opačnému procesu, návratu z ulice zpět do společnosti, a obtížím, které je nutné překonat, aby to vůbec bylo možné. Často nejde jen o zvládání stigmatu vlastní minulosti, ale i dalších důsledků nestandardního života, jako je drogová závislost, zápis v trestním rejstříku či nakumulované dluhy. Text vychází z rozhovorů s těmito lidmi a je autentickým obrazem uvedené sociální skupiny.

Přístupným způsobem se zde popisuje obecná čeština, tj. vlastní mateřština skoro každého Čecha z Čech, užívaná v běžném hovoru od Chodska až po Náchodsko. Jde o češtinu s tvary jako dobrej, dobrýho, vokno, bysme. Jsou probírány i otázky vzniku obecné češtiny a častého střídání jejích tvarů s tvary spisovnými; upozorňuje se na důležitost probíhajícího postupného přechodu od zákazu a nařízení k informování mluvčích o skutečném stavu v běžném hovoru i o rozdílu mezi hovorem v Čechách a na Moravě, o proběhlých změnách v kodifikaci spisovného tvarosloví a perspektivách dalšího vývoje. K textu jsou připojeny také poznámky o českém pravopisu a o uplatnění obecné češtiny v krásné literatuře i náčrt jejího slovníku.

Geeraertsova kniha nabízí vyčerpávající přehled hlavních tradic lingvistického bádání o významu slov od poloviny devatenáctého století do současnosti. Představuje nejdůležitější myšlenky, klíčové práce a dominantní postavy pěti lingvistických směrů: historicko-filologické sémantiky, strukturalistické sémantiky, generativní sémantiky, neostrukturalistické sémantiky a kognitivní sémantiky, přičemž si všímá především teoretických a metodologických vztahů mezi těmito přístupy. Kromě hlavních teoretických proudů lexikální sémantiky věnuje pozornost i proudům spodním, které utvářely její vývoj. Kniha vychází v překladu Aleše Klégra.

Evropa Marka Mazowera není kontinentem starých států a národů, ale v mnoha ohledech je velmi nová a v průběhu 20. století neustále "vynalézá" samu sebe prostřednictvím často bouřlivých a chaotických politických změn. Moderní demokracie a s ní úzce spojený národní stát je v zásadě výsledkem experimentování. Tři ideologie liberální demokracie, komunismus a fašismus se považovaly za předurčené přetvořit společnost, kontinent a svět v "nový řád lidstva". Jejich vzájemný boj o definici nové Evropy trval po většinu minulého století. Liberální demokracie ovládla Evropu po první světové válce, ale o dvě desetiletí později už tak říkajíc zmírala na úbytě. Rok 1989 znamenal vítězství demokracie nad komunismem, nicméně k tomuto vítězství by nedošlo, kdyby komunismus předtím neuštědřil všeobecnou a drtivou válečnou porážku nacionálnímu socialismu. Rozhodně tedy nebylo předurčeno osudem, že demokracie nakonec zvítězí nad fašismem i komunismem, stejně jako není stále zřejmé, jaký druh demokracie je Evropa schopná a ochotná budovat. "Temný kontinent" je napínavým příběhem s neočekávanými zvraty, nikoliv záznamem vývoje směřujícího neustále kupředu k nevyhnutelným vítězstvím.

Publikace mapuje proměny novinářské fotografie a nahlíží možnosti jejího uplatnění v české mediální krajině druhé poloviny 20. století. Rekapituluje postavení fotožurnalismu, jeho role a úrovně v jednotlivých vývojových etapách a snahy českých publicistů o vytvoření teoretických rámců. Mezi dobovými fotoreportéry a fotožurnalisty si autorka vybírá především ty, kteří svým pochopením pro fotografii a její nekonvenční uplatňování přesahovali obecně prosazované a akceptované standardy. Fotografy, kteří fotografii nevnímali jako ilustrační doprovod bez jakýchkoli žurnalistických ambicí a svojí prací v redakcích slavných časopisů, jako byl Svět v obrazech, Mladý svět nebo Stadión, ovlivňovali vizuální vkus čtenářů.

Edmund Husserl vytyčil nové filosofické téma: pole samotné zkušenosti. Když Emmanuel Levinas hovoří o Touze a Druhém, jakým zkušenostem tato okázale pronášená slova vlastně odpovídají? Dá se ještě tvrdit, že se jejich domnělý obsah stává předmětem sledovatelné filosofické úvahy? A navazuje současná fenomenologie ve Francii na Husserla, nebo na Levinase? Takto lze schematicky shrnout jádro stále živé polemiky, kterou v roce 1991 rozvířil Dominique Janicaud publikací Teologického obratu ve francouzské fenomenologii. Ve stati Otevřená fenomenologie z roku 1998 se pak Janicaud k tématu vrátil a upřesnil pozitivní jádro sporu úvahou o chápání fenomenologie u Heideggera, o vztahu fenomenologie a hermeneutiky a o vyhlídkách minimalistické fenomenologie, jež by se vzdala metafyzických nároků a využívala škály inspiračních zdrojů od Husserla, Sartra a Merleau-Pontyho po Wittgensteina, Dennetta a Deleuze. Dominique Janicaud (19372002) proslul především jako znalec francouzské recepce Heideggerova díla. Jeho stať o teologickém obratu ve francouzské fenomenologii je všeobecně uznávána jako zásadní příspěvek k sebereflexi současného francouzského myšlení.

Osm let prezidentského období U. S. Granta patřilo k nejbouřlivějším obdobím dějin Spojených států. Znovusjednocení Unie, které bylo výsledkem války Severu proti Jihu, otevřelo cestu k mohutnému ekonomickému rozvoji nesenému přinejmenším zčásti výstavbou železniční sítě. Lokomotiva se stala symbolem technického pokroku, který umožnil vytvoření obrovského trhu pro zemědělské i průmyslové produkty, vyráběné s pomocí řady vynálezů měnících kardinálně život všech vrstev společnosti. Příležitosti se chopily nejen tisíce farmářů, dělníků či inženýrů, ale také politici a podvodníci. Pozlacený věk, jak nazývali tuto dobu už současníci, tedy charakterizovala také nebývalá korupce, s níž těžce zápasily úřady, nucené věnovat pozornost i konfliktu indiánských obyvatel země a bílé společnosti, posilované stále proudem přistěhovalců. Autor se věnuje prakticky všem aspektům života v dané době, ať již ve městě, či na venkově. Čtenář se může seznámit například s tehdejšími hygienickými podmínkami, provozem domácnosti i kulturními možnostmi. Text je doprovázen stovkami dobových ilustrací, přibližujících skutečnou podobu Ameriky 70. let 19. století.

Kolektivní monografie pod edičním vedením Jiřího Janušky představuje na velké ploše a v širokém záběru některé oblasti a aspekty česko-maďarských univerzitních vztahů. Podává kompletní přehled dějin výuky maďarštiny a maďarské literatury na českých univerzitách a přináší jak komentovaný souhrn dosavadních poznatků, tak i nové informace o nejvýznamnějších osobnostech dějin české hungaristiky a jejich stopě v české vědě. Vše doplňují přetisky řady původních textů z oboru i několik historických dokumentů, vzpomínky pamětníků a dokumentační obrazová příloha. Kniha současně předkládá českému čtenáři i podrobný pohled na historii výuky bohemistiky na univerzitách v Maďarsku a věnuje se rovněž otázce historické přítomnosti maďarských (uherských) studentů na českých vysokých školách. Stranou pozornosti nezůstávají ani souvislosti česko-maďarských vztahů neuniverzitních.

A History Of The Czech Lands podává soustavný výklad naší historie od pravěku až po vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Kniha sleduje vývoj českého státu a národa, stejně jako menšin žijících na českém území, zejména Židů, Němců, Slováků a Poláků. Osu výkladu tvoří proměny státu (včetně území, která k němu patřila jen dočasně) a společnosti v něm žijící, ale pozornost je věnována rovněž kultuře, náboženství, populačnímu vývoji a tisíciletému přetváření krajinného prostředí. Za vedení dvojice předních českých historiků – Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy – knihu zpracoval kolektiv odborníků z Historického ústavu a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Druhé, doplněné vydání obsahuje bohatý obrazový doprovod (133 ilustrací a fotografií) a 16 map zachycujících územní vývoj českých zemí. Knihu uzavírá nová kapitola, věnovaná událostem let 1993–2004. Dle zahraničních recenzí prvního vydání nejucelenější výklad českých dějin dostupný v angličtině.

Předkládané vydání je v polském jazyce.Saturnin vyšel poprvé v roce 1942. Doposud se dočkal 24 vydání v českém jazyce a jeho autor patří mezi národní klasiky české humoristické literatury. Román byl úspěšně převeden do filmové i televizní podoby a od dob svého vzniku se stále znovu objevuje také jako divadelní představení. V roce 2009 byl čtenáři zvolen nejpopulárnější knihou v anketě České televize „Kniha mého srdce“, v roce 2018 vyhrál prestižní cenu v soutěži Magnesia Litera v kategorii „Kniha století“. Vydání s originálními barevnými ilustracemi Adolfa Borna je dostupné také v překladech renomovaných zahraničních bohemistů.

Za informační zdroje, jak nazýváme zaznamenané znalosti, už zdaleka nejsou považovány jen sbírky knihoven a archivů. Patří k nim i znalostní báze, bibliografické databáze, autoritní báze, tezaury a další pomůcky k vyhledávání, e-knihy, elektronické časopisy, emailové archivy, dokumenty vygenerované pomocí kancelářských balíků, záznamy v transakčních databázích a datových skladech podnikových informačních systémů či studijních informačních systémů a četné další zdroje. V souvislosti s tím vyvstává řada otázek: Je organizace znalostí vůbec možná? Neboli lze uspořádat něco, co vzniká zcela spontánně? Nelze-li ovlivnit proces vytvoření znalosti, jaká je šance, že se podaří zorganizovat jeho produkty? A pokud je organizace znalostí možná, je i nutná? Tedy je vůbec v éře Googlu třeba organizovat informace (resp. jejich zdroje)? A pokud ano, je možné vytvořit pro tuto specializovanou činnost obecnou teorii? Právě na tyto otázky se snaží odpovědět předkládaná monografie.