Karolinum strana 83 z 184

Tinnitus je odborné označení pro šelest v uších, které může v různých intervalech zesilovat či zeslabovat. Pod tímto spíše medicínským názvem se skrývá autobiografická kniha hudebního vědce, mimořádně erudovaného znalce a propagátora osobnosti a díla Bohuslava Martinů, a také dlouholetého pedagoga Univerzity Karlovy Jaroslava Mihuleho.

Publikace Bohemistické miniatury obsahuje 34 kratších příspěvků, které se z různých hledisek (ortografického, morfologického, lexikálního) věnují vybraným, doposud nepříliš zpracovaným jevům současné češtiny, a to jak jazyka mateřského, tak cizího. Jednotlivé příspěvky byly v letech 1995–2012 publikovány v českých i zahraničních odborných časopisech (Naše řeč, Bohemistyka aj.). Jsou řazeny podle slovního druhu, jemuž je v příslušném jazykovém sloupku věnována pozornost. Za každou kapitolkou následuje doprovodný text, který přibližuje okolnosti vzniku dotyčného příspěvku nebo naznačuje další možnosti zpracování toho kterého tématu. Monografie obsahuje jmenný a věcný rejstřík a anglické resumé.

Monografie pojednává o gramatickém vyjádření epistemické modality ve standardní mluvené tibetštině. Jedná se o systém různých, více či méně častých typů epistemických slovesných koncovek a epistemických sponových sloves, které jsou analyzovány z hlediska sémantického, syntaktického a pragmatického, a ilustrovány četnými příklady.

Studie zařazené v této knize představují reprezentativní průřez mnohostranným dílem předního českého orientalisty Luboše Kropáčka. Časovým rozpětím svého vzniku (od šedesátých let do současnosti) a tematickou šíří pokrývají velkou část Kropáčkova života i všechny významné oblasti jeho badatelského zájmu (islamologie, arabistika, afrikanistika). Většinu tvoří již uveřejněné práce – rozptýlené a mnohdy špatně dostupné –, některé statě však vycházejí tiskem poprvé. Pro tento knižní soubor byly všechny doplněny stručnými úvody, které vysvětlují kontext vzniku a případné další souvislosti, rozšířen byl rovněž poznámkový aparát. Vedle religionistů a orientalistů kniha jistě zaujme i širší okruh čtenářů.

Kolektivní monografie Turistická odysea představuje zásadní posun v bádání o různých formách a podobách cestovního ruchu v předlistopadovém Československu. Vedle základních tendencí celostátní i regionální politiky na tomto poli představuje v jednotlivých studiích nejrůznější aspekty dobových fenoménů, jako byly odborové či podnikové rekreace, turistická hnutí, lázeňská léčebná péče nebo chatařství a chalupářství i cizinecký cestovní ruch (včetně zájezdů z opačné strany železné opony). Výborně pramenně podložená kniha, opírající se rovněž o rozhovory s pamětníky a doprovázená dobovými fotografiemi, zalidňuje pomyslnou krajinu soudobých dějin konkrétními aktéry a jejich příběhy.

Kolektivní monografie Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistických studií připomíná již více než devadesátiletou historii a tradici univerzitní polonistiky v českých zemích. Ta se rozvíjela nejprve na pražské univerzitě, později i v řadě dalších vysokých škol (Ostrava, Brno, Olomouc, Pardubice, Opava aj.). V poslední době jsme přitom svědky přechodu od tradičního modelu filologických studií ke studiím areálovým (např. středoevropská studia). Co tato změna může přinést? Kam se polonistická studia posunula? Jak se přístup k polonistice liší v jednotlivých univerzitních centrech v Česku, ale také na Slovensku a v dalších zemích? A co inspirativního může české polonistice nabídnout polonistika zahraniční, v čele s tou polskou? Na tyto a podobné otázky se autoři snaží nalézt odpověď v pěti tematických blocích: Tradice a perspektivy pražské polonistiky, Současné směry literárněvědné polonistiky, Současné směry jazykovědné polonistiky, Metodika výuky polštiny jako cizího jazyka včera a dnes a Tradice a perspektivy polonistiky v prostoru střední Evropy.

Kniha shrnuje vývoj myšlení o uměleckém díle od zakladatelských prací v antice, přes středověkou teorii budovanou na empiricko-racionálních základech, kterou rozvinulo italské quattrocento, význam Vasariho uměleckých životopisů, dále vznik klasicistních koncepcí a vůbec prvních univerzálních dějin umění v dílech italských, německých a francouzských autorů, až po osamostatnění disciplíny v 19. století a rozvoj moderní a současné teorie a kritiky. Základní příručka pro studenty dějin umění a cenný zdroj informací pro všechny zájemce o problematiku.

Nejstarší dějiny Univerzity Karlovy tvoří významnou součást středověkého vysokého školství a svým evropským dosahem jsou stále středem badatelského zájmu domácích i zahraničních historiků. Už samo založení pražského vysokého studia císařem Karlem IV. v roce 1348 vyvolává řadu otázek. Bylo skutečně prvním na sever od Alp a na východ od Rýna, nepatří snad prvenství Erfurtu? K stále diskutovaným tématům náleží i nejstarší pečeť univerzitní obce. Nepatřila původně jen právníkům, kteří v letech 1372 tvořili samostatnou univerzitu v rámci pražského vysokého studia? Na tyto i další otázky a záhady dávají odpověď studie profesora Františka Šmahela, který se dějinám pražské univerzity věnuje téměř šedesát let. Soubor jeho 23 studií a rozprav v časovém rozpětí let 1348 až 1620 osvětluje výuku na artistické a lékařské fakultě, líčí události spojené s Dekretem kutnohorským a mimo jiné hledá první stopy humanismu na univerzitní půdě. Středem jeho pozornosti však vždy byli a jsou pražští studenti a jejich profesoři.

Studijní texty k dějinám farmacie jsou výchozím studijním materiálem pro předmět Historie a organizace farmacie. Farmacie je neoddělitelnou součástí zdravotnictví, proto obsahovou součástí textů je charakteristika zdravotnictví, které v každé dějinné etapě ovlivňovalo vývojové peripetie farmacie. Učební text ovšem nemůže zachytit veškeré dějiny farmacie. Je účelově koncipovaným studijním materiálem vzhledem ke struktuře výše uvedeného předmětu. Vedle civilní a světské linie (proudu) farmacie existují a mají svůj dějinný vývoj i farmacie vojenská a církevní lékárenství – je proto oprávněné věnovat jim samostatnou kapitolu v intencích kapitol farmaceutických odvětví. Základy dějin uvedených proudů jsou součástí textů a jsou vhodné jako studijní materiál pro volně volitelný předmět Vybrané kapitoly z dějin farmacie.

Učební text "Anatomie rostlin" shrnuje základní poznatky o stavbě rostlin. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány rostlinné buňce, pletivům, primární a sekundární stavbě vegetativních orgánů a reprodukčním orgánům. V úvodní části je shrnuta historie rostlinné anatomie a její postavení v současné biologii rostlin a jsou stručně charakterizovány základní skupiny rostlin. Text zdůrazňuje vztah struktury pletiv a orgánů k jejich funkcím a popisuje i strukturní adaptace k podmínkám prostředí. U nejdůležitějších struktur je zmíněna jejich evoluce. Text je určen v prvé řadě pro základní kurzy anatomie rostlin, jednotlivé kapitoly však obsahují rozšiřující údaje, které jsou vhodné i pro pokročilejší kurzy.

Kniha je věnována ranému básnickému a částečně i výtvarnému dílu jednoho z nejvýznamnějších ruských básníků 20. století Vladimíra V. Majakovského (1893–1930), které hodnotí nikoli pohledem literárněvědným, nýbrž prizmatem lingvistiky. Majakovského vybrané verše z doby do roku 1920 a jeho plakáty ze stejného období jsou podrobeny zevrubné lingvistické analýze s přihlédnutím ke třem dominantním rysům autorovy tvorby tohoto období: zájmenům, metafoře a užití úderných hesel, která se objevují jak v autorových slovesných, tak výtvarných počinech. Kniha, která v rámci českého bádání představuje jednu z prvních lingvisticky zaměřených sond do Majakovského díla, má zároveň v širším pohledu ambice poodkrýt možnosti, jež lingvistická analýza skýtá pro dekódování poetického textu obecně.

Monografie představuje úvod do Freudova učení, klade si otázky, jak Freud přemýšlel, na jaký rozpor nebo nedostatek svých předchozích textů reagoval, ale také, jak mohou být další interpretace či resumé jeho díla zavádějící. Vybraná série Freudových děl představuje korpus dat, jímž nás autor chronologicky provází. Obsahová osa knihy je výsledkem určitého předběžného čtení Freuda a programového přístupu k němu. Autor si na základě dosavadní zkušenosti vybírá určité hledisko – hledisko pudu –, který podle názoru autora odlišuje freudismus od ostatních myšlenkových proudů, a k některým bodům – k průběžným prvotním interpretacím – se po dočtení Freudových textů znovu vrací.

Málokterá historická událost sehrála v procesu utváření českého národního vědomí takovou roli jako bitva na Bílé hoře. Z vojenského hlediska na první pohled nepříliš významná šarvátka měla dalekosáhlé důsledky a stala se skutečným symbolem osudové porážky a počátku národní poroby. Monografie francouzského historika Oliviera Chalina neponechává tuto stránku bez povšimnutí, snaží se však především o to, aby zpoza dlouho pěstovaného mýtu plasticky vystoupila reálná a zcela konkrétní historická událost – událost bitvy. Čerpá přitom nejen z badatelsky málo využitých písemných pramenů, ale i ze zdrojů méně obvyklých, jako jsou topografie bitevního pole nebo prameny ikonografické. Překlad knihy, která již v zahraničí vzbudila zasloužený ohlas, umožňuje českému čtenáři, aby se na tuto klíčovou událost našich dějin podíval z jiného úhlu, než byl dosud zvyklý._x000D_

Život advokáta Kamilla Reslera byl plný paradoxů. Jako mladík byl aktivní v Sokole i v anarchistických a dělnických spolcích. Čtyři roky sloužil v rakouské armádě, ale vážně zraněn byl až v československém vojsku. V roce 1936 obhajoval Němce obviněného z velezrady, kvůli čemuž byl označen za zrádce a defétistu. Po Mnichovu se ale postavil za židovské kolegy z advokacie a za války působil v odboji. Kamill Resler byl však především muž, který dovedl přesvědčit jednoho z představitelů Třetí říše, aby se vzdal nacismu: jako obhájce K. H. Franka před retribuční spravedlností se stal člověkem, kterému se Frank otevřel jako nikomu jinému, a to přesto, že jej Resler - jak Frank uvedl - deprimoval svou neúprosnou tvrdostí a kritikou německých akcí. Tato kniha nabízí komplexní pohled na Reslerův život a jeho pohled na chvíle, kdy hájil klienty jak proti vůli společnosti, tak i proti vůli své. Jedním z jeho odkazů je definice hlavního úkolu advokáta: „Obhájce musí [tedy] zapomenout na své vlastní cítění a smýšlení, vzdát se své osobnosti a, ať je mu to sebetrpčí, konat svou povinnost do všech důsledků.“

Monografie Drama dirigenta je první rozsáhlou biografií Jaroslava Krombholce (1918–1983), nejtalentovanějšího dirigenta ze školy Václava Talicha, spjatého celoživotně zejména s operou Národního divadla v Praze. Život Jaroslava Krombholce a jeho ženy, operní pěvkyně Marii Tauberové, autor detailně dokumentuje na základě pramenů dostupných v rozsáhlé pozůstalosti manželů Krombholcových, archivu Národního divadla a dalších institucí. Čerpá rovněž z dobového tisku a pamětnické literatury, ale i z poznámek z osobních setkání s dirigentem, s nímž byl v příbuzenském vztahu. Velká pozornost je v publikaci věnována erudovaným popisům jednotlivých představení, v menší míře i činnosti koncertní. Dlouhodobá Krombholcova spolupráce s vídeňskými, londýnskými a dalšími zahraničními operními domy a shromáždění základních ohlasů na ni jednoznačně dokazují, že Jaroslav Krombholc byl umělecká osobnost světové úrovně a společně s Rafaelem Kubelíkem, Karlem Ančerlem a Václavem Smetáčkem jeden z nejlepších českých dirigentů potalichovského pokolení. Mimoto je monografie závažným příspěvkem ke kritickým dějinám pražského Národního divadla. Autorův osobní vhled do zákulisí naší poválečné hudebnědramatické scény zároveň na celé řadě konkrétních momentů dokládá, jak macešská byla tato doba ke všem, kdo se v totalitních podmínkách snažili dostát tvůrčí svobodě.

MonografieSigns from Silence: Ur of the first Sumerians líčí příběh sumerského města Uru na počátku 3. tisíciletí před naším letopočtem (zhruba 2900–2700). V rámci bádání o vzniku jednoho z nejstarších státních organismů v dějinách lidstva – prvotního státu starověké Mezopotámie – podává autor svědectví o kritické fázi jeho sociálního vývoje. Právě na počátku třetího tisíciletí totiž obyvatelé Uru, nástupnického státu civilizace pozdní kultury urucké (3500–3200 př. n. l.), v jejímž rámci v Mezopotámii nejstarší tamní stát, organizované náboženství a první vědy a umění vznikly, rozhodovali o tom, zda se zdejší státnost udrží při životě, či zda zanikne bez náhrady, jako se to přihodilo v rámci jiných civilizačních komplexů. Autor pracuje s historickým dokladovým materiálem – psanými texty, archeologickými zjištěními a rozborem pramenů obrazové povahy. Na jeho základě pak zachycuje způsoby, jimiž urské elity pracovaly s hmotným a duchovním dědictvím civilizace urucké. Jejich činnost totiž určila soustavu souřadnic, na nichž se starověký mezopotamský stát vyvíjel po tři další tisíciletí své existence.